Evropa se musí vzepřít nacionálnímu autoritářství. Jen tak má ještě naději
Lea YpiováVzpomínka na komunistickou Albánii a Corbynův výrok otevírá esej o úpadku levice, návratu izolacionismu i ztrátě evropského ideálu — a o naději, že Evropané dokáží oživit hodnoty kosmopolitního socialismu.
Na konci roku si vždy vzpomenu na slova někdejšího předsedy britské Labouristické strany Jeremyho Corbyna, která pronesl v jednom novoročním projevu. Už když jsem je slyšela poprvé, zdála se mi podezřele povědomá: „Nastávající rok bude ještě těžší než ten minulý.“
Šlo o parafrázi slov Envera Hodži, neblaze proslulého komunistického vůdce Albánie, mé rodné země. Hodža ovšem ještě dodal: „Na druhou stranu bude tento rok snazší než rok, který přijde po něm.“
Corbynův výrok vyvolal pobouření. Jedni jej měli za důkaz, že se Labouristická strana definitivně stala marxistickou sektou, jiní jej odsuzovali za to, že není dost citlivý k traumatům z časů komunistické Albánie.
V době mého dětství, za vlády „strýčka Envera“, byla Albánie jednou z nejizolovanějších zemí na světě — odříznutá jak od „revizionistického“ Východu, tak od „imperialistického“ Západu. Uzavřena ve vlastním čase, v kruté realitě formované loajalitou, propagandou, dohledem a potlačováním nesouhlasu.
Představu o budoucnosti určovaly mýty o hrdinských obětech a vlastní soběstačnosti, založené na konspiračních teoriích o bezprostředně hrozící zahraniční agresi.
Rok co rok se vynořovaly nové bludy, prohlubovalo se strádání a množily se disciplinární opatření a výzvy k vytrvalosti. Jediné, do čeho stát opravdu setrvale investoval, byly kryty. Jak bychom si to mohli byť jen vzdáleně dovolit srovnávat s tím, co se dnes děje na Západě?
Přestože nejenom Albánci jaksepatří nedocenili jeho černý humor, Corbynův projev a Hodžova citace se ukazují pozoruhodně prorocké. Vystihují tísnivou náladu a obavy, s nimiž každoročně vítá už od roku 2016 velká část levice nový rok. Tehdy se ještě jako největší katastrofa jevil brexit. „Vezměme si zpět svoji zemi“, slogan oslavující odchod Británie z Evropské unie vyvolával mezi kosmopolitními elitami na celém Západě nepříjemné mrazení v zádech.
Pamatuji si, jak si lidé tváří v tvář hrozbě „tvrdého“ brexitu dělali zásoby potravin a ptali se mě, zda mi poloprázdné regály nepřipomínají Hodžovu Albánii (nepřipomínaly). S odstupem — po prvním zvolení Donalda Trumpa, covidové pandemii, válkách na Ukrajině a v Gaze a Trumpově návratu do Bílého domu — však i zarytí odpůrci brexitu nejspíš připustí, že jejich panika byla tehdy přece jen předčasná.
Anebo nebyla? Letos od brexitu, nepochybně významného symbolického milníku globalizované doby, uplyne už deset let. Výsledek britského referenda byl úderem, který ohlásil návrat do světa, v němž se státy stále více izolují, instituce se stávají rukojmími individuální svévole a právní stát se zdá být nezadržitelně v úpadku.
Ani letošní rok nejspíš nebude jiný. Výzva brexitérů „vzít si svou zemi zpět“, která kdysi měla alespoň náznak intelektuální poctivosti, protože vyvolávala legitimní debaty o suverenitě, se zvrhla v plnohodnotnou konspirační teorii. Dnes se nám vykládá, že si sami vládnout jednoduše nemůžeme, protože hrozbu představují cizinci a ti, kdo údajně nejsou schopni „se integrovat“.
