Tak tedy - co říci k tomuto zamyšlení Antonína Hořčicy nad orientací (respektive dezorientací) současné (české) levice, nad tím co by bylo zapotřebí udělat pro její revitalizaci (respektive vůbec reanimaci)?

S velmi mnoha vývody A. Hořčicy je možno - z perspektivy humanistické respektive progresivní levice - vyslovit spontánně plný souhlas. A vlastně by bylo možno říci: pokud by tento bloudící, zmatený svět jenom chtěl sdílet tyto naše humanistické vize světa, pak by byly věci prakticky naprosto přesně tak jak on je - v dobré víře - líčí. Jenže bohužel, tento svět si jde svou vlastní cestou; a tyto krásné levicově-humanistické vize znovu a znovu narážejí na reality tohoto světa. A proto se nedá nic dělat, ale i argumenty A. Hořčicy je nutno podrobit dosti zásadní kritice.

Už z hlediska přístupu: on na jedné straně naprosto správně deklaruje, že aby se levice dokázala vůbec alespoň sjednotit, bylo by k tomu napřed zapotřebí obsáhlých obsahových diskusí o tom, co tato levice vlastně vůbec chce, jaké jsou její cíle. Jaký je její vztah k ekonomice, k politickému uspořádání, k ekologii, k principům mezinárodní solidarity. Vzápětí ale on sám prakticky diktuje své vlastní představy jako ten jedině možný, závazný model pro celou levici. Takto to asi sotva bude fungovat.

-------------------------------

Tolik tedy všeobecně. Nyní blíže ke konkrétní vizi samotného A. Hořčicy. Napřed je nutno vyjasnit: ano, stejně jako on i já celoživotně vycházím z jedinečného zážitku reformního Pražského jara; stejně jako on i já jsem přesvědčen že v něm a právě v něm je nutno hledat inspiraci pro zásadní strategické cíle progresivní levice. Nicméně - přesto nemohu jinak, nežli jeho základním výpovědím o Pražském jaru oponovat.

Jeho klíčové téze znějí, že tehdy byl 1. proveden důkaz o možnosti spojení socialismu a demokracie; že 2. byl proveden důkaz o možnosti podnikové samosprávy; a že 3. reformní proces byl ukončen pouze vojenským zásahem zvenčí.

Ten třetí bod dozajista souhlasí; ovšem silně koliduje s bodem prvním a druhým. To jest: v oné krátké době vůbec nebylo možno přinést dostatečný důkaz o možnosti trvalé koexistence socialismu a demokracie. A stejně tak málo o reálné možnosti podnikové samosprávy. (Která byla zaváděna prakticky až k samotnému konci reformního procesu.)

A konec konců nesouhlasí nakonec ani bod třetí: ano, reformní proces byl ukončen zásahem zvenčí; ale paradoxně právě to ho uchránilo před tím, že by se postupem času rozpadl sám. A to sice právě proto, že tehdejší reformátoři by natrvalo nedokázali vyřešit onu politickou kvadraturu kruhu, totiž spojení socialismu s demokracií. A stejně tak by se ukázalo, že model podnikové samosprávy by konec konců nebyl ničím jiným nežli jenom poněkud umírněnější verzí docela obyčejného kapitalismu. (Za předpokladu že by ekonomické reformy dále směřovaly k obnovení klasické tržní ekonomiky.)

Právě tohle jsou ty klíčové obsahové body, jejichž platnost, jejich vztah k realitě by si levice měla ujasnit v intenzivních diskusích; jenže namísto takovýchto fundamentálně teoretických úvah se levice daleko spíše utápí v pouhém politikaření; tedy v tahanicích kdo s kým, a kolik se tak nechá získat voličských hlasů.

Ale především: tyto diskuse v táboře levice by musely jít ještě mnohem dále, nežli jak to narýsoval sám Antonín Hořčica. On totiž - bezpochyby v dobré víře - stále ještě vychází z pradávné levicové představy, že všichni (pracující) lidé tvoří v zásadě jednu společnou homogenní masu, která ze své nejhlubší přirozenosti směřuje k socialistickému uspořádání společnosti.

Už úvodem bylo řečeno, že takovéto vize znovu a znovu narážejí na realitu tohoto světa. A především: na realitu samotného člověka. Současná levice, pokud chce opravdu pokročit někam dále, by si napřed musela se vší vážností položit otázku: co je, co vlastně vůbec doopravdy chce člověk na prahu třetího tisíciletí? Jakou část z celkové současné populace je vůbec ještě možno oslovit tradičními levicovými tématy? Je to vůbec alespoň trochu nadpoloviční část? A pokud ne - co pak má levice dělat, aby nějakým způsobem dokázala oslovit i jiné části národa? Protože když to nedokáže, pak její hesla, její programy mohou napohled znít jakkoli progresivně, jakkoli humanisticky - ale nakonec zůstanou jenom ušlechtilými, ale zcela nereálnými vizemi.

Aby byla zase vlivná, musí být levice zásadová.

Žádné armády a žádné války. Mír je znamením levice. Mír.

A internacionalistické by bylo vystoupit z NATO, vyhlásit neutralitu, a pokusit se všemi diplomatickými způsoby přesvědčit ostatní země, že to je ten správmný postoj.

Než zlomili Václava Havla, taky to tak viděl.

Ušetřené peníze dát na zcela bezplatné základní a střední školství, včetně stravy či kroužků.

Myslím, že by se začalo rodit víc dětí.

Ostatně my Češi přece víme, že proti velkým silám nevystačíme, vždycky nás ovládnou. Ale dokážeme přežít. Díval bych se na to pozitivně: vlastně nemáme takový toxický strach, že národ zmizí. Namlouváme si to, ale nemáme. To takoví Rusové, ti se pořád třesou, že je chce někdo vyhladit, i když je to úplný nesmysl...

Neutrální levicové Česko.

Zní to až neuvěřitelně, že ano?

*************

Sám nevím, jak se k tomu postavit, v dnešní době plné násilí a válek.

Do prkýnka.

Mimochodem jak se dalo čekat, Trump brzy zaútočí na Írán. Nevím, jak to vidí Palantir, nesnáším tyhle šutry, ale jestli Íránci odvetou zapálí Záliv, dají se do pohybu věci, které nikdo nebude schopen kontrolovat...

Je to tady.

Krásný příběh, ale z doby, jejíž příležitosti a budoucnost jsou podobně minulé jako příležitosti Rudé Vídně nebo Pařížské komuny.

Odehrával se v "již ne třídně rozdělené společnosti", slovy Ernsta Fischera. Ono to sice působí nepřesně, protože tu byla nestabilizovaná skupina prominentních uživatelů benefitů z formálně státního vlastnictví, která vykazovala třídní charakteristiky, ale v nerozvinuté podobě.

Odehrával se jako vzpoura prostřednictvím redigované veřejnosti – a věřím Kunderovi, který popisuje, jak byl vliv malé skupiny intelektuálů soustředěných kolem nějakých pěti literárních a kulturních časopisů (s nespornou dominací Literárek) nepochopitelný jeho pařížským spoludiskutujícím.

Odehrával se na půdorysu národní kultury a relativně uzavřené národní ekonomiky (přičemž tato vynucená uzavřenost byla jedním z motivů vzdoru).

Odehrával se ryze na normativním půdorysu "industriálního občanství" — emancipační funkce důstojné práce ve formě celoživotní profesní specializace gasrantované silným zastoupením pracujících (odbory, závodní rady atd.), otevřený přístup ke vzdělání jako možnosti sociálního vzestupu v mezigeneračním horizontu (paradoxně negativně stvrzované represivní kádrovou politkou předlednové i normalizační státostrany), sociální a zdravotní pojištění garantující zbavenost strachu z elementárního nedostatku.

Této normativitě chyběl jak ekologický, tak antidiskriminační aspekt – resp. ohledně toho druhého vládlo přesvědčení, že sám rozvoj industriálního občanství společenskou diskriminaci dostatečně účinně minimalizuje a obrušuje.

Takže k Vaší otázce – levice musí mluvit o světě, ve kterém současní lidé žijí, a o jeho příležitostech, aby je oslovila. Vysokoškolák v prekérním zaměstnání , kurýr na volné noze, lidé na švarcsystému, v agenturní prácí a brigádnických poměrech, lidé kombinující několik částečných úvazků -- tedy sumou přes padesát procent lidí v aktivním věku, po odečtení prvního přijmového kvantilu; ty všechny sotva osloví výklady o lidech práce, když se špidla i Maláčová shodují v tom, že tyto lidi vidí střižené právě jen podle industriálního vzoru (a oběma jim, tak jako většině našich sociálních demokratů nejde přes hubu slovo "dělník", proto ti "lidé práce").

Napřed tedy odpověď panu Profantovi.

Třídní otázka respektive konflikt: ano, třídní protiklad tehdy (ještě) nehrál žádnou relevantní roli; jak konstatujete, byl tehdy "nevyzrálý", byť určité elementy byly přítomny.

Otázkou ovšem je, jak dlouho by tento stav mohl trvat, kdyby reformní proces nebyl zaražen mocenským úderem zvenčí. Totiž - kdyby pokračovaly ekonomické reformy směrem k tržní ekonomice, a pokud by byl důsledně uskutečněn deklarovaný záměr československé producenty vystavit tlaku (západní) tržní ekonomiky, pak aby tito domácí producenti byli konkurenceschopní, pak by nebylo možno zůstat u pouhé podnikové samosprávy (kterou vzpomíná A. Hořčica), nýbrž bylo by nutno uvolnit stavidla klasickému podnikatelství. A to znamená: podnikatelství individuálnímu. A tedy - soukromovlastnickému. Takže třídní rozdíl by se velice rychle instaloval sám od sebe. (Prakticky stejně jako po roce osmdesátém devátém, jenom asi poněkud pomaleji.)

"Industriální občanství s důstojnou prací": ano, pozice tehdejší pracující/dělnické třídy byla velmi ambivalentní. Na jedné straně tyto dělnické vrstvy (tehdy ještě nějakých 60 % populace) měly skutečně (ve srovnání s kapitalismem) silný společenský status, dělník mohl skutečně pociťovat určitou hrdost ze své práce a svého společenského postavení; na straně druhé byla tehdejší pracovní činnost v byrokraticky plánované ekonomice natolik odcizená, natolik ubíjející že jen málokdo mohl ze své práce mít skutečné uspokojení. To také vedlo v velmi ambivalentnímu postoji pracujících k reformám: na jedné straně si přáli zachování výdobytků socialismu, ale na straně druhé si naléhavě žádali mnohem výkonnější, efektivnější model ekonomiky. Který by ale bylo možno dodat pouze prostřednictvím návratu k tržní ekonomice, a tedy ke kapitalismu.

----------------------------------

Tolik tedy k osmašedesátému; nyní k dnešku. Pane Profante, nemohu odpovědně posoudit do jaké míry Váš odhad, že prekarizovanými poměry je postižena více nežli polovina v současné době ekonomicky činných osob. Ale i kdyby tomu tak skutečně bylo, i tak by to ještě nikterak neznamenalo, že by tu leželo rozsáhlé "pole neorané" čekající pouze na levici, až na něm nechá vzejít svou úrodu.

Máme zde totiž stále přesně to samé dilema jaké se otevřelo už v osmašedesátém: totiž dilema alternativ. Ano, mnoho lidí dnes řekne že jejich ekonomická/finanční situace je napjatá; jenže levice není schopna dodat žádný ekonomický model který by mohl věrohodně konkurovat kapitalismu. A kapitalismus samozřejmě vždy bude generovat příjmové a majetkové rozdíly.

