Nutno uznat: tento náhled M. Moravanského má svou určitou logiku. Především pod větu "liberalismus byl, je a bude ideologickým beranidlem kapitalismu" je možno se kdykoli s plným vědomím a dobrým svědomím podepsat.

Nicméně, základní vada jeho úvah a (levicových) vizí tkví v tom, že - jak tomu u vyznavačů radikální levice naprosto pravidelně bývá - z veškerého složitého a rozporuplného dějinného a společenského dění si značně selektivně vybírá jenom ty momenty které jsou v souladu s jeho obrazem světa, a potlačuje nebo přinejmenším marginalizuje ty které jsou s tímto jeho obrazem nekompatibilní. Které ho velmi významně zpochybňují.

Ano, on přiznává že existovalo pnutí mezi různými proudy levice; ale víceméně veškerou vinu hází pouze na Stalina. Není pochyb o tom že stalinští agenti v řadách revolucionářů zaváděli čím dál tím vice totalitní praktiky; nicméně i kdyby toho nebylo, je nutno považovat za vysoce pravděpodobné, že k zásadnímu, nepřekročitelnému ideovému rozkolu mezi levicí radikální a levicí umírněnější by došlo i tak. Ostatně, tyto totalitní praktiky vládnutí zaváděla i samotná španělská radikální levice.

A za druhé: M. Moravanský činí ten samý klasický krok jako všichni obdivovatelé a propagátoři španělské revoluce: vychvaluje jak prý úspěšně a efektivně fungovala revoluční komunitní ekonomika - ale zcela opomíjí naprosto výjimečné podmínky za kterých byla praktikována.

V časech války respektive rozpadu občanské společnosti se ekonomická aktivita přirozeně redukuje na produkci pouze zcela základních komodit: potravin a zbraní. Zde se jedná o čirou kvantitu, vyrábět co nejvíce. Za takto zcela zjednodušených podmínek samozřejmě může docela dobře (a dost možná i lépe) fungovat příkaznická ekonomika: a to jak na makroúrovni tak na mikroúrovni. To jest: jak v globálním měřítku tak i u jednotlivých subjektů je možno velmi snadno zjistit a kontrolovat, kdo kdy kolik čeho vyrobil.

Ale jakmile pominou tyto extrémní podmínky (občanské) války, a když se má jednat o to uspokojit i běžné potřeby obyvatelstva konzumním zbožím, pak tato příkaznická a kolektivistická ekonomika začne okamžitě dramaticky selhávat.

Což pak zákonitě vede k odporů uvnitř obyvatelstva; a protože vládnoucí moc není schopna dostát potřebám standardní tržní ekonomiky, nakonec jí nezbyde nic jiného nežli se přiklonit k mocenským nástrojům pro potlačení těchto lidových nepokojů.

Tak tedy závěrem ještě jednou: ano, M. Moravanský má naprostou pravdu se svou kritikou systémově konformní (to jest: systém kapitalismu glorifikující) ideologii liberalismu; nicméně tam kde by radikální levice měla nabídnout vlastní alternativy k tomuto liberalismu, znovu a znovu se utíká k vysoce selektivním, nereálným výkladům společenského a ekonomického dění.

P.S. A i ten způsob jak M. Moravanský vykreslil postoj Anglie a jmenovitě Francie ke španělské revoluci jen zčásti odpovídá realitě: zatímco konzervativní Anglie skutečně od samotného počátku odmítala jakoukoli podporu španělským republikánům, francouzský levicový premiér Daladier byl zpočátku naprosto nakloněn tomu jim tuto pomoc poskytnout. Ovšem - nakonec se musel podvolit tlaku jiných evropských mocností (v čele s Anglií), které se obávaly že španělská občanská válka by mohla velmi rychle přerůst v konflikt celoevropský. A to přece jenom nechtěl a nemohl riskovat.

Ano, čistý liberalismus nevnímající socioekonomické a systémové souvislosti je spíše součástí problému než řešením. Má být ale naším cílem nějaké "neliberální" uspořádání?

