„Dobydeme Senát! Takové je heslo, pod nímž se koná setkání, jaké nemá v našich politických vodách obdoby. V neděli 1. února v pražském hotelu Ambassador — Zlatá husa zasednou zástupci neparlamentních politických stran, aby jednali o případném společném postupu pro letošní volby.“

Tímto způsobem lákala tisková zpráva na únorové setkání organizované Paroubkovou ČSSD — Českou suverenitou, které bylo historicky v lecčems opravdu bezprecedentní. U jednoho stolu usedli zástupci KSČM, krajně pravicové strany DOMOV, nacionalistických a euroskeptických stran SSPD-SP či JaSaN nebo hnutí založeného Ladislavem Vrabelem. Jednání se zúčastnil i symbol české krajní pravice Tomáš Vandas a různá podivná mini uskupení.

Doposud nic převratného, krajní pravice má tendenci se propojovat napříč celou Evropou. Je to ovšem přítomnost předsedy SOCDEM Jiřího Nedvěda, které ze setkání činí historický okamžik. Nedvěd, který vystudoval historii, si je zajisté vědom toho, že se za dobu existence sociálnědemokratického hnutí uplatňovalo jedno pravidlo, které každý představitel sociální demokracie respektoval: s fašisty se nejedná, s fašisty se bojuje.

Jiří Nedvěd svoji přítomnost na dýchánku krajní pravice a konzervativních politických sil obhajoval potřebou „otevření diskuzní platformy, ve které bude možné předávat si informace a koordinovat některé konkrétní kroky, kdy společným cílem je oslabení dominance bývalé Fialovy pětikoalice v horní komoře.“

Předseda SOCDEM ví, že bojuje o přežití. Zejména po ostudném výsledku strany ve sněmovních volbách, za který nese on sám spoluzodpovědnost. Tím, že se Jana Maláčová a její místopředsedové vrhli do náruče Stačilo!, dramaticky snížili šance SOCDEM pevně se umístit v segmentu moderní demokratické levice. Segmentu, který není obsazen žádnou stranou a má svůj potenciál.

Jiří Nedvěd se ale rozhodl jít ještě dál. V zoufalé snaze o zajištění budoucnosti strany porušil odvěké pravidlo o nepřijatelnosti byť jen „nezávazného“ dialogu s fašistickými silami. Je  tragické, že si člověk s historickým vzděláním neuvědomuje, že budoucnost se netvoří z ničeho. Rodí se z paměti, ať už osobní, nebo společné. A jen tehdy, když to pochopíme, můžeme zabránit událostem, které mají bolestivou vlastnost cyklicky se vracet.

Pravicový populismus otevírá cestu fašismu

Po hospodářské krizi v roce 2008 začali odborníci varovat před nebezpečím šíření pravicového populismu. Publikovaly se tisíce odborných studií. Stovky tisíc novinových článků. Volebním kampaním napříč Evropou i celým světem dominovala hesla varující před populismem, který překračoval hranice států.

Populismus se podařit nezastavilo, možná proto, že má neuvěřitelné adaptační schopnosti a mění svoji podobu v závislosti na prostředí, ve kterém se usídlí. Je jako plevel, který musíte vytrhat i s kořeny, jinak se jej nezbavíte.

Pravicový populismus prospívá proto, že se kořenů dotýkat nechceme — většina politické reprezentace zatvrzele odmítá řešit nevídaný nárůst sociálních a ekonomických nerovností, které rodí globální neoliberální ekonomický systém.

Nerovnosti, nejistota a strach z budoucnosti však nejsou živnou půdou „pouze“ pro populisty. Je to prostředí, ve kterém se daří mnohem většímu nebezpečí. Fašismu.

Pokud jsme se nedokázali postavit pravicovému populismu, mohli jsme se snad i vymlouvat na to, že je to těžké právě kvůli jeho proměnlivosti. Kdo je arbitrem, který určí, co je a není populistické? Je populista ten, který chce zvyšovat důchody? Nebo je populista spíše ten, který slibuje nízké daně?

Je politik brojící proti elitám automaticky populista, nebo správně poukazuje na narůstající vliv oligarchie? Nutno dodat, že zmatení pojmů a dojmů neprospívá ani oblíbená taktika mnoha politiků místo férové argumentace označit všechny, kteří kritizují neoliberalismus a politiku škrtů, za populisty.

Proč je ale pro nás dnes tak těžké definovat fašismus, jehož podstata se nemění? Proč relativizujeme hajlování? Odkdy je přípustné šovinismus a rasismus zaměňovat za černý humor? Vstoupili jsme do doby, kdy je volání po svržení demokratického režimu a útok na jeho instituce bráno jako legitimní součást volebního programu? Stal se fašismus a kolaborace s jeho silami politickou strategií, kterou lze ospravedlnit?

Historicky to bývali konzervativci, kteří se nechali vtáhnout do gravitačního pole fašismu. V některých případech i zatvrzelí centristé volili raději spolupráci s fašisty před hrozbou bolševismu. Tehdy si také našli ospravedlnění, často šlo o dnes tak oblíbený „pragmatismus“.

Sociální demokraté v boji s fašismem

Existuje však jedna politická síla, která byla spolehlivým protivníkem krajní pravice — sociální demokraté. Bojovali a obětovali vše za demokratické ústavy, svobodu a humanismus. Také proto byli italskými fašisty nebo německými nacisty tolik nenávidění.

