Naše nejstarší česká strana se nachází v hluboké krizi; už druhé volební období živoří mimo Poslaneckou sněmovnu. A když už se krátce po neúspěšných říjnových volbách zdálo, že strana půjde konečně do sebe, zůstalo jen u zdání a překonání krize zůstává v nedohlednu.

Tandem Maláčová—Zaorálek přijal zodpovědnost za volební prohru strany na kandidátce hnutí Stačilo! a užší vedení strany rozhodlo o svolání mimořádného sjezdu, na kterém dali předsedkyně a první místopředseda své funkce k dispozici. Širší vedení strany pak odmítlo další zapojování strany do hnutí Stačilo!. To jsou dobré zprávy.

Prosincový mimořádný sjezd však zvolil do čela strany Jiřího Nedvěda, nejbližšího spojence Maláčové a Zaorálka, který má zajistit, aby strana pokračovala v jimi nastoleném konzervativně-nacionálním kurzu. Na sjezdu naopak neuspěl tandem Pavlík—Špidla, který chtěl do roka připravit plnohodnotný sjezd, stranu vrátit k jejím tradičním hodnotám a zahájit strukturální změny, které ji učiní konkurenceschopnou pro příští sněmovní volby. To jsou špatné zprávy.

V organickém lidském světě je podmínkou obnovy rovnováhy mezi jedincem či skupinou a jejich sociálním prostředím kritická reflexe, tedy schopnost učit se z neúspěchů a chyb. Naše sociální demokracie již ale zřejmě není takové reflexe schopná. Iniciativa Pavlíka a Špidly usilující o nastavení východisek ze stranické krize přišla příliš pozdě.

Osudový sjezd: říjen 2024

Členové strany, kteří v průběhu roku se znepokojením sledovali, jak strana nabírá konzervativně-nacionální kurz, neměli příliš šancí jej zvrátit, a to již od momentu, kdy byl tento kurz nastaven. Tedy od sjezdu strany v říjnu 2024, kdy se do čela SOCDEM dostali Jana Maláčová a Lubomír Zaorálek. Stalo se tak díky jejich příslibu, že znají recept, jak stranu v příštích volbách vrátit do Poslanecké sněmovny. Jak známo, tento recept obsahoval různé varianty, mimo jiné i velmi problematické spojení SOCDEM s konzervativně-nacionálním hnutím Stačilo! v čele s předsedkyní komunistů Kateřinou Konečnou.

Oním osudovým momentem sjezdu, který rozhodl, že se strana řítí do propasti, bylo zvolení Maláčové a Zaorálka do vedení strany, na němž se podíleli i ti, kteří nebyli s variantou spojení s hnutím Stačilo! příliš srozuměni.

Mnozí naivně doufali, že na tento scénář nedojde, že Maláčová se Zaorálkem zvolí, jak primárně slibovali, variantu široké koalice levicových sil po vzoru francouzské Nové lidové fronty, v níž mohla SOCDEM nadále hájit svoji tradiční hodnotovou politiku. Tito delegáti neprohlédli, že dotyčnou alternativu ve skutečnosti tandem Maláčová—Zaorálek nepreferují. Jejich odkaz na francouzskou zkušenost byl pouhou zástěrkou.

Dále byli mezi voliči Maláčové a Zaorálka delegáti, kteří doufali, že i kdyby na variantu koalice se Stačilo! přece jen došlo, půjde pouze o dočasný taktický úkrok. Mysleli si, opět naivně, že jeho účelem je získání co největšího počtu hlasů v konzervativně-nacionálním segmentu voličů, načež se strana vrátí k tradiční hodnotové politice. Tito delegáti trestuhodně podcenili riziko, že populistická konzervativně-nacionální taktika se může změnit ve strategii; jinými slovy, že se strana nakonec od svého tradičního progresivního kurzu definitivně odkloní. To se také v průběhu volební kampaně stalo.

Tandem Maláčová—Zaorálek tak rozhodně nezvolila do čela strany nějaká uvědomělá konzervativně-nacionální většina. Aby mohli být zvoleni, museli se ke konzervativně-nacionálním delegátům přidat i ti, kteří nerozvážně podlehli argumentaci návratu do sněmovny „za každou cenu“. Tato argumentace otupila jejich pozornost k pravým úmyslům Maláčové a Zaorálka a k negativním důsledkům, které z nich vyplynou, když k jejich realizaci dostanou mandát.

Jen malá část sjezdových delegátů v říjnu 2024 si uvědomovala, že Maláčová a Zaorálek se pro konzervativně-nacionální obrat po boku Stačilo! rozhodli již před časem. Jinými slovy, že se na sjezdu chovají záměrně netransparentně, aby to delegáti neprohlédli.

