„Kišiněv je město kontrastů,“ říká Saša, mladík v kšiltovce, s nímž se zapovídám nad cigaretami a bezkofeinovou kávou v komunitním centru Casa Zemstvei. Věta zní jako klišé, ale během procházek třičtvrtěmilionovým hlavním městem Moldavska si na ni nejednou vzpomenu.

I v samém centru Kišiněva stojí nízké domky s dřevěnými trámy, před nimiž je možné zahlédnout kutily s kladívkem či štětkou na malování v ruce. Široké třídy, jejichž středem se sunou kolony aut a modrobílé trolejbusy, lemují majestátní brutalistické stavby a budovy z bílého vápence s neoklasicistními reliéfy. Stačí však odbočit a o pár bloků dál střídají široké třídy rozkopané silnice, na nichž navzdory jejich žalostnému stavu umanutě parkují další auta.

Do ulic se dere jaro. V četných parcích, jimž po zimě ještě dominuje bezútěšnost holých stromů, září radostná žluť zlatého deště. Na chodníku postávají seniorky s květovanými šátky uvázanými přes vlasy a pokoušejí se za pár leu prodat svazky narcisů, maličkaté kaktusy či svěže zelenou jarní cibulku. Opodál lákají zákazníky vývěsní štíty prostorných, zářících obchodů a nóbl kaváren i restaurací, které jsou na Google maps označovány spojením „evropská restaurace“.

„Působí na tebe Kišiněv jako město evropské nebo sovětské? Vloni mě tu navštívili přátelé a říkali, že je to město evropské. Naplnilo mě to hrdostí,“ vyslechla jsem si během svého pobytu v několika obměnách.

Mezi válkou a evropskou integrací

Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 dominuje moldavské veřejné debatě geopolitická situace. Mnozí se obávali, že pokud padne Ukrajina, další na řadě bude sousední — svou rozlohou takřka dvacetkrát menší — Moldavsko.

Ač se tak nestalo, válka v sousedství je v zemi velmi patrná. V polovině března vláda vyhlásila pohotovost kvůli kontaminaci řeky Dněstr palivem po ruském útoku na ukrajinskou vodní elektrárnu. Stejně tak Moldavsko postihují v důsledku ruských útoků na ukrajinskou elektrickou infrastrukturu výpadky proudu. Nemluvě o energetické krizi či inflaci — Rusko donedávna představovalo důležité odbytiště pro moldavské zemědělství.

Evropská unie zahájila přístupová jednání s Moldavskem v prosinci 2023. Zatímco Severní Makedonie nebo Srbsko zůstávají v roli kandidáta přes deset let a jejich připojení v blízké době je nepravděpodobné, moldavská vláda urychleně přijímá Unií vyžadované reformy a doufá v uzavření přístupové smlouvy do roku 2030.

Pokračování evropské integrace v roce 2024 těsně, ale přece posvětily souběžně konané volby: referendum o začlenění příslibu evropské integrace do moldavské ústavy a prezidentské volby, v nichž podruhé za sebou uspěla Maia Sanduová z vládnoucí středopravicové liberální Strany akce a solidarity. Obě hlasování by nicméně dopadly jinak nebýt hlasů moldavské diaspory, která dnes čítá přibližně milion lidí.

Chybí hrobaři, chybí doktoři

Moldavsko patří mezi nejrychleji se vylidňující státy na světě. Zatímco v roce 1991 čítala populace téměř čtyři a půl milionu lidí, dnes zemi obývají necelé tři miliony obyvatel. Každé páté dítě v zemi vyrůstá pouze s jedním rodičem, nebo dokonce bez rodičů.

„Když někdo zemře, podle místní tradice by mělo hrob vykopat osm mužů. Jenže v některých vesnicích osm dospělých mužů najdete jen těžko,“ ilustruje situaci hořkou anekdotou sociolog a publicista Vitalie Sprînceană. Chybí hrobaři, chybí doktoři, lidé stárnou, hrozí, že nebude ani na nízké důchody a už tak těžce podfinancované veřejné služby.

