Autorka textu nevyjadřuje zcela jasně, zda důvodem - jí propagované - legalizace drog mají být léčivé účinky konopí, anebo ale jeho užívání jakožto návykové látky, čili drogy. Z kontextu je ale jasné, že se jedná o onen druhý případ.

Autorka argumentuje, že tvrdá represe se prý neosvědčila. Může být; jenže na straně druhé poté co svého času v holandském Amsterodamu zavedli prakticky naprostou ne-li legalizaci, pak přinejmenším toleranci drog, tak dnes tohoto svého činu hořce litují. Ani naprostá volnost v užívání návykových látek tedy asi nebude tím pravým řešením.

Autorka tvrdí, že "chytrá regulace dostupnosti návykových látek má oproti úplné represi samé výhody" - ovšem nijak neprozrazuje, v čem by tato "chytrá regulace" měla vlastně spočívat. A z celkového kontextu jejího text vzniká spíše dojem, že ona inklinuje k víceméně plné liberalizaci prodeje a užívání konopí.

Jaké mohou být argumenty proti takovéto plné liberalizaci? (Mám teď na mysli výhradně užívání konopí jako návykové látky respektive "lehké" drogy, nikoli její užívání jako terapeutika.)

Za prvé je systémově dosti nelogické, když se společnost na jedné straně snaží co nejvíce omezovat užívání jiných návykových látek (tabáku, alkoholu), aby zároveň na straně jiné otvírala dveře doširoka pro návykovou látku jinou.

Za druhé: legalizace drog jakéhokoli druhu je vždy doznáním naprosté rezignace dotyčné společnosti v humánním oboru. Totiž doznáním, že není schopna svým členům zprostředkovat žádné životní obsahy, žádné hodnoty které by pro člověka byly lákavější, přitažlivější nežli drogy.

A nakonec: vlastně nejsilnější argument proti legalizaci drog pronesl jeden příslušník anarchistického hnutí; tedy toho hnutí které se principiálně staví proti státním omezením jakéhokoli druhu. Jeho argument zněl: "Člověk je v dnešním světě už tak jako tak objektem závislostí všeho druhu. Na co se tedy ještě stát závislým na drogách?!..."

Ono je dobře, když si občas společnost připustí, co všechno nedokáže.

Příběh americké prohibice, která dokázala v rekordním čase zajistit obrovské bujení organizovaného zločinu a korupce, zatímco počet alkoholiků neklesl, je docela známý; méně známý už je přesvědčivý popis masivního rozšíření závislosti na tvrdých drogách ve Velké Británii od doby, kdy v šedesátých letech tato země přijala na nátlak USA represivní drogovou politiku a vytvořila tak paradoxně ekonomické pobídky k šíření toho svinstva (vyřazení slabých hráčů, vysoká přirážka za riziko, vytvoření společného mocensko-ekonomického kartelu obchodníků s drogami a zkorumpované části policie a politiky, motivovaná struktura závislých konečných dealerů atd.).

Nějak se mi nechce nechat umírat tisíce mladých lidí ve škarpě jen proto, že naše společnosti sice „není schopna svým členům zprostředkovat žádné životní obsahy, žádné hodnoty které by pro člověka byly lákavější, přitažlivější nežli drogy“, ale ve jménu humanity si to odmítá přiznat nebo s tím dokonce něco dělat a raději staví fasádu prohibice, o které ví, že nefunguje. Docela takovou pokryteckou morálistní lež považuji za frapantní selhání morálky.

Jinak mě JM příliš nenadchla. Nějak si neumím nic představit pod „chytrou regulací dostupnosti návykových látek“, určitě nic dobrého. Raději bych hloupou regulace: Koncesovaný prodej lehkých drog.

Chytrá regulace vytváří nutně korupční příležitosti a narušuje oddělení legálního trhu s lehkými drogami a od nelegálního trhu s drogami tvrdými.

Pane Profante, ono bývá málokdy dobře, když si společnost (respektive její vedení) problémy a jejich řešení příliš zjednodušuje. Když tedy lidské problémy transformuje a redukuje pouze na otázku toho či onoho ryze technokratického opatření. Které sice tak nějak může fungovat, v ryze pragmatickém ohledu, ale celý širší kulturně-sociální či psychický (nechceme-li už říci: duševní) kontext je zde vytěsněn někam do sfér údajně efemérních.