Budoucnost jako by nabízela jen směs úzkosti a paranoie. Co ale jiného čekat ve světě, v němž jedinými spolehlivě rostoucími trhy jsou trhy vojenské a kde se technologické inovace stále více zaměřují na zdokonalování vzájemného zabíjení a ničení? Kde v takovém světě nacházet naději?
Jiná cesta
V eseji Idea všeobecných dějin ve světoobčanském ohledu z roku 1784 se Immanuel Kant pokusil předložit takovou perspektivu, z níž by bylo možné dějiny chápat jako něco víc než jen žalostnou přehlídku násilí, bezpráví a iracionality a rozpoznat v nich určitý řád napomáhající rozvoji morálních dispozic. Není to snadné, soudil Kant, protože lidé nejednají vždy tak, jak by odpovídalo rozumovému rozhodnutí učiněnému na základě vlastních zájmů. Lidé mají svobodnou vůli, která jim na jednu stranu umožňuje rozpoznat, co je správné, na druhou stranu je však dělá náchylnými k omylu.
Esej●Martin Hančl
Tváří v tvář Trumpovi a Putinovi Evropa bez federalizace neobstojí
Kant spatřoval naději paradoxně ve válce — přesněji řečeno v její iracionalitě. Domníval se, že přijde čas, kdy válka bude nejen zcela ničivou a nepředvídatelnou, ale také ekonomicky neudržitelnou — a povede k nezvladatelnému zadlužení a úpadku. Zvětšující se rozpor mezi zájmy jednotlivých států a expanzí globálního obchodu podle něj učiní „otřesy v jedné části světa natolik citelnými pro všechny ostatní“ země, že si vynutí nové politické uspořádání. Na základě toho předjímal budoucí kosmopolitní federaci, pro jakou „v minulosti nebylo příkladu“.
Jeho předpoklad nakonec opravdu dosáhl svého naplnění, byť ne zrovna v ideální podobě. Kant očekával, že „po mnoha zpustošeních, převratech, ba i naprostém vnitřním vyčerpání sil“ přiměje příroda lidi „k tomu, co by jim mohl říci rozum i bez tolika smutných zkušeností“.
Jeho předpověď jako by se naplnila v otřesných podmínkách vězeňského tábora na Ventotene, kam do vyhnanství poslal Benito Mussolini své demokratické protivníky. Altiero Spinelli a Ernesto Rossi tam sepsali manifest volající po federální Evropě, v níž by státy nespojovala dobyvačnost, nýbrž spolupráce.
Manifest z Ventotene se stal inspirací při vzniku Evropského společenství uhlí a oceli a posléze i Evropské unie, pokusu, jaký neměl v dějinách obdoby — snahy proměnit sdílené ekonomické zájmy v morální a politický projekt.
Ještě začátkem nového tisíciletí byl tento projekt živý. V univerzitních seminářích se živě diskutovalo o budoucnosti Evropy jako nadnárodní instituce a vedly se spory o tom, jak proměnit dosavadní integraci v něco ambicióznějšího: v politické společenství založené na právu, nikoli na síle. Byla to doba, kdy si Evropané ještě dokázali představit ústavu začínající slovy „My, lid Evropy“. Byla to doba naděje.
Útočiště v čase
Paradoxně dnes už přežívá tento sen snad jen v Albánii, která jako by znovu uvízla v čase — v alternativní realitě jako z románu bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova Časokryt, v němž si lidé mohou vybrat historickou epochu, v níž chtějí žít. Pro Albánce je takovým vysněným obdobím Evropská unie poloviny až konce devadesátých let — od Maastrichtské smlouvy po ústavní projekt.
Albánské volby se vyhrávají s příslibem vstupu do Evropské unie a zákony se přijímají doslova přes noc, jen aby byly v souladu s acquis communautaire — právním rámcem EU. Albánie za to však platí svou cenu. Ve městech Shëngjin a Gjadër na albánském pobřeží připomínají detenční centra pro deportované žadatele o azyl, vybudované Itálií, současný řád, v němž dnes žije zbytek Evropy i velká část světa. Právě zde leží mezní prostor mezi kosmopolitním ideálem a budoucí dystopií.