Aby udržovali delegáty a členskou základnu v nevědomosti, zvolili Maláčová se Zaorálkem následný postup: v prvním kroku zabránili, aby se na sjezdu vedla podrobnější diskuse o variantách, jak vrátit stranu do sněmovny. Následně v druhém kroku si v užším vedení strany vynutili mandát postupovat v procesu vyjednávání o těchto variantách tajně, tedy bez informování širšího vedení strany, členské základny a veřejnosti. Takto ale ztratilo jednání Maláčové a Zaorálka demokratickou legitimitu a nabralo formu vnitrostranického puče.

Dienstbier byl jedním z mála významnějších členů strany, který si uměl dát chování tandemu Maláčová—Zaorálek do potřebných souvislostí, a byl také jediným, kdo měl odvahu se jim na sjezdu otevřeně postavit. Jeho kandidátský projev, ve kterém odkryl jejich pravé úmysly, totiž rozhodnutí vstoupit do koalice se Stačilo!, však nezanechal u většiny delegátů, zmanipulovaných argumentací o potřebě návratu strany do sněmovny „stůj co stůj“, výraznější dojem.

Osudné — a rovněž ostudné — ovšem bylo, že se za Dienstbiera otevřeně postavila jen hrstka z těch, kteří si v té době museli či mohli být rizik této argumentace rovněž vědomi. Přispěli tak k vývoji, kterému pak museli jen více méně nečinně přihlížet. Když se později proti novému směřování strany snažili něco dělat, byli vždy o několik kroků pozadu.

Odliv členů a manipulace s počty delegátů mimořádného sjezdu

Druhou příčinu neúspěchu „špidlovsko-pavlíkovské“ alternativy na mimořádném sjezdu je třeba hledat v dramatickém úbytku progresivně orientovaných členů strany v průběhu posledního roku — odhady mluví o odchodu více než dvou tisíc členů. Mezi nimi byla řada významných veřejně známých osobností strany, kteří však ztratili chuť se pro její budoucnost angažovat.

První vlna přišla hned po sjezdu v říjnu 2024, kdy dvojice Maláčová a Zaorálek stranu převzala. Poté se odchod členů poněkud zbrzdil, když Maláčová oznámila, že SOCDEM půjde do voleb samostatně, se zdůvodněním, že SOCDEM a Stačilo! jsou v zásadním programovém rozporu. Druhá vlna odchodů však přišla, když toto rozhodnutí Maláčová k údivu a nelibosti mnoha členů strany a veřejnosti nečekaně změnila a rozhodla, že SOCDEM přece jen se Stačilo! do voleb půjde, a dokonce na jeho kandidátce. Konečně třetí vlna odchodu přišla po neúspěchu Stačilo! ve sněmovních volbách. V důsledku toho si tak postupně během posledního roku ve straně získalo převahu konzervativně-nacionální křídlo, což se pak promítlo do složení delegátů mimořádného sjezdu, které zajistilo vítězství Jiřího Nedvěda.

I tak ale pouze velmi těsné vítězství Nedvěda naznačilo, že šance tandemu „Pavlík—Špidla“ nemusely být zcela ztracené. Toho si bylo vědomo i staré vedení v čele s Maláčovou. Když viděli, že do původně ohlášeného termínu sjezdu nezformují pro volbu Nedvěda potřebnou většinu, termín sjezdu posunuli téměř o měsíc. Zjevně doufali, že mezitím dojde k dalšímu odchodu nespokojených členů strany a na sjezdu se podaří udržet převahu zastánců konzervativně-nacionálního kurzu.

Když se však krátce před sjezdem ukázalo, že tomu tak nemusí být, vedení strany sáhlo k nejapným manipulacím — například zrušilo platnost obvodních konferencí strany v Praze 6 a Praze 10, na kterých byli nominováni sjezdoví delegáti vyjadřující s volbou Nedvěda nesouhlas.

Nevhodný formát mimořádného sjezdu

Třetí příčinou neúspěchu tandemu Pavlík—Špidla byl formát sjezdu. Konal se totiž on-line a pouze v jeden den. Bylo dopředu zjevné, že tento formát je naprosto nevhodný pro krizové situace, jako je ta nynější, kdy se má rozhodnout o zásadních personálních, organizačních a programových otázkách.

Jinými slovy, nešlo o plnohodnotný sjezd, na kterém je třeba věnovat odpovídající čas zevrubnému vyhodnocení příčin krize strany a vytvoření potřebného konsensu ohledně jejího budoucího směřování. Toho si byli Pavlík a Špidla plně vědomi, a proto navrhovali, aby se takový plnohodnotný sjezd řádně připravil a konal se až za rok. Jedině takový sjezd mohl stranu vrátit k jejím tradičním hodnotám, projednat a schválit nové stanovy a položit základy pro zvýšení jejích šancí uspět v příštích sněmovních volbách.

