Než si paní primátorka zase šňupne
Petr JedličkaK cestě kokainu pod nosy českých uživatelů patří otrocká práce a usekané končetiny na druhém konci světa i nucená prostituce a mučírny se zubařskými křesly u nás v Evropě. Zvláště veřejným činitelům by ledabylé užívání nemělo procházet.
Hojné užívání kokainu naším panstvem a dalšími lidmi, co si jej mohou dovolit, je u nás podobným veřejným tajemstvím jako navštěvování nevěstinců či utíkání před daněmi do přímořských rájů. Když se odhalí u veřejně známých osob, převládnou tradičně dva typy reakcí. První je okázalé pohoršení — vzpomeňme na pražskou kauzu Hlubuček a jak všechny tváře ANO neustále připomínaly, že si jejich političtí konkurenti „strkali kokain do řiti“.
Druhou reakcí pak bývá blahosklonná bagatelizace: „Ať si každý dělá, co chce. Nějakou slabost má každý a nejhorší je stejně alkohol.“
V aktuální kauze brněnské primátorky Vaňkové, vyfocené spolu s jejím náměstkem Kerndlem (oba za ODS) nad učebnicovými lajnami, se řeší pokrytectví političky, která před lety kritizovala podporu zabydlování bezdomovců s tím, že jde z velké části o uživatele drog.
Mluví se také o tom, že při stávajícím rozšíření kokainu neradno moralizovat. A tématem jsou i zástupy sympatizantů ODS, kteří v první vlně na sítích všemožně dokazovali, že fotka je podvrh, než sama primátorka následně připustila její pravost.
Zcela typicky mimo hlavní debatu přitom zůstává samotný kokain. Jako by opravdu šlo něco na úrovni marihuany či kratomu, o něco, v čem se spojuje požitek z drahé whisky, energie z taurinového nápoje a malá špetička vzrušení z něčeho ne úplně dovoleného.
Tak tedy: kokain je látka, jejíž produkce, transport i distribuce živí dnes světový organizovaný zločin. Právě na obchod s kokainem — a samozřejmě i s heroinem — je v Evropě napojený obchod s lidmi i nucená prostituce.
Droga se vyrábí takřka výhradně v polních laboratořích drogových kartelů v Kolumbii z pasty z lístků koky pěstovaných na plantážích, které jsou z části nevolnické a roztroušené od Peru po Kostariku. Poté jde přes mexické kartely do USA — o tom psala teď hezky například Jolana Humpálová z Voxpotu — a přes albánské mafiánské klany do Evropy.
Právě Albánci řídí v poslední dekádě odesílání drogy přes Ekvádor (proto se tak často najde v krabicích s banány), její vykládku v Belgii a Nizozemsku a následnou předávku distributorům, což jsou další nasmlouvané mafie — pro naše končiny zejména balkánské, italské a také nigerijské.
Na druhé straně světa jde o velké téma, protože poptávka po kokainu v USA rozvrátila na desítky let celé regiony Kolumbie, Guatemaly, Salvadoru i Mexika.
Jedná se o business s několika stovkami tisíc obětí, který se stále připomíná děsivou fotogeničností užívaných forem poprav — například zohavením nepoddajných osob a jejich následným věšením z dálničních mostů nebo zabíjením postupným odřezáváním prstů a končetin. V některých kolumbijských městech jsou čtvrti, kde je slyšet řev obětí každou noc.
Transport kokainu do Evropy a jeho následnou distribuci i prodej ovládá nyní síť vybudovaná po roce 2010 již zmíněnými albánskými klany, které však dokázaly zapojit i balkánské, italské, turecké nebo marocké mafie. Kartelových válek jsme tak v našem prostředí ušetřeni.
Jak ovšem barvitě přibližují analýzy a reportáže třeba Intelligence Fusion nebo i BBC, stále jde o mafiánskou záležitost se vším všudy: s únosy, mučením, vydíráním, pouličními boji a nesmírnou korupcí.
Zda si vzít z aktuální brněnské kauzičky zrovna uvědomění, že za množství vypitého alkoholu se u nás plácá po zádech, ale uživatelé jiných návykových a psychoaktivních látek se stigmatizují, jak píše Matěj Hollan, si netroufám soudit. Také upřímně nevím, jestli je správným řešením celková dekriminalizace a konec války proti drogám, jak nyní zaznívá silně po sítích.
Jisto je ale, že v současném světě kokain bez krvavé stopy takřka neexistuje, že jde o drogu přinášející požitek především bohatším vrstvám, zatímco utrpení latinoamerickým peonům a že zdravotnickou, adiktologickou a legalistickou debatou by se pře o tuto drogu vyčerpat neměla.