V projevu v italském parlamentu v březnu 2025 vystihla tamní premiérka Giorgia Meloniová tento nový řád lépe než kdokoli jiný. Není překvapivé, že se vymezila proti manifestu z Ventonete, jehož autoři napsali: „Prvním problémem, který je třeba vyřešit — jinak zůstane veškerý další pokrok jen povrchní — je definitivní zrušení rozdělení Evropy na suverénní národní státy.“
Reportáž●Petra Dvořáková
Itálie provozuje migrační centra na albánské půdě. Jde o hanbu pro celou Evropu
V tomto duchu Spinelli a Rossi prosazovali — vedle mnoha dalších rozumných návrhů — dělbu moci, demokratizaci ekonomiky, kulturní inkluzi i nutnost vytvořit širokou koalici progresivních sil. Meloniová oponovala: „Nevím, zda je to vaše Evropa, ale rozhodně to není ta moje.“ A dodala, že doufá, že ti, kdo dokument hájí, si jej aspoň přečetli.
Mimo Itálii její slova zaznamenal jen málokdo. Možná proto, že dnešní Evropa mnohem více připomíná představy Meloniové a její strany Bratři Itálie než vizi raných evropských federalistů. Příspěvek evropské elity k představám o budoucnosti dnes spočívá převážně v tom, že tleská modelu „řízené migrace“ Meloniové nebo okázale lichotí Trumpovi v naději, že tím dosáhne drobných obchodních ústupků. A co se týče nedávné výzvy předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové ke „znovuvyzbrojení Evropy“ — ta mi, musím přiznat, připomíná albánské kampaně k budování bunkrů.
Když přemýšlím o roce, který je před námi, vracím se znovu ke Kantovi a jeho upozornění, že není v naší moci předpovědět svoji budoucnost. Všeobecné dějiny se liší od přírodních dějin, protože běh lidských záležitostí závisí na svobodě, nikoli na nutnosti. Jediné proroctví, které se může naplnit, je přitom to, k jehož uskutečnění prorok sám pomáhá.
Proto místo spekulací o tom, co se nejspíš stane, raději hovořím o naději — naději bez optimismu, jak o ní mluvil Václav Havel: o morální povinnosti vytrvat i tehdy, když vyhlídky vypadají bezútěšně. O naději, že se myšlenky, jež kdysi inspirovaly evropské instituce, opět vrátí do ulic — na obranu práv migrantů a proti mašinérii války. Pokrok není nikdy zaručený. Je však možný tehdy, pokud jednáme, jako by možný byl.
V návaznosti na tyto spekulativní úvahy o dějinách bychom nemohli udělat nic lepšího než oživit ducha odporu, jenž stál za kosmopolitním socialismem Manifestu z Ventoneto.
Z anglického originálu The Year That Could Be publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.
Kant, jak je myslitelům vlastní, přeceňuje sílu rozumu v rozhodování člověka a míru jeho svobody.
Hloupé věci často děláme pod vlivem jiných mocných životních sil, než je uvažování.
A ta jeho vize se navíc teprve začíná naplňovat, viděl opravdu daleko.
* * *
„Prvním problémem, který je třeba vyřešit — jinak zůstane veškerý další pokrok jen povrchní — je definitivní zrušení rozdělení Evropy na suverénní národní státy.“
Ta věta neříká, že mají být národní státy zrušenY a my se máme stát Evropany bez přívlastků. Nikdy jimi nebudeme, každý na nějakém místě vyrostl. Jsem Čech a tedy Evropan. Navíc to rozdělení Evropy na suverénní státy bylo přece (víceméně) dokonáno. Máme tady Unii, které všichni odevzdali část suverenity, prostor volného pohybu, dneska můžu sednout do vlaku a odjet do Říma a nepotřebuji nic.