Takové řešení však bylo pro staré vedení v čele s Maláčovou a Zaorálkem a „nové“ vedení v čele s Nedvědem nepřijatelné. Byli si vědomi toho, že plnohodnotný sjezd by mohl vrhnout velmi nepříznivé světlo na jejich účinkování v posledních osmi letech. Aby zabránili rozhodnutí o jeho konání, museli prosincovému sjezdu přistřihnout křídla — učinit jej co nejkratší, co nejformálnější, bez „zbytečných diskusí“ kolem příčin volebního neúspěchu, konkrétní zodpovědnosti za tento neúspěch a kolem nové politické strategie.

Strana, která se nemá zabývat sama sebou

Podporu on-line jednodenního sjezdu, který měl volbou nového vedení pouze stvrdit dosavadní směřování strany a nezabývat se jeho katastrofálními důsledky, Maláčová opět zdůvodnila svojí otřepanou argumentací: strana se prý nemá zabývat sama sebou, ale problémy voličů, protože voliče vnitřní diskuse strany nezajímají.

Tato argumentace je nejprůkaznějším dokladem úpadku politické gramotnosti SOCDEM pod vedením tandemu Maláčová—Zaorálek. Politickou gramotnost strany určují její jasná hodnotově programová východiska a zároveň personální a komunikační předpoklady, které je uvádějí do politické praxe. V demokratické straně, stejně jako v demokratické společnosti obecně si nelze takovou politickou gramotnost vypěstovat mimo svobodnou otevřenou diskusi.

Pokud Maláčová demagogicky argumentuje, že „strana se nemá zabývat sama sebou“, dává tím nepokrytě najevo, že nehodlá vést stranu demokraticky na základě svobodného souhlasu straníků a že si vystačí s mesiášským prosazováním vlastních nezpochybnitelných pravd. Proto také neměla morální zábrany ignorovat kritické hlasy, mlžit, uchylovat se k manipulativním praktikám a zavléci stranu do proudu nahnědlých autoritářských sil, pro které jsou tyto nedemokratické praktiky tolerovanou formou politického chování.

Naopak, tím, co dnes SOCDEM potřebuje nejvíc, než začne uvědoměle cílit na potenciální voliče, je právě zabývat se sama sebou. To znamená kriticky zhodnotit svoji polistopadovou historii a zvláště důvody, proč přestala být dominantní stranou a již druhé volební období se ocitá v mimoparlamentní opozici. Bez takové kritické reflexe, která musí probíhat v prostředí otevřené diskuse, strana svoji pozici síly významně ovlivňující politický vývoj v naší zemi neobnoví.

Bez takové kritické reflexe bude oslovovat voliče naslepo, aniž by na ně promyšleně cílila. Bez takové kritické reflexe bude i v budoucnu volit podobně tragická rozhodnutí, jako když se v roce 2018 rozhodla jít do vládní koalice s hnutím ANO anebo když se v roce 2025 rozhodla vrátit do sněmovny na kandidátce hnutí Stačilo!.

Naděje umírá poslední?

Přestože mimořádný povolební sjezd SOCDEM nevedl k jasnému odstřižení strany od konzervativně-nacionálního kurzu, na který ji navedl tandem Maláčová—Zaorálek, může se leckomu stále zdát, že se naděje v tomto směru zcela nevytratily. Jiří Nedvěd se stal předsedou s příslibem, že strana se k projektu hnutí Stačilo! vracet nebude. A nelze přehlížet fakt, že alternativa usilující o návrat strany k jejím tradičním hodnotám, prosazovaná dvojicí Pavlík—Špidla, prohrála jen těsně. Má tato alternativa stále šanci?

Snad ano, problém ovšem je, že čím déle bude strana ztrácet čas a odmítat se podrobit kritické sebereflexi, budou jakékoli naděje s ní spojované vyznívat stále více směšně. Každopádně už nyní je zřejmé, že těžiště obnovy důvěryhodné demokratické levice v České republice se přesouvá mimo SOCDEM.

Tato levice nebude reprezentována jednou stranou, ale spíše koalicí stran a širší politicky aktivní občanskou veřejností. Otázkou je, zda se najde dostatečný počet osobností, které budou schopné takový projekt tvrdě odpracovat. Podobné pokusy učiněné v minulosti zatím ztroskotaly právě na této otázce.

V České republice demokratická levice objektivně chybí a poptávka po ní se bude spíše zvyšovat, a to jak pod vnitřním, tak mezinárodním politickým tlakem. V prvém případě spolu s prohlubujícími se sociálními problémy, v druhém případě spolu se zhoršující se bezpečnostní situací.

Je nutné očekávat, že za druhé Babišovy vlády poměry v Česku povážlivě zhnědnou a tento proces nebude schopná zastavit žádná nově zformovaná neoliberální pravice. Ta je spíše součástí problému, a nikoli jeho řešením. Oligarchy v čele s Babišem a v objetí s krajní pravicí má šanci zastavit jen široká demokratická fronta, v níž bude demokratická levice nepostradatelnou silou.