A k tomu liberalismu a kapitalismu - část voličů našich autoritářských stran možná trpí určitou nostalgií po "reálném socialismu", většinu ale tvoří příznivci kapitalismu.

Pane Dospivo, je nutno poznamenat že tohle je klasický trik (respektive argumentační faul) apologetů liberalismu, že vytvářejí umělou dichotomii "liberalismus - neliberalismus". (Přičemž tím druhým je automaticky míněn politický režim autoritářský, či přímo diktátorský.)

Dám Vám příklad, v čem spočívá falešnost argumentů tohoto druhu. Svého času řečtí sofisté například svému protějšku v diskusi položili otázku: "Přestal jsi bít svého otce?" Odpovědí bylo samozřejmě rozhořčené "ne", neboť dotyčný svého otce nikdy nebil. "V tom případě tedy svého otce biješ i nadále," zněl nicméně konečný argument sofisty.

Takže ještě jednou: dávejme si vždy veliký pozor na falešné dichotomie, a na příliš jednoduché úsudky. Skutečný život je (téměř) vždy mnohem složitější.

Především: liberalismus sám je velice ambivalentní princip (ostatně jako cokoli jiného); má bezpochyby svá pozitiva, ale má i své negativní stránky. Vždy záleží na kontextu, na tom které jeho vlastnosti či potenciály právě stojí v popředí.

Ano, liberalismus svého času znamenal velký projekt osvobození lidského jedince od moci státu státu, státní zvůle. O tom nelze pochybovat.

Jenže - na straně druhé ten samý liberalismus od svého samotného počátku znamenal také ztrátu odpovědnosti. Tím že těžiště práv přesunul kompletně ze státu na jedince, nezůstalo zde fakticky nic co by v tomto jedince ještě mohlo pěstovat, uchovat pocit osobní odpovědnosti vůči vůči celku, vůči zájmům celé společnosti. On ten stát totiž není jenom diktátem nad člověkem, ale zároveň je reprezentantem a garantem zájmu veřejného, zájmu společného. To je moment na který se velmi často zapomíná.

Takže my zde od éry novodobých občanských revolucí máme toto lidské individuum, dalekosáhle osvobozené od státní zvůle - ale zároveň uzavřené pouze do sebe, fixované jenom na svůj vlastní, tedy přinejmenším latentně egoistický zájem. S víceméně zcela vyhaslým pocitem odpovědnosti vůči zájmům celku.

Jak ostatně už Platón konstatoval při své kritice demokracie (fakticky se jednalo o kritiku právě demokracie liberální, liberalistické) - jako zcela první věc v této demokracii mužové přestanou být ochotni bojovat za svůj stát. To znamená: zcela u nich vyhasne pocit odpovědnosti vůči celku. A přitom - tehdy když se stát nedokázal ubránit agresi, a to ovšem právě bojovým nasazením vlastních mužů, pak to mělo za následek naprosté zničení celého státu, zčásti vyvraždění, zčásti zotročení všech jeho obyvatel.

Takže zpět k věci: liberalismus - se svým hypetrofovaným důrazem na svobodu jednotlivce - v člověku ničí, nebo přinejmenším silně podvazuje jeho pocit odpovědnosti vůči zájmům, vůči potřebám celku. A to i vůči potřebám zcela vitálním.

A nyní se podívejme na systém kapitalismu. Ano, i kapitalismus svého času přinesl určitou svobodu - jak na jedné straně svobodu podnikání (nesvázanou státním dirigismem), tak i svobodu pracovníka, nesvázaného feudálním systémem nevolnictví respektive roboty.

To všechno byly objektivně pozitivní momenty kapitalismu. Ovšem - velice rychle se ukázalo že tento "osvobozený" kapitalista respektive podnikatel má jediný zájem: hromadit bohatství pro sebe samého. Bez ohledu na všechno a na všechny ostatní. Takže své dělníky nemilosrdně vykořisťoval drasticky dlouhou pracovní dobou (v některých fabrikách dělníci dokonce i přenocovali, protože by vůbec nestačili z šichty končící v pozdních nočních hodinách včas dojít domů a ráno opět zpět k počátku ranní šichty); a stejně tak tento kapitalista bez jakýchkoli skrupulí už tehdy zplodinami své fabriky zamořoval životní prostředí.