Jednou větou: lidé se nakonec vždy raději rozhodnou pro kapitalismus i s jeho nerovností v rozdělování společenského bohatství, než pro socialistické experimenty s rovnostářstvím, kde ale výsledkem bude nakonec pokles materiálního bohatství pro všechny.

Takže pane Profante, abychom použili Váš vlastní výčet, pokud je zde onen "vysokoškolák v prekérním zaměstnání, kurýr na volné noze, lidé na švarcsystému, v agenturní práci a brigádnických poměrech, lidé kombinující několik částečných úvazků", pak pokud by k nim přišel nějaký dnešní zástupce progresivní levice a vylíčil jim jejich prekarizované postavení, pak by se dočkal jediné odpovědi: "No dobře. A máš ty sám pro mě něco lepšího?!..." A tady by náš levičák musel sklapnout, protože žádnou opravdovou alternativu ke stávajícímu modelu kapitalismu k dispozici nemá. A co mnohem hůře - a to je právě to co vytýkám současné levici - nějaký takovýto model ani závažně nehledá. Sice různí levičáci (většinou z akademického prostředí) znovu a znovu přicházejí (zrovna nedávno i Tomáš Sedláček se skupinou několika dalších) s údajně "spásnými" modely nekapitalistické, solidární a ekologické ekonomiky; ale tyto modely jsou natolik "ujeté", natolik vzdálené jakékoli realitě, že je nikdo nebere vážně.

A řekněme si rovnou, pane Profante, že nějakým pouhým vyšším zdaněním bohatých či vyšší mírou přerozdělování tento problém jako takový neodstraníme ze světě. Natolik až triviálně jednoduchým opatřením jako je vyšší zdanění nikdy nelze skutečně vyřešit problém kapitalismu.

A navíc - tento problém stávajícího kapitalismu (a i jeho politické formy, liberální demokracie) jde mnohem dále nežli jenom k sociální otázce, nežli k prekarizaci práce. (To je druhý klíčový moment který vytýkám současné levici: že se úporně fixuje pouze na sociální otázku, a namlouvá si že si s tím vystačí.)

Z tohoto ohledu je nutno vysoce ocenit, že Antonín Hořčica se svým apelem na levici míří mnohem dále, totiž na c e l k o v ý rozvoj člověka, jakožto veskrze humánní a kulturní bytosti. A právě v tomto ohledu by i ten napohled natolik zastaralý rok osmašedesátý mohl i dnes stále ještě být velkou inspirací.

Což souvisí ještě s dalším bodem z Vašeho výkladu charakteru a podmínek reformního hnutí. Ano, obrodný proces byl do značné míry nesen tehdejšími intelektuály, především v pražském centru (ano, bezmála by se nabízelo označení o "pražské kavárně"). Jenže - v tehdejší době tento (o sobě vysoce nadprůměrný) podíl intelektuálů měl ne pouze negativní respektive pejorativní aspekt. Zatímco většině tehdejší společnosti (a tedy i "pracující třídě") se jednalo především o ekonomickou reformu a obecnou demokratizaci, pak to byli právě intelektuálové, kteří svými vášnivými diskusemi celému tomuto procesu propůjčili vyšší, obecnější rámec; ve výše uvedeném smyslu směřování ke kvalitativně vyššímu stupni realizace humánních hodnot.

Pokud současná levice pustí ze zřetele tento obecně humanizační aspekt, pokud veškerý svůj ideový horizont zredukuje pouze na otázku sociální (případně navíc jenom transformaci ekologickou), pak zůstane zapletena v pouhém konvenčním boji politickém; a na tomto poli je předem odsouzena k porážce.

Vraťme se nyní ještě k roku osmašedesátému. Antonín Hořčica tehdejší dění vyzdvihuje jako definitivní doklad (a zároveň zářný příklad) toho, že socialismus je slučitelný s demokracií. To je velice zásadní téma; podívejme se na něj tedy ještě poněkud blíže.

Už ve svém prvním komentáři jsem uvedl, že tehdejší Pražské jaro trvalo příliš krátce, nežli aby bylo možno tehdejší demokratizační hnutí prohlásit za definitivní důkaz. Proberme si nyní tuto záležitost podrobněji.

Ano, je nesporným faktem že během oněch několika měsíců demokratizačního procesu došlo k jedinečné názorové i politické jednotě mezi mocí (tj. tehdejší komunistickou stranou, přesněji jejím reformním křídlem) a mezi naprostou většinou národa. A zároveň skutečně platí, že naprostá většina národa si tehdy přála zachovat socialismus; pouze si žádala jeho demokratičtější, a jeho ekonomicky výkonnější verzi.

Ovšem - je skutečně možno tento tehdejší soulad mezi mocí a lidem považovat za definitivní doklad možné koexistence mezi socialismem a demokracií?

V této záležitosti není možno na dění roku osmašedesátého hledět paušálně; nýbrž je nutno velice pozorně a podrobně sledovat jednotlivé fáze vývoje. Ano, na počátku reformního procesu ještě tehdejší reformátoři sebejistě prohlašovali, že socialismus v národě už jednou provždy zapustil pevné kořeny, a že tedy ani za podmínek obnovené demokracie není nijak nutno obávat se nástupu sil žádajících restauraci kapitalismu.

Jenže - čím dále postupoval proces politického uvolnění, tím více sílily hlasy které sice ještě přímo nežádaly návrat kapitalismu, ale které ve svých požadavcích šly daleko za rámec toho, co by ještě mohl snést, respektive unést jakýkoli socialismus. A tak ještě v posledních letních měsících opakovaně vystoupili vrcholní reformátoři s jednoznačnými, a ve své dikci nemálo podrážděnými prohlášeními, že "nikdy nepřipustíme zřízení stran směřujících k rozkladu socialismu".

Ano, z jejich optiky byl tento postulát, tento zákaz naprosto legitimní; neboť pro ně by znamenal návrat k vykořisťovatelské společnosti.

Jenže - ze strany druhé, jakmile přijde třeba jen jedno jediné takovéto "nepřipustíme" - pak to okamžitě znamená konec demokracie. Alespoň v jejím klasickém pojetí. Protože to pak nevyhnutelně znamená, že tu bude někdo kdo bude mocensky rozhodovat o tom, jaké názory jsou přípustné a jaké ne, jaká politická a ideová hnutí je možno povolit, a jaká je nutno zakázat.

Zkrátka: jakkoli se po určitou dobu mohlo zazdát že tehdy skutečně došlo k jedinečné, zdařilé syntéze socialismu s demokracií, ve skutečnosti skrytá dynamika celého procesu nezadržitelně směřovala k finální konfrontaci: buďto by byl zachován princip demokracie, tedy svobody spontánních hnutí a idejí (a to i těch opozičních) - anebo by naopak byla podniknuta opatření na ochranu socialismu, ale pak by to znamenalo mocenské zásahy, mocenská omezení, a tedy přinejmenším oktrojovanou demokracii. (A připomeňme, že takovouto "antisocialistickou" opozicí by bylo už i jenom obnovení sociální demokracie!)

Právě toto tedy bylo klíčové dilema, které stálo před reformátory roku osmašedesátého; a právě to bylo tím dilematem, na kterém by jejich reformní snahy téměř s jistotou ztroskotaly, i kdyby nedošlo k násilnému přervání demokratizačního procesu zvenčí.

To neznamená, že by se teď celý projekt "demokratického socialismu" měl definitivně pohřbít. Ale je nepochybné, že i zde je celá záležitost nekonečně složitější, nežli aby ji bylo možno definitivně vyřešit pouhým mechanickým smícháním elementů socialismu a demokracie.

Rozeberme si při dané příležitosti podrobněji a uceleněji, co tedy vlastně znamenal reformní proces roku osmašedesátého, jaký má případně ještě význam i pro dnešní dny.

Zrekapitulujme si napřed: opravdu není možné se jen tak bez dalšího pokoušet vstoupit do stop tehdejších reformátorů. Ukázali jsme si, že ten tehdejší demokratický socialismus, na který se odvolává Antonín Hořčica (a kromě něj například i okruh kolem filozofa Michaela Hausera), že tento "socialismus s lidskou tváří" byl ve skutečnosti hybridním, nesourodým útvarem, který by se časem nevyhnutelně sám rozpadl pod údery společenských, ekonomických, ideových i politických protikladů a střetů, které by tehdejší reformátoři neměli nijakou možnost zvládnout.

A přece... Přes to všechno tehdejší dění znamená, nebo přinejmenším může znamenat něco více nežli pouhou nostalgickou vzpomínku na jedno krásně euforické období národních dějin. Ano, ta tehdejší nádherná, strhující národní jednota by neměla dlouhého trvání; ale přesto zůstává trvalým prožitkem jedinečného stavu, o který i nadále stojí usilovat.

Můžeme si otázku napřed postavit takto: je současný stav vládnoucího politického modelu liberální demokracie, kdy celá společnost je roztržena na navzájem spolu "svobodně" soupeřící, navzájem si konkurující, navzájem na sebe s nevraživostí a záští hledící skupiny, frakce a politické partaje - je tohle skutečně ten stav, ke kterému měl směřovat vývoj celé lidské civilizace? Je tohle opravdu stav důstojný lidské bytosti, je skutečně naplněním všech jejích bytostných, kulturních, duševních a duchovních potenciálů? Toto přízemní neustálé honění se za světem věcí, za plytkým konzumerismem všeho druhu, tato absence jakýchkoli vyšších cílů a hodnot - to všechno má být vrcholem všeho lidského snažení, nejvyšší metou civilizace?...

Bylo zde hovořeno o tom, jak mnoho lidí dnes žije v prekérních materiálních podmínkách. Ano, to všechno je dozajista nedobré; ale ještě mnohem horší je žít bez naděje. I skromné materiální podmínky se dají vydržet, když člověk má naději. Když má naději že jak jeho vlastní život, tak i život jeho společenství někam směřuje, že má nějaký smysl a cíl. Jenže právě tohle je ten nejfatálnější deficit společnosti kapitalismu a liberální demokracie: zcela zde zmizel takovýto vyšší cíl, vyšší smysl její existence.

Po určitou dobu se mohlo uvěřit, že tuto základní touhu člověka po smyslu jeho žití může v dostatečné míře naplnit ryze technický pokrok a stále narůstající konzum. Ale tento excesivní konzum narazil tvrdě na hranice možností této planety, a jako bumerang ohrožuje samotnou biologickou základnu lidského žití; a technický pokrok? I ten právě v současné době vykazuje zcela paradoxní důsledky: člověk dospěl tak daleko že dokázal vytvořit umělou inteligenci, která ho nyní začíná ohrožovat jak tím že mu čím dál tím více bere možnosti jeho profesního uplatnění, tak tím že obecně hrozí vytěsnit ho z pozice dominantního subjektu na této planetě.

Krátce řečeno: tato dřívější slepá víra v možnosti nekonečného rozvoje techniky a konzumu se nyní rozpadá - a společnost liberální demokracie nemá v důsledku své ideové prázdnoty k dispozici naprosto nic, čím by tuto ztrátu mohla nahradit. Její obyvatel, od počátku v ní pojímaný jako pouhé autarkní individuum, nyní plně prožívá svou vlastní izolovanost uprostřed anonymního množství, které náhle neví kudy kam.

