„Tohle je naše hlavní ulice s obchody. O kousek dál máme i náměstí a kostel!“ směje se sarkasticky moje kamarádka Blanca, zatímco vystupujeme z auta. Pobaveně ukazuje na rezivějící ceduli, z níž se ve velkém odlupuje bílý nátěr a na níž stojí modré na bílém „Ayuntamiento de Totana“, tedy „Radnice Totany“. „Abdou občas žertuje, že to tu vypadá jako v Banjulu (hlavním městě Gambie, pozn. red.). Cítí se tu jako doma,“ nepřestává si z městečka utahovat barcelonská rodačka.

„Hlavní ulici“ Totany, třicetitisícového města v malé jihošpanělské provincii Murcia, lemují nízké oranžové budovy a holé stromy, které pro kroutící se výčnělky ořezaných větví působí málem hrůzostrašně. O pozdním sobotním odpoledni tu kráčí jen tolik živáčků, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky. Na náměstí přešlapuje pár lidí — mají tu stánek s pivem a na pódiu se dokonce někdo párkrát nadechl do trumpety. Prý se tu má dnes konat karneval.

Z Afriky rovnou do Totany

Okolo Totany nic než pole. Na černých plastových pruzích se povalují hlávky salátu, o kus dál rostou temně zelené listy brokolic nebo svěže zelené hlavy artyčoků. Olivové háje střídají růžovějící mandloně s květy jemnými a pomačkanými, jako by byly z krepového papíru.

Provincii Murcia se přezdívá „zahrada Evropy“. Zemědělství se na HDP regionu podílí přibližně patnácti procenty a více než devadesát procent odsud vyvážených plodin putuje do unijních zemí.

Za posledních padesát let se populace Totany více než zdvojnásobila, a to částečně díky příchodu migrantů a migrantek, jejichž ruce sklízí plody místního zemědělství. V osmdesátých letech sem za prací začali přicházet lidé z Maroka, na konci devadesátých let z Jižní Ameriky, především z Ekvádoru. Před dvaceti lety pak začali do Totany přijíždět lidé z Afriky, nejčastěji ze Senegalu či Gambie.

Ti všichni se mezi pátou a sedmou hodinou ranní trousí na parkoviště před supermarketem Día, odkud je na pole odvážejí autobusy či dodávky. Na sobě mají několik vrstev oblečení (přes kšiltovku naraženou kapuci, kraťasy natažené přes šusťáky), které budou se sílícím sluncem postupně odhazovat. Na parkovišti se posadí do řady na chodník a upírají zraky na obrazovky telefonů — dokud můžou. Některé firmy totiž zakazují brát si s sebou telefon na pole.

Několik měsíců pracoval na poli i Blančin kamarád Abdou, který do Španělska přišel před třemi lety z Gambie. „Myslel jsem si, že to bude snadné — ve skupině s námi bylo i několik starých lidí. Mýlil jsem se! Sbíral jsem papriky a to je jedna z nejhorších prací vůbec, musíš se pořád hrbit, bolelo mě celé tělo. Ti staří už vědí, jak na to, takže jsou rychlejší než ostatní — ale na jejich zdraví se tolik let na poli určitě podepíše,“ přemítá Abdou.

„Mnoho z nich přijede z Afriky rovnou do Totany, nic jiného neznají. Ani je nenapadne, že by mohli dělat něco jiného. Třeba pracovat ve skladě nebo v obchodě. Berou to jako fakt: jsem migrant, nezbývá mi než se lopotit na poli. Španělé jsou výhradně v rolích šéfů nebo majitelů,“ pokračuje.

Žijí jen pro práci

Mnozí z těch, kdo denně vstávají v pět ráno, aby se postarali o to, že evropským strávníkům kdykoli přistane na talíři salát, ve Španělsku pobývají nelegálně. Migrantů bez povolení k pobytu žije v zemi něco mezi půl milionem a osmi sty padesáti tisíci. Dle odhadů místní buňky levicové strany Podemos pětačtyřicet tisíc z nich žije právě v provincii Murcia.