Spotřeba kokainu v Evropě soustavně roste. Britské statistiky mluví o stoprocentním nárůstu za posledních deset let. Česká republika přitom patří v poslední unijní zprávě k tématu k nejčervenějším — překonávají ji pouze vykládkové huby v Belgii a Nizozemsku a pak jižní Finsko.
Markéta Vaňková dnes mluví o nějaké „jedné akci před dvěma třemi lety, po níž se zastavila na ulici s mladými lidmi“, a tak „mohla snad prý ona fotografie vzniknout — už si ale nic víc nepamatuje“. Po brněnských hospodách mezitím kolují historky o četných večírcích místní ODS-honorace připomínajících pražskou éru Pavla Béma a Milana Richtera, po nichž politikové nejsou prý schopni dojít ani druhý den do práce.
Nu, než si paní primátorka zase šňupne, mohla by se podívat alespoň na jarní reportáž Economistu, v níž antverpský policejní tým odhaluje pracovní prostředí kokainových distributorů do zbytku Evropy. Jedné místnosti vévodí zubařské křeslo. Na zemi jsou nože, kleště, kladiva.
Člověk se nemusí nutit do nějakého teatrálního pohoršování. Závislé se jistě patří nestigmatizovat a naopak jim pomoci. Ale bagatelizovat rekreační užívání kokainu s tím, že ten zase kouří vypěstovanou trávu a jiný se zase rád napije… Člověk by neměl minimálně zapomínat, k jakým hrůzám dotyční svým jednáním přispívají.
Tady ještě pár informací z rešerše pro zájemce, které se do komentu nevešly:
I) V Kolumbii se i dnes po relativním zlepšení situace oproti minulým dekádám mohutně vraždí. Na 100 tisíc obyvatel tam připadá 26 vražd, přičemž u nás je to 0,7, ve Francii a v Británii pak 1,7.
II) Přístavní huby zachytí různými kontrolami přibližně 10 procent pašovaného kokainu, přičemž absolutně vzato se zachycené množství každý rok zvětšuje. Mafii se i přesto tak více než vyplatí pokračovat v dovozu.
III) Většina kokainu se do Evropy dostane v lodních kontejnerech. Spoléhá se na to, že přístav stihne před expedicí zkontrolovat jen nízké procento kontejnerů. Běžný úplaek přístavnímu zřízenci, aby přivřel oko, je dnes v Belgii mimochodem 50 tisíc eur.
IV) Pře érou dominanjce albánské sítě šla většina kokainu do Evropy přes Španělsko a přes Balkán. Následně byla hitem Marseille a pak se zkoušel Hamburg. Dnes je hlavní cesta před Antverpy a druhá přes Rotterdam.
V) Ze zdravotního hlediska kokain zvyšuje riziko arytmií, mozkových příhod a infarktů. Konzumace může vést k úzkostem, paranoie, poruchám spánku, sexuální dysfunkci.
VI) Trendy ve spotřebě se odhadují mimojiné dle ceny a kvality kokainu, které lze dostat na ulici. Pokud cena roste a/nebo kvalita klesá, znamená to, že klesá nabídka a protipašerácká opatření fungují. V současnosti panuje opačný trend: cena stagnuje a kvalita stoupá.
VII) Zde je srovnání cen kokainu v jednotlivých zemí:
https://www.statista.com/chart/18527/cocaine-retail-steet-prices-in-selected-countries/
VIII) A zde reportáže webu Extra.cz o pouliční distribuční síti v Praze + o to, čím se kokain u nás pančuje:
Zkuste si představit, co by se s vší tou obludnou kriminalitou stalo, kdyby došlo k legalizaci kokainu.
K čemu třeba síť dealerů a pašeráků? Když je možnost zajít si pro to do lékárny (příklad). Zanikne. Úplně stejně s kartely v produkčních zemích. Když by byla možnost vyrábět a exportovat legální cestou.
Skvěle! Když takový článek čtu, pomyslím na to, kolik užitečných věcí a opatření by za ty peníze, které tím kšeftem protečou, mohlo být, kolika lidem a komunitám by mohlo být pomoženo, a jak všechno jenom letí do pekel.
Takže je to v principu stejné, jako když koupím své ženě růže a podporuji jejich spotřebou světově nejvýznamnější produkci v Africe s dětskou prací, vražednými jedy zabíjejícími pracující, likvidací vodních zdrojů a vyvoláváním lokálních hladomorů?
