Média se začínají zabývat vládními plány na takzvané „zestátnění“ ČEZu — první krok k němu totiž podnikla valná hromada této většinově státní energetické společnosti před necelými dvěma týdny. Výroba v elektrárnách by se měla dostat stoprocentně pod kontrolou státu, zatímco distribuce, obchod a další služby by měly být vyčleněny do zvláštní firmy, kde má mít stát jen zhruba poloviční podíl.

Vláda od opatření očekává hlavně usnadnění výstavby dalších jaderných elektráren, modulárních reaktorů či plynových zdrojů, a lidem navrch slibuje levnější a bezpečnější elektřinu.

Vládní plán se ale může stát „tunelem století“. Státem garantované zisky v distribuční části ČEZu, stejně jako byznysově lukrativní obchodní, plynárenskou a realizační část společnosti, dostane totiž pod větší kontrolu malá skupina investorů — zatímco účty za útlum uhlí, budoucí investice do výstavby nových zdrojů i náklady na modernizaci sítí spadnou na bedra daňových poplatníků či spotřebitelů.

V součtu půjde v příštím desetiletí o balík nikoli stovek, ale o víc než tisíc miliard korun — tedy dvojnásobek toho, co každoročně vydáváme na důchody.

Oligarchický kabinet Andreje Babiše (ANO) tak tlačí plán, který si netroufla dotáhnout ani předchozí pravicová vláda Petra Fialy (ODS). Problémem celého záměru je přitom už to, že se na veřejnost dostává v nejasných obrysech a po částech. Jde o přesuny obrovských majetků pod kontrolou státu, o nichž občané nedostávají dostatek informací.

Privatizace zisků a socializace ztrát

Vláda slibuje, že stoprocentní kontrola nad výrobou elektřiny sníží její cenu pro spotřebitele a firmy. To je přinejmenším hrubý omyl, ne-li záměrně šířená lež. České uhelné a jaderné elektrárny jsou totiž již dávno zaplacené a odepsané, takže elektřinu vyrábějí skoro nejlevněji v Evropě — v podstatě pouze nakupují palivo, zajišťují výrobu, údržbu a prodávají proud.

Výrobní náklady jedné kilowatthodiny jsou na úrovni desítek haléřů, avšak koncovým zákazníkům se silová elektřina prodává za 2,0—2,50 Kč za kWh. Rozdíl zajišťuje vysoce ziskový trading, který ceny elektřiny vyhání nahoru. A právě jasné kontroly nad obchodní částí ČEZu se stát hodlá zbavit. Důsledkem může být jen další zvýšení cen elektřiny pro lidi i firmy, které jsou už nyní — v přepočtu na paritu kupní síly — prakticky nejvyšší v Evropě.

Lákavým aktivem pro akcionáře je i samotná distribuční soustava ČEZu. Garantovaný výnos z distribučních poplatků za provoz elektrických sítí, které určuje státní Energetický regulační úřad (ERÚ), a pak je platí spotřebitelé ve složenkách za elektřinu, činí asi 8 % ročně. Kdo by nechtěl inkasovat osmiprocentní roční úrok — přitom bez jakéhokoliv rizika. A nebavíme se tu o drobných akcionářích, ale hlavně o investorech, jako je Pavel Tykač (ten prostřednictvím své skupiny Sev.en ovládá cca 3 % ČEZu, přičemž další cca 2 % kontrolují jeho dlouholetí spolupracovnici), nebo skupina PPF (ta ovládá 1—2 %).

Tyto byznysové struktury tak získají další výnosný zdroj státem garantovaných příjmů a současně znásobí svůj vliv na budoucí podobu elektrické soustavy — a jistě se jí budou snažit ovlivnit ve prospěch svých uhelných, teplárenských či plynárenských byznysů.

Dlouhá chapadla oligarchie

Ostatně náměstkem pro energetiku ministra Karla Havlíčka (ANO), který vládní kroky garantuje, je Marcel Dlask, jenž dlouhá léta pracoval jako manažer pro elektrárnu Chvaletice patřící právě Pavlu Tykačovi. A Dlaskův stranický kolega z SPD, místopředseda hnutí Radim Fiala, je pak od minulého týdne předsedou dozorčí rady ČEZu.