Zkrátka: tento kapitalismus je založen na privátním, individuálním egoismu; a právě proto si tak dobře rozumí s liberalismem, který sice přichází s halasným projektem nekonečné lidské svobody, ale ve své reálné podobě tento liberalismus nakonec končí u toho samého ryze soukromého zájmu, spolu s marginalizováním zájmu veřejného.

Takže tedy: pokud kritizujeme kapitalismus, musíme skutečně té samé kritice podrobit i liberalismus, který je tohoto kapitalismu ideologickým fundamentem.

Ovšem: cílem není a nemůže být zřízení nějakého režimu antiliberálního; to o co se jedná musí být pozitivní překonání omezenosti tohoto liberalismu. Především se musí jednat o obnovení pocitu odpovědnosti vůči zájmům celku, odpovědnosti vůbec vůči vyšším hodnotám nežli je pouhý zájem privátní. Tento pocit, tento vztah odpovědnosti musí být obnoven (respektive vytvořen) nejen v produkční sféře (tedy u kapitalistů), ale i u každého jednotlivého člena této společnosti.

Vraťme se ještě jednou k otázce, respektive k ambivalentnímu charakteru liberalismu. Veškerá bída současné éry vývoje lidstva spočívá v jejím partikularismu, a zároveň v povrchnosti jejího myšlení. Každý z celé řady navzájem konkurujících politických a ideových konceptů je nezlomně přesvědčen že on a právě on v sobě obsáhl celou pravdu, definitivní spásu pro celé lidstvo - a přitom se pouze křečovitě drží své vlastní, toliko v některých aspektech platné pravdy.

A tak například komunisté se domnívali že lidstvo jednou provždy osvobodí prostě tím že změní vlastnické poměry ze soukromých na kolektivní; liberálové oproti tomu tuto svou "naprostou svobodu" spatřují v pouhé emancipaci individua. Zatímco demokraté si namlouvají že všechny problémy lidské společnosti jednou provždy vyřeší tím, že před člověka postaví volební urnu.

Ano, každý z těchto politických konceptů má určitou část pravdy; ale každý z nich stejnou měrou selhává tam, kde by měl být schopen řešit c e l ý, kompletní problém přítomnosti člověka ve společnosti, v jeho lidském světě. Jenže - člověk sám je vždy takovouto celistvou entitou jeho života vnitřního i vnějšího, individuálního i společenského; a tato celistvost jeho bytí se nedá donekonečna klamat pouhými ideologickými kamuflážemi, ať napohled jakkoli přesvědčivými. Člověk sám sice většinou nedokáže prohlédnout faleš skrytou za těmito zdánlivými, dílčími pravdami; ale jeho nitro se oklamat nedá, čím dál tím naléhavěji mu dává znát že tento napohled tak svobodný svět je ve skutečnosti nepravý, jeho autentickému lidskému nitru vzdálený, v plném slova smyslu ne-lidský.

Ano, i v dosavadních dějinách existovala doposud pouze partikularistická řešení; ale ta odpovídala dosaženému, taktéž ne plně rozvinutému stupni vývoje společnosti i samotného člověka. Ale vše hovoří pro to že právě v současné době se nacházíme v té historicky i evolučně přelomové situaci, že žádná pouze partikularistická řešení už nikdy nebudou postačující. Člověk moderní společnosti vnitřně vyspěl, dozrál už alespoň tak daleko aby mu jeho nitro začalo vysílat zřetelné signály, že tato partikularistická řešení nikdy nemohou dostát jeho nároku na autenticky lidský svět.

A tak se současný člověk stále více potácí mezi přetrvávají vírou ve staré partikularistické politické formy (liberalismus, demokracie, komunitarismus) a mezi narůstajícím tušením, že to vše je nakonec jenom podvod na jeho duši, na jeho nároku na pravé, nezkrácené lidství. On by chtěl někam dále; ale nemá odvahu odpoutat se od těchto starých forem, vláčí je za sebou jako železné koule na nohou.

