Umělci a spisovatelé by měli zpozornět, příběh Českých center se jich přímo a existenčně týká. Stovky z nich mohli díky centrům vystavovat, hrát, prezentovat své knihy či filmy v zahraničí. Žádná jiná česká instituce tohle nedělá a neumí. Jenže to bude nejspíš dělat stále méně a v méně zemích. Ledaže se kulturní obec ozve.

Už několik let, po dobu několika vlád, jejich zřizovatel ministerstvo zahraničí neví, jak centra uchopit, stále chce po nich nějaké „strategické koncepce“, jimiž obhajují svou existenci, a stále jim ukrajuje z koláče finančního příspěvku. Což vede k zavírání některých z nich nebo ke směšně malému počtu jejich zaměstnanců na pobočkách v cizině.

Žádný z minulých ministrů nepochopil důležitost Českých center, a tak při každém nápadu na šetření se sáhlo po nich. Dnes mají o polovinu méně zaměstnanců než před šesti sedmi lety a jejich systemizovaná místa ve svém souhrnu nepředstavují o mnoho víc než šedesát osob. Což zahrnuje jak ředitelství, tak dvacet šest poboček v zahraničí.

Ministerstvo se rozhodlo přidělit centrům na letošek o 26 milionů korun méně, což je ve státním rozpočtu i rozpočtu ministerstva směšná částka. Jenže pro centra, jež už léta procházejí drastickou odtučňovací kůrou, to znamená několik zahraničních poboček prostě zavřít. A to rychle, prakticky ze dne na den.

Petice a protesty proti zavření nejstaršího centra v Sofii

Největší poprask vyvolal nápad zavřít už teď v létě České centrum v Sofii, naše vůbec nejstarší, jež funguje od roku 1946 a v Bulharsku je integrální součástí tamního kulturního života. Za jeho udržení podepsalo obratem petici několik tisíc Bulharů, fenomén v česko-bulharských vztazích nebývalý.

Tenhle detail, že to byli místní občané, stojí za zdůraznění. Znamená, že by centrum chybělo nejen českým umělcům — kteří, pokud se nemýlím, se nijak zvlášť neozvali —, ale především místnímu obyvatelstvu. Má něco takového z hlediska našich diplomatických vztahů s Bulharskem logiku? Jak by takový signál asi vnímala bulharská vláda?

Podobně se uvažovalo o zavření ještě letos několika dalších: ve hře bylo Miláno, Tbilisi, Stockholm, možná i některá další města. Nedávno se centra zavřela v Rotterdamu a Athénách, naopak se otevřela v Hanoji, Tchaj-peji a Bělehradě.

Po protestech v Bulharsku i doma žádné definitivní rozhodnutí nepadlo, to si pro sebe osobně vyhradil ministr Petr Macinka. Je začátek června a představa, že by se během pár měsíců měla zavřít instituce se vším všudy, se zaměstnanci, majetkem, podepsanými a zaplacenými smlouvami, zní absurdně.

Součást vládní strategie oslabovat stát

Že by to bylo součástí taktiky nové vlády, která ze dne na den přichází s nápady jak rozbít fungující instituce, změnit jim pravidla a v důsledku je oslabit? Otevřeně řečeno oslabit stát a jeho instituce? Vyvolat atmosféru nejistoty, v níž lze leccos provést, aniž by to vyvolalo větší odpor, a zároveň se zbavit lidí, kteří mají vlastní hlavu a profesionální know-how?

Tak jako jsme teď svědky toho, že vláda hodila do koše zákon ministra kultury o médiích, uvidíme možná ministra zahraničí prohlásit, že se česká centra rušit nebudou? Nebo naopak, v kvaltu, nesystémově, bez analýzy dopadu na vztahy s tou kterou zemí budou? V květnu podle médií Macinka prohlásil: „Chci nové vedení Českých center a novou koncepci.“ A do té doby prý žádné zavírání nebude. Jak by si ty nové lidi a novou koncepci ale představoval, neřekl. A má se zahraniční politika dělat na základě libovůle jednoho člověka, byť ministra?