O Moldavsku, které záhy po osamostatnění od Sovětského svazu postihla těžká a dlouhotrvající ekonomická krize, se dlouho psalo jako o nejchudší zemi Evropy. Již v devadesátých letech lidé začali masově odcházet za prací za hranice. Zpočátku především muži a nejčastěji do Ruska — mohli tam bez víza a rusky většinou uměli. Po ruské finanční krizi v roce 1998 začalo moldavské obyvatelstvo emigrovat spíš na Západ, především do Rumunska a Itálie, kde moldavské ženy naplňovaly rostoucí poptávku po pečovatelkách.

Zpočátku jim nezbývalo než překračovat hranice ilegálně. To se změnilo se vstupem Rumunska do Evropské unie v roce 2007, který vyvolal další masovou vlnu emigrace. Rumunsko totiž umožňuje získání rumunského občanství všem, kdo byli rumunskými občany před rokem 1940, kdy Sovětský svaz anektoval Besarábii, tedy území dnešního Moldavska — a to včetně potomků do třetího kolene. Dvojí občanství tak dnes má přibližně třetina moldavské populace.

Emigrovat bylo normální

Další emigrační vlna postihla Moldavsko v roce 2014, kdy lidé ztratili víru v lepší zítřky v důsledku korupční aféry „jedna miliarda“. Mezi strůjce podvodu, v rámci něhož byla z moldavského bankovního systému vyvedena jedna miliarda dolarů, patřil vedle oligarchů Ilana Shora a Vladimira Plahotniuca i někdejší premiér Vlad Filat a lídr Liberálně demokratické strany Moldavska, která se moci chopila v roce 2009 s příslibem vyvést zemi z chudoby a integrovat ji do Evropské unie.

Tehdy začala Moldavsko ve velkém opouštět nová generace migrantů. Na rozdíl od generace svých rodičů, kteří odcházeli na přelomu tisíciletí především kvůli práci, je k odchodu vedly i zmařené politické naděje a neuspokojivý stav veřejných služeb.

„Univerzitní vzdělání bylo v době mého studia byznys, diplomy byly na prodej. Měla jsem spolužáky, kteří se ve škole nikdy neukázali, a přesto měli ty nejlepší známky,“ vysvětluje Vlada Ciobanová v strohé kanceláři Centra pro politiku a reformy, občanské organizace zaměřené na transparentnost či občanskou participaci.

Ciobanová vystudovala na moldavské univerzitě bakalářský obor, za magisterským studiem odjela do Velké Británie. „Otázka nebyla, zda to mám udělat, ale kdy to mám udělat. Pokud jste vystudovali bakaláře v Moldavsku, bylo takřka nezbytné absolvovat magistra v zahraničí,“ doplňuje.

Jak potvrzuje sociolog a expert na migraci Alexandr Makuhin, emigrovat tehdy bylo zkrátka normální: „Pokud jste chtěli budovat specifickou kariéru, uspět ve vědě nebo pracovat v nadnárodní korporaci, nezbývalo vám než emigrovat.“

Sociolog a publicista Vitalie Sprînceană vysvětluje, že právě v době, kdy začaly hrát rostoucí roli sociální sítě, se k moci dostaly strany, jejichž hlavní program představovalo svižné začlenění země do Evropské unie, a moldavská veřejná debata o emigraci se zásadně proměnila.

Část moldavské diaspory se začala politického dění v domovině účastnit na dálku. „Začali komentovat domácí situaci, vyjadřovali vztek, smutek i radost z toho, co se tu děje. A hlavně se začali ve velkém účastnit voleb. Takzvané proevropské síly si tehdy uvědomily, že jde o obrovský elektorát, který je oddaný části jejich programu. A zacílili na diasporu svou kampaň,“ pokračuje Sprînceană.