Radikální levice v Lipsku zachraňuje demokracii:

https://www.gofundme.com/f/gemeinsam-fur-das-stay-wir-brauchen-dich?attribution_id=sl%3Adb5e95c5-24f1-4067-9a68-53ff10ca2193&lang=de_DE&ts=1781553531&utm_campaign=fp_sharesheet&utm_content=amp20_t1&utm_medium=customer&utm_source=whatsapp&fbclid=PAZXh0bgNhZW0CMTEAc3J0YwZhcHBfaWQMMjU2MjgxMDQwNTU4AAGnYFnxMbT00Dk7_LKlVCNg1qAP7qyvW0qU-ppmao1YQXVeyigEPRFg-bnsI2U_aem_YWdncwBbl0aSa5L8TVX56MNvQoaN&brid=YWdncwESH6klq3HhnEzWm-o5M-ph&utm_id=97760_v0_s00_e0_tv6_a1dennhaweevak

Ano, je to volajaké zmätené.

Matěj Moravanský píše v článku o demokratické levici, event. o demokratickém socialismu. Zakaria, který ho tak rozčílil, píše o "povstalecké levici" (insurgent Left) – což opět ale není radikální levice, nýbrž levicové křídlo mainstreamové Demokratické strany. O tom, že by snad byl současný britský premiér "radikální levičák", nemá ani smysl uvažovat; představuje to, co bývalo pravé křídlo sociální demokracie (když ještě někde nějaká existovala, jinak než podle jména).

Proč Deník Referendum napadl ten matoucí titulek s "radikální levicí", je pro mě upřímně řečeno záhadou.

Proč Deník Referendum použil ten matoucí titulek s "radikální levicí"? Protože Matěj Moravanský si za vzor demokracie bere „španělskou levici“ [republikány], přestože sám neochotně připouští, že o žádný vzor demokracie vlastně vůbec nešlo.

(Pravda je, že ty dnešní útoky radikální levice proti křesťanům jsou s republikánským vražděním katolíků během španělské občanské války zatím zcela nesrovnatelné.)

Matěj Moravecký si bere za vzor potlačení pokusu o vojenský puč ve prospěch fašistické generality. To za radikálně levicové nepovažuji a shodou okolností to za radikálně levicové nepovažovali ani tehdejší občané Barcelony. Anarchistické odbory tehdy vojensky porazily vycvičené a dobře vyzbrojené pučistické jednotky jen díky tomu, že měly masivní podporu obyvatelstva.

Republikáni nebyli ti, kdo ve Španělsku zvěrstva rozpoutali, i když se rychle naučili vraždit jako Francova soldateska — málem jsem napsal "stejně jako Francova soldateska", ale to by nebyla pravda; ta fašistická banda zmasakrovala minimálně desetkrát víc civilistů.

A mimochodem – republikáni nevraždili katolíky (to by velká část z nich musela spáchat sebevraždu), ale příslušníky katolického kléru (některé příslušníky – dokonce i v tomto ohledu je věc dost složitá; existovali také katoličtí kněží, kteří byli aktivními republikány).

Nechci hájit zvěrstva té či oné strany občanské války, ale tu a tam se setkávám s pokusy o rehabilitaci té krvavé diktátorské stvůry Franca (z toho Vás nepodezírám) — a co je moc, to je moc.

Máte pravdu, Matěj Moravanský si bere za vzor potlačení pokusu o vojenský puč ve prospěch fašistické generality a píše o tom, jak třeba i „proměna Madridu a celého republikanského Španělska bránícího se fašismu fascinovala řadu tehdejších pozorovatelů“. Ano, tak například pozorovatel Mezinárodního výboru Červeného kříže byl natolik „fascinován“ neustávajícími republikánskými masakry vězňů nedaleko obléhaného Madridu až mu z toho spadlo letadlo, ve kterém cestoval do Francie.