K tomu ministr minulé pondělí zavěsil nad veškerou existencí center Damoklův meč, když prohlásil: „Dostali jsme se do situace, že Česká centra skončí v takovém minusu, že možná budou muset být zrušena úplně všechna… Pokud příspěvková organizace vykáže dva roky po sobě ztrátu, musí být zrušena.“ Ministerstvo podle něj prý ale nechce Česká centra rušit a hledá způsob, jak jejich fungování zachovat, bude to ale znamenat najít větší sumu v rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí. Tedy politika cukru a biče.

Ve zkratce jde o to, že minulá vláda zakomponovala pod Česká centra kancelář generálního komisaře Expo 2025 v Ósace, přičemž centra neměla na jeho řízení a rozpočet žádný vliv, ale zároveň mají nést zodpovědnost za jeho hospodaření, které se teď údajně ukázalo být v červených číslech.

Měkká, o to však vlivnější síla země

Česká centra jsou institucí, o níž vědí jen ti, kdo měli příležitost využít jejího dobrodiní, profesionalismu a finanční podpory, tedy lidé kultury. Centra ale vůbec nejsou jen prostředkem podpory talentovaných jedinců, především jsou výrazným a unikátním nástrojem, jak v cizině prezentovat obraz české společnosti, jak vyprávět v zahraničí příběh o tom, kdo jsou Češi a co můžou nabídnout světu. Jsou měkkou silou nás všech, důležitým nástrojem zahraniční politiky. Uvědomí si to už nějaký ministr?

Každá země má zájem na tom, aby se její umělci a kreativci prezentovali v zahraničí, je to silná reklama pro stát, zasáhne spoustu lidí a vyjde ve svém dopadu docela levně. To je ta měkká síla. Když to přeženu, kdyby Beatles a Elvis Presley zpívali česky a dostali se do ciziny, dnes mluví česky půlka světa.

Pokud chce český umělec, výtvarník, hudebník, spisovatel, fotograf vystavovat nebo hrát v zahraničí, má jen pár možností. Má-li velké štěstí a už etablované jméno, pozve ho zahraniční instituce a zaplatí mu cestu, ubytování a honorář. To ale jen ve výjimečných případech. Daleko běžnější je, že by ho někdo rád pozval, ale nemá na to finance.

Kdo mu to může zajistit, je jediná česká instituce — Česká centra. Ta mu může také sama zprostředkovat vystoupení v zahraničí nebo i ve vlastních prostorách, pokud nějaké vhodné má — což je jen část center.

Jedinečná síť zastoupení

Kromě ambasád to je naše jediná instituce, která má vlastní síť svých zastoupení v zahraničí — přesně ve dvaceti třech zemích —, a je to jakási výloha českého státu. Diplomaté většinou působí neveřejně, vůči místním úřadům a vládě, nepracují s veřejností, ta nemá do ambasád ani volný přístup. Naopak kulturní centra jsou jakousi vstupní bránou otevřenou publiku, které tam má volný přístup. Zahraniční kanceláře CzechTrade ani CzechTourismu takovou roli nemají.

Pokud takové centrum funguje dobře, je jeho práce vidět po celé zemi, i v menších městech a regionech. Tam se velvyslanec dostane jen jednou za rok na setkání se starostou a místními politiky, což se maximálně zmíní jedním článkem v místním tisku. Kdežto pokud se tam centru podaří prosadit na náměstí výstavu, hiphopové představení nebo v kině zorganizovat přehlídku českých filmů, o Češích bude mluvit půlka města i regionální média.

Důležitost téhle měkké síly si dobře uvědomují všechny inteligentní státy a mají všude po světě své Goethe instituty, Instituty Cervantes, Francouzské instituty či Polské instituty. Ty největší západoevropské instituty mají celé budovy se sály a mnoha zaměstnanci. Ty, které působí v Praze, jsou součástí kulturní mapy města, třeba Francouzský institut má své kino, kam se chodí denně na filmy, navíc za nízké vstupné.

