V pondělí 18. května rozhodla vláda o přesunu některých agend spadajících pod Úřad vlády na jednotlivá ministerstva. Týká se to některých lidskoprávních oblastí a rovněž agendy související se závislostí. Rada vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí tak dle plánu od 1. července má přejít do gesce ministerstva zdravotnictví. Zároveň se má celá adiktologická problematika spojit s psychiatrickou péčí pod vedením Dity Protopopové. Dosavadní protidrogový koordinátor Pavel Bém byl o změně a ztrátě místa informován SMS zprávou.

Obě tyto osobnosti jsou politicky kontroverzní, Pavel Bém jakožto bývalý primátor Prahy a Dita Protopopová coby postava figurující v únosu objednaného nynějším premiérem. Z hlediska odborného je však Pavel Bém neoddiskutovatelnou postavou české adiktologie, na rozdíl od Dity Protopopové, která nemá s problematikou závislostí žádné významné odborné zkušenosti.

Český systém adiktologické péče a prevence je světovým unikátem. Dlouhou dobu jsme byli na špičce a ostatní státy se snažili z našeho systému vycházet. V poslední době, mimo jiné i vinou zaškrceného financování, se do světel reflektorů dostáváme zřídka. Naposledy například s regulací kratomu, kterou si některé další země berou jako příklad racionální politiky závislostí a nejspíš se s podobnými formami regulace setkáme i v dalších zemích Evropské unie.

Politika v oblasti závislostí byla dlouhodobě mezirezortní, zaparkovaná pod Úřadem vlády. Technicky je, a vždy byl v jejím čele premiér. Vláda pak volila národního protidrogového koordinátora, jímž je v současnosti Pavel Bém a před ním tuto funkci zastával Jindřich Vobořil. Druhý jmenovaný pak v Radě působil i za Pavla Béma jako jeho poradce. Dlouhou dobu bylo snahou odborné veřejnosti vytvořit nezávislý orgán, který by politiku v oblasti závislostí zaštiťoval.

Brzda v rozvoji adiktologických služeb

Návrh na přesun problematiky závislostí pod ministerstvo zdravotnictví není úplnou novinkou. Jednou za čas, bez ohledu na vládnoucí strany, přichází snaha včlenit závislosti právě pod tento rezort. Zatím však bezúspěšně, ať už proto, že se jedná o logický nesmysl, tak i proto, že by ministerstvo zdravotnictví nemá nástroje na to danou problematiku obsáhnout.

Ministerstvo zdravotnictví nemůže financovat sociální služby už proto, že se jedná o zcela jiný systém (dotační řízení každý rok), tak i proto, že k tomu nemá zákonnou kompetenci. V současné době je tak ministerstvo zdravotnictví například schopno v rámci výměny materiálu zaplatit samotný materiál, ale ne už člověka, který tento materiál poskytuje. Rada v současné době zaštiťuje odborné certifikace kvality služeb a je otázkou, zda budou pokračovat i nadále, či zda přibližně polovina služeb certifikovaná bude a druhá již ne.

Jediným úspěchem ministerstva zdravotnictví za poslední dobu je vznik Center duševního zdraví — spojení odborníků zaměřených na klienta. Specializované služby, kde se spojují zdravotní, terapeutické a sociální stránky potřeb klientů však v rámci adikologických služeb fungují již od samého počátku, tj. přes třicet let. Stejně tak systémy jako housing first či housing led nejsou v rámci adiktologie ničím novým. V rámci následné péče můžeme podobné principy, doplněné o skupinovou a individuální terapii, vystopovat už hluboko v devadesátých letech. Ministerstvo zdravotnictví tak bude přinejlepším brzdou v rozvoji adiktologických služeb, pokud nebude jejich úplným katem.

Politika v oblasti závislosti se netýká jen zdravotnictví, přesněji řečeno je zdravotnická oblast v celé agendě spíš marginální. Většina služeb, které se problematice věnují, jsou totiž služby sociální, a nikoli zdravotní. Do agendy Rady patří ještě mimo jiné i školství (primární prevence ve školním prostředí), vězeňství (programy ve věznicích), justice (regulace látek a hazardu), bezpečnosti (kriminalita), financí (daně) a další. Mezi hlavní úkoly Rady pak patří koordinace různých zájmů a adiktologické odbornosti. Přesun pod jedno ministerstvo a pod společný odbor s psychiatrií, který navíc povede neodborný člověk, bude zcela jistě znamenat minimálně zhroucení této koordinační funkce, jež byla v minulosti výsledkem mnoha let vyjednávání.

