I poté, co se od nich po první světové válce oddělili komunisté, zůstávaly sociálně demokratické strany, alespoň teoreticky, marxistické. Posuny přinesly dokumenty Socialistické internacionály z 50. let a především poměrně známý Godesberský program německé SPD z roku 1959, v němž přímý odkaz na Marxe chyběl. Nekomunistická levice začala razit termín „demokratický socialismus“, spočívající na myšlence, že demokracii je třeba rozšířit i na hospodářskou oblast, což mohlo a nemuselo znamenat znárodňování — ani „socializace“ není v programu výslovně zmíněna —, ale mělo jít v každém případě o kontrolu nad mocí kapitálu a o spojení trhu a celospolečenského plánování.

Podobný vývoj prodělávala i Socialistická strana Rakouska, i když, věrna svým austromarxistickým tradicím (pozice nalevo od meziválečným evropských sociálních demokracií a napravo od bolševiků), byla vždy poněkud levicovější než její německá sestra. Již program SPÖ z roku 1958 předznamenal onen text o dvacet roků mladší, který níže uveřejňujeme. Už v 50. letech se tedy rakouští socialisté jasně postavili za liberální, tj. parlamentní demokracii se systémem více stran — pozice meziválečných austromarxistů nebyla v tomto směru zcela jednoznačná —, dále podali ruku ke smíru katolické církvi a křesťanství prohlásili za zcela slučitelné se socialismem a přitakali trhu i soukromému vlastnictví, ovšem samozřejmě s řadou výhrad.

Program SPÖ z roku 1978, u nás prakticky nedostupný, vznikl v době, kdy byla strana na vrcholu moci a popularity. Neslevuje z „kompromisnických“ myšlenek demokratického socialismu — tedy „skutečné třetí cesty“ mezi tvrdým tržním kapitalismem na straně jedné a utopickými a zároveň i nebezpečnými, plně marxistickými představami o netržní, kompletně plánované společnosti bez soukromého vlastnictví produkčních prostředků na straně druhé, což je vize, kterou u nás zdiskreditovali komunisté a kterou se nikde „v demokratické podobě“ uskutečnit nepodařilo.

Vzhledem k dalšímu vývoji v Rakousku samotném, o němž byla řeč v předešlém textu této série, a zejména s ohledem na celosvětové dění ovšem ani rakouští socialisté — v roce 1991 příznačně přejmenovaní na sociální demokraty — neunikli procesu, pro nějž můžeme použít pojem „neoliberalizace“, přičemž změny se týkaly jak praktické politiky, tak ideologie. Ta nás bude zajímat dále.

Jakob Kapeller a Jakob Huber ve své velmi zajímavé studii z roku 2009 dokládají, jak nový program SPÖ (zkratka zůstala stejná) z roku 1998 přejímá — byť v porovnání s pravicí přece jen v omezené a umírněné podobě — neoliberální představy o člověku, trhu a úloze státu, a podobný vývoj sledují i u německé SPD, o britské Labour Party ani nemluvě. Jestliže je koncepce společnosti řízené absolutně ve všem pouze tržními zásadami, kde člověk je člověku vlkem a státu netřeba (anarchokapitalismus), označena číslem 1 a naopak netržní socialistické společnosti bez soukromého vlastnictví, spravované „přímou demokracií rad“, je přidělena sedmička, pak program SPÖ z roku 1978 dosahuje hodnot 6 (člověk) — 6 (trh) — 6 (stát), tedy celkově 18, kdežto program z roku 1998 vykazuje indexy 4—3—3, celkově 10. K podobnému posunu došlo u SPD — pokles z 16,5 na 9.

Dědictví Kreiského éry není ovšem ani v tomto ohledu zcela mrtvé. Nejnovější program SPÖ z roku 2018 se k levicovějším postojům opět přiklání a v mnohém na staré ideje navazuje. Přesto je, jak jsem ostatně konstatoval už v předcházejícím článku, právě text z konce 70. let přitažlivý a zajímavý právě tím, že nám dává nahlédnout do zcela jiného myšlenkového světa, než jaký ovládá současnou politiku a ekonomiku.

Komentovaný text programu

1. Zásady socialistů

Socialisté chtějí takové společenské zřízení, čili takové uspořádání životních podmínek a vztahů mezi lidmi, jehož cílem je svobodný rozvoj lidské osobnosti ve společenství. Chtějí odstranit třídy a výtěžek společenské práce rozdělovat spravedlivě.

My socialisté bojujeme za svobodu a důstojnost člověka, za plné zrovnoprávnění (lidí) a za sociální spravedlnost ve společnosti.

Bojujeme proti jakémukoli útlaku a vykořisťování uskutečňovanému skrze politické násilí a skrze moc soukromého kapitálu i státněkapitalistickou moc (privatwirtschaftliche oder staatskapitalistische Macht).

