Vláda Andreje Babiše představila vlastní hospodářskou strategii, ve které slibuje posun české ekonomiky k modelu s vyšší přidanou hodnotou. Ačkoliv strategie připouští, že moderní školství je klíčové pro budoucí prosperitu, dosavadní zkušenosti ukazují, že české státní rozpočty vzdělávání dlouhodobě podhodnocují. Naplnění ambiciózních cílů proto bude záviset především na odvaze vlády k reálným investicím — těch, které chybí i v letošním rozpočtu.

Školství by se mělo dočkat investic na úrovni průměru zemí OECD

Nová vláda si za svůj cíl v oblasti vzdělávání vytyčila posílení financování, zvýšení kvality výuky, zlepšení přístupu ke vzdělávání a zvýšení celkové kvalifikace populace. Konkrétně se zavazuje k navýšení investic do vzdělávání na úroveň průměru zemí OECD do roku 2030. V praxi to znamená snahu dosáhnout výdajů ze státních rozpočtů zhruba ve výši 5,8 procenta HDP.

Podobnou snahu měla i předchozí vláda Petra Fialy, závazek dosažení průměru zemí OECD se objevil v jejím programovém prohlášení. Dosud se jej však naplnit nepodařilo. Když se podíváme na poslední dostupné mezinárodní srovnání OECD z roku 2021, vydávala Česká republika na vzdělávání jen okolo 5,2 procenta. Pokud by chtělo Česká republika konečně dosáhnout slibovaných investic ve výši průměru zemí OECD, musely by tomu odpovídat i návrhy státních rozpočtů. Ty však napříč vládami spojuje jedno — dlouhodobé podhodnocení.

Nejinak je tomu i u státního rozpočtu na letošní rok, který navzdory navýšení o zhruba 2,2 miliardy zůstává dle odborníků stále pod hranicí minima, natož aby umožnil potřebné investice. Pokud by měl cíle investic ve výši průměru zemí OECD dosáhnout již první rozpočet nové vlády, muselo by do něj přitéct o dalších zhruba šedesát miliard korun více.

Šance na férové a motivační ohodnocení pro učitele

Mimo nutnost dostatečných investic jsou klíčovým faktorem, který rozhodne o úspěchu jakékoliv reformy, lidé. Ve školách jsou to především učitelé a ředitelé, kdo mají největší vliv na kvalitu výuky i na to, co si z ní děti odnáší. Přesto jim chybí dostatečná podpora, což se odráží i na současném stavu.

O ředitelskou pozici není zájem (v průměru připadá 2,3 uchazeče na jeden konkurz), ředitelé jsou navíc nadměrně zatížení administrativou, kterou tráví až třicet hodin týdně, což jim znemožňuje věnovat se pedagogickému vedení. To je přitom klíčové pro kvalitu i rozvoj školy. Změnu by mohl přinést Systém podpory a vedení ředitelů škol, který loni představilo ministerstvo školství.

Současně je ale nutné vyřešit roztříštěnou správu škol. Hospodářská strategie navrhuje využít potenciálu společenství obcí a dobrovolného svazku obcí při zřizování škol a snižování počtu malých zřizovatelů je logickým krokem, jak k zajištění odpovědnosti za kvalitu výuky, tak k úsporám, které by se měly investovat do kvality výuky.

Stejně tak navrhované zavedení registru učitelů a žáků je nezbytností pro řízení státu na základě dat, nikoliv dojmů — umožní totiž lépe předvídat nedostatek učitelů a sledovat studijní dráhu na úrovni žáka.

Hospodářská strategie se kromě podpory ředitelů věnuje i učitelům. Těch máme v českých školách stále alarmující nedostatek. V současnosti jich chybí okolo šesti tisíc a dle predikcí se může stav dále zhoršovat, a to navzdory klesající porodnosti. Hrozí tak, že nám bude do roku 2035 chybět až dvacet tisíc kvalifikovaných učitelů.

Situaci pravděpodobně nezmění ani mladí učitelé. Podle posledního šetření TALIS až pětina učitelů do třiceti let zvažuje, že profesi v následujících pěti letech opustí. Důvodem, proč není učitelství atraktivní profesí, je i absence profesního rozvoje a motivačního finančního ohodnocení. Přestože zákon stanovuje výši učitelského platu na úroveň 130 procent průměrné mzdy, dosahují v současnosti učitelé pouze na zhruba 109 procent. Vláda v této věci slibuje nápravu do roku 2030, kdy má průměrný učitelský plat dosáhnout 75 tisíc korun, což zhruba odpovídá zákonným 130 procentům.

Pomoci by mohlo i dokončení reformy přípravy učitelů a vznik kariérního systému, který by nabídl učitelům perspektivu profesního růstu. To potvrzuje doporučení OECD v Hospodářském výhledu ČR z roku 2025, dle kterého může vhodně nastavený kariérní systém zvýšit schopnost České republiky přilákat a udržet kvalifikovanou pracovní sílu ve školství.

Pokud vláda připraví dobrý kariérní systém a dodrží závazek 130 procent průměrné mzdy pro učitele, nedostatek učitelů nebude tak citelný a kvalita vzdělávání našich dětí se zvýší.

Dočkáme se i snížení hlubokých nerovností?

V neposlední řadě pojmenovává vládní strategie i jeden z nejzávažnějších problémů, se kterým se v českém školství dlouhodobě potýkáme a který nám vyčítá i zpráva OECD: varovnou míru nerovnosti v přístupu ke vzdělání. Zatímco průměrně závisí v zemích OECD studijní výsledek žáka na jeho sociálním původu z patnácti procent, v České republice je to alarmujících 22 procent. I nadále tak studijní úspěch žáka do značné míry závisí na tom, do jaké rodiny se narodí.

Vládní strategie si klade za cíl toto číslo snížit a dostat podíl znevýhodněných žáků s nedostatečnou úrovní vzdělání pod čtyřicet procent do roku 2035. Jedním z nástrojů nápravy má být indexové financování. To umožní státu cíleně podporovat školy, které vzdělávají vyšší podíl znevýhodněných žáků, a tím vyrovnávat šance na úspěch ve škole i v životě.

Opatření bylo ukotveno již za minulé vlády v takzvané velké novele školského zákona. Není však zcela jasné, zda se v současném rozpočtu pro rok 2026 najde dostatek financí na jeho plné využití — tak, aby se podpory dočkaly všechny školy, které ji potřebují. Podobně jako u podpory učitelů či dosažení investic na úrovni průměru zemí OECD bude i tato vize záležet především na to, zda na ni najde vláda dostatek financí.

Klíčem k úspěchu vládní strategie, která může naše školství posunout dopředu, bude, zda se školství stane pro vládu Andreje Babiše skutečnou, nikoliv jen deklarovanou politickou prioritou — a zda tomu bude vláda ochotna přizpůsobit i státní rozpočty. Bez nich zůstane jen další nenaplněnou vizí na papíře.