Patří mezi ně i trojice Senegalců, kteří se představují jako Abdullah, Momo a Bobo a s nimiž se setkávám o pondělním večeru u šedého plastového stolu na terase kavárny. Abdullah sem přiletěl před třemi lety s dočasným povolením k sezónní práci, po jehož vypršení se rozhodl zůstat. Momo a Bobo ke španělským břehům připluli s pašeráky na rybářské lodi.

Všichni tři zde jsou z téhož důvodu jako většina jejich spoluobčanů: aby živili své chudé rodiny. Teď zrovna sklízejí pomeranče a mandarinky. Že nemají povolení k pobytu a práci, zemědělským firmám v regionu nevadí. Platí je nicméně za sklizené množství, nikoliv za hodinu. „Takže pokud si dáme během práce pauzu, zaplatíme za ni. Výše naší mzdy se každý měsíc mění,“ vysvětluje Abdullah, dvaatřicetiletý muž s širokým úsměvem a v elegantním šedém svetru.

Pracují šest, občas i sedm dní v týdnu. Na pole jedou v šest ráno, vracejí se mezi pátou a šestou odpoledne. Vydělají si mezi tisícem a patnácti sty eur měsíčně. Minimální španělská mzda je dvanáct set eur za čtyřicet hodin práce týdně — a k tomu zpravidla třináctý a čtrnáctý plat. Všichni tři přitom několik set eur z každé výplaty obratem posílají rodině.

„Nemáme moc času chodit ven. Přijdeme domů, uvaříme, trochu si odpočineme a další den vstáváme zase v pět,“ odpovídá pětadvacetiletý Momo, když se ptám, jak se jim tu žije a jak vycházejí se Španěly a ostatními migrantskými komunitami. Zatímco Španělé tak rádi zdůrazňují, že pracují, aby žili, o migrantských pracovnících v místním zemědělství často platí, že žijí jen pro práci.

V polovině ledna policie v provincii Murcia vysvobodila pětašedesát migrantů bez papírů z „polootrockých podmínek“ v zemědělské firmě. Dle policejního vyšetřování byli dotyční nuceni pracovat čtyřiadvacet hodin v kuse, spali v přeplněných pokojích vyplněných matracemi, kde si zároveň špinavým kuchyňským náčiním připravovali jídlo. Policie označila jejich podmínky za „nelidské“, „ponižující“ a „nezdravé“.

Jak ve své reportáži popisuje Berta Chulviová, přítomnost migrantů bez povolení k pobytu zemědělským firmám usnadňuje vykořisťovat i ostatní zaměstnance. Firmy totiž dávají legálním pracovníkům najevo, že pokud s pracovními podmínkami nejsou spokojeni, lze je snadno nahradit lidmi bez dokumentů, kteří jsou ochotni pracovat za ještě horších podmínek.

Náš senegalský kamarád bez papírů mezitím chodí do práce už několik dní s bolavou nohou. Zřejmě si při nedělním fotbale zlomil dva prsty. Na zdravotní péči má ve Španělsku teoreticky nárok každý bez ohledu na svůj právní status. V praxi však ztěžují přístup migrantů bez papírů ke zdravotní péči administrativní překážky, které se v jednotlivých samosprávách liší. A pak také strach přiznat svou přítomnost v zemi před veřejnými institucemi — ačkoli deportace ze Španělska se dějí spíš vzácně.

Z téhož důvodu se migranti bez dokumentů zdráhají policii nahlásit, pokud se na nich někdo dopouští násilí či bezpráví.

Legalizaci podpisem podpořilo sedm set tisíc občanů

Zranitelnost migrantů a migrantek bez papírů se naplno projevila během koronavirové pandemie. Jelikož pro španělský stát neexistují, neměli v případě ztráty práce v důsledku pandemických omezení nárok na státní podporu. A mnozí tak skončili na ulici.