V příštích letech nás čekají výrazné investice do posílení soustav přenosu elektrické energie. Ty budou opět platit buďto spotřebitelé v regulačních poplatcích, nebo budou financovány z evropských zdrojů. Zmínění privátní akcionáři se tak na rozvoji rozvodné soustavy nebudou ekonomicky nijak podílet, sklidí ovšem tučné dividendy.

Neprůhledná struktura distribuční části ČEZu, kde bude ještě nejasnější odpovědnost za rozhodování, pak zvýší riziko netransparentnosti a korupce při zadávání lukrativních zakázek na modernizaci soustav.

V neposlední řadě je kontrola nad rozvodnou soustavou klíčová pro optimální a efektivní nastavení a plánování samotné modernizace sítí — ta může být designovaná na obnovitelné zdroje, zálohování, diverzifikaci a posílení komunitní energetiky, anebo nadále sloužit velkým hráčům jako jsou ČEZ, Tykačovo uhelné impérium Sev.en nebo plynárenský byznys Daniela Křetínského.

Nakonec by do dceřiné společnosti ovládané soukromými akcionáři mohla spadnout i plynárenská část ČEZu a divize provádějící energetické služby — hlavně modernizaci teplárenství, což je opět obrovský byznys, v němž dle opakovaných varování BIS působí oligarchické a klientelistické struktury.

Zestátnění nebo skrytá privatizace?

Účetně nesedí i vicepremiérem Karlem Havlíčkem formulovaný postup, kterým má transformace ČEZu proběhnout. Má-li ČEZ efektivně vykoupit akcie od minoritních akcionářů, bude jim muset nabídnout adekvátní prémii. Za zhruba třetinu akcií ČEZu drženou privátními investory, jejíž hodnota se odhaduje na cca 190 miliard korun, bude tedy muset nabídnout motivační „přirážku“. Analytici mluví o cca 250 miliardách. Peníze na to podle Havlíčka firma získá právě prodejem poloviny podílu v nově zakládané dceřiné firmě ovládající distribuci a obchod.

To ale nevychází — hodnota dceřiné firmy, respektive státem prodaného polovičního podílu v ní bude prostě nižší než uvedených 250 miliard. Taková transakce by dávala smysl jen v případě, že by se stát v lukrativní dceřiné společnosti zcela vzdal kontrolní většiny.

Podstatné je, že půjde o obchod, u kterého je takřka „potřeba být“. Nabízí účast mnoha aktérům — konzultačním firmám zaměřujících se na fúze a akvizice, brokerům, korporátním právníkům nebo bankéřům financujícím velké strukturované obchody. V kuloárech se mluví o „kšeftu století“, největší transakci od privatizace devadesátých let… finančníkům při hovorech o této příležitosti září oči — jak touha po zisku zatemňuje rozum, veřejný zájem zůstává na vedlejší koleji.

Černý Petr v rukách státu

Andrej Babiš tvrdí že je pro stát strategicky klíčové vlastnit právě výrobu elektřiny. O pár odstavců výše jsem vysvětloval, proč jsou splacené jaderné a uhelné elektrárny aktuálně výnosným aktivem. Samotná budoucí perspektiva výroby silové elektřiny je ovšem poměrně nejistou záležitostí. Její cenu zvyšují emisní povolenky a dražší paliva — ať už jde o končící uhlí nebo zemní plyn a jaderné palivo dovážené z rizikových zemí.

Na druhou stranu rozvoj obnovitelných zdrojů energie, její akumulace či komunitní energetika budou tlačit ceny silové elektřiny dolů. Právě takový trend je žádoucí a měl by být naším národním zájmem. Nejlepší je totiž ta energie, kterou si vyrobíme z vlastních čistých zdrojů, elektřina, kterou dokážeme efektivně sdílet — a úplně nejlepší je samozřejmě energie, kterou díky úsporám vůbec nepotřebujeme.