Vlastně není -- v případě těch růží jde o "přirozené zákony trhu", které bohatý Sever podporuje nanejvýš udržováním vnější hranice EU a mexickým plotem. Oproti tomu byznys s výrobou drog jakožto jediné spolehlivě konkurenceschopné produkce v rozvojových zemích, si -- jak už to přesně vyjádřil pan Klusáček -- draze vydržujeme a vyvoláváme drahou prohibiční politikou (která je prokazatelně efektivní z hlediska zisků dealerů a růsti policejní i politické korupce jakožto pracovních příležitostí v oblasti různých forem násilí, ale je zcela neefektivní z hlediska omezení šíření drogových závislostí, pokud není v tomto ohledu přímo kontraproduktivní).
Ta paní z Brna porušila zákon, na který se jindy sama odvolávala, aby mohla populisticky předvádět útisk znevýhodněných ve prospěch slušných a pracovitých Brňanů (čti brněnské středostavovské lůzy). A tito její Brňané ji odpustí.
Ale nevyčítejme ji, že podporuje krvavé hrůzy způsobené tím, že přežraní obchodují s bídou hladovějících (tedy nerovnoměrným rozdělením světového bohatství) -- protože, aby je nepodporovala, to by musela jíst jen výpěstky ze své zahrádky (bez použití fosfátových hnojiv, stačí se podívat Nauru, co to způsobuje) chodit nahá a bosá (a jak by k té nekalé konkurenci přišly těžce pracující ženy ze zábavní průmyslu?)
Pro zastánce legalizace: kardinální otázka je, když legalizovat kokain (a tím eliminovat zločin s jeho distribucí spojený) - jaké argumenty by pak mohly ještě platit proti požadavku legalizovat heroin nebo LDS?
Boj proti umělým stimulanciím je vždy komplexní záležitostí; není dost dobře možné bojovat na jednom úseku fronty, a zároveň na druhém vyklízet pozice. Už zde o tom nedávno byla řeč: jestliže se v současné době čím dál tím zintenzivňuje boj proti užívání alkoholu a tabáku - jaký pak může mít smysl tento boj naopak vzdávat u jiných náhražkových preparátů?...
Klíčová otázka je ale stejně někde jinde: čím to, že současná, údajně natolik "svobodná" západní společnost pociťuje čím dál tím větší nutkání po konzumaci všech možných drog? Není to snad tím, že ve skutečnosti tato "svobodná" společnost trpí chronickou existenciální prázdnotou, kterou si její obyvatelé snaží nouzově vyplnit umělými "zlepšovateli nálady"? Nebylo by daleko smysluplnější pracovat na odstranění příčiny, nežli se jenom složitě a klopotně potýkat s kurýrováním symptomů?
A) Nejsou jen polární možnosti, tedy prohibiční politika nebo neregulovaný volný přístup.
B) Jsou povoleny dvě silně návykové a zabijácké látky -- alkohol a nikotin. Kdybych se ptal tak jako Vy, tak proč tato svinstva ano a heroin ne?
Prostě ty zákazy nejsou zdůvodněné ani morálně, ani pragmaticky.
C) Ona by se ta příčina blbě odstraňovala v situaci, kdy by se většina lidí stala závislá. A jestli něco šíření závislostí nebrání (dokonce je sociální pádem uživatelů jednoznačně podporuje), pak je to prohibiční politika.
Pan Profant: jistě že co se konkrétních opatření k redukci konzumu týče, nejsou jenom polární možnosti, tedy naprostá liberalizace nebo totální prohibice. Například tuším ve Finsku je prodej alkoholu krajně restriktivní, je povoleno jen určité množství na osobu na měsíc. (Důsledkem pak ovšem je že si pak Finové jezdí kupovat alkohol do Dánska.)
Nicméně co se samotného přístupu k určitým stimulanciím týče, tady pak existuje jenom dvojí možnost: buďto daný preparát budeme považovat za škodlivý a budeme se jeho konzumaci snažit omezovat jak je to jen možné; anebo naopak prohlásíme že jeho konzumace je soukromou záležitostí každého jednotlivce. A na mě ty současné snahy o liberalizaci konzumu například kokainu působí velice silným dojmem, že se jedná právě o ten druhý případ. Že se sice - aby se neřeklo - připustí že budou určitá omezení; ale že se tím ve skutečnosti směřuje k zaujetí pozice, že když se to někomu líbí, tak ať si klidně droguje. Jenom s tím omezením, že se tak bude dít pod monopolem státu.
