V době prohlubujících se sociálních nerovností, klimatické krize a přestavby evropské bezpečnostní architektury by měla levice hrát výraznou roli. V českém politickém prostoru však téměř úplně chybí. Sjezd KSČM na konci května 2026 to ilustroval výmluvně: nové vedení, ale stejný kurz a žádná skutečná programová obnova. Jiří Dolejš to výstižně označil za „pohřeb zaživa“. Problém ale nesouvisí jen s jedním sjezdem: je hlubší a systémový.

Levicový chaos v pojmech

V posledních týdnech se na sociálních sítích rozhořela debata o tom, kdo vlastně představuje českou levici. Obraz, který z názorové výměny vyvstává, je přinejmenším rozporuplný.

Zelení jsou označováni za jedinou skutečně levicovou parlamentní stranu, přestože se do parlamentu dostali na kandidátce Pirátů, které část komentátorů navzdory jejich účasti v neoliberální vládě Petra Fialy také řadí k levici.

Nová sociální demokracie je některými považována za naději levice ještě před tím, než vůbec vznikla — aniž by bylo jasné, s jakým programem a partnery chce vstoupit do politiky. Zatím působí spíše jako projekt obrácený k minulým úspěchům než jako síla otevřená nové spolupráci.

KSČM si dál nárokuje roli reprezentanta radikální levice a deklaruje snahu o její sjednocení — ovšem selektivně: se Stačilo!, se SOCDEM či a případně nacionalistickými nebo krajně pravicovými subjekty. V praxi ukazuje, co znamená „vedoucí úloha strany“ v duchu teorie podkovy.

Zpochybňuje se i samotné dělení na levici a pravici. Progresivní projekty jako Volt či Kruh se za levicové raději ani nedeklarují a dokonce i Budoucnost volí podobně opatrný přístup. Strana Levice, která má levici přímo v názvu, je naopak částí komentátorů odbývána jako spolek trockistů nebo odnož komunistů.

Tento stav je výsledkem desetiletí, během nichž byla levicová identita v České republice deformována buď stigmatem minulého režimu, nebo křečovitou snahou se od něj co nejvíce distancovat. Dokud si levice neujasní, co chce a koho chce reprezentovat, situace se nezmění.

Slepá ulička: Stačilo!

Na přelomu let 2024 a 2025 se francouzský model stal pro část české levice inspirací. Novou ekologická a sociální lidová unie (NUPES) a později Nová lidová fronta ukázaly, že koalice sahající od socialistů přes ekology až po radikální levici může překonat vnitřní rozdíly a uspět. V českém prostředí se tato představa rychle ujala. Výsledkem byl projekt Stačilo!: spojení takzvané konzervativní levice okolo KSČM a SOCDEM s národoveckými a pravicovými subjekty jako ČSNS, SD-SN či Moravané. Tedy jeho pravý opak.

Tento projekt si kladl za cíl oslovit širší levicové voličstvo, ve výsledku však selhal. Přebírání témat krajní pravice, ať už jde o strašení zeleným šílenstvím nebo suverenistickou rétoriku, není nepředstavuje taktické rozšíření záběru, ale posun v ideovém rámci: kdo přejímá jazyk protivníka, přijímá zároveň i jeho perspektivu a hodnotový rámec. Voliče hledající skutečnou alternativu takový přístup neoslovuje. Stačilo! navíc ignorovalo to, co je pro levici 21. století klíčové: sociálně spravedlivou ekologickou transformaci. Levice, která tuto otázku ignoruje, nenajde odpovědi na zásadní výzvy současnosti.

Z této zkušenosti se však poučení zatím nevyvodilo. Jednotná platforma nevznikla a jednotlivé subjekty nadále řeší vlastní přežití. Výjimkou zůstává deklarované sbližování Levice a Budoucnosti, které však zatím představuje spíše záměr než reálnou politickou sílu. Levicoví voliči mezitím odcházejí jinam — nikoli proto, že by změnili přesvědčení, ale proto, že fragmentovaná levice jim nenabízí srozumitelnou odpověď na jejich problémy.

Jaká levice? A pro koho?

Část problému spočívá v tom, že lineární osa levice—pravice toho dnes moc nevysvětlí, avšak ani přidání osy demokracie versus autoritářství nestačí. Relevantní jsou totiž i další otázky: je pro daný subjekt ústřední ekonomický růst, nebo lidský rozvoj? Chce současný ekonomický model zachovat, nebo zásadně změnit? A jak?

Fosilní kapitalismus kombinuje ekonomický růst se zachováním systému. Zelený kapitalismus chce dílčí změny, ale růstový imperativ zachovává. KSČM a Stačilo! mluvily o změně. Na ose ekonomický růst versus lidský rozvoj přitom stojí vpravo: odmítají ekologickou transformaci a produktivisticky obhajují fosilní průmysl. Na ose zachování systému versus jeho změna se nacházejí někde uprostřed. Používají rétoriku změny, ale ve výsledku směřují někam k návratu reálného socialismu, který byl v podstatě formou postátněného kapitalismu.

Nárok KSČM být jedinou radikální levicí a sjednocovat ji pod vlastním vedením je dostatečně výmluvný. Nezaznívá tu „stará dobrá vedoucí úlohu strany“? To ovšem není cesta k levici 21. století, ale návrat k modelu, který historicky selhal. Levice, která se hlásí k demokracii, musí takovou cestu jasně odmítnout, a to včetně jakékoli nostalgie po diktatuře proletariátu v jakékoliv její podobě.