Česká kulturní centra jsou na tom ale bohužel jinak. Jejich zřizovatel ministerstvo zahraničí léta neví, jak je uchopit, rok po roce jim krátí rozpočet a tím je nutí redukovat počet projektů i zaměstnanců.

Ředitel ředitelem dvou tří lidí

Ve Strategii na léta 2024 až 2027 center se lze dočíst mnoho formulací typu „efektivní a synergická reprezentace Česka“. Zní to sofistikovaně a vábně. Jak to ale udělat, když ve většině z těch šestadvaceti center, co dnes existují v zahraničí, je buď jeden člověk (Řím, Tel Aviv, Tchaj-pej atd.) nebo dva, třeba ale jen na částečný úvazek? A k tomu pár takzvaných místní sil pracujících za minimální mzdu?

Jak lze v takové konfiguraci organizovat po celé Itálii nebo Japonsku výstavy, účast na festivalech, veřejných debatách? A k tomu shánět sponzory, což je dnes nucen dělat ředitel každého centra v cizině, aby se vůbec mohl pustit do nějakého projektu? A k tomu posílat do ústředí už několikátou zprávu o tom, kolik peněz získal od sponzorů, kolik za výuku češtiny, kolik přišlo návštěvníků na akce, kolik stálo vytištění plakátů a kolik má sledovatelů na sítích?

Ve většině center ředitel nemá řidiče, takže musí sám zajet pro hosta na letiště, sám pověsit a svěsit obrazy na výstavě. Šéfové center mají honosný titul ředitel či ředitelka, ale ve většině případů ředitelují dvěma třem lidem.

„Česká centra mají ambici být výrazným hlasem v mezinárodním dialogu o podobě současného světa“ a „Česká centra jsou připravena na výzvy, které přináší současná geopolitická situace, společenský vývoj i technologický pokrok,“ píše se ve zmíněné Strategii.

Zní to jako ambiciózní program strategicky pojaté zahraniční politiky. S tak minimálním obsazením se to ale dělat nedá. Chce-li ministerstvo zahraničí centrům „zkrouhnout“ dalších pár miliónů, znamená to hřebíček do rakve. Říká tím, že nestojí o vytváření pozitivního obrazu České republiky v cizině.

Bude premiér sám věšet obrazy?

Česká centra mají vícero Achillových pat, počínaje už svým názvem, „centrum“ neříká o náplni jejich práce nic ani doma, ani v cizině. Všeobecný evropský úzus je „kulturní institut“, v Praze ovšem chtěli být ti, kdo je v roce 1993 přejmenovávali, originálnější než zbytek Evropy.

Bylo to za časů ministra za ODS a v těch dobách slovo kulturní moc nevonělo. Centra to měla být proto, že podle ministrovy nesmyslné představy měla v cizině dělat všechno možné včetně ekonomických aktivit, dokonce ukazovat exportní výrobky. Nešťastné je i jejich logo, které v ničem nenavazuje na české barvy a je příliš dlouhé.

Tohle vše jsou ale otázky pro domácí kuchyni a nemůžou zpochybnit jedinečnost a potřebnost této instituce. Stát by ji měl v nejbližších letech významně podpořit a financovat, bohatě by se mu to vyplatilo. Nikoli v nominálních finančních sumách, ale v lepším povědomí v zahraničí o Češích. Na což pak pochopitelně nepřímo navazují i ekonomické smlouvy. Nelze si ale dělat iluze, že by něco takového chtěla udělat současná vláda. Neudělaly to ani ty předchozí.

Premiér Babiš prohlásil, že rok 2028 bude rokem česko-italské kulturní výměny. Krásné, můžeme jen tleskat. Bude ale umělce vozit z nádraží osobně, bude sám věšet obrazy nebo uvádět divadelní představení? Bude ministr zahraničí Italům vysvětlovat, proč o dva roky dřív bylo ve hře uzavření centra v Miláně?

Autor byl několik let ředitelem jednoho z kulturních center v zahraničí.