Během čtvrtka se sociální bubliny kulturní veřejnosti začaly plnit chumly diskusí o odvolání Alicje Knastové z pozice generální ředitelky Národní galerie v Praze. Jejich součástí se za mnohé staly debaty o tom, zda svoji funkci zastávala ke spokojenosti návštěvnictva a české výtvarné scény. Právě z uměleckých řad tak opět silně zazněly výhrady, které provázely celé její funkční období. Nikoliv zcela neprávem, jenže naneštěstí nesprávně.

Osobnost generálního ředitele, a v našem případě první plnohodnotné ředitelky a první cizinky v čele národní galerie, je pro českou uměleckou scénu klíčovým ukazatelem zdravotního stavu celého sektoru. Přestože totiž kredit tohoto našeho největšího muzea umění setrvale kolísá (což ovšem obvykle rovněž souvisí s tím, kdo ji v té které době vede), zůstává tato veřejná instituce symbolem uznání, domácích kariérních vrcholů, potenciálních příslibů i marných tužeb.

Hodnocení výkonu, který kdokoliv předvede v tak významné funkci, lze pochopitelně vnímat jako logickou součást „fáze odchodu“, která otevírá další kolo poněkud nekonečného cyklu nadějí a zklamání, jimiž národní galerie prochází přinejmenším od 90. let minulého století. A sám ochotně přiznávám, že jsem se k hodnocení také nechal svést, když jsem o něj byl požádán redakcí Seznam Zpráv. Přesto nejspíše není nejlepší chvíle hodnotit, jestli Knastová byla dobrou či špatnou ředitelkou.

Naopak, je dobré připomenout si, proč studenstvo uměleckých škol s iniciativou Stojíme za kulturou před pouhými dvěma týdny tak razantně vystoupilo proti tomu, jak se proměňuje vztah státu ke kultuře. Přiškrcování kultury omezováním prostředků, které do ní stát vpouští, se totiž nebezpečně přiblížilo metodám ověřeným v Maďarsku či na Slovensku.

Součást plánu

Důležité proto v danou chvíli nejsou ani stížnosti na minulého ministra Martina Baxu, že Knastovou neodvolal dříve. Důležité je, co její odvolání devět měsíců před vypršením období, na které byla jmenována, signalizuje o proměňujícím se vztahu státu ke kultuře. A o rychlosti, s níž tato proměna probíhá. Chybou by tedy bylo pohlížet na odvolání Knastové jako na izolovaný akt — a to jak v práci současného směřování ministra kultury, tak v širším kontextu konání vlády a parlamentní většiny.

Ještě před několika měsíci stálo jistě za uvážení, že nový ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) navzdory přináležitosti k nejzlovolnější partaji vládní koalice může lidi z kultury chránit, protože po desítkách let muzicírování zná její problémy na vlastní kůži. Odvolání Knastové je však posledním odloženým závojem, kterým Klempíř dokládá, že souzní s frontálním tažením koalice proti veřejnoprávním médiím, neziskovým organizacím či ochraně přírody.

Oproti své slovenské kolegyni Martině Šimkovičové, která se za uplynulé dva a půl léta nesčetněkrát znemožnila hloupými výroky a nepřipravenými veřejnými vystoupeními, navíc Klempíř lépe kontroluje vlastní obraz, když s image nonšalantního sňatkového podvodníka navenek komunikuje své kroky jako starost o stav kultury, pro jejíž excelenci dělá maximum.

Tak lze rozumět i jeho vyjádření na síti X, kde odvolání Knastové vysvětluje potřebou „svěžího větru“ a „časem na změnu“. Dobře totiž ví, že změnu mnozí také vyhlíželi a Národní galerie svěží vítr potřebuje. Zároveň si ale vykračuje podle mapy, kterou mu Šimkovičová svým tvrdým, primitivním, ale díky tomu vlastně čitelným přístupem předkreslila. Nezmění-li Klempíř radikálně směr, je nebezpečnější než ona. Pravděpodobnost takového obratu je ale u něj den po dni mizivější.

Nenechme se zmást

Zhodnotit epochu Alicje Knastové v Národní galerii bude důležité. Lze se přít o to, nakolik se pod jejím vedením instituce nevzpamatovala z pandemie covidu-19, proč si nedokázala vydobýt lepší financování, které by jí umožnilo ve větší míře naplnění jejích plánů, ale i nakolik za jejím nepřijetím částí kulturní veřejností stálo malé osobní charisma a špatná komunikace. Nebo i fakt, že do ČR přišla nedlouho po třaskavém odvolání ředitele Jiřího Fajta v roce 2019 jiným z nejhorších ministrů kultury, Antonínem Staňkem.

Za nastalých okolností to ovšem může počkat. Velkou pozornost bychom nyní měli věnovat výhradně tomu, co se bude dít dál. K neblahému poznání z obdobného případu Slovenské národní galerie patří, že tímto demontáž instituce nekončí. Na scénu vstupují poslušní napomahači, kteří ochotně pokračují ve vnitřním rozkladu instituce a hodnot, které jsou v rozporu s politikou vlády.