V Trnavě byl 6. března pravomocně odsouzen konopný mastičkář Josef Šipoš. U prvoinstančního soudu dostal původně dvacet let (!), další dvě odvolání změnila rozsudek na patnáct, respektive osm let vězení. Čtvrtý, pravomocný rozsudek mu nyní snížil trest na sedm let odnětí svobody. Sedm let za to, že pěstoval a přechovával konopí, z něhož dělal masti pro nemocné.

Podle prokurátora a soudů se prý mohl obohatit o desítky milionů eur, kdyby konopí zpracoval a s produktem kupčil — jenže nekupčil. A bez toho by to byl naprosto nepřiměřený trest. Nebezpečného mastičkáře, který už strávil ve vazbě, v místností pět krát pět metrů s jedním oknem a pěti dalšími zadrženými, 999 dní, odvezla od soudu do cely ozbrojená eskorta.

Proti nehoráznému trestu nic nezmohlo dobrozdání starých rodičů ani výborné posudky na Šipošovo chování. Není však bohužel zdaleka jediný, jehož potkalo z hlediska zdravého rozumu a elementárního citu pro spravedlnost něco tak nepřijatelného.

Příznačné přitom je, že slovenské soudy v rozporu s nadřazeným evropským právem (a jak se nakonec ukázalo, i v rozporu se slovenskou ústavou) původně rozhodly o propadnutí Šipošova majetku státu — domu, který mu darovali rodiče, jejichž zdravotní problémy léčil svými konopnými mastmi. Nakonec mu soudním výnosem byla krom konopí zabavena jen drtička a digitální váha…

Den poté, kdy byl v Trnavě Josef Šipoš odsouzen, udělil český prezident Petr Pavel pět milostí. Z nich čtyři se týkají „konopných vězňů“. Jeden se činu, za nějž byl odsouzen, dopustil před osmi lety, ale protože je onkologický pacient, trest mu byl opakovaně odložen. Podle prezidentské kanceláře žil dotyčný „bezúhonným životem a do svého onemocnění řádně pracoval. Se svou přítelkyní se stará o dvě nezletilé děti.“

Dalším třem omilostněným zbývalo odsedět si tři, respektive čtyři roky, jsou vyššího věku a mají zdravotní problémy. „Také oni „dosud vedli bezúhonný život, podstatnou část uložených trestů již vykonali a jejich hodnocení z výkonu trestů je kladné,“ uvádí se v odůvodnění.

Prezident zde projevil integritu v tom, že přihlíží k zdravotním problémům uvězněných a jejich bezúhonnosti, i v tom, že s milostmi nakládá vskutku hospodárně, ve funkci jich udělil zatím celkem devět. V souvislosti s aktuálními milostmi „za konopí“ ovšem vyvstává otázka, zda je přiměřené smilovat se jen nad těmi, kdo trpí nemocemi a stárnou? Nemluvě o tom, že rozhodně ne nad všemi.

Druhého dubna tak s nejvyšší pravděpodobností soud v Mělníku promění podmínku v kriminál člověku za jednu rostlinu „nelegálního“ konopí, které užíval jako nevyléčitelně nemocný místo ordinovaného morfia.

Z řady dalších vzpomeňme třeba Matěje Č., který díky léčbě konopím pomohl svému otci — jeho diabetické noze navzdory — opět chodit. Stát za to syna odsoudil na dvanáct let. Jeho matka za něj bude dvanáct dní — od 29. března do 9. dubna — držet protestní hladovku.

Ulevit věznicím, nebo lidem?

Hladovka nešťastné matky je součástí řetězové hladovky, již zahájil někdejší český konopný vězeň Dušan Dvořák letos 31. ledna. Sám ji držel třináct dní. Dvořák, který si odseděl 52 měsíců a je jedním z těch, kdo bojují za dekriminalizaci konopí a dostupnou konopnou léčbu, mi k rozsudku na slovenským mastičkářem napsal: „Bolí mne břicho bezprávím.“

O nápravu tristního stavu na poli drogové represe se u nás, kde je oproti Slovensku naštěstí protidrogová represe mírnější, snažil i poslední „protidrogový koordinátor“ Jindřich Vobořil, než jeho úsilí potopila současná vláda, jež ho předtím jmenovala — zejména se v tom činili lidovci.

Nakonec v rámci reformy trestního zákoníku navrhl ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) legalizaci pěstování až tří rostlin konopí pro vlastní potřebu a přechovávání 50 gramů sušiny. Polovičatý návrh je jistě lepší než nic. Zapomenout bychom ale proto neměli, že je ztělesněním odésácké mentality: jeho motivací není starost o spravedlnost ani touha zamezit zbytečnému utrpení, ale — jak dokládá Blažkova argumentace — snaha ulevit přetíženým věznicím a snížit státní výdaje…

Nejde však jen o otázku ideologickou a trestněprávní. Vládní tanečky okolo konopné represe a tvrdá ruka zákona dopadající na ty, kdo se snaží ulevit si od bolesti pěstováním léčivé rostliny, odhalují demokratické limity současného režimu. Prakticky celou skupinu politických zástupců a zákonodárců dnes tvoří podnikatelé, lékaři a právníci a obrovské vrstvy občanů nejsou nikým reprezentovány.

Ekonomické elity i takzvaní političtí zástupci jsou přitom veskrze lidé, kteří si dokážou zaopatřit dražší či jinak nedostupnou léčbu, snáz překračují zákon a případná kriminalizace jim přináší menší tresty, menší obavy, o rozšířené korupci v této vrstvě nemluvě. Zájmy této skupiny se pak pochopitelně promítají i do zákonů, které její zástupci přijímají.

Ač je spravedlnost takříkajíc slepá, její vykonavatelé dobře vidí, kde se co třpytí — a kdo nemá, kde by hlavu složil, a zachází se s ním často hůř než s onucí. V takovém systému pochopitelně i tresty dopadají především na ty, kdo se mohou jen těžko bránit — ať už důvodu „nedostatečných“ znalostí, kompetencí či konexí.

Jde přitom také o kulturní či symbolickou rovinu — o to, jak je na provinilce či pouhé podezřelé pohlíženo ze strany institucí a jejich představitelů. Soudci, prokurátoři, právníci, policajti a další úspěšní a společensky výše postavení jednotlivci pocházejí a žijí v prostředí, ve kterém to, že by někdo mohl konat nezištně, že by mohl nevyužít nabízející se možnosti obohacení a nezpeněžit dostupné zdroje — v Šipošově případě palice konopí — prostě odporuje jejich zkušenostem a „rozumu“.

Konání, které nespočívá v tom sedřít z druhého kůži, vydělat na jeho úkor a ponížit ho, nedej bože snaha druhým pomoci a pečovat o ně, jde jednoduše proti logice, která předpokládá, že každý je v jádru zločinec, pokrytec a lhář. Člověk je v představách velké části současných elit z podstaty zkažený a svět je tu k tomu, abychom jej co nejvíce vytěžili pro vlastní sebestředný „prospěch“. Ostatně mainstreamová kulturní produkce nás o tom všemi kanály přesvědčuje režim nerežim už celé dekády.

Těžko se pak divit, že v tomto prostředí dostávají nepřiměřené, ba nesmyslné tresty obyčejní lidé, kteří se provinili jen tím, že pěstovali rostlinu, z jejíchž produktů pomáhali ostatním. Stejně tak se těžko divit, že se důvěryhodnost v takový politický systém postupně bortí.