Vraťme se zpět k roku osmašedesátému. To co na něm bylo tak jedinečné, tak strhující bylo (vedle zmíněné celonárodní jednoty) právě to, že tehdy byla naděje. Že tehdy byl cíl, ke kterému bylo možno směřovat, o který bylo možno usilovat.

Ano, bezprostředně vzato by se mohlo zdát že se nejednalo o nic více, nežli jak dohonit vyspělý Západ. Tedy dohonit jeho technickou vyspělost, jeho produkční potenciál, a převzít od něj i jeho liberálně-demokratické standardy.

Jenže - ve skutečnosti se tehdy jednalo o něco mnohem více. Všechny tyto modernizační a demokratizační projekty se totiž stále ještě děly na ideové půdě socialismu; tedy toho socialismu jehož vrcholným a konečným cílem nemělo být nic menšího, nežli vytvořit podmínky pro plný rozvoj lidské bytosti, všech jejích kulturních, kognitivních i duševních potenciálů. Takový cíl směřuje nekonečně výše, nežli pouhá "svoboda" liberální, potažmo buržoazní demokracie. Tato liberální demokracie se svou údajnou svobodou končí u pouhé autonomie izolovaného individua, postaveného pouze na sebe; zatímco (tehdejší) socialismus usiloval o všestranný rozvoj člověka nikoli v izolovanosti od všech ostatních, nýbrž naopak v činném, kreativním spojení a společenství se všemi ostatními členy společnosti.

Ještě jednou: tehdejší reformní komunisté neměli, nemohli mít potenciál těchto cílů dosáhnout; ale přesto jim patří zásluha a respekt za to, že byli alespoň strážci těchto cílů; že opakovaně výslovně deklarovali, že smyslem jejich snažení není pouhá restaurace buržoazní demokracie, nýbrž že oni míří mnohem a mnohem výš.

Právě proto bylo to tehdejší období natolik plné naděje; a je to právě tato naděje, která tak dramaticky, tak fatálně chybí světu současnému. A je to právě tato naděje, toto hledání vyšších cílů lidské i společenské existence, kterou je bezpodmínečně nutno znovu obnovit. A to je právě ten moment, kde je stále ještě možno si v daném smyslu vzít inspiraci u progresivních reformátorů roku šedesátého osmého.

Jeden dílčí souhlas. Ano, většina levičáků v této zemi by na otázku "Máš snad něco lepšího?" musela buď sklapnout, anebo vyprávět o návratu k situaci počátku druhé poloviny sedmdesátých let ve vyspělých evropských demokratických státech (a programově přitom zapomenout na část rozporů, které tu tehdejší situaci učinily tak snadno zranitelnou — konzistentně úctyhodně tuto pozici zastává Martin Pleva).

A o to jde: promýšlet emancipační možnosti a udržitelnost šancí na půdorysu současnosti.

Ono například zní hezky (mělo svůj jasný obsah v situaci roku 1968): Demokracie zdola.

Aby bylo jasno, bez soustavného prohlubování participativní demokracie je podle mého niterného přesvědčení každý levicový projekt na hovno), jenomže "demokracie zdola" je za

a) fráze, protože demokracie stojí a padá s rovnou možností každého občana participovat na utváření veřejné vůle -- v tomto smyslu nezná žádné zeshora nebo zdola;

b) vyhýbání se otázce, jak v situaci roztříštěné veřejnosti a technologicky vytvářených populistických většin na jedno použití vůbec v současnosti zachovat víc než fasádu budovy vybydlené demokracie.

Tudíž levicový politik musí umět odpovědět tomu vysokoškolákovi v prekérní situaci (tam to ještě nebude tak složité), kurýrovi na volné noze (tady by se musela většina současných deklarovaných levičáků vůbec naučit jeho jazyk, aby navázala dialog) a člověku zahnanému do švarsystému, co jim nabízí lepšího (jim konkrétně). Nikoliv ovšem pronášením frází o kapitalismu a socialismu, proboha, koho ještě dnes zajímají?

Jistě, za těmi odpovědmi musí být konzistentní pletivo, aby držely pohromadě, ale to neznamená, že s tímto pletivem musím kdekoho obtěžovat.

Lze například dosti přesvědčivě dovodit, že zastavit proměnu vysokých škol v manažersky řízené klientské servisní instituce je konzistetní levicový postoj; stejně tak jako požadavek jejich přístupnosti, otevřenosti a samosprávy -- ale pro potřeby politickém jednání nemusím od postdoktoranda v prekérní situaci chtít, aby s tímto konzistetním zdůvodněním souhlasil nebo aby se jim jen zabýval, stačí, když se shodneme na tom, že zastavení té změny v manažerskou organizaci a inovací univerzity jako samosprávného společenství nabízím jako politik něco lepšího.

Pane Profante, zahájil jste svou repliku tím, že jste mi uznal jednu dílčí pravdu; odpovím tedy stejnou mincí.

Ano, plně s Vámi souhlasím v tom ohledu, že stále dokola proklamované vize určité části (radikální) levice o "demokracii zdola" jsou fakticky pouze prázdné fráze, které svým neustálým omíláním nikterak nezískávají na reálném obsahu. Za těmito tak ušlechtile znějícími floskulemi o "participativní demokracii" nestojí žádné hlubší analýzy strukturálních, psychologických, antropologických, evolučních a řady dalších otázek a problémů, které jsou s principem či modelem demokratického rozhodování spojeny. To je konec konců nejvlastnější jádro mých výtek vůči současné levici: že své vize, své vlastní představy a tužby staví nad realitu. A pokud je tato levice na tento rozpor mezi jejími vizemi a realitou poukázána, pak na to reaguje stejně podrážděným způsobem jako (prý) svého času Hegel: "Tím hůře pro realitu!"

Dobře; to je tedy bod kde mezi námi není sporu. Poněkud problematičtější věc bude ovšem vzápětí. Vaše vlastní (proti)pozice tedy zřejmě spočívá v možnosti r e á l n é participace člověka (občana) na rozhodovacích procesech.

Jenže - tato participace je zatížena tím samým nebezpečím jako heslo o "demokracii zdola" - totiž že se stane pouhou floskulí, bez reálného obsahu. Zde by totiž bylo jako první krok bezpodmínečně nutno si zcela důkladně rozebrat, co vlastně takováto "participace" vůbec znamená, jaké jsou její atributy, jaké jsou podmínky jejího uplatnění.

Ano, je to přirozené a odvěké přesvědčení člověka, že "když mohu o něčem (spolu)rozhodovat, pak jsem svobodný". V mnoha případech to tak také dozajista může platit, především v čistě osobním životním okruhu. Jenže tento fakt nijak nedokazuje, že toto rovnítko "participace = svoboda" platí všeobecně, ve všech situacích. A především v situacích systémové podmíněnosti lidského konání.

Položme si otázku: jakým způsobem je například prostřednictvím "participace" možno ovládnout kapitál, tak aby tento nabyl humánní rozměr, aby nepotlačoval mou autentickou lidskost? (A neříkejte mi že pojem "kapitalismus" je pasé; kapitál jako základní a trvalá snaha po maximálním zhodnocování sebe sama je stále ještě základním životním principem a hnacím motorem jak stávajícího modelu ekonomiky, tak zprostředkovaně i určujícím materiálním rámcem i limitem pro procesy společenské i politické.)

Jistě, je možno na kapitálu participovat; tím že si koupím akcie, a stanu se tím jeho podílníkem. Jenže - znamená tato možnost mé participace, že mohu tomuto kapitálu vnutit svou vlastní, autonomní vůli? Není tomu snad daleko spíše přesně naopak - totiž že je to kapitál sám, který mi vnutí vůli svou?... Pokud totiž chci tento kapitál vlastnit (respektive spoluvlastnit), pak musím bezezbytku přijmout jeho vlastní logiku, jeho železný zákon o neustálém zhodnocování sebe sama, za každou cenu. Pokud bych totiž tyto zákony kapitálu nepřijal, pak tento kapitál přestane být kapitálem, a stane se jenom množinou bezcenných akcií. A naprosto stejně bezcenná bude i má "participace" na něm.

Zdají se Vám tyto výklady příliš abstraktními? - No dobře, držme se Vašeho vlastního výkladu a příkladu s postupujícím procesem komercializace univerzit. Které by tradičně měly působit jako sídlo autonomního, nezávislého, kreativního ducha.

Jenže - ono je tomu tak že ani tyto univerzity reálně neexistují v jakémsi vzduchoprázdnu, ony existují ve zcela reálném společensko-ekonomickém, a tedy i politickém prostředí.

Toto reálné prostředí pak říká: univerzity jsou drahé, a za podmínek panujícího kapitalismu je vždy nutno napřed nakrmit hladového tygra. To jest: napřed je nutno dovolit kapitálu a velkokapitálu, aby si urval tolik kolik jen dokáže. A teprve z toho co zbude je možno něco použít na účely v obecném společenském či kulturním zájmu.

Takže za daných okolností je to aktem čistě v rámci daného systému, že i tyto univerzity se včlení do systému kapitalismu. Čím více budou napomáhat (to jest: čím více se podřídí) rozvoji kapitálu, tím více zůstane i pro ně.

Zkrátka, pane Profante, s ušlechtilým úmyslem nepřepustit univerzity zcela nadvládě kapitálu je sice skutečně možno dělat politiku - ale sotva politiku která bude za daného systémového nastavení korunována úspěchem. A sotva to bude politika s kterou je možno oslovit nějaký relevantní počet nejen voličů, ale - obávám se - dokonce ani studentů vysokých škol. Neboť i jejich vlastní myšlení je formováno tímto světem, touto logikou kapitálu, ryze komerčního prospěchu. A tak i mnohý doktorand asi velmi rád sáhne po grantu poskytnutém tou či onou komerční firmou, nežli aby donekonečna čekal jestli se snad nějaké dobrodušné politické partaji přece jenom podaří jejím ušlechtilým snažením spoutat tygra kapitálu a prosadit (ekonomickou) nezávislost a autarkii univerzit.

A to samé platí i ve všech dalších Vámi jmenovaných případech. Ostatně, ten soukromý kurýr - řadu let jsem sám pracoval v logistice, tak o tom něco vím. Nejednalo se sice o soukromé dopravce (ale i takové jsem osobně poznal), nýbrž o velkou nadnárodní firmu, ale upřímně řečeno on to tak velký rozdíl není. Ať pracovník za mzdu nebo soukromník, oba jsou stejně drceni tlakem na to podat maximální výkon, na hranici svých fyzických možností.

Ale abych se vrátil k tématu: ano, ti zaměstnanci v logistice si neustále stěžují na to jak je jejich šéfové respektive jejich firma nutí k této maximalizaci výkonu; ale participace?... Ano, časem se podařilo prosadit (proti nemalému odporu vedení) zřízení podnikové rady; a dozajista to byl počin který pomohl do jisté míry zlepšit postavení, pracovní podmínky zaměstnanců. Ale - že by se tím něco zásadního změnilo na onom drtivém tlaku na výkon?... Áni náhodou, pane Profante. A ono to vlastně ani vůbec nejde; protože každého takového snížení výkonu jedné firmy by okamžitě využila konkurence.

Takže takhle, pane Profante: participace je dozajista pozitivní věc, ale její reálný dopad je jenom odsud až posud. Horu s ní nepřeneseš, a drtivého tlaku kapitálu na člověka se také nezbavíš.

K tématu participace je ještě zapotřebí připojit, respektive zdůraznit jeden rozhodující moment.

