Na konci roku si vždy vzpomenu na slova někdejšího předsedy britské Labouristické strany Jeremyho Corbyna, která pronesl v jednom novoročním projevu. Už když jsem je slyšela poprvé, zdála se mi podezřele povědomá: „Nastávající rok bude ještě těžší než ten minulý.“

Šlo o parafrázi slov Envera Hodži, neblaze proslulého komunistického vůdce Albánie, mé rodné země. Hodža ovšem ještě dodal: „Na druhou stranu bude tento rok snazší než rok, který přijde po něm.“

Corbynův výrok vyvolal pobouření. Jedni jej měli za důkaz, že se Labouristická strana definitivně stala marxistickou sektou, jiní jej odsuzovali za to, že není dost citlivý k traumatům z časů komunistické Albánie.

V době mého dětství, za vlády „strýčka Envera“, byla Albánie jednou z nejizolovanějších zemí na světě — odříznutá jak od „revizionistického“ Východu, tak od „imperialistického“ Západu. Uzavřena ve vlastním čase, v kruté realitě formované loajalitou, propagandou, dohledem a potlačováním nesouhlasu.

Představu o budoucnosti určovaly mýty o hrdinských obětech a vlastní soběstačnosti, založené na konspiračních teoriích o bezprostředně hrozící zahraniční agresi.

Rok co rok se vynořovaly nové bludy, prohlubovalo se strádání a množily se disciplinární opatření a výzvy k vytrvalosti. Jediné, do čeho stát opravdu setrvale investoval, byly kryty. Jak bychom si to mohli byť jen vzdáleně dovolit srovnávat s tím, co se dnes děje na Západě?

Přestože nejenom Albánci jaksepatří nedocenili jeho černý humor, Corbynův projev a Hodžova citace se ukazují pozoruhodně prorocké. Vystihují tísnivou náladu a obavy, s nimiž každoročně vítá už od roku 2016 velká část levice nový rok. Tehdy se ještě jako největší katastrofa jevil brexit. „Vezměme si zpět svoji zemi“, slogan oslavující odchod Británie z Evropské unie vyvolával mezi kosmopolitními elitami na celém Západě nepříjemné mrazení v zádech.

Pamatuji si, jak si lidé tváří v tvář hrozbě „tvrdého“ brexitu dělali zásoby potravin a ptali se mě, zda mi poloprázdné regály nepřipomínají Hodžovu Albánii (nepřipomínaly). S odstupem — po prvním zvolení Donalda Trumpa, covidové pandemii, válkách na Ukrajině a v Gaze a Trumpově návratu do Bílého domu — však i zarytí odpůrci brexitu nejspíš připustí, že jejich panika byla tehdy přece jen předčasná.

Anebo nebyla? Letos od brexitu, nepochybně významného symbolického milníku globalizované doby, uplyne už deset let. Výsledek britského referenda byl úderem, který ohlásil návrat do světa, v němž se státy stále více izolují, instituce se stávají rukojmími individuální svévole a právní stát se zdá být nezadržitelně v úpadku.

Ani letošní rok nejspíš nebude jiný. Výzva brexitérů „vzít si svou zemi zpět“, která kdysi měla alespoň náznak intelektuální poctivosti, protože vyvolávala legitimní debaty o suverenitě, se zvrhla v plnohodnotnou konspirační teorii. Dnes se nám vykládá, že si sami vládnout jednoduše nemůžeme, protože hrozbu představují cizinci a ti, kdo údajně nejsou schopni „se integrovat“.

Budoucnost jako by nabízela jen směs úzkosti a paranoie. Co ale jiného čekat ve světě, v němž jedinými spolehlivě rostoucími trhy jsou trhy vojenské a kde se technologické inovace stále více zaměřují na zdokonalování vzájemného zabíjení a ničení? Kde v takovém světě nacházet naději?

Jiná cesta

V eseji Idea všeobecných dějin ve světoobčanském ohledu z roku 1784 se Immanuel Kant pokusil předložit takovou perspektivu, z níž by bylo možné dějiny chápat jako něco víc než jen žalostnou přehlídku násilí, bezpráví a iracionality a rozpoznat v nich určitý řád napomáhající rozvoji morálních dispozic. Není to snadné, soudil Kant, protože lidé nejednají vždy tak, jak by odpovídalo rozumovému rozhodnutí učiněnému na základě vlastních zájmů. Lidé mají svobodnou vůli, která jim na jednu stranu umožňuje rozpoznat, co je správné, na druhou stranu je však dělá náchylnými k omylu.

Kant spatřoval naději paradoxně ve válce — přesněji řečeno v její iracionalitě. Domníval se, že přijde čas, kdy válka bude nejen zcela ničivou a nepředvídatelnou, ale také ekonomicky neudržitelnou — a povede k nezvladatelnému zadlužení a úpadku. Zvětšující se rozpor mezi zájmy jednotlivých států a expanzí globálního obchodu podle něj učiní „otřesy v jedné části světa natolik citelnými pro všechny ostatní“ země, že si vynutí nové politické uspořádání. Na základě toho předjímal budoucí kosmopolitní federaci, pro jakou „v minulosti nebylo příkladu“.

