Schizofrenickou epizodu definuje Slovník psychiatrických termínů jako zvlášť těžký stav, kdy u nemocného dochází „ke snovým stavům s lehkým zákalem vědomí a se zmateností“, přičemž takový moment — trvající někdy i celé týdny — může být doprovázen „pocitem osobní významnosti pacienta“, vztahovačností a emočním zmatkem.

Úplně jinak na schizofrenní epizodu pohlížel neortodoxní a vždy provokativní skotský levicový psychiatr R. D. Laing: k nevelké radosti mnoha svých profesně usedlejších kolegů totiž tvrdil, že schizofrenická ataka může za jistých okolností být třeba i „vítaným osvobozením z chorobné společnosti“, z přediva toxických a traumatizujících vztahů, které postiženého dlouhodobě tíží.

Oba protichůdné a vzájemně se vylučující popisy přitom perfektně sedí na stav, ve kterém se už celé roky nachází Komunistická strana Čech a Moravy. Čeští komunisté, kteří si o víkendu zvolí nové vedení, zmateností spojenou s pocity vlastní výlučnosti bezesporu trpí. Není nijak těžké se o tom přesvědčit: stačí se zlehka ponořit do emotivních i patetických tweetů a statusů některých současných osobností strany, začíst se do jejich prohlášení, vyslechnout jejich online výkřiky.

Chtělo by se však parafrázovat Lainga a blahosklonně spolu s ním připustit: tahle desítky let trvající chmurná epizoda může být opravdu jen důsledkem toxických vztahů, ze kterých komunisté možná už roky hledají únik.

Radikální levice u nás palčivě chybí

O čemkoli levicovém není totiž valná část české společnosti schopna dodnes mluvit jinak než dehonestujícím způsobem a s úsměškem, který má k laskavosti věru daleko. Ten se rychle může změnit v karatelskou masku povýšeného a toxického rodiče, připraveného zasáhnout pokaždé, když si zanedbané dítko české levice pokusí osvojit si přívlastky jako „autentická“, „revoluční“, „radikální“ a „kolektivistická.“

Takovou levici Češi — přinejmenším jejich většina — nechtějí. Nedovolili jí se ukázat, vyrůst a dospět. Nebyli připraveni o ní — a s ní — po roce 1989 mluvit, chápat, že tu měla vedle umírněných reformistů také své místo, že její standarta má barvu, která patří do evropského politického koloritu, a že jí i dnes o něco jde, a podívat se s vyrovnaným postojem dospělého do jejích vzdorných očí.

Nemohli a nechtěli cítit nic než stud a štítivost, když šla třeba jen na nejvzdálenějším politickém okraji kolem. Nebrali ji nikdy vážně. Mají tedy místo ní levici ustrnulou, zacyklenou v čase v nepadnoucích a obnošených šatech tátů a dědů, levici roztouženě hledící do svých minulých životů, za pomníčky Zdeňka Nejedlého, za šeříky obsypané hroby rudoarmějců, někam ke květnu 1946, kdy ještě národ oceňoval komunistickou stranu miliony volebních hlasů a směřoval ji k vítězství.

Nechtěli levici zahleděnou k Seattlu, kde se ve velkých protestech na začátku našeho tisíciletí začala psát nová kapitola globálního aktivismu. A tak mají levici sveřepě otočenou k Moskvě — co naplat, že už nad Kremlem dávno nešustí rudé prapory, ale nakradené ruble oligarchů? Fakta jsou nepodstatná. Paměť je paměť.

A jsou-li halucinace minulých vítězství to jediné, k čemu je možné se upínat, snové stavy doprovázené lehkým zákalem vědomí na sebe přirozeně nenechají dlouho čekat. Schizofrenická ataka je na spadnutí a do mlhy zmatků se halí vědomí vlastní hodnoty — a také čas. Hranici mezi minulostí a budoucností už není možné určit.

Rakouská inspirace proti nacionalistickému blouznění

Buďme ale spravedliví. Ani „nemocný“ není bez viny. K iluzím se dobrovolně utíká a je mu v nich dobře. S prstem na stránkách Rudého práva z května 1946 cituje Milan Krajča, jeden z kandidátů na nového předsedu strany, celé pasáže, v nichž tehdejší Gottwaldovo vedení děkovalo svým voličům za výsledek, atakující hranici čtyřiceti procent.