V roce 2020 proto vzniklo hnutí Regularización Ya! (Regularizace Teď!), které napříč zemí spojilo migrantské asociace, levicové kolektivy nebo třeba katolické organizace, které s migranty bez papírů pracují v rámci humanitární pomoci. Jak napovídá název, hlavním požadavkem hnutí byla masová regularizace: aby stát umožnil migrantům bez dokumentů svůj pobyt v zemi legalizovat.

Vláda, vedená od roku 2018 socialistou Pedrem Sánchezem, však reagovala negativně, pročež se hnutí vydalo cestou takzvané Občanské zákonodárné iniciativy (španělsky Iniciativa Legislativa Popular). Jde o nástroj přímé demokracie, který parlamentu ukládá povinnost zabývat se občanským návrhem zákona, pokud jej úředně ověřeným podpisem podpoří alespoň půl milionu občanů a občanek.

„Podpisy jsme sbírali čtyři roky — jako dobrovolníci, bez institucionální podpory, napříč zemí. Byla to velmi náročná kampaň. Mnoho lidí nás podporovalo, leckdo to ale v průběhu vzdal, protože nevěřil, že někdy uspějeme,“ líčí na debatě antirasistických kolektivů v murcijském parku za nezvykle větrného únorového odpoledne aktivistka Belinda Ntutumu, která kampaň koordinovala právě v provincii Murcia.

Hrozilo, že minimální počet podpisů nesesbírají během stanovené lhůty. Požádali proto o její prodloužení — a nakonec občanských podpisů sesbírali sedm set tisíc.

Politická hra, v níž vyhrávají všichni

Ani to však středolevicovou španělskou vládu neobměkčilo. Jak popisuje investigativní novinář José Bautista, občanské vůli navzdory tři největší španělské strany — socialisté, lidovci a nacionalistická strana Vox — plánovaly v hlasování v dubnu 2024 odmítnout byť i pouhou parlamentní debatu o návrhu regularizace.

„Těsně před hlasováním však katolická církev zatlačila na lidovce, aby parlamentní debatu o regularizaci podpořili. Jakmile socialisté zjistili, že by ve svém postoji zůstali sami s krajní pravicí, taktéž otočili,“ vysvětluje Bautista.

Bautista vloni na podzim hovořil jak s ministryní pro inkluzi, sociální bezpečnost a migraci Elmou Saiz Delgadovou, tak s ministrem vnitra Fernandem Grandem—Marlaskou: „Oba mi tehdy řekli, že jsou proti tomu, aby vláda regularizaci prostřednictvím královského dekretu umožnila.“

Přesto však vláda letos 27. ledna oznámila, že masovou regularizaci prostřednictvím takzvaného královského dekretu (vládního nařízení podepsaného králem) umožní. Ministryně Saiz Delgadová se zářícím úsměvem do kamer ohlašovala, že posilují „migrační model založený na lidských právech, integraci a společném soužití, který je slučitelný jak s hospodářským růstem, tak se sociální soudržností“.

Schválení regularizace je však spíš než výrazem politické péče o lidská práva výsledkem politických vyjednávání mezi socialisty a stranou Podemos. Podemos totiž před rokem z vlády odešli, pročež španělská vláda ztratila většinu. Parlamentní volby se konají až v létě 2027 a má-li být vláda po zbytek volebního období akceschopná, Podemos potřebuje. Ti svou podporu pro vládu směnili právě za požadavek masové regularizace.

Aktivistka Ntutumu nicméně během našeho rozhovoru nad hrnkem mléčné kávy vyjadřuje pochybnosti i nad čistotou úmyslů Podemosu: „Podporu levicových stran jsme potřebovali. Mezi naše politické spojence patřili Podemos nebo Spojená levice, ale politické strany nás v průběhu kampaně opustily, protože nevěřily, že regularizace vyjde.“ Nyní však Podemos potřeboval jasný požadavek, s nímž uspěje, aby prokázal, že navzdory odchodu z vlády má stále moc.