Sobectví kapitalistického hospodářství orientovaného na zisk chceme nahradit novým myšlením, jež chápe hospodářskou činnost jako vědomou službu společnosti.

Chceme lidské práci zajistit důstojnost a hodnotu a zaručit právo na práci.

[…]

Socialisté jsou pro světové společenství národů, jejichž rovnoprávná spolupráce přináší za pomoci vědeckých poznatků a technických inovací místo války a destrukce mír a blahobyt pro všechny.

1.1 Naše základní hodnoty

1.1.1 Svoboda

Socialisté se budou vždy neochvějně zasazovat o svobodu. Svoboda znamená odmítnutí jakékoli formy diktatury, stejně tak znamená, že člověk má rozmanité možnosti v rozhodování (vielfältige Wahlmöglichkeiten) a že může zodpovědně určovat svůj osud (verantwortete Selbstbestimmung). Uskutečnění lidské svobody vyžaduje však materiální a sociální předpoklady, totiž uskutečnění svobody od bídy, strachu, nevědomosti, poručníkování a vykořisťování.

Svobodný rozvoj jednotlivce skrze zajištění dobrých podmínek jeho života (Lebensgrundlagen) je pro nás socialisty předpokladem pro svobodu všech lidí ve společnosti.

1.1.2 Rovnost

Socialisté se budou vždy neochvějně zasazovat o rovnost, která je výrazem rovnocennosti všech lidí. Rovnost je předpokladem pro svobodný rozvoj lidské osobnosti. Rovnost neznamená uniformitu a rovnostářství, nýbrž jde o to odmítnout společnost založenou na třídách a privilegiích. Svoboda a rovnost nejsou protiklady, ale vzájemně se podmiňují; první krok k nerovnosti je zároveň prvním krokem k nesvobodě; (přičemž) jen politicky, ekonomicky a sociálně rovnoprávní lidé jsou svobodní.

1.1.3 Spravedlnost

Socialisté se budou vždy neochvějně zasazovat o spravedlnost. Spravedlnost zajišťuje důstojnost lidí v jejich vzájemném poměru, a to tak, že jsou uskutečňována rovná práva a že je zajištěna úplná rovnost šancí.

Sociální spravedlnost zajišťuje lidem spravedlivý podíl na společně vytvořeném produktu (bohatství) a nadto zaručuje vyrovnávání mezi jednotlivými skupinami ve společnosti.

1.1.4 Solidarita

Socialisté zůstávají nezlomně věrní principu solidarity. Solidarita znamená aktivní angažovanost ve prospěch bližních a spolupráci na společném dobru. Teprve pocit zodpovědnosti za společenství, ohleduplnost vůči druhým a pomoc slabším vytvářejí solidární vztahy mezi lidmi, jež jsou základem sociální demokracie. Solidarita je také nejsilnější zbraní v boji proti útlaku a nespravedlnosti. […]

Všechny tyto základní hodnoty — svoboda, rovnost, spravedlnost, solidarita — jsou rovnocenné. […]

1.2 Demokracie

Socialisté se budou vždy neochvějně zasazovat o demokracii. Odmítají jakoukoli diktaturu menšiny stejně jako porušování lidských práv menšin znásilněných většinami. Demokratický socialismu nemá s diktaturou nic společného. Proto jsou socialisté neoblomnými a nekompromisními protivníky fašistické a komunistické diktatury.

Všude, kde se komunisté chopili moci, byly naděje na svobodu krutě zklamány. […] Úzká vrstva funkcionářů si osobuje právo vládnout (všem). Společnost starých privilegií je nahrazována novou, nesvoboda lidí je tíživější než dříve. Ani jako občané státu, ani jako pracující nemohou lidé v komunistických zemích svobodně vyjadřovat své mínění nebo vykonávat demokratickou kontrolu (moci).

Socialistické hnutí poznalo ze svých vlastních strastiplných dějin, že je nezbytné potlačovat fašismus už v zárodku (den Anfängen des Faschismus zu wehren). Socialisté vystupují nejen proti skupinám, které jsou otevřeně fašistického smýšlení, ale čelí také všem pokusům reakčních sil odbourávat demokratická práva a rušit (jejich) právní záruky.

Proto jsou socialisté ostražití vůči pravicově konzervativním hnutím, jež — podobně jako jejich předchůdci — jen obtížně dokážou skrýt svůj narušený poměr k demokracii, neboť podporují pravicové diktatury a kolonialismus starého i nového ražení v nejrůznějších částech světa.

[…]

Demokracie se nesmí omezit jen na zabezpečení svobodných voleb mezi rovnoprávnými stranami. Spočívá na spoluúčasti všech členů (společnosti). Proto musí být princip demokracie uskutečňován ve všech oblastech života společnosti. Žádný socialismus bez demokracie!