Aby nedošlo k omylu: já jsem se nijak nezasazoval za represivní drogovou politiku. Já jsem pouze zpochybňoval ten model, který dost zřetelně vyplýval z konceptu předložené autorkou, totiž že je možno krizové jevy současné společnosti úspěšně a definitivně řešit nějakou jednoduchou cestou, konkrétně víceméně plnou liberalizací prodeje a konzumu návykových látek.

Mimochodem: tvrdá represe je samozřejmě stejně tak takovýmto zjednodušeným řešením, které se vyhýbá samotnému problému. A tím problémem je - opakuji to ještě jednou a trvám na tom - existenciální prázdnota současné technicko-konzumní civilizace, kteroužto prázdnotu si pak mnozí slabší jedinci vyplňují konzumem drog.

Mimochodem, "chytrá politika" v dané oblasti by naprosto mohla mít mé sympatie; kdyby ovšem bylo dostatečně konkrétně sděleno, v čem tato "chytrost" má vlastně spočívat.

K zamyšlení je, myslím, již první z argumentů pana Poláčka: "(...) je systémově dosti nelogické, když se společnost na jedné straně snaží co nejvíce omezovat užívání jiných návykových látek (tabáku, alkoholu), aby zároveň na straně jiné otvírala dveře doširoka pro návykovou látku jinou."

Docela se divím (zřejmě jako příslušník starší generace), že hlavním polem střetávání tu je legalizace marihuany, a ne zpřístupnění řekněme piva od šestnácti let.

Vždyť dnešní dospívající jsou běžně nejen vyspělejší, ale hlavně samostatnější než jsme byli kdysi my. Přes snahy o konzervativní vlnu (revival) mají dnešní středoškoláci téměř nediskutované právo na různé svobody, dříve omezené u nás často všeobecně. Mohou cestovat, podnikat, nakupovat, profesionálně sportovat, sledovat videa s násilím a pornem, celkem s kýmkoli chatovat či mít sexuálního partnera a brzy, zdá se, též v ČR dokonce dřív i řidičák.

Když jsem si dnes, v první letošní den s více než 30 stupni, otvíral k obědu jedno desetistupňové (které dopiju teď večer), napadlo mě, zda opravdu tohle je ten pravý "dospělý obsah", naše poslední privilegium? Myslím, že v sedmnácti bych zrovna toto omezení připsal na vrub komunistům.

Mimochodem, minuly mě dnes dvě protijdoucí slečny. Když už bylo pozdě na to, abych si jich trochu všiml, pronesla jedna k druhé citově zabarveným hlasem: "Naše generace to má ze všech vůbec nejtěžší."

Ale je potřeba "inteligentní regulace" -- ti mladí ještě nemají pořádně zkušenou chuť a mohli by se v šestnácti naučit pít místo piva Starobrno.

V dnešním Právu vyšel obsáhlý rozhovor s vládním protidrogovým koordinátorem J. Vobořilem. Jednalo se zde především právě o otázku legalizace, respektive liberalizace přístupu ke konopí, či k lehkým drogám vůbec.

Vobořil (mimochodem zmínil i autorku tohoto článku, která s ním na této problematice spolupracuje, a vyjádřil se velmi pochvalně o její odborné kompetenci) zde pronesl názor, který je nutno vzít vážně.

Prohlásil totiž, že podle zkušeností ze zemí s tvrdou represí, tedy kde byly zakázány měkké drogy, nastává všeobecný posun ke konzumu tvrdých drog. Zatímco tam kde je užívání měkkých drog povoleno respektive tolerováno, tam mnozí konzumenti zůstávají u nich, a nepokračují dále ke konzumaci drog tvrdých.

To je ovšem argument který má bezpochyby svou nemalou závažnost. - Na straně druhé jsou ovšem i názory, že je tomu naopak tak, že měkké drogy jsou v naprosté většině případů jakousi vstupní branou ke konzumaci drog tvrdých; prostě proto že zde je nižší práh vstupu, menší případné zábrany.

Těžko soudit, museli bychom mít k dispozici nejen přesná data, ale i všechny jejich možné výklady.

Tvrdá data nemá k dispozici nikdo. Jen kurikula závislých a odsouzených, a to je na zobecnění málo.

Jen se od devadesátých let neobjevilo nic, co by vyvracelo tvrzení, že pokud si marihuanu vypěstujete nebo opatříte ve vrstevnické a sousedské solidární sítí, většinou se přitom nedostanete do styku s dealerem tvrdých drog.