Tradiční Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici zažil letos dva překvapivé incidenty. Na zahajovacím pořadu v pátek 26. června lidé vypískali ministra kultury Otu Klempíře a v sobotu pak na soutěži verbířů ministra zahraničí Petra Macinku.

Ve Strážnici na festivalu jsem strávil řadu let. Od roku 1999 jako člen programové rady — a také autor několika pořadů. A posléze od roku 2007 deset let jako rozhlasový redaktor stanice ČRo Brno. Zpočátku jsem se pokoušel jako nováček s pár dalšími „modernizovat“ dle nás zastaralou dramaturgii festivalu. Moc to nešlo, vlastně to z mého pohledu nešlo vůbec.

Strážnice je jako osobák, který jede svým tempem a nezrychlí, ani nezmění trasu. Ale jede pořád a pro své pasažéry je absolutní jistotou. Už osmdesát let. Je doma i v cizině zavedeným symbolem.

Slýchávám o Strážnici, že to byl produkt komunismu. A i teď se říká, že bez podpory státu by se festival nemohl konat. Pro pořádek: Strážnici nezaložili komunisté, ale strážničtí milovníci tradiční kultury v poválečné euforii z národního přežití. Ducha jí vtiskl sociální demokrat profesor Vladimír Úlehla, významný biolog, národopisec a politický protivník komunistů.

Institucionálně ovládla festival po roce 1948 komunistická vláda, vnesla do jeho dramaturgie ideologické prvky a proklamace, ale duši mu ukradnout nemohla. Lidé tam pořád jezdili především za tím, co měli rádi — za lidovými písněmi a tanci. Dramaturgické prodírání mezi invazivní ideologií a smyslem pro podstatu tradiční kultury je popsáno v odborných knihách už od 60. let.

Po roce 1989 vznesli lidé, kteří o existenciální povaze folkloru nic nevědí, pochybnost: co bude s festivalem teď, když tam už nebudou jezdit nadirigované odborářské autobusy? Další vývoj to ukázal: Strážnice se doslova obrodila, spadl z ní socialistický chomout, počty návštěvníků vzrostly. A hlavně: publikum omládlo!

Kdo tam jede dnes, tak vidí, kolik mladých lidí v parku a na pódiích hraje, zpívá, tancuje a baví se. Jsou jich desetitisíce. Poslední léta za víkend kolem třiceti tisíc. Horňácký učitel František Okénka, pamětník prvních euforických poválečných ročníků mi řekl, že živá a uvolněná atmosféra současného festivalu — bylo to kolem roku 2000 — mu připomíná právě tu počáteční éru.

Mezinárodní folklorní festival Strážnice (MFF) je stále spravován státem, a to skrze příspěvkovou organizaci Národní ústav lidové kultury (NÚLK), která byla v minulosti zřízena, aby profesionálně dokumentovala tradiční kulturu našeho státu. Festival je jednou z jejích aktivit.

Je z povahy nekomerční, tedy vystupuje se zadarmo či za cestovné. Každé nákladnější vystoupení musí sponzorovat někdo externí. Veškeré prostředky z institucionálních prostředků a vstupného jdou na provoz areálu, propagaci, festivalový tým, zdravotní a ochrannou agenturu. Při těch obrovských návštěvách a nutných službách to není málo peněz.

Překvapivá reakce jako zrcadlo nepatřičnosti

Ministr kultury Oto Klempíř byl letos na úvodním večeru MFF mohutně vypískán. Na sociálních sítí se lidé divili, cože tam ten Klempíř vůbec dělal a proč jej tam zvali. Pro pořádek musím zopakovat, že strážnický Národní ústav lidové kultury (NÚLK) je příspěvková organizace ministerstva kultury. Ministr je tudíž nadřízený této instituce a je normální, aby se objevil na její největší a nejprestižnější akci.

Předchozí ministři někdy přijeli, někdy ne. Jejich vztah k folkloru byl různý. Nebo i žádný. Z ministerstva tam ale vždycky nějaký zástupce byl. Úvodní oficiality na pódiu se odbývaly bez nadšení, každý už čekal na to, až tam vyběhnou účinkující.

Takže pan Klempíř přijel. Reakce publika na jeho vystoupení mne překvapila. Vždycky jsem měl — po svých dlouholetých zkušenostech — milovníky folkloru za víceméně apolitické publikum. Protože folklor je věčný. A politikou se přeci nemusí špinit.

Ale tohle publikum mne tentokrát překvapilo. Když už se taková masa rozhoupe, to je co říct. To není nějaké nepřátelské spiknutí proti chudákovi ministrovi, jak si to on paranoidně vykládá, to je výsledek jeho tragické a provokativní neschopnosti, kterou vykazuje už nějakou dobu, zvláště pak v oblasti veřejnoprávních médií. Jeho osoba — osobní historie — i způsoby jsou prostě nevěrohodné.

Myslím, že výrazně zafungovalo i toto: ve Strážnici hraje značnou roli rozhlas. Festival je od prvních ročníků (!) spjat s brněnským studiem Československého, dnes Českého rozhlasu. Přímé přenosy, prezentace výrazných osobností lidové kultury, to vše lidé z regionů vnímali po desetiletí jako důležitý mediální obsah. Byli na něj zvyklí.

I přes omezování tohoto pouta a mediálního prostoru centralistickým rozhlasovým managementem v posledních deseti letech, tu stále přetrvává povědomí o důležitosti rozhlasu jako média, v němž se lidé potkávají se svou kulturou. Není složité dovodit, že Oto Klempíř je pro lidi mimo jiné škůdcem veřejnoprávních médií.

Nájezd — jak jinak tomu říct? — Petra Macinky, který byl vypískán druhý festivalový den na nejsledovanějším festivalovém pořadu, jímž je soutěž verbířů, má trošku jinou příčinu. Macinka přijel se zjevným úmyslem provokovat a „udělat si obrázek“ o stavu věcí.

„Řekl jsem, že ani bolševikovi se v průběhu 81 let nepřetržitého fungování nepodařilo ze Strážnice udělat ‚Festival politické písně‘, i když se o to mnozí fakt hodně snažili. Bojím se, že se to děje právě nyní a že to není opravdu dobře.“ (FB Petra Macinky).

Hana Černohorská na Novinky.cz referuje: Finále soutěže verbířů nečekaně přerušil ministr zahraničí Petr Macinka. Lidé mu nedali možnost promluvit. Řvali na něj mimo jiné, aby vypadl.

„Včera jste byli přísní na jednoho politika, tak si to dneska můžete zopakovat,“ oslovil plný amfiteátr Macinka. „Dvě minuty na mě bučte, ale prosím, pak mě nechte něco říct,“ obracel se na překvapené návštěvníky politik a chodil sem a tam po pódiu a čekal, až se dav uklidní. „Ještě, zatím bučte, ale pak mě nechte něco říct,“ snažil se uklidnit diváky.

Nepovedlo se mu to a musel odejít.

Stručně na závěr: Jediný, kdo se festivalu snažil násilně vtisknout politický rozměr, a dokonce na něm uskutečnit politický konflikt, byl právě Petr Macinka. Lidé zareagovali emotivně na jeho sebevědomý a současně nepatřičný vstup.

Macinkova interpretace svědčí především o něm a jeho metodách. Jenže lidé začínají mít právě takovýchto způsobů dost.