Velká část (radikální) levice stále ještě vidí v institutu spoluúčasti samospásný prostředek, s jehož pomocí bude možno jedním rázem překonat všechny deformace, všechny ahumánní vlivy kapitalismu, s kterým bude možno vybudovat společnost pospolitou, solidární, humánní, ekologickou, progresivní, atd. atd.

Přičemž jádrem této víry v participaci je myšlenka, že když si mohu o svých věcech rozhodovat sám, jsem tím svobodný, a mohu svému světu bez dalšího propůjčit autenticky humánní rozměr.

Co si tito levicoví vyznavači participace respektive samosprávy neuvědomují: že tato myšlenka má fakticky liberalistický, až přímo pravicový fundament.

Tato představa "svobodný jsem když si sám mohu rozhodovat" je totiž ryze liberalistická. Ovšem - liberalismus je ve své podstatě ideou respektive ideologií individualistickou, a tedy v zásadě pravicovou. Levice tedy tímto svým projektem samosprávy pouze kopíruje model liberálně-pravicový. Jediný rozdíl je v tom, že liberalismus tuto svou víru v autonomii rozhodování jakožto pramen vší svobody váže na jednotlivé individuum, zatímco levice pro ten účel vytváří subjekt kolektivní. Nicméně tento kolektivní subjekt nakonec propadá té samé iluzi jako ono liberalistické individuum: ignoruje, je slepý vůči všem svým systémovým i jiným podmíněnostem, a veškerou otázku svobody redukuje jenom a pouze na - v podstatě abstraktní - možnost vlastního rozhodování (respektive vlastní participace na rozhodovacích procesech).

Vidíme tedy, že tato levicová víra v participaci nakonec není ničím jiným nežli pouhou variantou liberalistického individualismu; a proto nemůže mít žádný reálný potenciál člověka osvobodit od závislostí a pout, kterými ho svazuje svět (liberálního) kapitalismu a průmyslově-komerční civilizace vůbec.

Vraťme se ještě jednou k tématu roku osmašedesátého. Pokud otázka zní tak, jakým způsobem by bylo možno zřídit autenticky humánní, pokud možno solidární společnost bez destruktivních interních protikladů a konfliktů, pak se reformním pokusům čs. progresivních komunistů z oné doby nikdy nemůžeme vyhnout.

Už jsme si sdělili, že tehdejší obrodné hnutí bylo něčím daleko více, nežli pouhým politickým střetem. (Jak se to vždy znovu a znovu snaží prezentovat pravice.) Nejednalo se zdaleka jenom o to jaká politická síla má ve svých rukou držet moc; nýbrž jednalo se především o to jak obnovit původní autentický humánní impuls marxisticky fundovaného socialismu. Kdyby nic jiného, pak je nutno tehdejším osmašedesátníkům přiznat a uznat, že to bylo víceméně naposled v českých dějinách kdy se ještě vedl takový - a s takovou intenzitou a s takovým zaujetím prožívaný - celonárodní dialog o hodnotách, o tom kam vůbec má směřovat lidská společnost. (A asi by nebylo daleko od pravdy ani tvrzení, že to bylo zároveň naposled, kdy se v českém prostoru vůbec doopravdy myslelo, ve smyslu hodném tohoto slova.)

Tak tedy, o co se tehdy vlastně jednalo? I pokud tuto otázku zkrátíme pouze na rovinu politickou, i tak se nám vyjeví zcela zásadní rozdíl a protiklad v hodnocení, v pojímání a ve významu tehdejšího dění. Jak už titulek této úvahy naznačuje, jednalo se o zásadní střet mezi pojmy "demokratizace" a "demokracie". A skutečně se nejedná pouze o nezávaznou hru se slovíčky; za tímto zdánlivě nepatrným rozdílem se skrývají dva zcela protichůdné společensko-politické koncepty.

Tehdejší reformní dění bylo bezprostředně vzato pojímáno jakožto proces demokratizace. To jest: jakožto proces demokratizace socialismu. Socialismus tehdy nebyl (alespoň veřejně ne) nijak zásadně zpochybňován; nicméně spolu se zahájením procesu demokratizace se stále více veřejně odhalovalo jak dalece byl tento socialismus ovládán, svázán, dušen vládnoucí garniturou kolem stalinistického prezidenta a prvního stranického tajemníka Novotného.

Ještě jednou tedy: reformními komunisty, ale zřejmě i většinou národa byl tehdy socialismus stále pojímán a uznáván jako progresivní, humánní (neboť zbavené třídního vykořisťování) společenské uspořádání; jednalo se jenom o to tento socialismus demokratizovat (a ekonomicky zefektivnit), tedy zbavit ho balastu diktátorsky praktikované státní respektive partajní moci.

Ovšem - jak se spolu s pokračujícím procesem demokratizace (a především po definitivním zrušení cenzury) na světlo dostávalo stále více zločinů spojených s působením vládnoucí komunistické strany, spolu s tím se začaly množit hlasy že pouhá demokratizace stávajícího uspořádání nepostačí; nýbrž že by bylo zapotřebí zavést "pravou" demokracii. Tedy klasickou liberální demokracii podle západního vzoru, respektive podle vzoru naší První republiky. Tyto hlasy stavící demokracii nad demokratizaci pak dramaticky nabyly na síle, když demokratizační proces byl přerván a udušen násilným zásahem "bratrských" socialistických států. Velmi mnoho lidí tehdy definitivně ztratilo důvěru že komunistický respektive socialistický režim je možno reformovat, ve smyslu vyšší míry demokracie, a žádala jeho plné nahrazení (přinejmenším jeho politických struktur) zmíněnou klasickou demokracií západního střihu.

Za daných okolností je pro tyto hlasy, pro tyto názory možno mít pochopení; a ostatně, ve věci samotné je tomu skutečně tak, že veškerý koncept socialismu doposud nenašel způsob jak vyřešit tento principiální rozpor mezi svou ideou socialistické pospolitosti na straně jedné, a (liberálně) demokratického individualismu a pluralismu na straně druhé. Samotný fakt že radikální levice stále ještě vyhlašuje cíl "demokratického socialismu" sám o sobě ještě nijak neznamená, že by zmíněný konflikt byl skutečně pozitivně vyřešen.

Takže tedy - všechno jasné? Je právem možno tehdejší proces (neúplné, nedovršené) demokratizace definitivně odhodit na smetiště dějin? - Nežli bychom tak (až přespříliš snadným a pohodlným aktem) učinili, podívejme se na celou záležitost přece jenom ještě ze strany druhé.

Už jsme si sdělili, že tehdejší reformní komunisté tuto "čistou demokracii" zcela zásadně zamítli. A to ne snad proto že by v nich ještě tak silně přežívaly diktátorské choutky; nýbrž proto že pro ně bylo absolutně nepřípustné znovuinstalování kapitalistické, tedy vykořisťovatelské společnosti. V jejich očích tato "čistá" demokracie byla ve skutečnosti demokracií buržoazní, která nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu.

Ponechme teď stranou toto - jakkoli významné - téma vztahu "čisté", "buržoazní" a "socialistické" demokracie; nám se v tuto chvíli jedná o něco jiného. A to sice o to, co vlastně vytvářelo tu jedinečnou fascinaci roku osmašedesátého.

Totiž: co si jen velice málokdo uvědomuje, ta "čistá" liberální demokracie představuje nevyhnutelně pád do ideové banality. Tam kde je povoleno všechno, tam už není o čem dále přemýšlet. Každý ať si dělá co se jemu samotnému zlíbí; a pokud zcela bezprostředně neleze tomu druhému do zelí, nikoho jeho počínání nezajímá.

Tohle a právě tohle je odvrácená strana klasické liberální demokracie: spolu s touto "naprostou svobodou" se ztrácí jakákoli významovost. Mizí význam jakýchkoli vyšších idejí; ale stejně tak mizí i význam, smysl samotného člověka. Tam kde by člověk měl - ve spojení s ostatními členy jeho společenství - hledat vlastní i společný cíl vlastního žití, vlastního usilování, tam nezůstává nic více nežli naprostá banalita ryze utilitaristického usilování o vlastní prospěch. O své vlastní sebeprosazení se izolovaného, pouze na sebe postaveného individua.

To kouzlo roku osmašedesátého bylo naopak způsobeno právě tím, že zde bylo přítomno něco více. Veškerý demokratizační proces probíhal stále ještě v rámci vyšší (socialistické) ideje. Která sice dostávala první trhliny, ale jak řečeno stále ještě nebyla zásadně zpochybněna. Veškeré tehdejší diskuse, veškeré tehdejší ideové disputy se proto odehrávaly právě na hraně, na dělící linii mezi hlásící se klasickou liberální demokracií, a mezi touto socialistickou ideou.

Obecně řečeno, je to vždy právě takovéto putování mezi různými, vůči sobě opozičními světy, které obohacuje lidského ducha. Které nedovolí spočinout v pohodlí jednoho jediného dogmatu - ať z jedné či druhé strany. Právě toto střetávání se protichůdných idejí generuje svěžest ducha, nové myšlenky, nové koncepty. A je možno s jistotou tvrdit, že to bylo právě toto střetávání těchto protichůdných idejí, tedy konceptu socialismu na jedné a konceptu liberální demokracie na druhé straně, co vytvářelo trvající kouzlo a inspiraci roku osmašedesátého.

Pokud se tedy vrátíme k našemu tématu a k naší výchozí otázce, pak nelze učinit jiný závěr nežli ten, že ten jedinečný charakter "Pražského jara" byl způsoben nikoli standardní, konvenční liberální demokracií, nýbrž právě tehdejším procesem demokratizace. A jakkoli - zopakujme si ještě jednou - dnes už ovšem není možno bez dalšího vstoupit do stop tehdejších osmašedesátníků, přesto z tehdejší doby k nám přetrvává zásadní poznatek: nikoli formalistická liberální demokracie, nýbrž právě takovéto putování mezi zásadně opozičními ideovými principy je to co dává lidské společnosti impuls, co jejímu snažení propůjčuje vyšší smysl, co ji žene k novým myšlenkám a k novým horizontům.

...a nemyslící, je ještě možno dodat.

Vraťme se ke konci našich úvah zpět k samotnému článku Antonína Hořčici. On vyzývá především k zahájení všeobecného, teoreticko-ideového dialogu v rámci levice; k ujasnění si otázky, kam vlastně vůbec má směřovat usilování (potenciálně sjednocené) levice.

Není nijak náhodou, že A. Hořčica volá k takovémuto dialogu; neboť ten je právě tím, co se v rámci současné levice vůbec a nijak nekoná. Tato levice evidentně nijak nepovažuje za potřebné se takovýmito teoretickými úvahami vysilovat; místo namáhavého myšlení se raději oddává příjemnému snění.

Přičemž některé sny této levice jsou společné, jiné zase specifické pro určité části této levice. V prvé řadě se tato levice stále ještě oddává svému odvěkému snu o tom, že p ř e c e tak nějak většina (pracujícího) lidu musí přirozeně vyznávat levicové hodnoty. A že je to tedy jenom a pouze jakousi nevysvětlitelnou, přechodnou anomálií dějin, že v současné době naopak většina národa nemá pochopení pro toto blahodárné dílo levice, a při každém novém hlasování z tábora levice utíká buďto přímo k pravici, nebo přinejmenším ke středopravým populistům.