Levicoví radikálové ale začali s vražděním – jak vy říkáte – „příslušníků katolického kléru“ už v roce 1934, ještě před začátkem občanské války, takže těžko říct, kdo se to od koho naučil. A jak dokládají třeba ty masakry politických vězňů v okolí obléhaného Madridu na podzim 1936, ve vraždění se pak už neomezovali pouze na „některé příslušníky katolického kléru“.

Vždycky jsem si myslel, že obě strany španělské občanské války se chovaly jako hovada utržená ze řetězu, čímž netvrdím, že se tak choval každý. Zároveň ani nešlo o jednoduše přehledný konflikt dvou stran. Když se George Orwell pokoušel vysvětlit, kdo s kým a proti komu vlastně bojuje, neměl to úplně snadné. (Šéf POUM byl umučen vlastními „republikány“, Orwellův velitel strávil více než rok v republikánském vězení a sám Orwell pak musel před „republikány“ ze Španělska uprchnout.) Vnímat španělskou občanskou válku jako boj dobra a zla je prostě natolik zjednodušené, až to není pravdivé. Ideologizace dějin a privatizace „pravdy“ vede bohužel právě k té polarizaci a destabilizaci společnosti, před kterou nás (podle Deníku Referendum – či Matěje Moravanského) radikální levice chce zachránit. Například preambule španělského „zákona o demokratické paměti“ z roku 2022 „opomíjí jakoukoliv vinu republikánů na masových vraždách, vyzdvihuje Druhou (španělskou) republiku

(1931–1936) jako demokratický režim, předestírá velmi zjednodušený příběh o dobrých republikánech a jejich „fašistických“ vrazích, rozšířený na přelomu 80. a 90. let 20. století, jejž naopak historická obec ve Španělsku ani v zahraničí už dlouho nebere vážně, a de facto znevažuje složitý a úspěšný proces přechodu k demokracii. Kdyby text preambule někdo publikoval jako článek v levicovém tisku, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ve Španělsku je to ale výklad historie, který je nyní obecně závazný

pro všechny.“ https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2024/10/PD_02_2024_spanelsko_web.pdf

A) Španělská válka začala jako krvavý puč generálské chunty proti demokraticky zvolené vládě.

B) Obě strany začaly v průběhu občanské války brutálně vraždit. A katolický klér se pro velkou část republikánů – a předtím účastníků všech španělských revolt po carlismu – rovnal opoře té nejodpornější utlačovatelské vrstvy. Ale to neplatilo o katolických věřících. Takže na obou stranách konfliktu byly zavražděny desetitisíce katolických věřících, nikoliv však programově proto, že byli katolíci (to by bylo absurdní, zvláště ze strany Frankových hrdlořezů) -- jako např. bylo při vraždění po pádu Mnichovské republiky rad zavražděno ve vztahu k obecné populaci relativně víc Židů než katolíků — a přesto to vraždění nebylo záměrně antisemitské.

C) Barcelonská obrana ústavního pořádku proti zdivočelé fašistické soldatesce -- a na tu se odvolává M. M. -- proběhla bez nějakého masivního vraždění civilistů (jakéhokoli vyznání) ze strany vítězů.

D) Ano, zákon o historické paměti se soustřeďuje na zločiny Frankova režimu. Ten totiž nepřestal vraždit a utlačovat v roce 1938, ale až někdy v šedesátých letech, kdy se konečně stabilizoval jako pouze odporná postfašistická diktatura. Diktatura, která pěstovala paměť svých mučedníků, a proto právě v této záležitosti nebyla potřeba vypomáhat historické paměti zákonem.

E) Máte pravdu a už jsem to psal v reakci na M. M. -- ta obrana republiky se poměrně rychle zvrhla do frakčních bojů (Franco by bez toho, že se jednotlivá republikánská křídla navzájem vraždila, pravděpodobně nevyhrál).

F) Ten text na portálu USTRu svědčí o tom, že ta instituce by přes všechny reformy stále ještě „měla nebejt".