Riziko nejen pro závislé

Je třeba si uvědomit, jaká reálná rizika přesun může znamenat. Pro klienty to jsou samozřejmě nedostupné služby, jejichž výpadek ale pocítíme všichni. V případě terénních programu a kontaktních center dojde k ukončení výměny materiálu. Výměna neprobíhá proto, aby se u nás snadněji užívaly drogy, ale pro ochranu nás všech.

V případě ukončení výměnných programů dojde ke zvýšení výskytu HIV a žloutenek, a to i v běžné populaci. Díky těmto programům máme takřka nulový výskyt těchto chorob. Při ukončení substituce také hrozí rychlý nástup fentanylu a my se budeme muset připravit na děsivé záběry šířící se epidemie závislosti na této extrémně nebezpečné droze, které jsme zvyklí vídat ze Spojených států.

Očekávat můžeme také uzavírání terapeutických komunit, které mají násobně vyšší úspěšnost než léčba v psychiatrických nemocnicích. Již dnes zdravotnická zařízení v systému — detoxikační jednotky a psychiatrické nemocnice — nestíhají uspokojit poptávku. Výsledkem bude pouze větší počet lidí, kteří se potýkají se závislostí na ulicích.

Posledním článkem řetězce je pak doléčování a následná péče, které závislým pomáhají v zařazení zpět do běžného života — po dobu několika měsíců dostávají terapeutickou podporu, věnují se jim sociální pracovníci a mají možnost využít chráněného bydlení. Vrátit se z léčby rovnou zpět na ulici nebo do nevyhovujícího bydlení, zatíženi exekucemi či kriminální minulostí, totiž není snadné. A že byl člověk po tříměsíční léčbě v psychiatrické nemocnici vybaven zprávou o tom, že je motivován k trvalé abstinenci, mu v tomto ohledu příliš nepomůže.

V ohrožení jsou konečně i ambulantní služby, kde již dnes jejich kapacity zcela nestačí a výjimkou nejsou ani několika měsíční čekací lhůty. Tyto služby, poskytované především v režimu sociálních služeb, pomáhají jak osobám závislým (velmi často na alkoholu, gamblingu, či při jiných závislostech), tak jejich rodinám. Dohromady to bude znamenat více závislých bez možností kvalitní léčby a možností na normální život.

Proč by nás to mělo zajímat? Zcela pragmaticky ze dvou důvodů. Při většině domácího násilí je přítomen alkohol, stejně tak jako u nemalé části trestných činů. U dalších látek nebo u gamblingu je kriminalita často spojená přímo se získáním prostředků a vede k velkým majetkovým škodám. Pro stát i pro společnost je tedy výhodnější, když člověk užívat přestane, dostane podporu a namísto páchání trestné činnosti si najde práci a bydlení a začne splácet své dluhy.

V neposlední řadě mezi adiktologické služby spadá primární prevence, jejímž cílem je zabránit rizikovému chování dětí a mladistvých. O problémech s financováním primární prevence a dlouhodobou snahou včlenit ji pod ministerstvo školství by se dal napsat samostatný článek. V rámci České republiky však preventivní programy kromě látkových a nelátkových závislostí, jako je například závislost na technologiích, již dávno řeší i oblasti psychického zdraví a klima třídních kolektivů. Ve svém důsledku tak pomáhají snížit nápor na dětské psychiatry a psychology, kterých je u nás velký nedostatek. A kdo by si myslel, že by ji mělo řešit nově zřízené ministerstvo pro sport, prevenci a zdraví, tak vzpomeňme na to, že ministr Boris Šťastný si chtěl řezat ruku, pokud by měl být omezen prodej alkoholu na benzínkách.

Proč k přesunu dochází, když k tomu není jediný relevantní důvod? Je potřeba si uvědomit, že problematika závislostí má kromě své agendy i své finance. V případě, že dochází ke krácení v rámci Rady, tak se může ozvat koordinátor a média to slyší. V případě jednoho z mnoha ministerských odborů tomu jistě tak nebude.

Pak můžeme jmenovat Thünde Bartha a její vazby na slovenský a — snad už bývalý — maďarský režim a strategii, jak upevnit politickou moc a oslabit odbornost. A v neposlední řadě zatím mohou stát i jiné zájmy, jak si všímá bývalý protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil: nová továrna na nikotinové sáčky a s tím spojené možné zájmy našeho premiéra. Kdo ví.