Konkrétně pak radikální levice stále ještě sní o tom jak se probuzené masy jednoho krásného dne shromáždí pod jejím praporem s heslem "demokratický socialismus". Zatímco mainstreamová levice stále ještě žije svůj sen o tom, že všichni kdo jsou nějakým způsobem materiálně prekarizovaní jednou konečně pochopí jak dobře to s nimi tato sociálně orientovaná levice myslí, a začnou jí houfně odevzdávat své hlasy. Populistická levice zase sní o tom že se jí konečně jednou podaří vytvořit kýženou národní pospolitost, kde všechny strukturální tlaky a deformace kapitalismu budou vytěsněny blahým pocitem všenárodní sociální jednoty.

Ať jsou rozdíly mezi těmito jednotlivými částmi levice jakékoli, je to stále ta samá bída: každý zde prostě vystoupí s projektem, který se j e m u samotnému zamlouvá, s kterým se on sám vnitřně ztotožní - a pak už jenom honí hlasy, aby co nejvíce rozmnožil své vlastní stádečko.

Shodou okolností v posledním čísle vydání magazínu "Listy" Ondřej Holub při vzpomínce na 13. sjezd KSČ v roce šedesátém šestém uvedl, že jako host zde byli přítomni také rakouští komunisté, kteří ústy Ernsta Fischera vyslovili tézi, že marxismus není ani tak ideologií, jako spíš "důmyslnou myšlenkou, nesvázanou dogmaty, všeobsahující a pluralitní". Do jaké míry toto Fischerovo hodnocení odpovídalo vlastnímu charakteru marxistické doktríny, to by vydalo na samostatné téma; ale při dané příležitosti si zde uveďme jeden základní moment marxistické teorie.

Marx s Engelsem skutečně vždy znovu a znovu se vší naléhavostí ujišťovali, že marxisticko-komunistické hnutí není založené pouze na jakémsi přání, touze po lepší, svobodnější společnosti. Nýbrž že jejím nejvlastnějším fundamentem je striktní věda, vědecká analýza pohybu kapitálu, respektive dynamika produkčních sil lidstva vůbec. Jinak řečeno, podle jejich přesvědčení je to právě tato objektivní dynamika vývoje, která nezadržitelně směřuje k vytvoření socialistické/komunistické společnosti.

A právě toto je ten naprosto klíčový bod: současná levice se už vůbec nijak nezdržuje hledáním, uvažováním o tom jaká je samotná společenská realita, jaká je její objektivní dějinná dynamika. Jak už bylo řečeno, tato levice (jako celek i její jednotlivé části) prostě vystoupí se svým snem, se svou představou: "Tento svět by p ř e c e měl spravedlivě vypadat takto a takto" - a vůbec se neohlíží na to jestli určující faktory reálného světa jsou s tímto jejím snem v souladu anebo ne.

Tento až přímo pohrdavý vztah levice k realitě je jejím základním hříchem; a lhostejný až přezíravý vztah (českého) voličstva vůči ní je pak nevyhnutelnou, a plně zaslouženou odplatou za toto odtržení se této levice od reality.

1) Člověk je individuum; s tím mnoho nenaděláte. Nicméně participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu: odpovědného zespolečenštělého individa a individualismu – tento rozvoj spolu s participací, jejím prostřednictvím, pro ni a předběžně při jejím prosazování a jako jeden z nutných konfliktních trendů moderny.

Jednoduše řečeno, člověk by jaksi nemohl mít radost z hmotně nebonifikovaného uznání společenství, ve kterém žije, kdyby byl abstraktní individuum, usilující vždy o svůj racionálně rozpoznaný zájem (tedy byl jen abstrakcí, kterou si nutně vytvořila moderní ekonomie a kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména).

Takže ano, v participaci jde rozhodně o individuum a rozvoj jeho možností – jenže to pro levici není ani skandál ani paradox.

2) Buďme realisty a právě proto se snažme změnit současný ke katastrofě směřující stav, zabíjející ostatně i dnes tisíce dětí měsíčně.

Ale méně dramaticky a přiměřeněji úrovni, na které zaznívá vaše námitka o nedostatku realismu levice. Ano, každá slušná levicová politika staví na utopickém očekávání, že lidé dokážou vzít za své i ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ; integrace nově příchozích místo vytváření vyloučených skupin -- a že pochopí, že nerealistická je utopie uzavřené společnosti a vyhnání všech cizáků; dostupná zdravotní péče; důstojné starobní důchody pro každého a další "levičácké fantazie") -- nakonec taková utopická očekávání nejsou v menším rozporu s realitou než požadavek negativně progresivní daně, kdy chudí odvádějí ze svého přimu víc než bohatí; požadavek vysokého zdravotního pojištění spojeného s platbami u zubaře a vstupními poplatky u praktických lékařů a dalšími projevy "pravicového respektování reality v praxi i programech české pravice (včetně té pravice, kterou jedna její sekce považuje za levici -- tedy Babišova účelového uskupení pro okrádání státu zvaného zvaného ANO).

A třetí poznámka navíc -- ano, moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu (tvrzení vycházejí z diskriminačního pojetí levice, kdy za levicový nepovažuji ani stalinismus ani utilitární populismus Jany Maláčové&cons.) a vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí -- hodnotové ukotvení, které nelze teoreticky ani plně legitimovat, ani vyvrátit ( a je tedy ze své podstaty nerealistické).

Pane Profante, i pro tentokrát je možno zahájit alespoň dílčím konsensem: plně sdílím Vaše hodnocení, že člověk je - a za přirozených okolností vždy bude - primárně individuum. Tedy subjekt hledící přirozeně a nevyhnutelně v prvé řadě na svůj vlastní zájem.

Právě takovéto konstatování je (jednou dílčí) součástí onoho realismu, jehož nedostatek jsem současné levici vytýkal. V daném případě především levici radikální, která si - s ignorováním tohoto základního evolučně-antropologického faktu - stále ještě pěstuje svůj sen o jakémsi všeobecně pospolitém, vnitřně bezrozporném socialismu, kde všichni členové dané společnosti budou z nejhlubšího svého přesvědčení zcela spontánně zájmy celku preferovat před zájmem vlastním (přinejmenším latentně vždy egoistickým).

Tak tedy: tato primární individualistická pozice člověka mezi námi nebude předmětem sporu. Nyní ale všechno záleží na tom, jaké se z tohoto základního zjištění vyvodí důsledky. Vy píšete o "odpovědném zespolečenštělém individuu" a o "participaci"; a tvrdíte že tato participace individua "není pro levici skandál ani paradox".

Jen tak pro zajímavost: shodou okolností zrovna nedávno ODS formulovala svůj nový program, kde na prvním místě - jak jinak - stojí postulát "svobody"; což ovšem v pravicové rétorice neznamená nic jiného nežli výsostné právo každého (predátorsky nastaveného) individua urvat si ke svému vlastnímu prospěchu vše co jenom dokáže. Nicméně aby tento program individuálního egoismu přece jenom až tak zjevně nebil do očí, tak ODS o něco později ve svém návrhu programu zmiňuje také princip "odpovědnosti". A teď, pane Profante: opravdu v tom není žádný paradox? Opravdu není žádný paradox v tom když pravicová strana napřed vyhlásí program bezmezného individualismu - aby ho pak vzápětí kašírovala líbivou floskulí o "odpovědnosti"? Komu pak má, komu vůbec může být "odpovědné" takovéto individuum, které je od samého počátku fixované jenom na sebe samé, na svůj vlastní prospěch, na svou bezmeznou ryze individualisticky pojatou "svobodu"?!...

Bezpochyby, pane Profante, Vy chcete v tuto chvíli namítnout, že Vy jste nehovořil o pravici, nýbrž o levici. Jenže jak sám uznáváte "participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu". To znamená, že aby se vůbec mohl nějakým způsobem realizovat onen předpoklad "odpovědného a participujícího" individua, museli bychom zde mít k dispozici zcela specifické podmínky, které by nám takto odpovědné individuum samy generovaly.

Ve skutečnosti zde máme zcela reálné podmínky tohoto typu:

- vyhraněně individualistický liberalismus

- v materiální sféře kapitalismus, který sám svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou generuje nikoli odpovědného občana, nýbrž naopak ono egoistické sebevztažné individuum.

Vy píšete, že toto egoistické individuum je abstrakce "kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména".

Tak dobře, pane Profante, podívejme se blíže na fenomén liberalismu. Je dozajista nepochybné, že původní teoretici liberalismu si jeho ideovou náplň představovali zcela jinak, nežli jednání tohoto egoistického individua. (A dokonce před takovýmto zúženým výkladem ideje, respektive ideálu liberalismu mnozí z nich výslovně varovali, například Havlíček napsal že "svoboda není bezuzdná nevázanost".)

Potud tedy dobře. Jenže - i takový Marx svou ideu socialismu respektive komunismu myslel dozajista zcela jinak, nežli jakou se pak ukázala být v reálné dějinné praxi. A není sebemenší důvod proč bychom v případě liberalismu měli postupovat nějak jinak; tedy že bychom měli za realitu pokládat jeho čistou ideu, a nikoli jeho žitou praxi.

Když totiž, pane Profante, na p r v n í místo postavíte tuto "svobodu" individua, pak už jste vypustil z láhve džina právě oné "bezuzdné nevázanosti", a už ho nikdy nedokážete zavřít zpátky. (Ostatně naprosto stejně jako když marxismus vypustil z láhve džina člověka primárně pospolitého, kolektivistického.)

Takto tedy problém liberalismu vyhlíží v rovině čistě ideové respektive kulturní. Je zde ale přítomen ještě onen druhý aspekt, který je tím vlastním určujícím faktorem - totiž aspekt zcela reálného kapitalismu. V této souvislosti je nutno si vyjasnit dvě zcela základní okolnosti.

Tak za prvé otázka samotného kapitalismu. Pane Profante, Vy tvrdíte že moderní levice "vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí".

Pane Profante, zde nemohu jinak nežli zastavit se u použitého pojmu "postkapitalistické společnosti". Takže - my už tu dnes nemáme kapitalismus?! Místo toho zde máme jakousi "postkapitalistickou" společnost, která už nedeterminuje lidské jednání železnou logikou kapitálu, nýbrž která umožňuje "volné utváření" společenských vztahů svobodným individuem?...

Tak nevím; asi už opravdu nějak stárnu, že mi tato revoluční změna přechodu od kapitalismu k postkapitalistické společnosti nějak naprosto unikla. Ale zřejmě unikla i mnoha dalším; například všem těm "kapitánům průmyslu", kteří s jakousi nepochopitelnou setrvačností stále jenom maximalizují svůj kapitál, místo aby své finanční prostředky s prosbou o odpuštění dřívějších hříchů věnovali ve prospěch společnosti. Ovšem - o této "postkapitalistické společnosti" zřejmě nic nevědí ani všichni ti kdo jsou současným ekonomickým uspořádáním prekarizovaní, vytlačovaní na periférii společnosti - a kteří jsou jinak tak aktuálním objektem Vaší starostlivosti a péče, pane Profante.

Takže teď na rovinu, pane Profante: my zde stále ještě máme "starý dobrý" kapitalismus, který stále společenské dění ovládá železným sevřením kapitálu a jeho vlastních zájmů. Jediná možnost "participace" je zde participovat na tomto kapitálu. (Ostatně plným právem Antonín Hořčica odmítá smíření se částí levice s tímto prorůstovým kapitalismem, a místo toho žádá "nerůstový ekosocialismus". Vada je ovšem v tom, že nijak nedovozuje jak tento žádoucí stav navodit.)

