Před devadesáti lety se ulicemi Barcelony rozezněly tovární sirény. Odboráři a členové dělnických milicí volali ostatní na obranu před fašistickým pučem. 19. července 1936 nad ránem totiž vyjeli z několika barcelonských kasáren konvoje vojáků s cílem ovládnout strategické body ve městě. Stejně jako další metropole Španělska i Barcelonu se pokusili podmanit vzbouření generálové sympatizující s Mussoliniho Itálií a hitlerovským Německem.

Zvuk továrních sirén ale zburcoval celé město. Lidé narychlo vystavěli barikády a ozbrojence zastavili. Během několika hodin byly jednotky fašistických povstalců zahnány zpět do kasáren a obklíčeny dělnickými milicemi koordinovanými odboráři z Národní konfederace práce a anarchisty z Iberské anarchistické federace. Předseda autonomní katalánské vlády, levicový republikán Lluís Companys, předal odborovým vůdcům vládu nad městem. Delegaci odborářských a anarchistických předáků Companys tehdy řekl:

„Dnes jste se stali pány Barcelony a Katalánska… dobyli jste všechno a vše je ve vašich rukou. Pokud mě nepotřebujete nebo nechcete za prezidenta katalánské vlády, stanu se dalším řadovým bojovníkem proti fašismu. Pokud ale mému postu důvěřujete, já a moje strana vám budeme v dalším boji užiteční.“

Companys zůstal předsedou katalánské vlády, ale moc kontrolovali odbory a anarchisté. Barcelona se puči ubránila, celé Španělsko však nikoliv. O dva dny dříve, 17. července, totiž španělští generálové zahájili povstání v Maroku a během několika měsíců se k nim přidaly i další jednotky na Iberském poloostrově. Tak začala Španělská občanská válka.

Liberální ignorantství

Stejně jako před devadesáti lety se i dnes svět stále hlouběji propadá do fašismu. A stejně jako tehdy jsou zastánci demokracie zmatení a nepřipravení. Jak jinak totiž chápat například nedávný apel nestora globálního liberalismu, publicisty Fareeda Zakarii, aby liberalismus znovuobjevil svého „radikálního ducha“?

V komentáři s titulem „Aby liberalismus porazil socialisty a populisty, musí se radikálně změnit“, pro české čtenáře zveřejněném na stránkách časopisu Respekt, Zakaria pranýřuje levicové politiky v Británii a Spojených státech, kteří prý rozdmýchávají třídní boj a nabízejí jen zkratkovitá řešení ne nepodobná přístupu krajní pravice.

Demokracii podle Zakarii ničí oba „radikální“ póly spektra: Zatímco trumpističtí agenti nahánějí po ulicích amerických měst nevinné lidi, aby je kvůli barvě pleti nebo původu protiprávně vyhostili, demokratický socialista a starosta New Yorku Zohran Mamdani si dovolil zastropovat ceny nájmů nebo zavést bezplatnou péči pro předškolní děti. Pro Zakariu jen dvě strany téže mince.

Jak zmatený musí být liberální intelektuál, aby nedokázal rozlišit mezi péčí o děti či stabilním bydlením a po zuby ozbrojeným zakuklencem? Srovnávat ty, kteří chtějí spravedlivý svět, s lidmi snícími o etnických čistkách a útěku těch nejbohatších na Mars je projevem typického liberálního ignorantství, jehož jsou dějiny plné.

Zástupci liberálního středu tím navíc legitimizují právě ty síly, které dnes hrozí rozložit demokracii. Socialistická levice přitom jen usiluje o demokratizaci nejen politického provozu společnosti, ale i o zkrocení svévole trhů a o kultivaci hospodářského života. Což nahání Fareedu Zakariovi strach. Liberální politické myšlení však kromě zajištění občanských práv a individuálních svobod od svého zrodu sloužilo i k ospravedlnění majetkových nerovností mezi těmi, kdo dobývají zisk, a těmi, kteří na zisk musí pracovat. Liberalismus byl, je a bude ideologickým beranidlem kapitalismu.

Na pospas fašismu

Ve třicátých letech padaly evropské demokracie jedna za druhou na kolena před sílícím fašismem. Liberální střed nedokázal zamezit hospodářské krizi a jsa paralyzován vzpomínkami na hrůzy nedávné světové války, nedokázal se dlouho vzchopit k odporu. Kdo ale měl jasno, byla právě španělská levice, která se zrodila z rozpadu feudálního řádu v průběhu španělské industrializace v polovině 19. století.