Stejně tak by měla odmítnout symboly s tím spojené. Srpy a kladiva reprezentují nejen boj za spravedlivou společnost, ale také diktaturu, zavřené a popravené lidi, zničené životy. To, co tyto symboly skutečně znamenaly, ponechme historikům. Levice 21. století potřebuje jiné.

Úctyhodná tradice tu přitom existuje a současná levice by na ni měla navázat. Pražské jaro 1968 nabídlo tři dodnes živé impulsy: ekonomickou demokracii zdola v podobě rad pracujících jako protiváhy stranickému monopolu; důkaz, že socialismus a demokracie jsou slučitelné; a konečně samotný fakt, že tato tradice nebyla překonána zevnitř, ale zastavena zvenčí. Je třeba doplnit o sociálně spravedlivou ekologickou transformaci a důsledný internacionalismus bez výběrové solidarity.

Z těchto kořenů vyrůstá levice, jakou současnost potřebuje. Opírá se o tři pilíře: demokracie zdola místo paternalismu shora, ekosocialismus místo fosilního produktivismu, důsledný internacionalismus místo výběrové solidarity.

Tři pilíře levice pro 21. století

Prvním pilířem je demokracie zdola, politická i ekonomická. Nelze usilovat o emancipaci a zároveň spoléhat na silný státní aparát a stranický paternalismus s nostalgií po vedoucí úloze strany. Radikální demokratická levice naopak usiluje o přenesení moci k lidem.

V ekonomice to znamená zaměstnanecké samosprávy, družstevní vlastnictví a participaci na rozhodování na pracovišti i v obci, nikoli redistribuci řízenou stranickým aparátem nebo státem. V politice pak prohlubování demokracie nad rámec zastupitelských institucí, směrem k přímé účasti občanů na rozhodování. Právě v tomto smyslu jsou impulsy pražského jara stále živé: demokracie jako předpoklad skutečné emancipace, politické i ekonomické.

Druhým pilířem je ekosocialismus. Strašení zeleným šílenstvím a obhajoba fosilního průmyslu nejsou levicová politika, ale obrana zájmů těch, kdo z fosilní ekonomiky profitují. Demokratický ekosocialismus vychází z opačné premisy. Klimatická krize nemá jen ekologický rozměr, má rozměr mocenský a sociální. Její dopady nedopadají na všechny stejně: nejvíce trpí pracující a chudí, kteří mají nejméně možností se bránit, zatímco ti, kdo z ní těží, nesou náklady nejméně.

Spravedlivá transformace energetiky, bydlení a dopravy musí respektovat meze planety a chránit přírodu jako prostor pro život a zároveň zůstat sociálně spravedlivá. V tom smyslu jsou sociální a ekologická spravedlnost neoddělitelně propojené. Současně je nutné odmítnout ekonomický růst jako jediný model prosperity a přesměrovat důraz na lidský rozvoj: proto musí být takový ekosocialismus postrůstový, tedy odmítat ekonomický růst jako hlavní cíl.

Třetím pilířem je důsledný internacionalismus. Jak připomíná Slavoj Žižek, ruská agrese na Ukrajině, izraelská genocidní politika vůči Palestincům a válka USA a Izraele proti Íránu jsou projevy stejného imperialismu, který popírá samotnou existenci národů a jejich právo na sebeurčení. Na imperialismus nelze z levicového pohledu aplikovat různé standardy podle geopolitické příslušnosti.

Solidarita s napadenými přitom nebrání kritice vlád napadených zemí: podporovat Ukrajinu neznamená nekriticky přijímat Zelenského neoliberální vládu a nacionalistické excesy; stejně jako solidarita s palestinským lidem neznamená přijímat Hamás; a odsouzení agrese USA a Izraele v Íránu neznamená podporu tamní teokratické diktatury. Levice, která měří dvojím metrem podle toho, kdo je agresorem, není internacionalistická. Je selektivní. A selektivní solidarita není solidarita.

Stejně tak levice nemůže na bezpečnostní realitu Evropy rezignovat a jen volat po vystoupení z NATO. Důsledná odpověď leží jinde, a to v posílení mezinárodního práva a kolektivní bezpečnosti opřené o OSN, nikoli v izolaci jednotlivého státu.

A stejně tak nemůže levice odmítat evropský projekt jako takový. Evropskou unii si nelze idealizovat, ale navzdory svým limitům zůstává jediným existujícím rámcem nadnárodní koordinace, který je schopen prosazovat sociální a ekologické standardy a zachovat její emancipační rozměr. Dnes se Unii snaží rozložit Trump, Putin i jim nakloněné suverenistické síly napříč Evropou. V takové situaci se rétorika, která EU odmítá jako „bruselský diktát“, objektivně stává jejich spojencem.

V takto vymezeném rámci se tyto principy promítají se do konkrétní praxe — odborů, klimatických iniciativ, sociálních hnutí i do obrany práv lidí pracujících v prekarizovaných podmínkách. Levice, která dokáže propojit sociální otázku s ekologickou a demokratickou dimenzí, má stále co nabídnout.

Jak dál?

Radikální levice se nevzniká z nostalgie ani monopolizace pojmů, ale na základě obsahu. Nejde o to, jak naložit minulostí, ale které dědictví si zvolit. Autoritářský odkaz „vedoucí úlohy strany“ a diktatury proletariátu patří historikům. Emancipační tradice roku 1968 je naopak stále živá.

Otázka zní, zda česká levice dokáže určit, čím chce být, a zda bude mít odvahu se podle toho chovat. Dosud jednotlivé subjekty řeší spíše vlastní přežití než hledání společných průniků. Změna by vyžadovala, aby se levicové síly začaly skutečně setkávat, vést dialog a hledat společná socialistická řešení.