Za dané příležitosti (tedy v souvislosti s určující, determinující rolí kapitalismu na možnosti společenských reforem) si ještě musíme vyjasnit jednu čistě teoretickou záležitost. Vy píšete že "moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu". Pane Profante, shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech dosti dopodrobna rozebral právě tento údajný Marxův "železný ekonomický determinismus"; snad by Vás to mohlo také zajímat: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/bublina/comment-page-1/#comment-55298

To znamená: ano, ty primitivní, zvulgarizované představy a modely o mechanické, lineární determinaci společenských fenoménů materiální sférou bylo nutno odhodit na smetiště dějin; nicméně jako obvykle zde bylo se špinavou vodou vylito i dítě, tedy o sobě zcela správná a jedinečně progresivní marxistická téze o nikoli mechanické, nýbrž dynamické (dalo by se také říci: induktivní) souvislosti a souvztažnosti mezi sférou společenských vztahů a mezi sférou materiální produkce.

Takže pane Profante, tento reálný kapitalismus nám stále ještě vytváří výchozí, všeobecný a konec konců určující rámec pro všechny snahy nějakým způsobem zreformovat, zhumanizovat stávající společenské poměry. Takže i Vaše - dozajista dobře míněné - snahy jako je "ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ) - tyto snahy budou znovu a znovu narážet na limity, které staví právě tento zcela reálný kapitalismus.

A ostatně: všechna tato opatření které zde uvádíte - to všechno nakonec není nic jiného nežli pouhý výčet, seznam, katalog takových či onakých (víceméně zbožných) přání. To je přesně to proč současné levici vytýkám naprostou absenci nějaké vyšší formy myšlení, která by dokázala překročit rámec právě jsoucí přítomnosti. K takovémuto výčtu postačí víceméně mozek účetního; ale není zde nic, naprosto nic co by pro lidského ducha mohlo představovat nějakou opravdovou výzvu.

Mimochodem, velmi zajímavá (a velmi fundovaná) kritika liberalismu z konzervativních pozic vyšla nedávno na webu Forum24: https://www.forum24.cz/stredoevropsky-sen-o-state-krestanskem-s-panovnikem-z-bozi-milosti

Mohl bych zbytečně argumentovat tím, že zcela bezostyšně posouváte významy v textu, se kterým polemizujete -- např. skutečnost, že nějaká strana současné české pravice mluví o odpovědnosti, není argumentem pro zrušení zásadního rozdílu mezi pojetím "odpovědného zaspolečenštělého individua" a pojetím atomárním pojetím individua (liberálního individua vašeho slovníku).

Ale oba víme, že by to bylo zbytečné, protože vy sice nejste schopen ukázat, co je nerealistického na požadavcích jako je distribuce důchodů tak, aby zmizelo těch přibližně deset procent nedůstojně nízkých starobních důchodů, ale zaplácnete tuto neschopnost frází o "vyšší formě myšlení". A mně se nechce odpovídat na stejné úrovni a psát o nízkosti a lenosti takových vyšších forem myšlení.

Takže nashledanou.

No ano, pane Profante, jako obvykle buďto nejste schopen, nebo ochoten pochopit a uznat systémovou podmíněnost lidského (a tedy i občanského a politického) jednání; a tak se z diskusí principiálních opět jednou utíkáte za prvé do pouhého politikaření, a za druhé do útěku z diskuse, kde Vám opět jednou zcela došly věcné argumenty.

Máte ovšem plnou pravdu v tom, že za daných okolností by další diskuse neměla sebemenší smysl.

Nejsem ochoten redukovat lidské jednání na jeho systémovou determinaci a využívat tuto redukci jako stanovisko vyšší moudrosti, tedy líného obecného posouzení bez promýšlení konkrétní situace, a jako alibi pro politické nicnedělání.

Redukcionismus?!... Pane Profante, kdybyste si alespoň trochu pozorně přečetl mou úvahu na téma marxistického modelu systémové podmíněnosti subjektivního (lidského) jednání a konání, muselo by Vám být jasné že o nějaký redukcionismus se zde nejedná v žádném případě; nýbrž naopak o dramatické rozšíření možností a schopností lidského sebepoznání. Naopak: vysoce redukcionistický je ten náhled které z celého (vnitřně provázaného) komplexu společenských procesů nedokáže vidět nic jiného nežli pouze jejich subjektivní, zdánlivě nepodmíněnou stránku.

A "lenost"?... Pane Profante, tak právě tuto lenost respektive pohodlnost já spatřuji na straně opačné; viz můj následující vstup.

Vraťme se přece jenom ještě k vlastním apelu Antonína Hořčici: levice (česká) by se měla dokázat spojit alespoň tak dalece, že by měla dokázat vést společný dialog o tom, jaké jsou společné ideové principy a cíle různých proudů levice.

Tento apel A. Hořčicy je bezpochyby plně oprávněný a až zoufale potřebný; nicméně znovu a znovu se nám (jako i právě zde) ukazuje, že takovýto dialog je sotva možný. Neboť jak je možno nějakým způsobem uvést do vzájemného dialogu dvě části levice, které na stávající společenské uspořádání nahlížejí zcela protichůdným způsobem? Když radikální, antisystémová (nebo také: autentická) levice toto společensko-politické uspořádání pociťuje jako principiálně deformované, dehumanizované, které tlakem a diktátem odosobněných mechanismů trhu a kapitálu fakticky znevolňuje lidskou bytost, činí z ní pouze slepého přisluhovače těchto odcizených procesů a struktur - zatímco levice mainstreamová nás neustále ujišťuje, že je to právě toto uspořádání které je prý přece tím "nejlepším ze všech možných světů", a že právě v něm je nám možno prožívat a zakoušet nejvyšší možnou svobodu?...

Přičemž tato mainstreamová levice si vůbec nedokáže uvědomit, že touto svou afinitou k právě panujícímu režimu fakticky pouze papouškuje ideologické floskule pravice; jediný rozdíl je nakonec v tom že pravice svůj smysl pro spravedlnost vyčerpává možností "rovných příležitostí" pro autonomního, dravého jednotlivce, zatímco tato systémově konformní levice naplnění sociální spravedlnosti spatřuje - v čem pak asi? - Nakonec v némlich tom samém, totiž ve vytvoření "rovných příležitostí" pro každého! Takže jediný rozdíl mezi touto levicí a pravicí sestává v tom, že tato levice chce být ještě o něco "rovnější" v poskytování příležitostí nežli dravá indivdualistická pravice; ale tím také její veškerá kreativita ohledně realizace humánních potenciálů lidské bytosti také končí.

Antonín Hořčica volá po instalování nekomerčního, nerůstového "ekosocialismu"; zatímco naše mainstreamová levice plně sdílí ústřední narativ pravice, že to jediné co má nakonec reálný význam je mít plně nacpaný bachor. A jediný problém který je ochotna uznat je v tom že ne všichni si ho mohou nacpat ve stejné míře.

Tak dobře; představme si že jednoho krásného dne - odhlédněme teď že za podmínek vládnoucího kapitalismu to objektivně není možné - ale předpokládejme pro tuto chvíli že se jednou skutečně splní sen této mainstreamové levice: všichni budou mít rovný přístup k výdobytkům kapitalistické konzumní společnosti. Nastane tedy stav všeobecné "spravedlnosti". A - co pak? Co pak, až se všichni stejnou měrou přecpaní svalí pod stoly hojnosti této komerčně-konzumní společnosti? Bude tím skutečně naplněn plný potenciál humanismu? Bude touto plnou participací všech na všeobecném obžerství naplněna nejvyšší možná lidská svoboda?...

Abychom mohli vůbec začít kompetentně rozhodovat otázky po humánní kvalitě stávajícího (liberálně-kapitalistického) uspořádání, museli bychom ovšem napřed vůbec začít odpovědně a do hloubky zkoumat a přemýšlet, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda; za jakých okolností by mohlo dojít k reálnému uplatnění všech humánních potenciálů člověka. Respektive bylo by nutno začít přemýšlet v čem tyto humánní potenciály vůbec spočívají.

Jenže - právě tuto práci, tuto námahu si chce mainstreamová levice ušetřit. Ono je to totiž velice pohodlné, pasivně a bezmyšlenkovitě stále dokola papouškovat narativ liberální pravice o údajné "svobodě" za podmínek liberální demokracie. Pan Profant vytýká "lenost" zastáncům celistvého, komplexního, systémového pohledu na společenskou skutečnost; ale není to ve skutečnosti nesrovnatelně pohodlnější pozice, spokojit se s oním bezduchým papouškováním vládnoucího narativu a jeho hesel? A onen politický boj? Co pak má být jakýmkoli způsobem intelektuálně náročného na tom, vytvořit nějakou politickou partaj, a poté už jenom donekonečna přemílat její ideologická dogmata?!...

Právě a právě proto znovu a znovu konstatuji, že základní hřích současné levice je v tom, že naprosto přestala přemýšlet. Totiž přemýšlet v hlubším, důsažnějším smyslu, kde by se uvažovalo o skrytých rovinách naší skutečnosti, ne pouze o její ploché, bezduché politické rovině.

Jak by tedy bylo možno sjednotit levici, když její jedna část má za svůj cíl progresivní, komplexní změnu dehumanizovaných poměrů - zatímco její druhá část z pozic neotřesitelného konzervatismu znovu a znovu tvrdí, že je to právě tento svět který je "nejlepší ze všech možných", a že to jediné o co se jedná je tu a tam ho trochu opravit? A přitom s až hysterickou averzí hledí na všechny snahy o skutečnou změnu?!...

Mohlo by se zdát, že zde nastala argumentačně zcela patová situace; každá strana si s železným přesvědčením prostě tvrdí to své. Jenže, řekněme to ještě jednou - základní kámen úrazu jak levice, tak celé "moderní" éry je to, že se přestalo myslet. Že na místo skutečného myšlení nastoupily pouhé názory, na místo autentického hledání nastoupily politické partaje.

Co se tedy - alespoň v rámci levice - shodnout ne na konkrétních tématech, ale pro začátek vůbec na základní společné metodě: totiž že se zase začne skutečně do hloubky a odpovědně myslet? Že se opustí dogmatické floskule všeho druhu, a že se jako první krok kriticky promyslí všechny výchozí premisy stávajících (levicových) ideologií a dogmat?

Pokud se nezačne tímto způsobem doopravdy myslet, pak je všechno ostatní naprosto marným počínáním.

Nastupující klimatická změna a planetární ekologická krize rozbije zhoubný konzumní individualismus a zase zažehne kolektivní levicový plamen.

To považuji za jisté.

Ze světa, ve kterém je těžko žít, povstali proletáři.

A stejně tak povstanou enviromentalisté.

Bylo by fajn, kdyby se tak stalo dřív, než bude opravdu zle. Ale to se nestává...

Řekl bych pane Poláčku, že spousta lidí už pracuje na tom, aby enviromentalistické hnutí mělo ideové základy pro budoucí mocenské rozhodování.

"spousta lidí už pracuje na tom, aby enviromentalistické hnutí mělo ideové základy pro budoucí mocenské rozhodování" - to je sice pravda, pane Morbicere, enviromentalismem se dneska zabývá kdekdo.