Jeho předpoklad nakonec opravdu dosáhl svého naplnění, byť ne zrovna v ideální podobě. Kant očekával, že „po mnoha zpustošeních, převratech, ba i naprostém vnitřním vyčerpání sil“ přiměje příroda lidi „k tomu, co by jim mohl říci rozum i bez tolika smutných zkušeností“.

Jeho předpověď jako by se naplnila v otřesných podmínkách vězeňského tábora na Ventotene, kam do vyhnanství poslal Benito Mussolini své demokratické protivníky. Altiero Spinelli a Ernesto Rossi tam sepsali manifest volající po federální Evropě, v níž by státy nespojovala dobyvačnost, nýbrž spolupráce.

Manifest z Ventotene se stal inspirací při vzniku Evropského společenství uhlí a oceli a posléze i Evropské unie, pokusu, jaký neměl v dějinách obdoby — snahy proměnit sdílené ekonomické zájmy v morální a politický projekt.

Ještě začátkem nového tisíciletí byl tento projekt živý. V univerzitních seminářích se živě diskutovalo o budoucnosti Evropy jako nadnárodní instituce a vedly se spory o tom, jak proměnit dosavadní integraci v něco ambicióznějšího: v politické společenství založené na právu, nikoli na síle. Byla to doba, kdy si Evropané ještě dokázali představit ústavu začínající slovy „My, lid Evropy“. Byla to doba naděje.

Útočiště v čase

Paradoxně dnes už přežívá tento sen snad jen v Albánii, která jako by znovu uvízla v čase — v alternativní realitě jako z románu bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova Časokryt, v němž si lidé mohou vybrat historickou epochu, v níž chtějí žít. Pro Albánce je takovým vysněným obdobím Evropská unie poloviny až konce devadesátých let — od Maastrichtské smlouvy po ústavní projekt.

Albánské volby se vyhrávají s příslibem vstupu do Evropské unie a zákony se přijímají doslova přes noc, jen aby byly v souladu s acquis communautaire — právním rámcem EU. Albánie za to však platí svou cenu. Ve městech Shëngjin a Gjadër na albánském pobřeží připomínají detenční centra pro deportované žadatele o azyl, vybudované Itálií, současný řád, v němž dnes žije zbytek Evropy i velká část světa. Právě zde leží mezní prostor mezi kosmopolitním ideálem a budoucí dystopií.

V projevu v italském parlamentu v březnu 2025 vystihla tamní premiérka Giorgia Meloniová tento nový řád lépe než kdokoli jiný. Není překvapivé, že se vymezila proti manifestu z Ventonete, jehož autoři napsali: „Prvním problémem, který je třeba vyřešit — jinak zůstane veškerý další pokrok jen povrchní — je definitivní zrušení rozdělení Evropy na suverénní národní státy.“

V tomto duchu Spinelli a Rossi prosazovali — vedle mnoha dalších rozumných návrhů — dělbu moci, demokratizaci ekonomiky, kulturní inkluzi i nutnost vytvořit širokou koalici progresivních sil. Meloniová oponovala: „Nevím, zda je to vaše Evropa, ale rozhodně to není ta moje.“ A dodala, že doufá, že ti, kdo dokument hájí, si jej aspoň přečetli.

Mimo Itálii její slova zaznamenal jen málokdo. Možná proto, že dnešní Evropa mnohem více připomíná představy Meloniové a její strany Bratři Itálie než vizi raných evropských federalistů. Příspěvek evropské elity k představám o budoucnosti dnes spočívá převážně v tom, že tleská modelu „řízené migrace“ Meloniové nebo okázale lichotí Trumpovi v naději, že tím dosáhne drobných obchodních ústupků. A co se týče nedávné výzvy předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové ke „znovuvyzbrojení Evropy“ — ta mi, musím přiznat, připomíná albánské kampaně k budování bunkrů.

Když přemýšlím o roce, který je před námi, vracím se znovu ke Kantovi a jeho upozornění, že není v naší moci předpovědět svoji budoucnost. Všeobecné dějiny se liší od přírodních dějin, protože běh lidských záležitostí závisí na svobodě, nikoli na nutnosti. Jediné proroctví, které se může naplnit, je přitom to, k jehož uskutečnění prorok sám pomáhá.

Proto místo spekulací o tom, co se nejspíš stane, raději hovořím o naději — naději bez optimismu, jak o ní mluvil Václav Havel: o morální povinnosti vytrvat i tehdy, když vyhlídky vypadají bezútěšně. O naději, že se myšlenky, jež kdysi inspirovaly evropské instituce, opět vrátí do ulic — na obranu práv migrantů a proti mašinérii války. Pokrok není nikdy zaručený. Je však možný tehdy, pokud jednáme, jako by možný byl.

V návaznosti na tyto spekulativní úvahy o dějinách bychom nemohli udělat nic lepšího než oživit ducha odporu, jenž stál za kosmopolitním socialismem Manifestu z Ventoneto.

Z anglického originálu The Year That Could Be publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.