V roce 2012 za rétoricky proevropské vlády Vlada Filata vznikla Kancelář pro vztahy s diasporou s cílem utužit vztahy mezi moldavskými emigranty a jejich domovinou — a hlavně jim v případě zájmu usnadnit návrat do vlasti.

Zlatá horečka

„Vrátit se zpátky do Moldavska je jako vrátit se na Divoký západ. Jako když lidé jezdili do Kalifornie během zlaté horečky. Není to vůbec snadné. Ale zároveň je teď na návrat nejlepší čas. Musíte rok či dva dřít jako kůň, ukázat, co ve vás je — a garantuju vám, že začnete vydělávat dostatek peněz na život pohodlnější, než jaký byste vedli ve Spojených státech nebo v Evropě,“ naléhavě mě přesvědčuje Vlad Vedrașco, osmatřicetiletý muž v bílé košili.

Setkáváme se v jedné z „evropských“ nóbl restaurací, v níž prý rád snídá. Vskutku evropské jsou tu ceny — za velkou minerálku, latté, vaječnou omeletu a bruschettu s rostbífem necháváme v přepočtu přes pět set korun. A to v zemi, kde se průměrný plat pohybuje okolo dvaceti tisíc korun a dosáhne na něj jen třetina zaměstnanců.

Vedrașco, syn vinařů a absolvent ekonomie, v roce 2013 emigroval do Spojených států — jak jinak než s vidinou „amerického snu“. Říká, že po rodičích zdědil „podnikatelský gen“ a během dvou let se vypracoval v úspěšného podnikatele v oblasti internetového prodeje. „Ale vnitřně jsem se naplněný necítil, cítil jsem prázdnotu. Myslím, že jsem celou dobu čekal na důvod vrátit se zpátky,“ líčí.

Důvod k návratu do vlasti našel v roce 2018, kdy jeho rodiče přestávali zvládat péči o vinařství. Dnes víno z rodné vesnice vyváží do Evropské unie a o know-how se dělí s ostatními v oboru. „Svůj americký sen jsem si splnil v Moldavsku: stal se ze mě prosperující podnikatel, který pozitivně ovlivňuje životy ostatních,“ prohlašuje a rozhovor uzavírá výzvou moldavským emigrantům, aby se vrátili co nejdříve.

K budování „evropského Moldavska“ chybí pracovní síla

Podobné příběhy úspěšných navrátilců, kteří ve své rodné zemi „objevili zlato“, se moldavská státní správa pokouší aktivně propagovat, aby mladé profesionály přilákala zpátky. Právě na drobné podnikatele a živnostníky zaměřuje většinu svých programů pro navrátilce: nabízí jim daňové úlevy a granty.

Kromě toho stát láká své občany z ciziny poukazem na možnost rychle a smysluplně ovlivňovat dění doma a podílet se na budování „moderního evropského Moldavska“. Do země proudí evropské granty, stát potřebuje lidi a ve veřejné správě se na kariérním žebříčku lze poměrně snadno a rychle vyšvihnout.

Nejinak je tomu v občanském sektoru. „Pokud chcete něco dělat ve své komunitě nebo se jinak zapojit do občanské společnosti, výsledky uvidíte poměrně rychle. A to zvlášť teď, když jsou radnice i vláda o něco otevřenější než dřív. Pocit, že na vás záleží a že váš hlas má váhu, zde zakusíte spíš než v zahraničí,“ potvrzuje Ciobanová.

Ciobanová se do země vrátila v roce 2013, kdy už zřetelně projevoval úpadek demokracie v důsledku korupce, která za rétoricky proevropské vlády Vlada Filata zasáhla nejvyšší patra politiky.

„Všichni se na mě dívali trochu divně. Návrat ze zahraničí byl tehdy vnímán jako selhání, jako výraz nedostatku odvahy. V následujících třech letech odešla za hranice i většina mých přátel. Někteří tvrdili, že se vrátí, až bude země v pořádku, až tu bude více demokracie. Jenže kdo to zařídí?“ ptá se s širokým úsměvem.