„Politické strany si dnes chtějí za regularizaci připnout na hruď medaili, aniž by prohodily slovo s námi, kdo jsme se o regularizaci zasazovali šest let. Zacházejí s námi jako s pouhými politickými nástroji. Jsme však zároveň političtí aktéři! I proto je regularizace tolik důležitá: abychom se mohli beze strachu organizovat, potřebujeme povolení k pobytu,“ podotýká Ntutumu.

A s úsměvem dodává: „Je to politická hra, v níž v tuto chvíli všichni vyhrávají. Někdo z regularizace získává politické body, my vyhráváme práva.“

Normalizace skutečnosti

O legalizaci pobytu bude moct požádat každý, kdo prokáže, že v zemi pobývá alespoň pět měsíců. Dalšími podmínkami jsou pas a čistý trestní rejstřík. A to bez ohledu na to, zda jde o uprchlíka či takzvaného ekonomického migranta. Žádosti bude možné podat na jakémkoliv veřejném úřadu v zemi, a to mezi letošním dubnem a červnem. Migranti získají již pouhým podáním žádosti povolení pracovat a v případě úspěchu získají na rok jak povolení k pobytu, tak povolení k práci, které si budou muset následně obnovit.

Nejde přitom o žádný nový progresivistický výmysl, nýbrž o sedmou masovou regularizaci migrantů bez papírů ve Španělsku za posledních padesát let. Za vlády lidoveckého premiéra Josého Maríi Aznara mezi lety 1996 a 2004 legalizovalo svůj pobyt v rámci tří vln regularizací více než půl milionu lidí. Poslední regularizace se pak uskutečnila za vlády socialisty Josého Luíse Rodrígueze Zapatery v roce 2005 v kontextu boomu stavebního průmyslu.

„Nejde o nic jiného než o normalizaci skutečnosti, o nutnost. Obrovské množství lidí bez dokladů pracuje v zemědělství, pohostinství, v sektoru péče — a to bez jakékoliv smlouvy. Kdyby tito lidé zítra začali stávkovat, bylo by to pro náš hospodářský a rodinný systém horší než výpadek elektřiny,“ otevírá náš rozhovor murcijský novinář Paulino Ros, zatímco nám v marocké kavárně z kovové konvičky nalévá mátový čaj — tím „správným“ marockým způsobem, z výšky.

Debatě o regularizaci dominuje právě ekonomický pragmatismus. Drtivá většina lidí bez povolení k pobytu přišla do Španělska pracovat, pro nelegální právní status jim však nezbývá než pracovat na černo. Pročež jsou snadněji vykořisťovatelní, zatímco státu unikají daně.

Jak upozorňuje Ros, mezi těmi, kdo migrantskou pracovní sílu potřebují, jsou firmy napojené na pravicové strany — které se teď regularizaci vzpouzejí. Například první vůdce Vox v provincii Murcia a zároveň první poslanec Voxu v regionálním parlamentu Pascal Salvador Hernandéz byl dlouholetým členem správní rady sdružení ProExport, které reprezentuje největší zemědělské korporace v regionu. „Jenže zaměstnávat lidi bez dokladů je pro ně mnohem výhodnější,“ dodává Ros.

Vloni španělská ekonomika vyrostla o téměř tři procenta, což z ní vedle té polské činí vůbec nejrychleji rostoucí ekonomiku v unii. Nezaměstnanost spadla poprvé od finanční krize v roce 2008 pod deset procent. „A dokonce i velmi konzervativní instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Evropská centrální banka vydávají zprávy o tom, že na španělském růstu se významně podílí migrantská práce,“ upozorňuje Bautista.