Pokud stát plně ovládne konvenční zdroje výroby, bude ekonomicky motivován co nejvíce a co nejdéle vyrábět silovou elektřinu právě v jaderných a uhelných elektrárnách.

Opravdovým „Černým Petrem“ v rukou státu se může stát osm uhelných elektráren, které nyní ČEZ provozuje. Vládou kontrolované firmě totiž připadne plná odpovědnost za hrazení nákladů na jejich likvidaci, stejně jako na uzavírání uhelných dolů a dalších zátěží po těžbě. Náklady se přitom odhadují na desítky miliard korun.

Další obrovskou zátěží budou investice do nové jaderné elektrárny Dukovany II, které se nesprávně říká „dostavba Dukovan“. Cena za realizaci nových reaktorů se nyní předpokládá 400 miliard korun, konečná suma však může být — po započtení veškerých nákladů na financování a inflaci — výrazně vyšší.

A státní ČEZ by měl také počítat s tím, že potáhne výstavbu nových obnovitelných zdrojů či plynových elektráren. To vše rozdělením oslabený ČEZ nemůže pokrýt, a dopady na státní rozpočet tak budou enormní.

ČEZký elektrický valčík

V 90. letech české obce a samosprávy pronajímaly vodohospodářskou infrastrukturu většinou zahraničním firmám. Náklady na opravy či modernizace vodovodů však vybraní provozovatelé přenášeli buďto zpátky na veřejné rozpočty, nebo na bedra odběratelů. Zahraniční akcionář ovládající vodárenskou síť zkrátka inkasoval dividendy, zatímco lokální manažer chodil za starostou se sdělením v duchu „buďto zvedneme lidem účty za vodu, nebo nám dáte dotace na opravy“.

Vedle toho si ovšem některé samosprávy dokázaly podržet kontrolu nad základní vodárenskou infrastrukturou, díky čemuž pro své obyvatele zajistily vyšší kvalitu a výhodnější ceny. Jiná města dokázala udržet funkční teplárny. A platí to i v oblasti elektřiny. Není přitom náhoda, že Pražská energetická — kterou většinově kontroluje Hlavní město Praha — spoluvytváří trh, na kterém je možné získat relativně nejvýhodnější ceny elektrického proudu pro domácnosti.

Trendy jsou jasné. Modernější a levnější elektřina budoucnosti se nebude zakládat na velkých stacionárních zdrojích závislých na dovozu fosilních či jaderných paliv, ale na diverzifikované výrobě a na ukládání a sdílení elektřiny především z obnovitelných zdrojů. A bude daleko více stát na moderních přenosových soustavách, jejichž vlastnictví se stane klíčovým aktivem. Je tedy ve veřejném zájmu mít tyto sítě pod veřejnou správou a kontrolou — což je pravý opak toho, co nyní připravuje vláda a ČEZ.

Populární česká písnička o zavedení elektrického proudu na vesnici to ostatně říká zcela jasně — „od pantáty vedou dráty do žárovky nade vraty, odtud se proud přelévá do komory, do chléva…“. Zájmem českých oligarchických a klientelistických struktur je mít tyto „dráty“ pod kontrolou, účastnit se „elektrického valčíku“ a účty za zábavu nechat na lidech.

Plán transformace ČEZu ukazuje ještě jednu podstatnou věc: předpoklad o soukromém kapitálu, který na základě veřejných garancí vytváří prospěch pro celou společnost, už automaticky neplatí. Soukromý kapitál v oligarchické energetice (či obecněji ekonomice) totiž vládní regulaci využívá jako příležitost k tomu, aby z pobídek, garancí či dotací ekonomicky profitoval — tedy generoval zisky, které následně mizí v dividendách, nebo v rozšiřování oligopolu.

Naše země si už ovšem investovat veřejné zdroje do růstu soukromých kapitálových výnosů dovolit nemůže. A proto je potřeba posilovat funkční veřejnou kontrolu nad celou energetikou. Sítě totiž mají patřit lidem, ne oligarchům.