Radši chudá ve vlasti než bohatá v cizině

Platové podmínky ve veřejném i občanském sektoru jsou v porovnání se soukromým sektorem nicméně nadále neuspokojivé. Moldavsko si zvláště v kontextu války na Ukrajině, která zapříčinila energetickou krizi a vysokou inflaci, půjčovalo od Mezinárodního měnového fondu, jenž po dlužnících vyžaduje fiskální disciplínu — tedy škrty.

O dalším jarním sluncem prozářeném dni se se Stelou Cruduovou a jejím laskavým bratrem, spisovatelem Dumutrem vydávám na střední dopravní školu na jihu Kišiněva, kde studuje její nejmladší dcera. Stela dnes do Kišiněva přijela z rodné vesnice na severu země kvůli rodičovské schůzce. Dětí má celkem šest.

Původně měla přijet v deset ráno autobusem. Nakonec přijíždí ve dvanáct taxíkem, jelikož autobus zkrátka nepřijel. „Kdysi si vzala půjčku a nezvládala ji splácet. Odjela do Itálie pracovat jako pečovatelka. Dva roky vydělávala na splacení dluhů, další tři roky se snažila šetřit a po pěti letech se vrátila do naší vesnice,“ vysvětluje za sestru lámanou francouzštinou Dumutru. Stela se zářivě usmívá a pečlivě vyslovuje: „Milletrecento, millequattrocentro euro.“ Jako pečovatelka si v Itálii vydělávala zhruba třináct set nebo čtrnáct set eur měsíčně.

Dnes Stela pracuje ve své rodné vesnici ve fabrice na automobilové součástky. „Quattrocento, cinquecento euro,“ doplňuje. V moldavské fabrice dostane za práci v přepočtu jen čtyři sta nebo pět set eur. „Ale raději prý bude chudá ve vlasti než bohatá v cizině. V naší vesnici navíc může žít ve vlastním domě a chovat zvířata,“ tlumočí Dumutru. Stela vyjmenovává zvířata, která chová: krávy, koně, dva křečky, z nichž jeden je agresivní. „Morde,“ vysvětluje Stela — kouše — a žertovně u toho zacvaká zuby.

Zatímco se Stela účastní třídní schůzky, zapovídám se s učitelkou francouzštiny Alinou, která žila se svým manželem v Římě. Kolik času strávila v emigraci si tato elegantní žena v červeném saku pamatuje přesně: pět let, osm měsíců a dva dny. „Byla to příležitost se tolik věcí naučit, otevřelo mi to horizonty! Integrovali jsme se dobře… ale v rodné zemi se člověku dýchá jinak,“ shrnuje.

Nadšeně popisuje, jak se moldavské školství posouvá vpřed a jak je hrdá, že k tomu může díky svým zkušenostem ze zahraničí přispět. Pak se jí ptám na pracovní podmínky ve veřejném školství.

„Jsem optimistka, zpravidla si nestěžuju, snažím se vždycky ve všem vidět příležitost plnit si své sny,“ začíná svou odpověď pokorně Alina. „Ale… je pravda, že ekonomická situace ve veřejném školství je poněkud nešťastná. Zato v soukromém školství jsou platy důstojné, takže v něm pracují motivovaní a kreativní lidé.“

Alina zdůrazňuje, že stát by měl s navrátilci aktivně komunikovat a napomáhat reintegraci všech — nikoliv pouze podnikatelů. „Vím o lidech, kteří se vrátili, zůstali tu dva tři roky a pak zase odešli do zahraničí,“ uzavírá náš rozhovor. Když o chvíli později sedíme se Stelou a její dcerou na kavárenské terase v parku, dcera bez váhání opakuje, že po maturitě odejde do ciziny. Neví kam ani za čím — je jí koneckonců patnáct — ale chce odejít.