Především je zde rozhodujícím problémem přístup k prvokonzumentům, tedy především k mladistvým. Samozřejmě je možno - právem - prohlásit že kdo z nich dejme tomu kokain konzumovat chce, tak se k němu vždycky nějak dostane. Nicméně přesto zůstává naprosto zásadním rozdílem, jestli těmto (potenciálním) prvokonzumentům dáme najevo že konzumace drog je něčím zásadně negativním, a proto zakázaným - anebo když se jim sdělí v podstatě toto: "Chceš drogy? - Tak si zajdi do nejbližší lékárny, tam si je můžeš naprosto legálně koupit!" V tom druhém případě se ze společenského povědomí naprosto vytrácí právě veškerý cit pro to, že konzumace (jakýchkoli) drog je zásadně negativním fenoménem, proti kterému by se mělo neustále bojovat, na všech frontách.
Ad B): o tom už jsem psal, konzum alkoholu a nikotinu se stát - z velmi rozumných důvodů - snaží čím dál tím více omezovat. Jaký pak tedy má/může mít smysl, když konzumaci jiných drog náhle začne liberalizovat?...
Ad C) Že by prohibiční politika podporovala užívání drog? - Pouze v tom případě, že by se jednalo jenom o zcela mechanickou, bezduchou represi, nijak nedoprovázenou detoxikačními a resocializačními programy.
Všechny prohibiční politiky, které máme možnost sledovat, závislosti podporují. (Možná jsou všechny „bezduše represivní“, potíž je, že jiné prohibiční politiky prostě neznáme). Fungovaly by jen tehdy, kdyby dokázaly užívání návykových látek zabránit, ale se nedaří nikde.
a) Zákazem zneviditelňují trh a konzumaci. Právě mladí, kteří se s návykovou látkou setkávají poprvé, mají nejsilnější důvod to tajit úřad okolí,. které by jim třeba mohlo na začátku alespoň trochu pomoci (rodiče, školy, partneři).
b) Kriminalizace vyřazuje ze hry morální krocení trhu -- když je to trestný čin, pak je jedno, jestli prodám to svinstov čtrnáctiletému (a vice versa -- pokud jsem se rozhodl živit trestnou činností, mívám menší zábrany překračovat mělčí bariéry než je hrozba trestem).
c) Prohibice zdražuje návykové látky k nedostupnosti -- což u závislosti neznamená pobídku k abstinenci, ale k shánění prostředků na drogu za každou cenu -- bagatetelní kriminalita, prostituce, účast na prodeji drog na nejnižší pouliční úrovni.
To, bohužel, nejsou spekulace, ale docela dobře dokumentované dopady prohibiční politiky.
Možná by se daly trochu zmírnit, kdyby za uplatňování nenesli odpovědnost lidé jako je ta brněnská primátorka -- zmírnit, nikoli odstranit.
To, co snad může fungovat, je regulace (s důrazem na ochranu nejzranitelnějších skupin), rozdělení trhu měkkých a tvrdých drog, pochopitelně dekriminalizace obětí -- a v morální rovině přijetí faktu, že tu ten problém je (máme řadu středních škol, které jsou sice prolezlé marihuanou a tu a tam se na nich dýluje něco mnohem horšího, ale pedagogický sbor to pečlivě nevidí, protože by neměl jinou možnost, než uplatňovat drakonická opatření, která už takhle ohroženou situaci žáků a žákyň zpečetila).
Všechny špatné věci, které si nepřejeme, aby se vůbec děly, je nutné legalizovat, aby je pak už nikdo nedělal. Já například, pane Profante, dětem vždycky říkám: „Musíš si, synku, to loupení a vraždění sám vyzkoušet, aby sis na to moh' udělat svuj vlastní názor. A hlavně – nikdy nepracuj!“
Drogy jim taky obstarám raději sám, aby se snad nedostaly do špatný společnosti. Koupím vždycky pár dávek (většinou množství menší než malé) a doma si to pak společně šlehneme. Skvěle to utužuje a prohlubuje naše vztahy a taky to pomáhá při výchově: Aby děcka dostaly další dávku, musej prostě sekat latinu...
Ne, velmi špatné věci se nesmí zametat pod koberec a ani jejich příčiny.
Nevím, možná máte syna, u kterého důvodně předpokládáte, že nebude nikdy pracovat a bude vraždit.
U mých dětí mne tato možnost nijak nikdy nenapadla. Za to chodily do školy, kde se -- jako na každé střední škole v Čechách a na Moravě -- docela dost kouřila tráva a raritně se užíval perník, heroin a výjimečně kokain (raritně, protože nechodily na učiliště, tam jsou ty tvrdé drogy dost často neraritní). a ano, přiznám se Vám, nevysvětloval jsem svému synovi, že B***, jeho nejinteligentnější spolužačka, sečtělá a zvědavá, je vtělené zlo, protože s drogami experimentovala poněkud odvážně. Ukázal jsem, co B*** riskuje.