Dle právní poradkyně Elisabeth Llanosové regularizace zároveň představuje nápravu problémů plynoucích z dlouhodobého přehlcení cizineckých úřadů. Lidé bez povolení k pobytu mohou svůj pobyt v současnosti legalizovat na základě předběžné pracovní smlouvy. „Minulý týden mi přišlo rozhodnutí o žádosti o legalizaci pobytu, kterou jsme podávali v květnu 2025. Jenže zaměstnavatel na vás nemůže čekat devět měsíců,“ vysvětluje Llanosová.

Pravicové protiargumenty lze snadno vyvrátit

Španělská pravice proti regularizaci brojí několika argumenty. Tvrdí, že způsobí „lákací efekt“ (španělsky efecto llamada) a do země přivábí další migranty. „O žádném ‚lákacím efektu‘ ovšem nemůže být řeč. Ti lidé tady už tady jsou. Není to tak, že zítra dorazí další a my uděláme novou regularizaci. Od poslední regularizace uplynulo dvacet let,“ upozorňuje Llanosová.

Stejným argumentem lze vyvrátit kritiku, že hrozí přehlcení veřejných služeb a trhu s bydlením. Bavíme se totiž o lidech, kteří již ve Španělsku bydlí a mají nárok na zdravotní péči, zatímco jejich děti mají právo na vzdělání.

Vedle toho španělská pravice tak jako pravice všude jinde označuje migraci za zdroj kriminality — přestože podmínkou regularizace je čistý trestní rejstřík a přestože riziko kriminality zvyšuje především socio-ekonomická marginalizace, k níž může vést právě prekérní ilegální status.

Už vůbec pak neobstojí tvrzení, že si španělská levice regularizací obstarává voličstvo pro příští volby. Tak jako všude jinde volebním právem disponují pouze občané — a migranti s platným povolením k pobytu budou moct o občanství požádat nejdříve za několik let.

V rozporu se zakořeněnou představou tvoří asi devadesát procent migrantů bez papírů ve Španělsku lidé z Jižní Ameriky, jež španělská ultrapravice s oblibou využívá pro argument ve stylu „nejsem rasista, Latinoameričané jsou naši bratři, ale…“. Nadpoloviční většinu mezi lidmi bez povolení k pobytu představují ženy.

K demagogickým zkratkám se přitom uchyluje nikoliv pouze nacionalistický Vox, ale i lidovci. Což ve výsledku hraje do karet španělské levici. „Chtějí totiž ukázat, že lidovci už nejsou umírněná konzervativní strana, nýbrž že se čím dál více podobají Voxu,“ upřesňuje novinář Bautista.

Jediný pravicový protiargument, který se zakládá na pravdě, tak je, že se Španělsko vydává opačným směrem než zbytek Evropy. V kontextu současné politické atmosféry a utužování migrační politiky napříč Unií vyvolalo rozhodnutí Španělska pozdvižení. Desátého února se o španělské regularizaci dokonce debatovalo na půdě Evropské komise.

Pro zpravodajský server Euronews několik evropských komisařů anonymně vyjádřilo s krokem Sanchézovy vlády nesouhlas — Španělsko prý svým rozhodnutím vysílá opačný signál, než jaký se snaží svou restriktivní migrační politikou vyslat Evropská unie. Oficiální stanovisko Evropské komise nicméně je, že migrační politika je v gesci jednotlivých států, které nesou zodpovědnost za to, aby jejich rozhodnutí neměla negativní dopady na ostatní unijní státy.