Z důvodu náboženské identity bylo během španělské občanské války zavražděno přibližně 3000 laiků. Jestli chcete, mohu je začít jmenovat. Náboženské projevy byly kriminalizovány, jakýkoliv projev katolické víry byl automaticky považován za projev sympatií k frankistům, o pomoci pronásledovaným kněžím samozřejmě ani nemluvě.

Masové vraždění propuklo v Barceloně okamžitě během pouličních střetů v červenci 1936, byly povražděny desítky řeholníků, z hrobů byla vytahována těla řádových sester a mnichů, republikáni je vystavovali v ulicích před vypálenými kostely a nutili kolemjdoucí, aby na ně plivali.

https://www.cambridge.org/core/journals/comparative-studies-in-society-and-history/article/abs/revolutionary-exhumations-in-spain-july-1936/7F7652864546B831390E36957F0F2EB5

Pravda je, že barcelonský biskup se od července do prosince skrýval, takže byl popraven až v prosinci společně se svým ochráncem.

Klidně jmenujte. Já bych si ten luxus s obětmi druhé strany nemohl dovolit, na to jich bylo příliš mnoho. A ano, biskup, který podpořil puč, se po jeho porážce skrýval; to tak u poražených vlastizrádců bývá — vím, přijde Vám to formalistické, ale v té Barceloně se jednalo o povstání proti legální vládě (které vojenští účastníci puče přísahali věrnost). A ano, popravili ho, dopustil se hrdelního zločinu.

Republikánská strana se v letech 1936–1938 dopustila tisíců sprostých vražd a spáchala neodpustitelná zvěrstva (ono je málo občanských válek, kde by to některá strana nečinila, ale to nic neomlouvá). O tom se s vámi nepřu, jde mi o charakter náboženské války, do které španělskou občanskou válku pasujete.

„Jednalo o povstání proti legální vládě. Popravili ho, dopustil se hrdelního zločinu.“

---------------

Tak třeba ta Babišova vláda je také legální vláda, ale nemyslím si, že Mikuláš Minář by měl být popraven.

Nemůžete přece schvalovat popravy bez soudu, to je naprosté šílenství. Takhle se nezachraňuje demokracie, tím se naopak jakýkoliv režim způsobilosti k demokracii zcela zbavuje a stává se nelegitimním. Pokud by bylo možné popravit člověka za negativní vztah k vládnoucímu režimu, v čem se to pak bude lišit od heydrichiády?

Neschvaluji žádné popravy, jsem odpůrce trestu smrti. Popisuj historickou událost, nehodnotím ji.

Píšete „dopustil se hrdelního zločinu“, i když soud nic takového nekonstatoval, protože neproběhl. Vaše vyjádření je tedy popis historické události, nebo subjektivní hodnocení?

Popisem historické události je podle mě pouze část vašeho vyjádření („popravili ho“).

Konstatování „dopustil se hrdelního zločinu“ je pak samozřejmě vaše hodnocení.

Podporoval aktivně vojenské spiknutí proti legálně zvolené vládě. To byl hrdelní zločin ve všech zemích tehdejší Evropy. Tolik fakta.

Popravy bez soudu z důvodu, že někomu nějaké jednání přijde jako hrdelní zločin ve všech zemích tehdejší Evropy určitě běžné nebyly. Nejvíce běžné to bylo v tehdejším Sovětském svazu, kde přibližně ve stejnou dobu probíhalo zhruba tisíc poprav denně, ale ani tímto rozhodným postupem se demokracii bohužel zachránit nepodařilo, a to i přesto, že někteří historici (podle bývalého děkana FF UK) poukazovali na demokratický prvek těchto poprav bez soudu. Jejich hlas ale bohužel zanikl v řevu extrémní pravice.

Španělská radikální levice navíc v počtu poprav bez soudu zaostávala nejen za tehdejším Sovětským svazem, ale dokonce i za pučisty generála Franca, z čehož lze tedy celkem bezpečně dovodit, že i kdyby radikální levice ve Španělsku nakonec zvítězila, počet popravených vlastizrádců byl tak nízký, že demokracie neměla vůbec žádnou šanci.