Z B*** je dnes vynikající lékařka a syn si místo s drogami začal s politikou, takže uznávám, úspěch byl jen poloviční
Vždyť to přece sám říkám, pane Profante, když člověk chce, aby z těch děcek něco bylo (třeba vynikající lékařka), měl by je už odmalička vést k experimentování s drogami.
Ale božíčku, to není potřeba. Ony si ty děti najdou cestu k experimentování samy, event. s trochou pomoci od svých přátel. Podobně jako se bez naší pomoci dokážou naučit lhát, žárlit a závidět (I když ... většinou jim ztvárňujeme modelové vzory).
Jen se hodí jim tu a tam dát pár rad, aby to přežili. Jako třeba: "Neberte drogy, neberte drogy, nikdy nikomu neberte drogy (leda byste měli jistotu, že se nemůže bránit)."
Díky všem za reakce.
Já jsem toho názoru, že aby systém, který zastánci legalizace kokainu propagují jakože recept proti mafii (nechme teď stanou ostatní aspekty jako dopady na zdraví apod.), opravdu fungoval, předpokládal by:
1) širokou politickou shodu na přístupu ve státech po celé délce distribučního řetězce;
2) ochotu vůdčích politiků v daných státech za takto zásadní změnu bojovat;
3) přípravu společností na život s další legální drogou;
4) vybudování a finacování systému prevence, informování a samozřejmě pomoci těm, kdo drogu nezvládnou.
Já nejsem z principu proti něčemu takovému, ale reálně si teď nedokážu představit, že by se to v dohledné době povedlo. Představit si naopak dokážu nějaké kusé opatření na úrovni jednotlivých států bez dalších návazných kroků typu zajištění infrastruktury prevence a pomoci, což si právě nejsem jist, že je ta správná cesta, jak o tom píšu.
Možná bude, ale přesvědčený o tom nejsem. Zastánci tohoto přístupu, kteří dosud reagovali na můj článek na sítích, měli vesměs jen obecnou představu odvozenou ze zkušenosti s alkoholovou prohibicí v USA nebo s léčebným konopím, které jsou podle mne na kokain nepřenositelné. Rád se nechám někým, kdo má žádoucí opatření nastudována, přesvědčit, že je to jinak. Klidně to vydáme i jako text.
Zatím nicméně u kokainu máme, pokud vím, pouze australskou zkušenost s prodejem v lékárnách a z té víme, že takto regulovaný prodej obchod řízený mafií nevytlačí.
Prohibice vyvolává obecné efekty -- u kokainu stejně jako u sexuálních služeb nebo alkoholu:
a) Vytváří nelegální distribuce a s tím související kriminality a korupce.
b) Zdražení prohibované látky, které zpětně posiluje bod a).
To, co je u kokainu specifické:
a) Poměrně malá skupina konzumentů se silný podílem sociálně silných (tak nápadná sociální lokalizace, že v USA existují tvrzení o rasistickém zvýhodňování při trestání této drogy bílých bohatších konzumentů oproti drogám chudých a barevných -- Michelle Alexander -- aktivistické, bohužel uvěřitelné).
b) Relativně široce založený negativní vztah ke konzumentům ze strany veřejnosti např. oproti vztahu ke konzumentům marihuany nebo sociálně zvládnuté konzumaci alkoholu.
Samozřejmě máte pravdu, rozumná drogová politika musí být komplexní a dílčí opatření jako bylo to v Austrálii mnoho nezmění.
K bodu 4) vybudování systému prevence, informování a pomoci lidem, již drogu berou - čím a do jaké míry je v tomto ohledu nelegálnost drogy lepší? Jakou výhodu pro prevenci, informování a pomoc beroucím lidem nelegálnost představuje? Nota bene, když samotná konzumace nelegální a postihovaná není.
Dělá to na mě zatím dojem, že odmítání legalizace stojí na morální panice, a.k.a. když to povolíme, bude fetovat každý druhý. Vyjádřeno expresivněji.
Pane Klusáčku, v Nizozemsku (konkrétně v Amsterodamu) zavedli prakticky úplnou toleranci vůči konzumu měkkých drog. Dnes toho hořce litují; kriminalita nezmizela, naopak vysloveně explozivně narostla.
A opakuji znovu: když bychom zcela odložili morální rozhořčení nad konzumací kokainu - jak by pak bylo ještě možno se stejně tak mravně rozhořčovat nad (nadměrnou) konzumací alkoholu a nikotinu?
Přičemž alkohol (alespoň v určitých formách) má alespoň to odůvodnění, že je zároveň nápojem, tedy prostředkem k utišení žízně.