Jenže bohužel - víceméně všechny tyto projekty, jakkoli bezpochyby dobře míněné, spadají do té kategorie kterou jsem označil jako "levicové snění". S víceméně naprostou absencí skutečného myšlení. Není mi znám jediný projekt tohoto druhu, který by vykazoval alespoň základní znaky střízlivého přístupu k realitě. Všechny tyto úvahy probíhají víceméně podle stejného vzoru: "Až si zavedeme ten náš krásný solidární enviromentální svět, pak zde budeme mít náš krásný solidární enviromentální svět". Ale že by samotná realita mohla směřovat nějakým zcela jiným směrem, s tím si tito kreativní konstruktéři "lepších zítřků" nijak nelámou hlavu.

Jestli jsem se v těchto diskusích v něčem shodl s panem Profantem, pak v tom že člověk je ve svém jádru individualista. Tedy bytost hledící v prvé řadě na svůj vlastní prospěch. I ten nejzapálenější enviromentalista ve svém běžném osobním životě vůbec nemůže jinak nežli znovu a znovu dění kolem sebe hodnotit z perspektivy: a co to pro MĚ osobně znamená? Přinese mi to něco pozitivního, anebo to pro mě bude znamenat nějakou újmu?" A teprve jedna specifická část těchto neustálých hodnocení na linii prospěch-ztráta se odvíjí na poli enviromentalismu.

Jednoduše řečeno: ano je určitý počet lidí kteří by byli (snad) ochotni se i zcela zásadně uskrovnit ve svých materiálních potřebách, kdyby to pomohlo přírodě. Jenže, nedá se nic dělat, naprostá většina lidí je už evolučně naprogramována k tomu, aby hleděla v první řadě na svůj prospěch vlastní, osobní; a jakákoli ekologie je zde jeví být zájmem až sekundárním, vzdáleným. Proto také naprostá většina lidí sice kývne, že životní prostředí je třeba šetřit; ale jakmile by pro to měli nějak zásadně omezit svůj vlastní životní standard, pak je většinou velice rychle konec s tímto entuziasmem.

------------------------------

A za druhé, a to vlastně především: doposud nebyl předložen žádný reálný ekonomický model, založený na nerůstové ekonomice. I kdyby tedy nakrásně všichni lidé souhlasili s nerůstovou ekonomikou - jak by tato měla fungovat?

Existuje fakticky jeden jediný model jak by bylo možno ekonomiku úspěšně přiškrtit natolik, aby neprodukovala stále více - totiž znovu ji podřídit diktátu státního plánu. Tedy přesně tak, jak tomu bylo za socialismu. A snad máme ještě v dobré paměti, k jakým koncům to vedlo. Nejen k zoufalé ekonomické nevýkonnosti, ale nakonec i k ještě většímu mrhání zdroji, k ještě většímu ekologickému zatížení nežli v kapitalismu.

Problém je ten: tržní ekonomiku nelze uvedeným způsobem přiškrtit. Nelze jí zakázat produkovat. Tržní ekonomika je bytostně založená právě na neomezené možnosti každého jednoho produkčního subjektu produkovat více - a tedy vydělávat více. Tuto možnost vyššího výdělku, vyššího zisku není možno zrušit, aniž by se přitom nezhroutil celý systém tržní ekonomiky. Respektive aby nemusel být nahrazen oním diktátem centrálního plánování.

Tohle a právě tohle je to klíčové dilema před kterým stojíme, pane Morbicere. A já - opakuji ještě jednou - neznám nikoho, kdo by toto dilema dokázal přesvědčivě a realisticky vyřešit. S pouhou "dobrou vůlí" spojených enviromentalistů se tento balvan z cesty dozajista neodvalí.

I Vy malověrný!

Odvalí ho reakce na hroucení světa.

Sami lidé místo aby si koupili rádio, které umí hrát i ve sprše (3x ho použijí a skončí ve skříni), půjdou do parku poslechnout si hudebníky apod. .......... Individualistický konzum nahradí kolektivní prožívání.

Nikdo ho nebude "řídit".

Další úctyhodnou činností se stane výchova dětí.

Atd.

***********

A oni, budoucí, se budou dívat na současné texty z jiného, z rozvráceného světa, nevíme, co je nejvíc osloví......... jen ať všichni intelektuálové přemýšlí a pilně píšou...

Zkrátka kapitalismus je nejmocnější systém v dějinách. Jeho historické znemožnění tudíž taky bude velkolepé.

Ale jistě, pane Morbicere, je v zásadě myslitelné že hrozba totálního planetárního kolapsu donutí lidstvo radikálně změnit způsob své existence. Člověk je konec konců biologický tvor, tlak evoluce ho může při akutní hrozbě zániku celého druhu donutit nějakým takovým způsobem se transformovat, respektive zmutovat. Jenže:

1. Za prvé, k takto radikální proměně celého životního způsobu lidstva by nestačila pouhá (vzdálená) hrozba zániku, nýbrž muselo by se jednat o již zcela bezprostřední zážitek s celoplanetárním kolapsem, kdy by se zhroutily základní struktury a řetězce planetární produkce, distribuce i správy. Celé regiony, ne-li celé kontinenty by se musely stát neobyvatelnými, musely by zahynout stovky milionů, a možná miliardy členů současné planetární populace - a až teprve takto drastický zážitek by mohl být dostatečně razantním impulsem pro přeživší zbytek, aby radikálně změnil základní modus své produkce i spotřeby.

2. Za druhé: takovýto drastický tlak životního prostředí by sice mohl být účinný - ale byl by v určitém smyslu nepravý. To znamená: lidstvo by způsob svého jednání změnilo nikoli z vlastního rozumného náhledu, nýbrž z čirého donucení. To znamená, že ta základní snaha opět propadnout extenzivní produkci a extenzivní spotřebě by zde stále byla přítomna, byť i dočasně vskrytu, a stále by čekala na první možnost opět se zmocnit vlády nad člověkem.

3. A konečně za třetí: tato změna z čirého existenčního donucení by sama o sobě nijak neřešila uvedené principiální dilema tržní ekonomiky. Tedy volnou tržní ekonomiku s růstem, anebo ekonomiku nerůstovou, ale sevřenou diktátem centrálního plánování, centrálního dozoru. Jedinou další alternativou by byl návrat k naturálnímu, agrárnímu způsobu produkce (tak si to většinou představují enviromentální snílci); ovšem i tento naturální způsob produkce by bylo fakticky nutno udržovat násilím, totalitním dozorem.

Ostatně, pane Morbicere, tou nejpravděpodobnější alternativou se stále ještě jeví, že lidstvu se podaří uskutečnit jakousi "třetí cestu": tedy zachovat tržní ekonomiku i s jejím kapitalismem, nicméně přece jenom produkci natolik "ekologizovat", že se podaří planetární klima uchránit před finálním kolapsem. Takže pro lidstvo odpadne tento tlak k tomu nějak radikálně změnit normy a stereotypy svého jednání.

P.S. Váš příklad se "zbytečnými" spotřebními produkty jako je "rádio které umí hrát i ve sprše" prostě nesouhlasí. Veškerý dynamismus lidského rodu je založen právě na tom jít stále dál, nespokojit se s dosaženým. Žádat stále víc. A nedá se nic dělat, tato základní motivace lidského rodu se pak nevyhnutelně projevuje i ve spotřebním sektoru. Jakkoli se nám mnohé z toho může zdát být naprosto zbytečné až přímo nesmyslné; ale objektivní stav je, že my s naším náhledem jsme, a vždy zůstaneme pouhá menšina. Stejně jako touto menšinou byl Sokrates, který už svého času své spoluobčany vyzýval ke střídmému, až asketickému způsobu života, a sám okázale pohrdal jakýmikoli projevy bohatství a luxusu.

Vraťme se ještě jednou k centrálnímu tématu, tedy k výzvě Antonína Hořčicy ke sjednocení levice. Nebo přesněji, výzvy k zahájení všeobecné diskuse v rámci levice o tématech společného zájmu, přičemž výsledkem této diskuse by mohlo/mělo pak být přece jenom nějaké ideové, strategické i takticko-operační sblížení.

Bylo už konstatováno že je to takto bezprostředně sotva možné, neboť různé části levice (nebo které se přinejmenším samy takto definují) v klíčových bodech zastávají mnohdy velmi rozdílné, až přímo protikladné, neslučitelné pozice. Bylo ale také už řečeno, že místo toho aby se začalo diskusí o tématech, jmenovitě o tématech politických (což by pak opět nevyhnutelně vedlo k dalšímu zjištění vzájemné neslučitelnosti pozic), že by se mohlo začít jinak, tedy stanovením určitých základních metodologických pravidel, norem případného dialogu. Zkusme si nastínit několik centrálních bodů takovéhoto operačního protokolu pro vzájemný dialog levice, kde by se od témat nesporných, všeobecně sdílených krok za krokem postupovalo dále. A především: kde by každá strana při každém takovémto kroku musela dopodrobna a přesvědčivě odůvodnit, proč ho pokládá za kompatibilní s levicovými pozicemi a cíli.

I. Jako úplně první krok by zřejmě bylo i v rámci různých proudů a směrů levice možno se shodnout na tom, že konečným cílem nemůže být nic jiného nežli všeobecná humanizace společenských poměrů. Vytvoření společnosti pokud možno (sociálně) spravedlivé; ale navíc takové společnosti která svým členům poskytuje naprosto reálné podmínky pro jejich všestranný rozvoj: osobnostní, intelektuální, kulturní; a především pro rozvoj pocitu vzájemné sounáležitosti, pospolitosti, solidarity.

II. Krok druhý: pokud by tedy došlo konsensu ohledně bodu č. 1, pak by bylo nevyhnutelně nutno položit otázku: je takovéhoto všestranného zhumanizování současné společnosti možno dosáhnout v rámci stávajícího uspořádání (společenského, politického, ekonomického) - anebo nikoli?

Právě tohle by ovšem bylo téma, kde by se začal lámat chléb. Neboť právě zde probíhá základní linie zlomu mezi levicí umírněnou, mainstreamovou, a levicí radikální, antisystémovou.

Zde by tedy hrozilo akutní nebezpečí, že teprve počínající dialog se hned ve svém samotném počátku zablokuje, či zcela zhroutí. Nicméně - řekli jsme si že každá strana by byla bezpodmínečně povinna každý svůj postoj přesvědčivě zdůvodnit. Položme tedy napřed další otázku:

III. Je současný model společnosti kapitalistického typu s politickou formou liberální demokracie v krizi, anebo ne?

Je samozřejmě docela dobře možné, že by se našlo nemálo hlasů (především z řad umírněné levice), které by takovýto krizový stav popíraly. Nicméně - v tom případě by si tyto hlasy musely nechat líbit výtku, že zcela ignorují realitu. Neboť tato krize stávajícího systému je natolik evidentní, že ji zcela běžně konstatují nikoli pouze kritici z radikální části názorového spektra, nýbrž i autoři ze samotného středu systému.

Pokud by se tedy popírání systémové krize stávajícího společensko-politického modelu ukázalo být neudržitelným, pak by se ovšem se vší naléhavostí znovu vrátila předešlá otázka: je skutečně možné dosáhnout zásadní a všestranné humanizace současné společnosti, aniž by přitom bylo zapotřebí sáhnout i na samotné základy stávajícího systémového uspořádání? Lze předpokládat, že zastánci konzervativních levicových pozic by za těchto okolností upadli do výrazné argumentační nouze.

