Když byla v roce 1998 zřízena Rada vlády České republiky pro lidská práva, stal se jejím prvním vládním zmocněncem pro lidská práva Petr Uhl. Chtěl vytvořit skutečně mezioborovou platformu, která by dokázala nahlížet na lidskoprávní problémy mladé České republiky v celé jejich šíři. Nebyla to rada právníků pro právníky. Měla spojovat zkušenosti lidí z praxe, akademické sféry, státní správy i občanské společnosti.

Petr Uhl byl jednou z nejvýznamnějších osobností československého disentu, signatářem Charty 77 a jedním z nejdéle vězněných politických vězňů komunistického režimu. V první Radě zasedaly osobnosti jako Dana Němcová, Libuše Šilhánová či Stanislav Penc. Administrativní zázemí tehdy pomáhal budovat Jan Jařab, který se později sám stal vládním zmocněncem pro lidská práva.

Bylo pro mě obrovskou ctí, když mě Petr Uhl oslovil a vláda schválila mé jmenování členem nově vzniklé rady. Funkce byla a dodnes je čestná. Každý z nás si hradil cestu do Prahy i čas, který této práci věnoval. Přesto jsme přijížděli rádi, protože jsme měli možnost společně hledat řešení se špičkovými odborníky z občanské společnosti i s náměstky ministrů napříč jednotlivými resorty.

Pamatuji si témata, kterými jsme se tehdy zabývali: násilné útoky rasistických skinheadů proti Romům, následky povodní a jejich dopad na soužití komunit, systém zvláštních škol, do nichž byly romské děti zařazovány přibližně sedmadvacetkrát častěji než děti neromské, transformaci policie z modelu bývalé Veřejné bezpečnosti na moderní službu občanům, otázky ochrany soukromí dětí v ústavní péči či používání kamerových systémů v dětských domovech.

Mezioborová spolupráce byla v ochraně lidských práv klíčová

Později jsem měl tu čest sloužit České republice v Radě vlády bezplatně ještě řadu let. Měl jsem možnost spolupracovat s vládními zmocněnci Janem Jařabem, Svatoplukem Karáskem, Monikou Šimůnkovou i Klárou Laurenčíkovou. Pokud se nemýlím, stal jsem se jedním z nejdéle sloužících členů Rady v její téměř třicetileté historii.

Během těch let jsem sledoval, jak agenda lidských práv dozrávala. Přicházela nová generace odborníků s praktickými zkušenostmi z terénu. Ve výborech spolupracovali právníci, sociální pracovníci, lékaři, zdravotníci, psychologové, pedagogové, odborníci na informační technologie i další specialisté. Všichni věnovali svůj čas dobrovolně, protože věřili, že Česká republika má usilovat o stejnou úroveň ochrany lidských práv, jakou mají zavedené západoevropské demokracie.

Za mimořádně důležitou považuji také práci profesionálního sekretariátu Úřadu vlády. Jeho zaměstnanci měli hlubokou znalost lidskoprávní problematiky i legislativního procesu a dokázali připravovat odborně velmi kvalitní materiály a usnesení, která obstála i při jednání vlády.

Pamatuji si například práci Rady na zrušení klecových lůžek v psychiatrických zařízeních nebo dlouhodobé úsilí o omezení zbytečného umisťování dětí do kojeneckých ústavů a dětských domovů. Díky tomu jsem měl vždy pocit, že čas, který jsem Radě věnoval, měl skutečně smysl.

Velmi silně si vybavuji také jednání s premiérem Andrejem Babišem v jeho předchozím funkčním období. Spolu s Monikou Šimůnkovou přijal dvě oběti protiprávních sterilizací — Elenu Gorolovou a Radku Hánčilovou. Původně plánovanou půlhodinu s nimi prodloužil na více než hodinu. Kladl kritické otázky, ale naslouchal argumentům i faktům s respektem.

Dokonce sám navrhl postup, jak připravit legislativu tak, aby mohla projít parlamentem. I díky této spolupráci se Česká republika stala po Švédsku a Švýcarsku jednou z prvních evropských zemí, které přijaly zákon o odškodnění obětí protiprávních sterilizací. Nebyl to jen právní krok, ale především morální gesto vůči ženám, kterým stát v minulosti způsobil hlubokou křivdu.

Ruší se instituce, která výborně sloužila

O současné transformaci Rady vlády jsem se dozvěděl až z médií. Překvapilo mě, že vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková rezignovala, protože nesouhlasila s přesunem své agendy pod Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Ptal jsem se sám sebe: proč právě tam? Proč ne pod Ministerstvo školství, kde se řeší přetrvávající segregace romských dětí a naplňování rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České republice, známé jako ostravská kauza?

Vždyť právě zde České republice nadále hrozí řízení pro porušení povinností, které by mohlo významně zkomplikovat čerpání evropských prostředků. Proč ne pod Ministerstvo zdravotnictví, kde dosud přetrvávají rozpory mezi správní praxí ministerstva a rozhodnutími správního a pražských soudů ve věcech odškodnění obětí protiprávních sterilizací?

Stejně překvapivě jsem vnímal i zásah do samotné Rady vlády a jejího odborného aparátu. Působilo to jako náhlé rozhodnutí bez širší odborné diskuse.

Proto se dnes pokorně ptám: Opravdu je moudré oslabit instituci, která téměř třicet let spojovala zkušenosti občanské společnosti, odborníků z praxe, akademického prostředí a nejvyšších představitelů jednotlivých ministerstev? Je skutečně správné rozptýlit lidskoprávní agendu mezi jednotlivé resorty právě ve chvíli, kdy lidskoprávní otázky stále více vyžadují mezioborovou spolupráci?

Nebylo by naopak vhodné toto rozhodnutí ještě jednou zvážit? Sejít se s občanskými členy Rady, výborů, zaměstnanci Úřadu vlády, vyslechnout jejich zkušenosti a společně hledat cestu, jak zachovat to nejlepší, co se za téměř tři desetiletí podařilo vybudovat?

Po tolika letech služby už možná ani nemohu vládě radit. Přesto cítím povinnost položit tyto otázky. Ne kvůli sobě, ale kvůli nástroji, který podle mého přesvědčení po mnoho let excelentně sloužil České republice.