Nedávný článek v Deníku Referendum poukázal na to, že cesta do českých politických stran může být trnitá a zdlouhavá. Předsedové se sice do kamer usmívají a lákají nové tváře, ale realita v regionech často připomíná dobývání nedobytné pevnosti.

Je tu však ještě jeden, možná mnohem nebezpečnější aspekt: koho ty dveře vlastně propustí a co se od nich očekává, jakmile vstoupí?

Otevřené dveře? Jak pro koho

Některé strany kolem sebe staví vysoké zdi z čisté nedůvěry — bojí se „nepřátelského převzetí“ nebo vlivu takzvaných velrybářů. Jiné však volí sofistikovanější metodu. Dveře nechávají zdánlivě otevřené, ale fungují jako velmi jemné síto. Tímto sítem neprojdou lidé s odlišným pohledem na svět, ale jen ti, kteří nejvíce souhlasí s aktuálním kurzem vedení.

Výsledkem není živý organismus plný diskuse, ale politický inkubátor pro přitakávače. V politologii se pro tento stav používá termín negativní selekce. Je to tichý zabiják institucí: vedení podvědomě či vědomě upřednostňuje lidi, kteří jsou méně názorově vyhranění nebo méně charismatičtí, než jsou oni sami. Takoví lidé totiž nepředstavují hrozbu pro status quo.

Je naprosto přirozené, že člen strany musí souznít s jejím základním programem a hodnotami. Problém nastává v momentě, kdy se shoda na hodnotách zamění za absolutní poslušnost. Pokud strana začne vnímat jakoukoli vnitrostranickou opozici nebo jen mírně odlišný názorový proud jako „nebezpečný“, přestává se vyvíjet. Ztrácí kontakt s realitou vnějšího světa, který je barevný a konfliktní. Místo toho se uzavírá do sebepotvrzujícího prostředí, kde každý potlesk jen utvrzuje vedení v tom, že dělá všechno správně.

Když se odbornost stane přítěží

Jak to vypadá v reálu? Představme si experta na urbanismus nebo sociální politiku — říkejme mu třeba Adam.

Adam vstoupí do strany s vizí, že chce své zkušenosti z praxe nabídnout politické straně, aby jí pomohl. Na první schůzi však narazí. Jeho odborný pohled na řešení bytové krize je sice podložený daty, ale „nehraje do karet“ vedení, pro které je Adam nechtěným adeptem na dávno obsazené místo.

Místo věcné debaty je Adamovi naznačeno, že je „příliš komplikovaný“ a „málo týmový hráč“. Když se pokusí oponenturu zopakovat, zjistí, že jeho nominace do odborné komise náhle „neprošla schvalovacím procesem“. Místo něj je jmenován loajální člen, který o tématu neví nic, ale zato ví, kdy má zatleskat.

Adam po čase pochopí, že není v politické straně, ale ve fanklubu, a odchází. Strana si gratuluje, že se zbavila kverulanta, a bohužel ani nelituje odbornosti, která odešla s ním.

Pluralita jako bezpečnostní pojistka

Často slýcháme, že strana musí být jednotná, aby byla čitelná pro voliče. To je pravda pro vnější komunikaci, ale vnitřně je jednota bez diskuse cestou k úpadku. Skutečná otevřenost se nepozná podle toho, jak snadné je vyplnit přihlášku, ale podle toho, jakou váhu má hlas každého jednoho člena nebo členky.

Pokud budeme strany stavět jen jako fankluby pro současné lídry, stanou se z nich časem prázdné schránky. Skutečná demokracie totiž vyžaduje odvahu nechat projít dveřmi i ty, kteří nám nebudou jen neustále zrcadlit naše vlastní názory.

Až se příště budeme dívat na kandidátky, ptejme se: vidíme tam osobnosti, nebo jen produkt negativní selekce? Protože tam, kde končí diskuse, začíná politika, která nás nikam neposune.