Pouta, paralyzéry, pepřové spreje nebo látky použitelné při výsleších. Fakt, že Česká republika v posledních letech povolovala vývoz zboží zneužitelného k mučení nebo jinému špatnému zacházení i do zemí s vážnými lidskoprávními problémy, nejde brát jako okrajovou technickou záležitost. Je to otázka hodnot, odpovědnosti a důvěryhodnosti české zahraniční politiky.

Mučení je podle mezinárodního práva absolutně zakázané. Neexistuje výjimka pro bezpečnostní krizi, boj proti terorismu, vnitřní nepokoje ani „strategické partnerství“. Právě proto by se k vývozu jakéhokoli vybavení, které může být k mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení použito, mělo přistupovat s maximální opatrností. Nestačí problém řešit až ve chvíli, kdy se prokáže, že konkrétní český výrobek byl použit proti konkrétnímu člověku v konkrétní věznici. To už je pozdě.

Některé nástroje, které dnes Česká republika exportuje, nemají žádné legitimní použití a obchodování s nimi by mělo být úplně zakázáno. Jiné mohou mít legitimní účel, ale zároveň jsou snadno zneužitelné — právě sem patří část donucovacích prostředků. U nich musí platit přísná kontrola, posuzování každého jednotlivého případu, důraz na lidskoprávní situaci v cílové zemi a možnost licenci odmítnout, pokud existují rozumné důvody se domnívat, že zboží může být použito k mučení nebo jinému špatnému zacházení.

Riziko mučení musí export zastavit

Licence se udělují i do zemí, kde je dlouhodobě a dobře zdokumentované riziko mučení, represí a nespravedlivých procesů, jako je Írán nebo Saúdská Arábie. Povolování exportu do takových destinací je přitom v rozporu s principem prevence porušování lidských práv. Pokud existuje vysoké riziko zneužití, a to v případě Íránu nebo Saúdské Arábie prokazatelně existuje, měly by se tyhle vývozy automaticky zamítnout.

V případě Íránu se tak stalo třeba v roce 2008. Ovšem v letech 2014—2024 Írán figuroval na druhém místě žebříčku v českém vývozu nástrojů zneužitelných k mučení, ačkoli lidskoprávní situace v zemi je katastrofální.

V takovém kontextu nestačí říct, že konečný uživatel podepsal prohlášení, že zboží nebude zneužito. Autoritářské režimy obvykle neporušují lidská práva proto, že by jim chyběl vhodný formulář. Prohlášení konečného uživatele může být jedním z podkladů, nikdy ale nemůže nahradit skutečné vyhodnocení rizika.

Lidská práva se měří i v exportních licencích

Celospolečenská kontrola je dnes velmi omezená. Z veřejných dostupných dat se totiž nedá zjistit, kdo o licenci žádal, kdo měl být konečným uživatelem, proč byla licence udělena právě do dané země, ani to, jak stát vyhodnotil riziko porušování lidských práv. Výroční statistiky, zveřejňované se zpožděním a bez klíčových detailů, nemohou stačit.

Je pochopitelné, že stát nemůže zveřejňovat citlivé informace, které by ohrozily bezpečnost. Musí ale srozumitelně vysvětlit základní logiku svých rozhodnutí: jaké riziko identifikoval, jak ho vyhodnotil, proč ho považoval za přijatelné a jaké záruky považuje za dostatečné.

Česká republika o sobě ráda mluví jako o zemi, která má lidská práva ve své zahraniční politice hluboko zakořeněná. Tahle tradice ale nemůže stát jen na projevech, symbolických gestech nebo prohlášeních na mezinárodních fórech. Měří se i v méně viditelných rozhodnutích úředníků a úřednic: komu povolíme vývoz, jak důkladně prověříme konečného uživatele nebo jestli dáme přednost byznysu před prevencí mučení.

Česká republika by proto naléhavě měla udělat tři věci. Za prvé zpřísnit posuzování licencí u vývozu do zemí, kde existuje známé riziko mučení, nespravedlivých procesů nebo represí vůči opozici a občanské společnosti.

Za druhé výrazně zvýšit transparentnost: zveřejňovat včasnější, podrobnější a srozumitelnější informace o udělených i zamítnutých licencích, včetně zdůvodnění lidskoprávního posouzení. A za třetí aktivně podporovat mezinárodní pravidla, která obchod s nástroji pro mučení omezí globálně, nejen v rámci Evropy.

Na konci téhle debaty nestojí abstraktní obchodní položky. Stojí tam člověk v cele, člověk při výslechu, člověk na demonstraci, člověk bez přístupu k právníkovi, člověk donucovaný k přiznání. Jestliže český stát tvrdí, že bere lidská práva vážně, musí zajistit, aby z České republiky neodcházely nástroje, které můžou těmto lidem ublížit.

Mučení nesmí být vedlejším nákladem zahraničního obchodu. A už vůbec nesmí být českou exportní položkou.