Společenská shoda

Dle sociálního pedagoga a aktivisty ze spolku Soužití bez rasismu Juana Guirady se nicméně v samotném Španělsku proti regularizaci nikdo kromě Voxu a lidovců hlasitě nevymezuje: „Ba, řekl bych, že ohlasy jsou spíš pozitivní. Nikdo mi kvůli mým prohlášením o regularizaci nenadává do zaprodanců — tak jako u jiných témat. Církevní představitelé schvalují regularizaci z humanitárního hlediska, zaměstnavatelům z ní plynou praktické výhody. Věřím, že na tom prostě panuje společenská shoda.“

O jeho tvrzení se sama přesvědčuji v ulicích Totany. „Kdo pracuje na polích? Migranti bez papírů. My na poli pracovat nechceme, chybí tu ruce na práci,“ souhlasí Mateo, důchodce v černé teplákovce, který pracoval celý život na stavbě a nyní si vychutnává slunečné odpoledne na lavičce v parku.

„S regularizací nemám nejmenší problém,“ odpovídá brýlatý čtyřicátník v béžové bundě, který s přáteli usrkává z lahváče na terase kavárny. „Jenže celá Afrika se sem nevejde. Když moje matka odcházela v šedesátých letech do Francie, měla povolení k práci, bez něj by ji hnali!“ durdí se v reakci jeho kamarád, zrzavý vlasáč s vizáží starého rockera.

„A ty si myslíš, že před občanskou válkou utíkali lidé s povolením k práci?“ odpovídá první muž. Rocker se rozpovídá o tom, kolik vydělávají pašeráci a jak je v tom Evropa podporuje. „Poslouchej, my neříkáme, že pašeráci jsou super a že evropští politici dělají všechno správně. Ale to není chyba těch lidí,“ naléhá na něj dobrácky kamarádka s culíkem vlnitých vlasů u téhož stolu.

Výborná zpráva, mnoho nejasností

Moje kamarádka Blanca, která pracuje jako advokátka v občanské organizaci pracující s migranty, se mezitím každý den vrací z práce úzkostná. „Regularizace je samozřejmě výborná zpráva. Ale zůstává mnoho neobjasněných otázek. Nevíme třeba, zda žádost o ni nezpůsobí přerušení procesu žádosti o azyl. Oficiální znění dekretu bude zveřejněno až v březnu. Neexistuje nic jako jeden web nebo jeden úřad, kde se budou žádosti odevzdávat,“ chrlí ze sebe frustrovaně.

Zdroj nervozity představuje především poměrně krátká doba, během níž je možné žádost o regularizaci podat. Vyřídit potřebné dokumenty skrze zastupitelské úřady přitom trvá v některých zemích i několik měsíců. Jiné země zastupitelský úřad ve Španělsku vůbec nemají. Nadšení z šance na důstojný život migrantů tak ředí nervozita: jde o jedinečnou šanci, která se nebude jen tak opakovat.

Zatímco se s Blancou procházíme stmívající se Totanou, narážíme na frontu migrantů a migrantek před advokátní kanceláří. „Zkorumpovaní advokáti, kteří si z regularizace dělají byznys. Za vyřízení potřebných dokumentů kasírují šest set eur za osobu,“ povzdechne si. Občanské organizace mají své agendy dost a na bezplatnou pomoc s regularizacemi jejich klientů jim nezbývá dostatek kapacit.

Firmy, kde platí dvě eura za bednu mandarinek

Úzkost je patrná i v migrantské komunitě. „Ptáš se nás na tolik otázek. Mohu se tě taky na něco zeptat? Můžeš nám pomoct získat papíry?“ obrací se na mě během našeho rozhovoru náhle Momo. Jeho chlapecká tvář si mě podezřívavě přeměřuje, jeho úsměv se jeví znepokojený. Vysvětluji, že v mé moci je pouze zprostředkovat jejich příběhy, popsat, co je trápí, co si přejí.

„Teď nás netrápí nic než jak získat papíry. S papíry budeme moct hledat lepší práci. Jsou firmy, které platí dvě eura za bedýnku sklizených mandarinek, ale tam tě bez papírů nevezmou. S papíry si budeme moct udělat řidičák. A hlavně se budeme moct vrátit do Senegalu. Tři roky jsem neviděl svou matku. O nic jiného nám teď nejde.“