Opakování starých chyb psychologové obvykle připisují zatvrzelosti a neschopnosti si přiznat špatné kroky. Také se jej ale dopouštějí ti, kterým schází větší rozhled, fantazie a chuť tvořit. Nezbývá jim pak než recyklovat omyly.

Sociální demokracii vybouchla předvolební strategie. Byla — stejně jako třeba strategie ANO nebo SPD — založená na národním konzervativismu se sociálními prvky. Odlišovala se však radikalitou, která tradiční levicové umírněné voliče odradila, možná až vystrašila. Vždyť jejich záměrem není boj s občanskými organizacemi, veřejnoprávními médii, menšinami nebo Bruselem.

Výsledek? SOCDEM v mnohačetné skryté koalici pod kabátem Stačilo! blogera Daniela Sterzika a s komunistickou lídryní Kateřinou Konečnou udělala stejně tragický výsledek, jako když minule dobývala Sněmovnu sama.

Sociologové již popsali, že část příznivců SOCDEM zůstala doma, část hlasovala pro Piráty nebo STAN, ale ze všeho nejvíc jich zamířilo pod křídla hnutí ANO. Povolební průzkum pak prozradil, že i ten zlomek z nich, jenž do urny vhodil listinu Stačilo!, by dnes pokukoval po Andreji Babišovi. Těm voličům, kteří potřebují nebo chtějí zlepšení své ekonomické situace nejpozději hned a nezkoumají strategii ANO do hloubky, se jeho sliby musejí zamlouvat.

Bylo by proto pro SOCDEM logické rozhodnout se mezi dvěma cestami. První možností bylo nepodceňovat inteligenci voličů a nabídnout jim autentický levicový program — včetně jistoty adekvátních mezd, důchodů, sociálních dávek a bydlení — kombinovaný s podporou pestré občanské společnosti a se zájmem o rozvoj České republiky v horizontu přesahujícím volební období.

Někdo tomu říká liberálně levicový směr, někdo progresivismus. Je to ale něco, co k sociální demokracii patřilo před sto i před dvaceti lety. Opakovat výčet opatření, která v minulosti ku prospěchu běžných lidí prosadila navzdory všem možným konzervativcům a tradicionalistům, snad netřeba.

Druhá možnost spočívala v integraci s partnery, s nimiž si Jana Maláčová tolik porozuměla. S partnery vzývajícími odchod z Evropské unie i NATO, změnu režimu či přinejmenším přechod z parlamentního na prezidentský systém. Znamenalo by to aspoň hrát s otevřenými kartami.

Jenže nakonec se nekoná ani ryba, ani rak. Obrat k letům, kdy byla sociální demokracie čitelná a kdy se jí dařilo, delegáti prosincového sjezdu odmítli, přestože jeho garantem měl být i jeden z největších srdcařů Vladimír Špidla. Asi to chtělo lepší koordinaci „Pražáků“ s lidmi z regionů, zejména s těmi, kterým projekt Stačilo! ležel v žaludku.

O předsednickou židli se střetli vysokoškolský pedagog Petr Pavlík a kutnohorský komunální politik Jiří Nedvěd, jenž dosud zastával místopředsednický post a nese za volební výprask spoluodpovědnost. S podporou Maláčové a se slovy uznání k jejímu přeprogramování SOCDEM nakonec Nedvěd zvítězil. A ne těsně. Patrně i proto, že řada hodnotově orientovaných sociálních demokratů ze strany odešla již kvůli předvolebnímu holportu s antisystémovými silami.

Nedvěd se nechystá Stačilo! kropit živou vodou. Z jeho konzervativního pohledu na levici a svět však vyplývá, že by chtěl zkusit s repertoárem Stačilo! prorazit na sólové dráze. Jinými slovy, podobným jazykem — a přesto zvlášť — bude mluvit SOCDEM, KSČM, Stačilo! a vlastně i ANO či SPD. Doufat, že sociální demokraté budou sbírat voliče, které Babiš v podivné koalici poztrácí, je příliš minimalistický plán. Že by na víc neměla SOCDEM sílu?

O příčinách postupného pádu sociální demokracie se toho v Deníku Referendum už napsalo hodně. Strana vybledla, vzdálila se lidem, zavdávala si s nevhodnými spojenci. A taky o sebe přestala dbát, hodnotovým a programovým nábojem počínaje a neschopnosti přilákat čerstvé členy konče.

Ublížily jí též kulturní války, do nichž zbytečně zabředávala, aniž by jim pořádně rozuměla. Ani se nepokusila čelit snahám o přeformátování politických soubojů, které vyústily v zastínění levicových principů národovectvím, xenofobií a vybíjením si vzteku na slabších.

Paradoxní přitom je, že letošní šetření OECD ukázalo poptávku zhruba pětiny českých voličů po levicově liberální straně. Kdo jim ji ale nabídne? Lídři SOCDEM se bojí, že by museli hlásat i takové teze, které nejsou u značné části členů a občanů populární. Piráti a STAN se zase zatím drží v teploučku středopravicového bloku.

Společným jmenovatelem je strach politiků: sázet v dnešní době na osvícenskou a humanistickou tradici jim připadá riskantní. Politika jako řemeslo u nás nemá dobrou pověst, strany jsou nepočetné a navíc je zastiňují nová vůdcovská hnutí.

Obnova reputace si vyžaduje promýšlet kroky dlouho dopředu a udržovat s lidmi nepřetržitý dialog. Dřívější sociální demokracie by k tomu byla disponována zdaleka nejlépe. Ta dnešní ale připomíná spíš skanzen.

A to nás za pár měsíců čekají komunální volby. Města a obce jsou pro partaje grunt. Bez regionálních kořenů nemá smysl pomýšlet na parlament. Právě z nich mohli vyrůst noví levicoví předáci. Nyní je ale pravděpodobnější, že ti akceschopnější a úspěšnější komunální politici budou kandidovat coby nezávislí nebo pod lokálními značkami. Šance SOCDEM na restart se tím opět oddálí.

Nakonec by možná bylo lepší už přestat křísit sebevrahovu mrtvolu. Sociálně demokratický proud bude ve zdejší veřejnosti vždy vlídně přijímán. SOCDEM, která se stejně stále víc podobá Ficovu Smeru na Slovensku, ale nemá patent na jeho reprezentování.

Nepřichází chvíle, kdy by se měli levicově a humanisticky smýšlející jedinci v prostředí stran, občanských organizací i médií začít bavit o politickém projektu, který by se nebál inspirace dávnými úctyhodnými výsledky sociální demokracie a zároveň zaplnit aktuální díru na trhu?