Už týdny jednáme. Schůzky, kulaté stoly, zákulisní domluvy. Hodiny a hodiny rozhovorů. Do toho demonstrace studujících, velká mobilizace na Letné, tlak, který je cítit ze všech stran. Informace se trousí, někdo něco naznačí, někdo něco slíbí, někdo „rozumí“. A výsledek? Kecy v kleci.

Máme ministra, který by se mohl jevit jako chápavý. Působí mile, vstřícně, skoro až jako takový hodný strýc. Přikyvuje, naslouchá, naznačuje, že je „na naší straně“. Jenže to nestačí. Všechno zůstává za zavřenými dveřmi. Ven se nedostává nic. Žádná jasná věta, žádné gesto, žádná odvaha říct nahlas, že za tím stojí.

Místo toho dělá „vofuky“. Neříká, co z původně avizovaných škrtů skutečně dorovná, a to nejen v oblasti živého umění. Neříká veřejnosti téměř nic z toho, co za zavřenými dveřmi chápavě potvrzuje. Mlží se a čeká, že to vyšumí.

Kde to žijeme?

A proč je tahle hra vůbec nutná? Je to slabost komunikovat s veřejností? Nezkušenost? Nebo vědomá strategie nic neříct a doufat, že se to rozpadne samo?

V době, kdy visí na internetu petice za jeho odvolání. V době, kdy před ministerstvem běží maraton v rámci projektu Umění trvá. Každý pracovní den se tam koná umělecké připomenutí, že kultura musí být svobodná a že podpora umění není luxus. V době, kdy se profesní organizace, asociace i jednotlivci semkli a věnovali hodiny a dny práce formulaci priorit, argumentů a návrhů pro jednání právě s ním. Lidé, kteří normálně tvoří, produkují, učí a vedou projekty. Nevedou permanentní boj. A přesto do toho vložili čas, energii i kompetenci.

A výsledek? Ministr si jede svoje. Proplouvá. Objeví se na sociálních sítích, ale realita kolem něj jako by se ho netýkala. Jako by šlo o kulisu, kterou stačí přečkat. Kolik ještě rozhovorů potřebujeme? Kolik hodin debat, kolik výzev, kolik setkání, než se něco skutečně stane?

Nemá smysl znovu vysvětlovat, proč je kultura důležitá. Kde to žijeme? Kultura není nadstavba ani volnočasová aktivita pro pár vyvolených. Je to základní výbava společnosti. Patří k naší evropské identitě, vzdělanosti i národní hrdosti.

A „překvapivě“ nemluvím jen o folkloru. Mluvím o současné kultuře. O té, která udává směr, reflektuje svět kolem nás, má ambici i kvalitu. O té, která obstojí v mezinárodním kontextu. Přesto máme pocit, že se kolem ní jen opatrně přešlapuje.

Kulturní obec přitom není slabá ani roztříštěná. Naopak. Je sebevědomá, propojená a schopná. Máme za sebou roky práce, které vytvořily prostředí, na které můžeme být hrdí. Máme infrastrukturu, lidi, zkušenosti. Máme projekty, které fungují doma i venku.

Máme něco, co by nám mnohé okolní země mohly závidět. A také zkušenost, že když se spojíme, dokážeme věci měnit. Možná právě to je pro někoho nepohodlné.

Kultura, média, životní prostředí

Ale nejde jen o kulturu. Kultura, média, životní prostředí — to jsou oblasti, které mají zásadní vliv na stabilitu celé společnosti. Mnohem větší, než si vláda často připouští. Jakmile se v nich začne drolit důvěra, dopady jsou širší, než se zdá.

Stačí se podívat kolem sebe. Napětí kolem veřejnoprávních médií, legislativy připomínající „ruský zákon“, tlak na hodnoty, které jsme považovali za samozřejmé. Společnost hledá své ukotvení. A právě tady se láme led.

Pokud to vláda nevidí, nebo nechce vidět, otevírá prostor pro něco, co tu dlouho nebylo. Říkejme tomu klidně Kraken. A ten už nepůjde jednoduše zavřít zpátky.

A do toho přichází další rána. Škrty v Českých centrech. Minus 26 milionů. Zavírání Stockholmu, Milána, Tbilisi. To není kosmetika. To je konkrétní demontáž přítomnosti České republiky ve světě. Jak může stát likvidovat diplomatické nástroje, které stojí zlomek toho, co generují? To už není jen politické rozhodnutí. To hraničí se ztrátou zdravého rozumu ministra zahraničí Macinky (Motoristé sobě).

A řekněme to naplno: kultura není jen kultura. Je to ekonomika, diplomacie, bezpečnost. Vytváří vztahy, důvěru, kontext. Otevírá dveře, na které pak navazují další oblasti. A my ji opravdu začneme škrtat?

Vláda říká, že šetří. Jenže takové šetření hraničí s blábolem. Omezují se oblasti, které stojí relativně málo a mají velký dopad. Úspory mají směřovat tam, kde se hodnota spotřebovává, ne tam, kde vzniká.

Co je tedy vlastně priorita? Opravdu chceme být zemí, která se dobrovolně stahuje ze světa? Oslabuje vlastní hlas, reputaci a schopnost být partnerem? Nebo je za tím strach z prostředí, které je kritické, otevřené a živé?

Lidi, proberte se!

A teď nemluvím jen k veřejnosti. Mluvím i k vám ve vládě. Opravdu pod tím chcete být podepsaní? Toto je stopa, kterou po sobě chcete zanechat?

Andrej Babiš (ANO) se rád označuje za schopného manažera. Teď má příležitost to ukázat. Dobrý manažer nenechá rozpadnout systém, do kterého šly miliardy — z evropských fondů i z našich daní. A dobrý manažer už vůbec nedá klíčové kompetence lidem, se kterými by za normálních okolností do žádného byznysu nešel.

Ministr kultury Klempíř (Motoristé sobě) zatím zůstává v bezpečné zóně. Otevíračky, tiskové konference, opatrná slova. Jenže tohle není chvíle na opatrnost. Pokud má na svou funkci mít, musí se za svůj resort postavit. Jasně, veřejně, nahlas. Protože jinak se to začne lámat jinde.

A ono už se láme. Frustrace roste. Mezi studujícími, v regionech, mezi lidmi, kteří vědí, kolik práce za tím vším je. A ti velmi dobře cítí, že nejde jen o konverzaci. Jde o důstojnost. O podmínky. O budoucnost. Možná si někdo řekne, proč to říkat takhle nahlas. Ano, je to potřeba. A měl by to dělat každý. Nejde o útok, ale o zpětnou vazbu. O realitu. A ministr by za ni měl být rád. Znamená to totiž, že sektor ještě žije.

Kecy v kleci falešně uklidňují. Vytvářejí dojem, že se něco děje. Pak se rozpadnou. A zůstane ztráta důvěry. A tu už žádná tisková konference nespraví. Možná je to moment, kdy by si to měli uvědomit úplně všichni. Andreji, Petře, Aleno, Oldo!

Protože už to dávno není jen záležitost jednoho resortu. Jde o to, jestli ještě vůbec víme, co chceme chránit. A jestli jsme ochotní se za to postavit. Protože až se to jednou zlomí, už to nepůjde vzít zpátky.

A pak už na další kecy nebude prostor.