Od roku 1990, kdy reformní tranzicí z bývalé státostrany vznikla KSČM, se tento víkend v Praze konal její již dvanáctý řádný sjezd. Strana, která má sice ještě tisíce členů (podle stranického týdeníku Naše pravda se sjezdu zúčastnilo na 175 delegátů) a má i slušné bohatství nemovitého majetku, je však po dvojí porážce v parlamentních volbách už prakticky politicky mrtvá. Bez šance vrátit se do první politické ligy, neřkuli být hybnou silou moderní levice.

Členové KSČM jsou tradičně loajální, základnu však dlouhodobě nemilosrdně drtí především demografie. V březnu 1990 v době svého ustavujícího sjezdu měla KSČM asi 750 tisíc členů z bývalé KSČ a to i přes jejich hromadný exodus. V roce 1992 v době své stabilizace (II. sjezd KSČM v Kladně) pořád měla 355 tisíc členů. Dnes už má jen 15 tisíc členů, převážně důchodového věku. A těch pár mladých, co si staré struktury k sobě přitáhly, jsou u svých vrstevníků za exoty.

Není tedy divu, že uvnitř převažuje atmosféra ghetta, kdy mnozí stařičtí členové, věrni po desetiletí srpu a kladivu, si připadají pronásledovaní a mají tendenci se semknout v obranné póze. Už nejsou schopni rozlišovat mezi antikomunismem a antistalinismem. A slepá loajalita je jim cennější než kritický rozum. Čímž se začala drolit i původní programová distance od selhání minulého režimu, tedy antitotalitní rozměr identity KSČM.

Tím chci ukázat, že procesy likvidující reformní a modernizační potenciál v KSČM byly dlouhodobé a že to, co se viditelně začalo odehrávat v posledních letech, nepřišlo z čista jasna. Nepomohla ani výchovná facka vypadnutí z parlamentu po volbách 2021. Jen tak se mohlo stát, že z těch, co se oháněli avantgardou, bojem s imperialismem, internacionalismem a pokrokem, se stali lidé šířící jen nenávist (k Bruselu, Ukrajincům, Sudeťákům a dalším) a až příliš často adorující imperiální propagandu Kremlu.

Zpackaná spojenectví

Již před lety se objevil názor, že samotná značka KSČM už k oslovení lidí nestačí, že bude nutné učinit další změnu, vytvářet širší spojenectví. Otázkou bylo jakou. Ještě XI. sjezd KSČM v Brně v roce 2022 přišel s úkolem spojit se v rámci širší levice. Opak se ale stal pravdou. Nevadilo, že se KSČM v tichosti zbavila svých třešniček a vrátila se k rudé hvězdě. Ale to, že k reformní levici zaujala postoj hegemona, a nakonec se obrátila k pravému okraji. Bohužel s sebou do propasti stáhla i Socdem, která pod vlivem zemanovců právě na tento posun slyšela.

Bojová a pokroková levice musí být lidová ale ne konzervativně a nacionálně populistická. Bohužel to skončilo bezperspektivním a zmateným slepencem Stačilo!, který s pokrokovou levicí neměl společného zhola nic. Předsedkyně KSČM, získaná pro drulákovský koncept spojení levého a pravého extrému, odešla v Evropském parlamentu z frakce Evropské levice. A projekt Stačilo! prosadila i pro sněmovní volby. Pro historii to bude ona, kdo dovedl KSČM do podoby béčka SPD. Má kritika takového vývoje skončila už jen mým vyloučením ze strany, jejíž reformní kurz jsem prosazoval 36 let.

Když po volebním debaklu projektu Stačilo! v roce 2025 nedokázal bezprostřední mimořádný sjezd situaci zreflektovat, nepřekvapilo, že příprava řádného sjezdu na jaro jela ve starých kolejích. Však také kádrové nominace na sjezd byly jen ti, kteří byli v souladu s kurzem na politiku Stačilo! Sjezdem navolené nové vedení KSČM tedy bude pokračovat v této bezvýchodnosti. Ekumena kolem subjektů KSČM a Stačilo! (popřípadě ještě Paroubkovy ČSSD) může sázet na určitou setrvačnost, ale bude to cesta z kopce dolů.

Rouna nikdo nezná

Odchodem Kateřiny Konečné teď zůstává KSČM bez viditelného lídra. Což potvrzuje personální limity, které tato strana už léta má. Předseda Roman Roun, 1. místopředseda Petr Šimůnek a místopředseda Milan Krajča jsou v podstatě neznámá jména, která vzešla z konzervativní pražské stranické organizace. Nová pražská předsedkyně Petra Prokšanová, která převzala otěže od Marty Semelové, tak svou nominaci vzdala ve prospěch Milana Krajči. Konečná z politiky samozřejmě neodchází, ale bude si už hlídat hlavně vlastní zájmy.

Pravdou je, že už asi bylo jedno, kdo na sjezdu vůbec dosáhne na funkci. Širší veřejnost nemá tušení, kdo nějaký Roun je, a ti, kdo ho poznali, vědí, že je to jen další Vidlák. Ohání se hesly „budujme vlast“, ale markeťácké fígle na sociálních sítích nezakryjí absenci jakékoli moderní levicové vize. A o Šimůnkovi s Krajčou lze říct jen to, že před lety byli šéfy tzv. komsomolu. Ideologické rituály podobných kroužků ale nejsou politikou. To že přijali roli pouhých údržbářů, správců realit, a nakonec snad i hrobařů, kteří KSČM už asi z údolí stínů nevyvedou, je na jejich svědomí.

XII. sjezd KSČM byl takovým epitafem za pokusem zreformovat něco, co se zdálo nereformovatelné. Škoda všech, kteří tomu pokusu věnovali svou životní energii. Sešlost KSČM už ale dnes bude asi málokoho zajímat. Ani veřejnost, ani média. A kdo s autenticky levicovým smýšlením by chtěl být spojován s koktejlem hnědorudého populismu, kde vůle k modernizaci zcela absentuje? Boj o levicového voliče a levicovou alternativu však trvá. A znamená trpělivě budovat nový příbytek pro levici — demokratickou a rozumně proevropskou.