* * *
Zkrátka je to trochu složitější, jak by řekl pan Poláček.
Třeba Britové už zase chtějí do Unie. Podlehli vábení a lžím a odešli a teď to přehodnocují. To je možná jeden z problémů. Nechali se strhnout...
* * *
Ale je pravda, že se nyní jede špatným směrem, nicméně spíš než v kosmopolitním socialismu vidím řešení v socialistické unii.
Navíc to ZRUŠENÍ rozdělení Evropy na suverénní státy bylo přece (víceméně) dokonáno. ........... mělo být. :)
Z ryze filozofického hlediska zásadní Kantův omyl spočívá v tomto jeho tvrzení: "Všeobecné dějiny se liší od přírodních dějin, protože běh lidských záležitostí závisí na svobodě, nikoli na nutnosti."
Pan Morbicer tento jeho omyl naprosto přesně vystihl svým konstatováním, že "Kant, jak je myslitelům vlastní, přeceňuje sílu rozumu v rozhodování člověka a míru jeho svobody". Zde je nutno připomenout: Kant sice jako první vůbec přišel s myšlenkou dějinného vývoje; nicméně tuto myšlenku plně rozvinul až Hegel. Krátce řečeno: tam kde Kant viděl jenom - údajnou - svobodu lidského jednání, tam Hegel naopak nasstolil model dějinně-strukturální nutnosti. Kdy v průběhu lidských dějin se část po části (dejme tomu jako v průběhu rození nové živé bytosti se vytváří postupně vytvářejí jednotlivé orgány) konstituují jednotlivé instituty společenské organizace, které až ve svém konečném výsledku vytvoří kompletní, dovršený (podle Hegela "rozumný") stát.
Na místo údajné svobody tedy nastupuje koncept dějinného vývoje v rámci předem daného strukturálního rámce. Na tento koncept pak navázal Marx, se svou teorií "rozvoje výrobních sil" a jemu odpovídajícím rozvojem společenských vztahů. Kterýžto vývoj podle Marxe spěje napřed ke kapitalismu, a poté - po vyostření imanentních rozporů kapitalistického řádu - ke komunismu.
V každém případě je možno považovat za jisté: Kantova téze o lidské svobodě sice lichotí lidskému pocitu vlastní exkluzivity (v protikladu k podmíněnosti v říši zvířecí), ve skutečnosti ale i člověk se stále ještě do velké míry pohybuje v té samé říši podmíněností, kterými je formován respektive determinován. Ta Kantem natolik vyzdvihovaná "svoboda" je pak jenom jakýmsi doplňkovým momentem, je sice v zásadě potenciálem člověka alespoň do určité míry se vymanit z této své vnější podmíněnosti; nicméně je jen velice málo takových, který tento potenciál svobody skutečně využívají.
A většinou ho nejméně využívají právě ti, kteří nejhlasitěji křičí o "nepodmíněné svobodě jednotlivce".
Co z toho všeho vyplývá? Pokud chceme svůj život, a tedy i své vlastní dějiny opravdu vzít do svých vlastních rukou (alespoň v rámci možného), pak si musíme tuto podmíněnost našeho jednání uvědomit, počítat s ní - a ne před ní zatvrzele zavírat oči.
Já bych pane Poláčku řekl, že se Kant nemýlí v tom, že se lidská kultura liší od přírodních dějin, jen v důvodech.
Šmajs by poznamenal, že ty důvody vězí ve špatném nastavení už v antickém Řecku, kdy tehdejší myslitelé neměli dostatečný náhled na skutečný svět a vesmír a na postavení člověka v něm. Není to chyba, prostě nevěděli na co se dívají, když se dívali na hvězdy na obloze atd. A z limitované pozice vyšel špatný směr.
A teď ho potřebujeme upravit a nalézt biofilní obrat kultury...
