Je pozoruhodné sledovat, jak rychle se vyprávění o „parazitech na úřadech“ proměnilo v personální politiku založenou na rodinných vazbách, známostech a politické loajalitě.

Na ministerstvu pro místní rozvoj nastoupil syn Kláry Dostálové Kevin Dostál. Na ministerstvu spravedlnosti získal pozici náměstka Adam Šimice, synovec Renaty Vesecké. Na ministerstvu životního prostředí nově působí influencer Adam Šejna, který se proslavil především podporou Filipa Turka a Motoristů.

Vrchního ředitele jedné ze sekcí na ministerstvu vnitra nově dělá Roman Hep, který čerpá informace z dezinfo videí Jindřicha Rajchla. Na ministerstvo zahraničí nastoupily dvě asistentky motoristických poslanců, jedna učitelka tance, druhá makléřka, ani jedna s relevantními zkušenostmi. A další jména průběžně přibývají.

Samozřejmě, příbuzenský vztah sám o sobě nikoho nediskvalifikuje. A ani politické sympatie nejsou důvodem, proč by člověk nemohl pracovat pro stát. Podstatné jsou konkrétní kompetence. A ty aby u nově příchozích člověk pohledal.

Viditelnější je to o to víc, že jsou současně kvůli uvolňování míst pro kamarády Motoristů sobě z ministerstev vytlačováni lidé, kteří jsou ve svých oborech skutečnými odborníky. Skončit musel například Vít Lesák, který patří mezi nejrespektovanější experty na dostupné bydlení v zemi.

Leo Steiner, který dlouhodobě upozorňoval na zneužívání dotací a podílel se na odhalování kauz, jež stály veřejné rozpočty miliardy korun. Eva Pavlíková, která přišla do státní správy pomáhat s její modernizací a digitalizací. Martin Abel, jenž se věnoval energetice, klimatické politice a rozvoji obnovitelných zdrojů.

Stát jako kořist

Vláda nemá právo zacházet se státem jako s kořistí, která připadne vítězi voleb. Česká republika strávila posledních patnáct let snahou vymanit se z modelu spočívajícím v tom, že se po každých volbách měnily celé týmy a odborné pozice se přidělovaly za politickou loajalitu. Proto vznikal služební zákon. Proto se nastavovala pravidla pro státní službu. A proto se postupně budovala profesionální státní správa.

Neříkám, že úředníci jsou bezchybní. Moderní stát ale potřebuje institucionální paměť a odborné zázemí. To v praxi znamená lidi, kteří rozumí stavebnímu právu, energetice, evropským fondům nebo modernizaci bez ohledu na to, která politická strana zrovna sedí ve Strakově akademii.

Jako ministr jsem na svém úřadě často vedl složité spory s odborníky. A byl jsem za ně rád. Ministr nemá být nejchytřejší člověk v budově. A pokud je, má problém. Úkolem ministra je sestavit tým lidí, kteří rozumí své práci natolik dobře, že dokážou politikům oponovat a upozornit je na důležité aspekty jejich agendy. Přesně takové lidi dnes ale bohužel vidíme odcházet.

Motoristé sobě přitom rádi mluví o kompetenci, výkonu a meritokracii. Bohužel ale jenom mluví. Já ale vždycky radši koukám na činy než na slova. A když se podívám na personální politiku Macinkovy strany, působí spíš jako rodinný piknik nebo náborová akce fanouškovského klubu.

Vkrádavý rozklad

Účet za tyhle kroky se neobjeví hned. Nestane se, že by se jednoho dne rozsvítila červená kontrolka a na displeji naskočilo hlášení „stát přestal fungovat“. Důsledky budou přicházet pomalu. Modernizace se bude dál zpožďovat, zákony budou vznikat v horší kvalitě nebo vůbec, evropské fondy se budou čerpat méně efektivně a rozhodování v klíčových oblastech, jako je bydlení, energetika nebo doprava, bude stále častěji narážet na nedostatek odbornosti.

Výsledkem bude postupná eroze schopnosti státu řešit problémy lidí, což z mého pohledu nejhorší možný scénář pro zemi, která už dnes bojuje s nedůvěrou veřejnosti v to, že stát dokáže fungovat efektivně.

Přesně proto bojujeme za zachování služebního zákona a podporujeme pravidla pro transparentní obsazování veřejných funkcí. Nejsou dokonalá a sama o sobě nezaručí správná rozhodnutí. Chrání ale aspoň základní princip, že o důležitých pozicích mají rozhodovat schopnosti, zkušenosti a výsledky, ne rodinné vazby, stranické průkazky nebo počet společných fotografií s ministrem.

V posledních letech se podařilo dostat do státní správy řadu lidí, kteří mohli vydělávat násobně víc v soukromém sektoru, ale přesto se rozhodli pracovat pro stát, protože chtěli být veřejně prospěšní. Když dnes sledují, jak jsou odborné zkušenosti nahrazovány politickou loajalitou, pociťují zhrzení. Stejně tak, jako všichni ostatní schopní lidé.

Takový přístup se nutně vymstí. Dopadne na každého, kdo od státu očekává, že bude fungovat rozumně a kompetentně. Dopadne na lidi, kteří potřebují, aby veřejné služby fungovaly bez zbytečných průtahů a chaosu. A vláda nepotismu si zatleská.