Možný příští lídr českých komunistů vzpomíná na milník, kdy národní a demokratická revoluce začala přerůstat v revoluci socialistickou. O něco později Krajča v dalším facebookovém postu tvrdí, že se rozhodně nenechá zastrašit „kolaborantskými pisálky“ — on a další antifašisté a vlastenci budou dál houževnatě protestovat proti provokacím Sudetoněmeckého landsmanšaftu a všem, kdo za těmito provokacemi stojí.

Co z toho, že všude kolem každý den sílí globální oligarchie, když dnes je třeba zasáhnout proti krojovaným tanečkům pod sochou markraběte Jošta? K iluzi znovuoživeného národního komunismu už chybí snad jen vzletná Smetanova hudba, nějaký Nejedlého oblíbený kus. Doporučuji symfonickou báseň Tábor z cyklu Má Vlast. K sentimentální bojovné náladě se hodí výborně.

Je to přitom tentýž Milan Krajča, který si dobře uvědomuje, že nová kapitola evropského komunismu se začala jen před několika lety psát ve Štýrském Hradci, rakouském Grazu, kde tamější komunistická strana — mimochodem už od pohledu personálně i duševně mladá, v nejlepším a nepatetickém slova smyslu — vede úspěšnou komunální politiku, zaměřenou kupříkladu k řešení krize bydlení.

Komunistická strana Rakouska, jedna z vůbec nejstarších, je po letech zase vidět i slyšet. Roste, a dost možná se brzy, poprvé od roku 1959, zase jednou podívá za bránu parlamentu. Právem se o ní na evropské levicové scéně mluví a mlčet o ní nemůže ani Milan Krajča. Její politiku dobře zná, má ji dokonce za vzor.

Od schizofrenie k uzdravení: od Moskvy ke Grazu

O to křiklavějším se jeví zmatek a rozpolcenost českých komunistů, zjevně neschopných obejít přízrak Gottwaldova a Nejedlého nacionálně přepjatého, xenofobního národního komunismu, a přistoupit k dějinám vlastní strany mimo stín, který tento přízrak i po letech vrhá. Tápajícím českým komunistům znovu poskytl vyzkoušené a pohodlné krytí i v těchto dnech, kdy měli potřebu vymezit se vůči Sudetoněmeckému sjezdu v Brně.

Proti kritizované podobě oslav národního smíření a krajanského regionalismu se silně náboženským a tradicionalistickým podtónem mohli například postavit obraz vlastního meziválečného internacionalismu a poukázat přitom mnoha způsoby i na spojení s rakouskými komunisty, k nimž se jindy tak rádi odkazují.

Kdy jindy připomenout například osobnost Leopolda Grünwalda, který byl počátkem dvacátých let u zrodu obou komunistických stran, československé i rakouské, a spojení s KSČ, jejímž byl kdysi členem, neztratil ani po roce 1945, kdy zejména v šedesátých letech působil v Československu jako korespondent rakouského komunistického tisku a stoupenec reforem pražského jara?

Kdy jindy vzpomínat na Egona Ervína Kische, Karla Kreibicha, Pavla (Paula) Reimanna nebo Lenku Reinerovou, antifašisty a komunisty, kteří se v předválečných a válečných dobách zcela přirozeně pohybovali na česko-rakousko-německém národnostním kulturním pomezí?

V odboji a exilu bojovali společně s Čechy a Slováky za československou i rakouskou státní suverenitu, za demokratické Německo, zbavené vlivu nacistů. Jejich společným domovem byla střední Evropa.

Každý z nich — a spolu s nimi i mnoho dalších bezejmenných československých komunistů německé a rakouské národnosti — představuje odkaz mezinárodního soužití a spolupráce, který by vůči brněnskému sjezdu bylo možné postavit jako zrcadlo. A trvat i bez urážek a zbytečných nacionalistických výpadů na tom, že spolupráce se současnými rakouskými komunisty je onou metou, k níž KSČM chce dnes směřovat, ke které se chce znát. Bylo by to funkční, bylo by to smělé, bylo by to přinejmenším opravdu komunistické: a právě proto k něčemu takovému KSČM nenašla vůbec odvahu.

Milan Krajča tvrdí, že komunismus ještě neřekl poslední slovo a stále může představovat alternativu. Myslím, že aby to mohla být pravda, bylo by třeba na nadcházejícím sjezdu KSČM udělat rozhodný krok od schizofrenie k uzdravení: od Moskvy ke Grazu.