Sociálně demokratické dělnické hnutí bylo a je největším rakouským hnutím za svobodu. V první fázi svého působení vybojovalo politickou demokracii a republiku, ve druhé sociální stát/stát blahobytu (Wohlfahrtsstaat) a nyní, ve třetí fázi, jde o to, aby se politická demokracie a sociální stát rozvinuly dále v sociální (společenskou) demokracii.

1.3 Sociální demokracie

Sociální demokracie bude společností svobody a rovnosti, spravedlnosti a solidarity, v níž jsou živou realitou plné sociální jistoty dané právem na práci a starostí o blaho člověka ve všech jeho životních situacích, v níž má člověk právo na humánní životní prostředí, na rozsáhlé vzdělání podle své svobodné volby i na spoluúčast a spolurozhodování.

[…]

K tomu je zapotřebí, aby vláda nad lidmi spočívající na ekonomické a byrokratické moci byla nahrazena solidárními a kooperativními vztahy mezi lidmi. Vzniknou nové formy života a práce, osvobozené od vykořisťování a nátlaku.

[…] Tak se demokratický socialismus stává uskutečňováním sociální demokracie.

Na tomto místě vstupme poprvé do textu a povšimněme si, jako dovedně balancuje na hraně utopismu, fakticky silně marxistického (viz úvod a celé další pasáže), a reálných a zcela přirozených tužeb lidí. Marxismus je ovšem nejen odpreparován od svých komunistických interpretací, ale je vřazen do systému fakticky liberálně demokratických hodnot (svoboda, spravedlnost), i když ty na druhé straně program překračuje svým důrazem na spoluúčast občanů na rozhodování (participativní demokracie).

Řešením společenských problémů jen zkrátka důsledná demokratizace všeho — i ekonomiky (jak uvidíme dále). S kapitalismem se program de facto smiřuje, ale ponechává stále ve hře možnost jeho „překonání“. Sociální stát přitom není chápán jako cíl sám o sobě — a dokonce není ani hlavním cílem levicové politiky, nýbrž je pouze prostředkem k přeměně společnosti a světa. Právě takových ambicí se rakouští socialisté z roku 1978 nevzdávají a ani to nijak neskrývají. Jaký rozdíl oproti dnešním, ustrašeně nesebevědomým, intelektuálně jalovým a do defenzivy zahnaným evropským sociálně demokratickým stranám!

[…]

2. Svět, který chceme změnit

Svět, v němž žijeme, je ještě daleko od toho, aby lidem zajistil život v míru a svobodě.

Je plný rozporů:

• lidstvo chce mír, avšak stále rychlejší a nákladnější závody ve zbrojení představují hrozbu totálního zničení (bedroht sie mit Vernichtung)
• plánované využití vědeckého a technického pokroku stejně jako přírodního bohatství naší Země by umožnilo všem lidem důstojnou existenci — avšak miliony lidí hladoví
• věda a technika překračují stále nové hranice — avšak jejich nezodpovědné použití ohrožuje lidi a plýtvá surovinami a energiemi
• výrazně rostoucí světová populace vyžaduje stoupající produkci zboží a služeb, avšak v současném hospodářském systému jsou miliony lidí bez práce
• v mnoha částech světa existuje bezmezná bída a kruté vykořisťování — ale současně se ohromné bohatství koncentruje v rukou několika málo lidí
• spotřebitelé jsou rafinovanými metodami (reklamy) sváděni ke zbytečným nákupům, avšak současně reakční kruhy dehonestují výdaje na veřejné služby jako rozhazování (werden Ausgaben für Gemeinschaftsleistungen denunziert)
• stále více institucí je zřizováno za tím účelem, aby sloužily blahu člověka, ale mnohé se v důsledku byrokratických deformací obracejí proti svému původnímu účelu
• ústava a zákony proklamují rovnoprávnost pohlaví, avšak ve skutečnosti jsou rovná práva ženám odpírána
• v police a ekonomice se přijímají rozhodnutí, která se lidí stále více dotýkají, jenže konzervativci a s nimi spojení představitelé velkého byznysu upírají zaměstnancům právo na spolurozhodování ve firmách, které je přitom předpokladem lidské seberealizace (wirtschaftliche Mächte verwehren ihnen die Mitbestimmung)

Tohle nám nemůže připadat jinak, než že se hovoří o dnešku — a přitom na konci 70. let byl minimálně západní svět ještě na míle vzdálen dnešním gigantickým problémům, jež přinesla léta neoliberalismu.

Všechny tyto rozpory je třeba překonat. Rozpory, které (si) způsobili lidé, mohou překonat zase jen oni.

2.1 Kapitalistický hospodářský systém