Pokud by se danou diskusi povedlo dovést až do tohoto bodu, to jest pokud by i umírněná respektive konzervativní levice byla donucena uznat že přinejmenším existují závažné důvody pro to předpokládat že stávající společenské uspořádání se nachází v hluboké krizi a že tato krize je zapříčiněna systémově - v tomto bodu by pak bylo možno zahájit vlastní konkrétní, do hloubky věcí jdoucí diskusi o jednotlivých elementech stávajícího systému - a o tom jakým způsobem by tyto elementy bylo možno zlepšit. Zda je zde stále ještě dostačující strategií provádět dílčí reformy, anebo zda je nutno učinit radikální řez.

Takže takto nějak by bylo možno zahájit společný dialog v rámci levice; za předpokladu že by k tomu byla dána dobrá vůle.

Pokud ne - pak je možno této levici rovnou vypravit společný pohřeb.

Plánoval jsem pro dnešek připojit ještě dodatek k mé výtce, že současná levice je "spící, snící - a nemyslící". Když shodou okolností na BL vyšel článek F. Golga, který svědčí o tom že se přece jenom ještě najdou jedinci kteří o problémech levice dokáží přemýšlet: https://blisty.cz/art/134395-jak-levice-zemrela-na-dobre-umysly.html

Ovšem - s tím že i F. Golgovi jsem přes všechnu vyspělost a vycizelovanost jeho argumentace nakonec také musel vytknout setrvávání ve starých levicových myšlenkových modelech.

Vždyť to k opravdu tvrdé krizi směřuje, pane Poláčku. IPCC sice před nedávnem vyloučil ten nejhorší scénář de facto znamenající přímé ohrožení existence lidstva (!!!!!!), ale pořád to vypadá, že náš současný způsob života změní tvář světa. A budou mizet velké ekosystémy a svět se dá do pohybu, který semele stovky milionů lidí...

Hrozně fandím lidem jako Milan Čech, kteří hledají cestu:

https://medium.seznam.cz/autor/milan-cech-4271

ale popravdě v tomhle jsem skeptik. I když jsou určitá zlepšení, pořád jsme nedokázali zvrátit růst spalování fosílií a ty důsledky se nevyhnutelně dostaví. Klimatická změna už začala a i když je to zatím jen čajíček, tak ten tlak zvyšuje agresivitu...

Levice

by mohla být lékem.

Ale jak sám nazíráte, nedokáže se zformovat ani do ideologické soudržnosti, natož aby získala moc ke změnám...

Víc a víc mi v hlavě začíná vrtat Čína. Ano, individuální svoboda tam trpí. Ale jinak jako jediný významný hráč zdá se jít dobrým směrem...

No ano, možná že to k "tvrdé krizi" opravdu směřuje, pane Morbicere. Jenže - dokud ta skutečně nepropukne s plnou tvrdostí, do té doby současné lidstvo nic nezmění na svém konzumerismu. A pokud taková krize opravdu propukne - pak na některé věci bude dost možná definitivně pozdě, ale jinak nastanou takové důsledky jak jsem je popsal minule: možná že přeživší část lidstva pak skutečně změní své jednání, ale nebude to pravé řešení, protože ten nový způsob chování lidí bude pouze vynucený, nebude výsledkem skutečného procitnutí. A stále zůstává nevyřešená otázka ekonomického modelu.

Milan Čech: myslím že už jsem zde zmínil že ho trochu znám z Britských listů, kde ovšem (stejně jako o něco později i já sám) narazil na tamější cenzuru, takže odešel jinam. Jeho ekologický radikalismus je dozajista sympatický, ale nezřídka přestřeluje přes cíl, respektive ani on není schopen předložit modely které by byly ekologické, a zároveň realistické.

Ekologisté si pořád nedokáží uvědomit, jak hlubokou pravdu vyslovil svého času Erazim Kohák: "Ekologové se domnívají, že postačí zachránit přírodu. Filozofové oproti tomu věří, že je zapotřebí zachránit celého člověka."

To je právě ten základní problém, pane Morbicere: všechna stávající řešení (jak ekologická tak obecně levicová) trpí tím, že mají pouze partikulární charakter. Jsou omezena pouze na jednu určitou výseč lidské, společenské skutečnosti. Jenže - ať chceme nebo nechceme, my jsme nakonec vždy konfrontování s životní skutečností celou, v její celé, nezkrácené komplexitě. A když nejsme této komplexitě schopni dostát - pak se svými pouze partikularistickými modely nutně narážíme na zeď nepochopení.

Už jsem v předešlých diskusích tento aspekt opakovaně zmínil, nyní je tedy na čase ho konečně dotáhnout do konce: vůči současné levici jsem vyslovil tu výtku, že jedním z jejích klíčových deficitů je, že "spí, sní a nemyslí". Že tedy namísto střízlivého a odpovědného posouzení objektivního stavu tohoto světa se tato levice stále ještě utápí jenom ve svých - namnoze vysloveně fantaskních - snech o tom jak obrátit, vylepšit, zhumanizovat tento svět.

Dozajista, takto mnou atakovaná levice by mohla namítnout: "Jak to?! My přece znovu a znovu předkládáme kritické analýzy současného světa! Co po nás kdo může chtít víc?!..."

No ano; nelze popřít že tyto kritické analýzy od levicově smýšlejících autorů nejen že existují, ale že nezřídka jsou i skutečně kvalitní, důkladné, výstižné. Jenže - on se zde hned vzápětí ukazuje jeden zcela zásadní problém: jako vždy tato levice vidí všechny chyby a vady u svého ideového a politického protivníka, ale nevidí "břevna v oku vlastním".

Jinak řečeno: tato levice má v mnohém bezpochyby pravdu; ale tato pravda bývá pravidelně velice selektivní. A za druhé, standardním postojem této levice je: "Když máme pravdu se svou kritikou našeho odpůrce, pak to bez dalšího znamená, že naše vlastní koncepty jsou naprosto odůvodněné a správné!". Jenže pravdivost kritiky a pravdivost vlastních konceptů, vlastních názorů, to jsou dvě zcela rozdílné věci.

Zopakuji znovu co jsem naznačil už v minulém vstupu: jestliže chceme nějakým způsobem pozitivně změnit svět (a člověka), pak vždy budeme nevyhnutelně s tímto světem a s tímto člověkem konfrontováni v celé jejich komplexitě, v celé jejich mnohoznačnosti, v celém jejich rozporuplném rozpoložení. A zde platí pouze jediné: buďto dokážeme této komplexitě dostát - anebo se ocitáme mimo samotnou realitu.

A to je právě to co současné levici vytýkám ze všeho nejvíce: že se stále křečovitě upíná na své vlastní představy, jak by tento svět p ř e c e byl krásný kdyby se jenom chtěl řídit těmito humanistickými představami levice; a tato levice nijak nepokládá za potřebné svou agendu postavit na nezaujatém poznání, jaký je tento svět doopravdy, ve své vlastní realitě.

Vraťme se k otázce myšlení. Jak řečeno nelze zcela právem tvrdit, že současná levice nemyslí vůbec. Jenže - nikdo se nijak hlouběji nezabývá otázkou, o jakou f o r m u, o jaký způsob myšlení se zde vlastně jedná. Velcí myslitelé minulosti (Platón, Aristoteles, ale i novější jako Hegel a Marx) svým způsobem myšlení sledovali především dva základní cíle: za prvé postihnout onu zmíněnou k o m p l e x i t u světa, světového dění; a za druhé od jevové, povrchní stránky věcí se propracovat k jejich skryté, niterné p o d s t a t ě. Dnešní levice ale nečiní ani jedno ani druhé.

Dnešní levice, jakkoli je kritická vůči mnoha (sociálním a mocenským) atributům současného světa, ve skutečnosti plně propadla jeho největším slabostem, jeho největším omylům. Stejně jako on se tato levice nedokáže osvobodit od plochého, lineárně racionalistického myšlení; a stejně tak jako on i ona jevovou stránku dění zaměňuje za pravou podstatu.

Ten první omyl, tedy omyl lineárního myšlení, má za důsledek zmíněný partikularismus, tedy omezení se na pouhé dílčí pravdy; druhý moment, tedy ztráta schopnosti vidět, hledat pravé podstaty společenských procesů, vede ke slepé víře v omnipotenci politiky. Zkrátka, tato levice věří že jenom nějakým jediným, dílčím opatřením, a to primárně v oblasti politiky, dokáže cíleně a úspěšně změnit, zhumanizovat tento svět.

Přičemž k těmto politickým iluzím této levice patří jak víra v pouhé konvenční získání politických většin v parlamentech, tak ale i víra jakousi "všelidovou demokracii", tak ale i víra ve změnu vlastnických forem, jejich převedení z forem soukromovlastnických do forem kolektivních. Neboť i vlastnické formy jsou ve skutečnosti nakonec také součástí oné pouze vnějškové, povrchní sféry, vlastnický titul je až posledním článkem celého kauzálního řetězce. Nejvlastnější příčiny a faktory společenského dění, společenské skutečnosti leží až mnohem hlouběji.

Tohle tedy vytýkám současné levici: že od svého ideového protivníka pasivně převzala jeho povrchní formy myšlení, nechala se vlákat do jeho pasti pouhého politikaření, a že ztratila jakoukoli schopnost toho způsobu myšlení, který praktikovali velcí myslitelé minulosti.

Tato levice se tedy utápí jak v partikularismech, tak i v efemeritách, a není schopna se z tohoto bahna nicotnosti a pseudořešení vyhrabat ven. V tomto uzavření se do ulity "jediné správné pravdy" jde tato levice tak daleko, že už není ani schopna dosáhnout pochopení mezi jejími různými částmi; natožpak pochopení pro jiné části společenské reality vůbec.

To kritizování politického a ideového protivníka ve kterém současná levice vybíjí svůj intelektuální potenciál - to je ve skutečnosti velice snadné dílo. K tomu postačí obvykle jenom trochu ostrovtipu. Ale pokročit někam dále, k hledání skutečné skryté pravdy tohoto světa - k tomu je zapotřebí něco mnohem více, v prvé řadě ochota k vlastní nemilosrdné kritické sebereflexi.

"Zkoumal jsem sám sebe," prohlásil svého času Sokrates. Pokud by se současná levice závažně chtěla vyhrabat ze svého současného ideového marasmu, musela by dokázat učinit ten samý krok.

Mno, za mě:

-- "skutečné procitnutí" je hezký ideál, něco, k čemu je správné směřovat, ale v naší dialektické evoluční realitě existují jen dílčí, vynucená procitnutí. Nakonec se zkrátka ze svých chyb poučíme. U velkých věcí s obrovskými oběťmi.

-- protože se evoluce ukázala ne jako pozvolně se stupňující proces, ale jako skokový, kdy neexistují poloviční, třetinoví, čtvrtinoví atd. předchůdci geparda nebo tarantule, a potvrzuje to i dialektika, kdy antiteze nepřichází odněkud z vnějšku, ale dlouho raší v těle samotné teze, a syntetizující střet proběhne také skokově, rychle ...... bude globální syntéza biosféry a kultury velká ze své podstaty.

A rozhodně něco řešící.

Protože my netušíme, co ta syntéza stvoří -- někteří si třeba myslí, že se evolučně otevře kolektivní vědomí nebo tak.

Bude to každopádně úplně jiný svět, ne jen totéž po katastrofě.

Jsem přesvědčený, že se opravdu tvrdému střetu nejde vyhnout, jen mám naději, že přeživší budou prozíravější ve svém nitru, než my.

Takže z toho mi vyplývá, že právě ty dílčí dobře míněné snahy dávají nějaký smysl. Globální krizi nezabrání. Ale mohou mít vliv na její podobu a výsledek.