Pane Morbicere, Marx by na adresu Šmajsových výkladových teorií nejspíše prohlásil, že Šmajs je nevyléčitelný idealista. Který zcela převrací příčinný poměr mezi sférou vědomí a sférou bytí.
To že se (euroamerická) civilizace vydala na cestu antiekologického predátorství, to je sotva možno s vážnou tváří vykládat jako důsledek toho, že staří Řekové "něco nepochopili".
Lidský rod je predátorský sám od sebe, s tím se nedá nic dělat. (To jest, je možno proti tomu postavit určité protiváhy, ale toto základní nastavení lidského druhu jako takové nelze zrušit.) Samozřejmě, jsou regiony kde lidé zůstali na vývojovém stupni kde víceméně žili respektive žijí v souladu s přírodou; jenže ono je to tak, že postačí (stejně jako ve volné přírodě) jeden jediný predátor, aby postupem času donutil i ostatní stát se predátory. Protože jinak je pohltí. Což pak velmi bolestně pocítily tyto přírodní národy, když po nich náhle začala dupat bota evropského kolonizátora.
Na určitém stupni vývoje "zamrzly" ovšem i některé pokročilejší civilizace nežli přírodní národy, například Japonsko pod vládou šogunů; které pak ale bylo čirou silou amerických dělových člunů donuceno otevřít se světu, a tím také nastoupit cestu "predátorské" technické civilizace.
Vůbec, to v současné době tak populární dělení na "biofilní" a "nekrofilní" nastavení je příliš povrchní, příliš zjednodušené, nežli aby mohlo mít nějaký potenciál postihnout skutečnou komplexitu lidské civilizace, a tedy i lidských motivací. Ano, tak nějak v obecné rovině je samozřejmě zapotřebí nalézt nějaký "biofilní" modus lidské existence; ale to vyžaduje nekonečně více nežli jenom jakýsi naivní "návrat k přírodě".
Co když "biofilní" není něco zjednodušené, pane Poláčku, ale opravdu jen jednoduché ve své nejobecnější platnosti. Lidská kultura je na kolizním kurzu s biosférou této jedinečné planety. Bez nalezení vyváženosti to bude kultura, ne biosféra, kdo zmizí. Něco jako E=m.c². Když ale chci vyřešit nějaký konkrétní problém v rámci této teorie, třeba přistání sondy na Marsu, dvě stě stránek výpočtů nebude stačit...
Jenom definovat biofilně kulturu je velká porce myšlenek, nebo ne?
"Velká porce myšlenek", pane Morbicere, by spíše bylo dokázat biosféru definovat kulturně. Tedy - duchovně. Nějak tak jak to udělal filozof Hegel, když podal komplexní obraz veškerého vývoje, od vzniku světa až po nejvyšší výtvory lidského ducha. V tomto přehledu - to se nedá nic dělat - veškerá biosféra vystupuje jenom a pouze jako jeden článek celého vývojového řetězce, na jehož konci - a podle Hegela i na jeho počátku - stojí duch.
Právě v tomto vidím zásadní omezení onoho v současné době natolik populárního volání po "biofilním" způsobu života: že se zde to nejvyšší (tedy kultura lidského ducha) redukuje na něco co je víceméně pouze biologické. Tedy na evidentně nižší vývojový stupeň.
Samozřejmě že potřeby biosféry nelze ignorovat. Samozřejmě že napřed je nutno zachovat vůbec podmínky pro čiré fyzické přežití, a teprve na tomto základě je možno směřovat někam dále a výše. Ale - opakuji znovu - toto současné volání po návratu k přírodě přinejmenším ve své tendenci skrývá veliké nebezpečí, že lidé tímto pouhým návratem k údajné "moudrosti přírody" zcela opomenou, respektive vytěsní svou vlastní povinnost hledat smysl své existence ve vyšších, nežli pouze materiálních sférách.
