Ve veřejné debatě často vzniká dojem, že politika závislostí je především debatou o drogách. Ve skutečnosti jde o mnohem širší téma. Týká se alkoholu, hazardu, digitálních závislostí, duševního zdraví, bezpečnosti i sociální soudržnosti. Dotýká se rodin, škol, obcí i zdravotního systému. A právě proto byla česká politika závislostí dlouhodobě koordinována z Úřadu vlády jako agenda, která přesahuje kompetence jednoho ministerstva.

Současné vládní kroky tento princip ale opouštějí. Přesun politiky závislostí pod ministerstvo zdravotnictví vychází z představy, že jde především o zdravotnickou problematiku. Jenže zkušenosti z praxe ukazují něco jiného. Závislosti nevznikají ve vakuu a nelze je řešit pouze v ordinaci nebo nemocnici. Souvisí s chudobou, osamělostí, dostupností bydlení, rodinnými vztahy, vzděláváním i fungováním komunit. Proto byla česká cesta založena na spolupráci různých resortů a odborností.

Jako terapeutka dobře vím, že lidské problémy zpravidla nemají jednoduchá řešení. Když člověk prochází krizí, málokdy pomůže rychlý soud nebo jednoduchý zákaz. Skutečná změna vyžaduje porozumění příčinám, trpělivou práci a schopnost vidět problém v širších souvislostech. Totéž platí pro veřejné politiky. Pokud ignorujeme realitu a nahradíme ji představou, že složité společenské problémy vyřeší tvrdší postup, problém nezmizí. Pouze se přesune jinam a často se vrátí v ještě horší podobě.

Konec snižování rizik

Právě proto se v posledních desetiletích prosadil přístup označovaný jako harm reduction, tedy snižování rizik a škod. Nejde o žádnou ideologii ani o jakkoli benevolentní přístup k návykovým látkám. Jde o soubor opatření, jejichž účinnost potvrzují data, výzkumy i zkušenosti z mnoha zemí. Cílem těchto opatření je chránit veřejné zdraví, předcházet nejzávažnějším dopadům závislostí a pomáhat lidem vracet se do běžného života.

Politika závislostí není soutěží o to, kdo navrhne přísnější zákaz nebo hlasitější trest. Je to disciplína, ve které bychom měli posuzovat výsledky. A právě výsledky českého modelu byly dlouhodobě velmi dobré. Díky propojení zdravotních, sociálních a preventivních služeb se dařilo držet nízkou míru infekčních onemocnění mezi uživateli drog, rozvíjet síť odborné pomoci a pružně reagovat na nové hrozby.

O to méně pochopitelné jsou kroky, které nyní vláda podniká.

Vedle samotného přesunu agendy se totiž objevují návrhy, které signalizují návrat k represivnímu uvažování. Diskutuje se například o zpřísnění pravidel pro technické konopí, o omezení dostupnosti CBD nebo o dalších restrikcích v oblasti regulace psychoaktivních látek. Vše je přitom prezentováno jako ochrana veřejnosti, zejména dětí a mladých lidí.

Pomůže ale větší kriminalizace konopí dětem? Přispěje omezení CBD k lepšímu veřejnému zdraví? Povede vytlačování legálních a regulovaných produktů k větší bezpečnosti? Nebo spíše posílí černý trh, nad nímž stát nemá takřka žádnou kontrolu?

Zkušenosti z různých zemí opakovaně ukazují, že samotná represe problém neřeší. Pokud se legální a kontrolované prostředí zúží, poptávka zkrátka nezmizí. Přesune se jen do šedé a černé zóny. Stát pak přichází o možnost dohlížet na kvalitu výrobků, kontrolovat prodej nebo poskytovat lidem informace o rizicích. Ve výsledku se pak zvyšuje nejistota a často i zdravotní škody.

Stejně důležité je ptát se, jaký dopad budou mít tyto změny na síť služeb, která dnes pomáhá desetitisícům lidí. Právě terénní pracovníci, sociální služby, preventivní programy nebo kontaktní centra představují první linii ochrany před závažnými dopady závislostí. Pokud jejich fungování oslabíme, nezmizí problém. Zmizí pouze nástroje, které nám pomáhají ho zvládat.

Lepší plán není

Největší riziko současných změn proto nespočívá v jedné konkrétní látce ani v jednom konkrétním návrhu. Mnohem zásadnější je proměna způsobu uvažování o celé problematice. Místo odborné debaty stále častěji slyšíme jednoduchá hesla. Místo práce s daty nastupují dojmy. Místo dlouhodobé strategie převládá snaha ukázat rychlé a tvrdé řešení.

Česká republika nemusí v oblasti závislostí objevovat nic nového. Jeden funkční model už měla. Model, který vznikal desítky let, opíral se o odborné poznatky a přinášel výsledky, na které jsme mohli být právem hrdí.

Rozhodneme-li se ho opustit, měli bychom alespoň vědět proč. A především bychom měli slyšet odpověď na otázku, která zatím zůstává bez jasného vysvětlení: jaký lepší plán vláda nabízí?