Když 23. března 1933 Říšský sněm schválil Hitlerův zmocňovací zákon, pouze sociální demokraté hlasovali proti. Co více, aktivně se nacistické zvůli postavili. Tehdejší předseda SPD Otto Wels, navzdory varováním od politiků z buržoazních stran, že jeho život bude v ohrožení, trval na tom, že jménem strany vystoupí a zdůvodní odmítavé stanovisko. Budova byla obklíčena oddíly SA a sociální demokraté museli projít uličkou tvořenou uniformovanými hnědokošiláči, kteří na ně křičeli výhrůžky.

Už tehdy bylo několik sociálnědemokratických poslanců ve vězení nebo fyzicky napadeno. I s tímto vědomím předstoupil Wels před sněm a tváří tvář nacistické převaze pronesl projev, který rezonuje dodnes.

„Můžete nám vzít svobodu a život, ale čest nikoliv. Tváří v tvář pronásledování, které sociálnědemokratická strana zažila v poslední době, od ní právem nemůže nikdo požadovat či očekávat, že bude hlasovat pro zde navržený zmocňovací zákon. Lid očekává pozitivní řešení. Čeká na rázná opatření proti strašlivé hospodářské bídě, vládnoucí nejen v Německu, nýbrž na celém světě…

My, sociální demokraté, jsme nesli spoluodpovědnost v nejtěžších dobách a byli jsme za to počastováni kamením. Nastolili jsme rovné právo pro všechny a sociální pracovní právo. Pomohli jsme vybudovat takové Německo, kde je cesta k vedení státu otevřena nejen knížatům a baronům, nýbrž i mužům z dělnické třídy.

Výmarská ústava není socialistickou ústavou. My však stojíme za principy právního státu, za rovnoprávností, sociálním právem, které zajišťuje. My, sociální demokraté, se v této historické hodině slavnostně hlásíme k principům lidskosti a spravedlnosti, svobody a socialismu. Žádný zmocňovací zákon vám nedá moc zničit myšlenky, které jsou věčné a nezničitelné.“

Otto Wels a jeho spolustraníci mohli „pragmaticky“ hledat cesty ke spolupráci. Mohli obětovat demokratický režim, který měl daleko k dokonalosti. Mohli naskočit na populární vlnu hledání viníků. Mohli po vzoru fašistů nabízet jednoduchá, byť nefunkční řešení hlubokých problémů společnosti.

Oni však zůstali věrni svým principům — něco, co by bylo dnes ústy řady českých „sociálních demokratů“ vysmíváno jako moralizování. Tím, že se tehdy „pragmaticky“ nezachránili spoluprací s fašisty, zajistili sociální demokracii budoucnost. Udělali pravý opak toho, pro co se rozhodl Jiří Nedvěd.

Proč volit kopii, když je tu originál

Bylo by však naivní předpokládat, že úcta k historii sociálně demokratického hnutí a oddanost jeho hodnotám pohání dnešní politiku SOCDEM. Ti, kteří ve straně zbyli, zejména regionální kmotři, očekávají hmatatelné výsledky. Historie i hodnoty jsou pro ně možná příliš abstraktní, vzdálené.

I jim lze ale nabídnout argument, proč se spolupráce s krajní pravicí sociální demokracii nemůže vyplatit. Ostatně výbuch Stačilo! je toho důkazem. Existují ale desítky dalších empirických důkazů. Například studie Iana McManuse a Michelle Falkenbachové na datech z šestadvaceti evropských zemí prokazuje, že takzvaný sociální šovinismus není vítěznou strategií.

Voliči sociální demokracie jsou sice pro státní intervence a redistribuci, ale obecně nepodporují nacionálně konzervativní politiku v takové míře jako voliči pravice. Posun doprava v kulturních otázkách tak stranu odcizuje jejímu jádru, progresivním a vzdělanějším voličům, aniž by to kompenzovalo zisky od krajní pravice.

Často citovaný úspěch dánských sociálních demokratů ve volbách v roce 2019, kteří přitvrdili v migrační politice, je při bližším pohledu také trochu jiným příběhem. Analýza dat z těchto voleb ukazuje, že přechod voličů od populistické Dánské lidové strany k sociálním demokratům byl tažen primárně postoji k sociálnímu státu a nerovnosti.

Naopak, pravicový obrat v migraci způsobil, že sociální demokracie ztratila jiné voliče ve prospěch levicovějších a liberálnějších stran. Další a další studie dokazují, že strategie papouškování témat krajní pravice často jen legitimizuje jejich agendu a v konečném důsledku posiluje originál, nikoliv kopii. U nás pro to máme hezké české rčení: proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme rovnou ke kováři.

Jak historie, tak současná data ukazují, že cesta pro sociální demokracii nevede skrze kulturní války a xenofobii. Vede skrze návrat k jejím kořenům. K boji za humanismus, silný sociální stát a ochranu pracujících před dopady neregulovaného trhu.

Ohrožením pro voliče levice nejsou lidé utíkající před válkou nebo sexuální či náboženské menšiny, ale nebezpečný a nekontrolovatelný vliv superbohatých. Krajní pravice vytváří nepřátele z těch prvních, zatímco oligarchií je tiše podporována.

Sociální demokraté musí začít opět naslouchat svým instinktům. Stejně jako před devadesáti lety Wels správně identifikoval hospodářskou bídu jako jádro problémů, i dnes jsou sociální a ekonomické nerovnosti příčinou narůstající nespokojenosti a inklinace veřejnosti k extrémům. Pokud sociální demokracie zradí své historické principy ve snaze nadbíhat fašistům, skončí poražena, zničena a v očích historie zkompromitována.