Jak jen vy to děláte pane Poláčku, že vám všechno vyjde tak pokroucené?
Jak že se kultura redukuje na něco biologického? Co to má být? A proč má jako být tím pádem nižší vývojový stupeň?
A jakýpak návrat k moudrosti (!!!) přírody? Stačí pochopit její přesah, ne? A jak může být kultura vyšší než příroda, když jak sám říkáte, bez ní nepřežije. Biosféra bez kultury oproti tomu prosperovala a bude prosperovat náramně, jestli se nezbavíme takového zmatku v uvažování a podléhání autorům věčných velkých pravd...
Pane Morbicere, samotný fakt že biosféra je nezbytnou podmínkou naší fyzické existence ještě zdaleka neznamená, že by smysl a hodnotu našeho lidského bytí bylo možno redukovat pouze na tyto ryze biologické podmínky. My například nemůžeme existovat bez vzduchu; ale asi nebude nijakým projevem pýchy když prohlásíme, že člověk je něco více nežli vzduch.
Ano, biosféra je podmínkou existence člověka; ale konec konců právě a pouze podmínkou. O nějakém "přesahu" mi není nic známo. Nanejvýš pouze ve víceméně ezotericky laděných vizích současníků, kteří ve stávajícím světě zcela ztratili orientaci o pravých hierarchiích hodnot.
Pane Morbicere, já jsem vždy pociťoval intuitivní nedůvěru vůči všemu co se nějak náhle stane obecně sdíleným přesvědčením. Vždy jsem za takovýmito vlnami všeobecného souhlasu cítil lacinou módu právě přítomného času. A tak i tento současný příklon k přírodě (jakkoli je ochrana životního prostředí sama o sobě zcela legitimním a nutným cílem) mi připadá příliš povrchní, příliš laciný, nežli aby mohl být skutečně pravdivý.
Pravdivé - z hlediska autentického lidství - je vždy jenom to co od člověka vyžaduje něco opravdu substanciálního. Jinak řečeno, co od něj vyžaduje skutečné osobní nasazení, co od něj vyžaduje aby se vzdal něčeho ze svých oblíbených - a pohodlných - životních postojů i přesvědčení.
Co ale od člověka vyžaduje tato módní vlna "biofilie"?... Napohled se zdá, že se o něm žádá aby zcela zásadně změnil dosavadní predátorský, konzumní způsob svého života. Ve skutečnosti se ale v naprosté většině případů nejedná o nic více nežli o čistě verbální deklaraci své emocionální příchylnosti k přírodě; zatímco v reálné životní praxi se dotyčný jedinec nadále nerušeně věnuje svému excesivnímu konzumerismu. Tato vlna biofilie tedy v její realitě nakonec není ničím jiným nežli ryzím pokrytectvím, fíkovým listem kterým současný konzument pouze ulehčuje svému svědomí, kterým kamufluje tu skutečnost že na svém přízemním konzumerismu ve skutečnosti nezměnil naprosto nic.
Ale vždyť od člověka a společnosti právě vyžaduje aby se změnil, aby žil pravdivě.
A konzumenti to naprosto a kategoricky odmítají, anebo to jen honí na hubě, jak říkáte.
Kdo vyžaduje - Šmajs?
Pane Morbicere, vydávat apely k nápravě, tedy moralizovat - to je vždycky to zcela nejlehčí.
Mnohonásobně těžší je ale dokázat do společenských procesů, do lidského nitra zasáhnout tak cíleně, aby to pak reálně vedlo k žádoucím změnám.
Zde je nutno mít prakticky odbornou ruku hodinářského mistra Hanuše, který přesně ví kam do soukolí má sáhnout, a kam ne. Jenom pouhá dobrá vůle něco napravit zde zdaleka nepostačí.
Mimochodem, na téma "dobré vůle" svého času poznamenal filozof Hegel, že "vše co bylo na tomto světě zkaženo, bylo zkaženo z 'dobrých úmyslů!".