Španělští dělníci na svou obranu zakládali odbory, požadovali politické ústupky, vedli stávky, protesty, stavěli barikády a chtěli spravedlivější svět. A když na počátku třicátých let dvacátého století padl režim generála Miguela Primo de Rivery a vznikla republika, španělská levice se stala jednou ze státotvorných sil nového demokratického zřízení.

Španělské demokracii však od počátku hrozilo nebezpečí vojenského převratu. Pravicově konzervativní kruhy kolem několika armádních generálů se bez úspěchu pokusily o puč v roce 1932, aby snahu zopakovaly o čtyři roky později i s podporou Mussoliniho i Hitlera. Byla to rozhodnost odborářů, anarchistických milicí a socialistické levice, co zamezilo pučistům v úspěšném ovládnutí řady španělských měst a strategických bodů.

Proměna Barcelony, ale i Madridu a celého republikánského Španělska bránícího se fašismu fascinovala řadu tehdejších pozorovatelů. Jen v Katalánsku levicová vláda zespolečenštila řadu továren, rozdala půdu bezzemkům a zbavila moci církev. Což, řekněme si rovnou, provázely násilnosti, které rozhodně nelze přehlédnout.

Zatímco Francovi pučisté měli přímou podporu německé Luftwaffe a italské armády, republikánské síly dostaly jen mizivou podporu Francie a Británie. Stalin, zastrašený tím, že španělský odpor proti fašismu vede protistalinská levice, intrikoval tak dlouho, až docílil podlomení anarchistického a socialistického křídla uvnitř republikánských sil. Bez podpory západních demokracií a zatížené vnitřními spory rozdmýchanými Sověty začali republikáni válku postupně prohrávat.

Zbytky nadějí pak republikánskému táboru vzalo podepsání Mnichovské dohody v září 1938 britským a francouzským premiérem. Na začátku roku 1939 padla Barcelona a s ní Katalánsko, načež Francův režim mezinárodně uznaly Británie i Francie. V březnu Franco dobyl Madrid a na jaře již kontroloval celé území Španělska. Začalo pronásledování republikánů a masakry Francových oponentů — řada z nich skončila v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen. Franco vládl Španělsku dalších třicet šest let.

Liberální ignorantství a síla levice

Ignorantství Chamberlaina i Daladiera je stejného druhu jako ignorantství Fareeda Zakarii. Ve stejné době, kdy německé letectvo bombardovalo Guernicu, vůdcové západních demokracií odmítali rozlišovat mezi zlem nacismu a příslibem spravedlivého světa nestalinistické levice. Nekonečným odmítáním systémových reforem vehnali demokracii do nové světové války. Zakaria a s ním i politici liberálního středu dělají stejnou chybu.

Politici liberálního středu zřetelně ztrácejí své pozice. V Německu roste podpora Alternativy pro Německo. Ve Francii žádný z Macronových zástupců nemá takovou podporu jako krajně pravicová Marine Le Penová, britská labouristická vláda donedávna vedená středovým Keirem Starmerem v preferencích ztrácí podporu ve prospěch krajní pravice. V posledních letech zřejmě nejvíce k reformám ochotná americká administrativa Joa Bidena pak nedokázala zastavit návrat Donalda Trumpa.

Na to, kolik proher ještě liberálové jako Zakaria potřebují k tomu, aby pochopili, že se tu nerozhoduje mezi dvěma zly, nelze za stávajících podmínek čekat. Na dnešním stole totiž leží boj mezi existenčním nebezpečím pro demokracii — fašismem — a požadavkem prohloubení demokracie, který předkládá obnovující se hnutí demokratického socialismu.

Levice podle všeho může spoléhat jen na sebe a na své síly. Bylo by proto chybou, kdyby se snažila vlichotit intelektuálům politického středu, lhostejným k systémovým krizím naší doby, zatímco by sama ztrácela energii na zvyšování své síly. Dostupné nájmy, zdanění bohatých, konec fosilních paliv, levné a zdravé potraviny — to není gulag, ale nutnost, jejíž podpora neplyne z debat, ale z reality žití ve světě, který se rozpadá.

Odboráři a anarchisté se mohli postavit fašismu a vládnout Barceloně právě proto, že se rozpadu světa snažili bránit nejen v debatách, ale všude tam, kde byly ohroženy základní podmínky pro život. Fakt, že na tuto tradici dnes obnovující se socialistická levice navazuje, možná děsí Fareeda Zakariu, ale zcela jistě i Donalda Trumpa. Není nakonec právě tento strach potvrzením, že jde o správnou strategii?