Drtivá většina emigrantů se nevrátí

Jak potvrzuje sociolog a expert na migraci Alexandr Makuhin, o „obrácení emigračního trendu“ zatím hovořit nelze. Mezi lety 2020 a 2025 ze země odešlo více než dvě stě tisíc lidí. „Vládní programy zamířené na diasporu se často soustředí na kulturu a pracují s nostalgií: jste Moldavané, vraťte se do své země, rádi vás tady přivítáme! Může to znít cynicky, ale nejefektivnějším způsobem, jak přimět diasporu k návratu, je ekonomická podpora,“ uzavírá Makuhin.

Vlada Ciobanová pak podotýká, že lidi nelze přilákat zpět pouze příslibem dobré práce. „Potřebujeme lepší veřejnou dopravu, sociální systém, dostupné bydlení — o čemž se nemluví. Dorin Recean [předešlý premiér z vládní strany, pozn. red.] zrovna prohlásil, že do trhu s bydlením je lepší nezasahovat, což je v rozporu se zkušenostmi jiných zemí.“

Sprînceană mi na otázku, co má vláda dělat, aby ztracené občany přilákala zpět, odpovídá otázkou: „A je to potřeba? Drtivá většina z nich se nikdy nevrátí. Nemá cenu utrácet veřejné prostředky na snahu přesvědčit nepřesvědčitelné. Je pravda, že Moldavsko lidi potřebuje. V tolika regionech na světě se nicméně žije mnohem hůř než tady — a pro mnoho lidí na světě Moldavsko představuje atraktivní destinaci.“

Země, kde se lze mnohému odnaučit

Předposlední večer svého pobytu v Kišiněvě trávím na rozlučkové party komunitního centra Casa Zemstvei. Jde o jediné místo svého druhu ve městě. Fungovalo tu Queer Café, promítaly se tu nezávislé filmy, pořádaly přednášky nebo se sdílela radost z karaoke. Teď po patnácti letech končí. Národní etnografické muzeum, jemuž budova patří, chce údajně prostor rekonstruovat, a kolektivu proto neprodloužilo smlouvu.

„Prý sem chtějí přitáhnout turisty, dělat tu kulturu — přesně to tu přece děláme my! Lidi z vládní strany, která měla být progresivní a kterou jsme všichni volili, sem kdysi chodili na party. A dnes sedí v parlamentu, mají moc a nechají to tu zavřít,“ durdí se jeden z členů kolektivu Saša.

„Tolik mých přátel emigrovalo. Já se rozhodl zůstat a snažit se tu být součástí něčeho dobrého. Ale čím dál víc přemýšlím o odchodu. Je tu málo alternativní kultury, na techno večírcích probíhají policejní razie. V ostatních evropských městech můžeš být svobodnější, ne?“ přemítá u cigarety.

Toho večera si v rámci rozlučkových proslovů bere slovo i krátkovlasá žena se zkušeností s emigrací. „Casa Zemstvei pro mě po návratu z Rumunska představovala místo, kde jsem zažila tolik magických věcí, kde jsem se znovu sblížila s lidmi a kde jsem se zamilovala,“ líčí pohnutě do mikrofonu.

Na konci krásného večera plného zpěvu, tance a sdílení se na zahrádce připletu k tmavovlasé ženě, která zrovna někomu vypráví, jak jí během studia v Itálii zpočátku nikdo nechtěl vést diplomovou práci o anarchistickém vládnutí v praxi. „Všichni opakovali, že jde o utopii, chyběla jim imaginace. Musíme se toho ještě tolik odnaučit, tolik toho dekonstruovat!“

Ptám se jí, proč se z Itálie vrátila. „Co dělat v Itálii?“ odpovídá. Otázku jí vracím: „Co dělat v Moldavsku?“ Neváhá: „Je to velmi malá a dynamická země. Neustále něco budujeme, rekonstruujeme, ničíme a hledáme. Právě Moldavsko je perfektní země na to se mnohé odnaučit a dekonstruovat. Mnohem lepší než Západ.“

Článek vznikl v rámci projektu EU Neighbours East, na němž se DR podílí spolu s jedenácti dalšími evropskými médii.