V letních měsících, kdy divadelní a kulturní provozy tradičně čerpají dovolenou a připravují se na podzimní sezónu, se na stránkách Hospodářské komory bez předchozího upozornění objevil návrh nové Státní kulturní politiky pro období 2026—2030+.

Znepokojivá je skutečnost, že dokument nezveřejnila ani vláda, ani Ministerstvo kultury ČR, a že je přístupný výhradně prostřednictvím webu Hospodářské komory — tedy hlavní profesní a lobbistické organizace podnikatelů. Komentáře k návrhu mohou navíc podávat nejspíš výhradně členové této komory, což vyvolává ohledně transparentnosti celého procesu další otázky.

Situace vzbuzuje otázky také proto, že Česká republika již schválenou Státní kulturní politikou na období 2026—2030+ disponuje. Byla přijata na podzim roku 2025 a zveřejněna na stránkách Ministerstva kultury ČR. Dokument vychází z osmdesátistránkové analýzy zpracované pod vedením tehdejšího Institutu umění — Divadelního ústavu a NIPOSU (dnes Národní institut pro kulturu), navazuje na evaluaci předchozí politiky a každou jeho kapitolu garantoval příslušný odbor ministerstva kultury. Do tvorby byly zapojeny také kulturní asociace, kraje i obce.

Nová Státní kulturní politika je proto překvapením pro celou kulturní obec. Zástupci uměleckých asociací byli při osobních jednáních s náměstkem Jiřím Bubeníčkem a ministrem kultury Otou Klempířem (Motoristé sobě) totiž opakovaně ujišťováni, že schválená politika zůstává v platnosti a že implementační kroky budou připravovány v pracovních skupinách se zástupci umělecké a kulturní obce.

K tomu však nedošlo. Vyvstává proto otázka, proč zástupcům asociací nebyly sděleny pravdivé informace a proč se nová politika připravovala bez patřičné a deklarované transparentnosti.

Politika? Jen ideologie

Coby autorka „nové“ Státní kulturní politiky je pak překvapivě uvedena tisková mluvčí kabinetu Ministerstva kultury ČR Barbora Šťastná — partnerka ministra Borise Šťastného (Motoristé sobě), bývalá mluvčí SPD i Motoristů sobě.

Jak může jedna osoba bez hlubší znalosti oboru zpracovat strategický dokument určující směřování kultury na následující čtyři roky a s výhledem do budoucna? A problematický je rovněž vizuál dokumentu, které s pomocí AI navrací výrazivo padesátých let minulého století a jehož národovecká linka bije do očí.

Ve srovnání se schválenou Státní kulturní politikou 2026—2030+ se jedná o dokument, v němž demokracie a společenská odolnost přestávají být základním rámcem kulturní politiky. Původní vize výslovně spojovala kulturu s odolností společnosti, kritickým myšlením, otevřeným dialogem a aktivním občanstvím.

V novém návrhu navíc výrazně ustupuje propojení kultury a vzdělávání a zcela vypadává samostatná oblast ochrany a bezpečnosti kultury zahrnující krizovou připravenost, kybernetickou bezpečnost a ochranu lidí, budov, sbírek i dat. Oslabena je rovněž role kultury coby partnera dalších resortů a nástroje řešení společenských témat.

Státní kulturní politika se tak stává výhradně programovým prohlášením stávajícího Ministerstva kultury ČR. Návrh se profiluje jako ideologický rámec, jímž se bude ministerstvo kultury řídit v nadcházejících letech. A je namístě předpokládat, že na konci volebního období bude patřičně zhodnoceno, do jaké míry byly jeho cíle naplněny.

Hlasitě odmítnout

Tím v tichosti dochází k zásadní proměně povahy státní kulturní politiky: namísto dlouhodobého strategického dokumentu s výhledem na roky 2026—2030+ se kulturní politika stává programovým materiálem těsně spjatým s mandátem jedné konkrétní vlády.

Jde bez přehánění o přístup, který narušuje kontinuitu veřejné správy, snižuje předvídatelnost kulturní politiky a oslabuje důvěru odborné veřejnosti v participativní způsob přípravy strategických materiálů. Platná Státní kulturní politika vznikla na základě důkladných analytických podkladů a za širokého zapojení odborníků z praxe.

Je jistě legitimní, že nové vlády ruší rozhodnutí těch předchozích v souladu se svým programovým prohlášením. Není však legitimní, pokud je celý proces netransparentní, probíhá bez zapojení kulturního sektoru a bez vysvětlení důvodů. A je zcela alarmující, když se tímto procesem „státní kulturní politika“ změní v ryze ideový manifest jedné vlády, či dokonce strany.

Tvorba kulturní politiky je dlouhodobý proces budování důvěry, která bude tímto novým dokumentem narušena, ne-li zcela ztracena. Proto je nutné dokument odmítnout a vyjádřit hlasitý nesouhlas s jeho zněním i samotným principem.