Stav demokratických společností po světě lze přirovnat k situaci, kdy bezmocná oběť fascinovaně hledí do očí právě útočící kobry. Stále větší části společenského života kontrolují technologičtí oligarchové, kteří pod záštitou údajně nevyhnutelného pokroku nabízejí, či spíše ordinují společnosti nové „převratné“ technologie a svůj vliv opevňují podporou vzmáhající se krajní pravice.

Zatímco technomagnáti jako Elon Musk či Peter Thiel sní o světě bez empatie, kde vítězí „temné osvícenství“, jejich političtí spojenci splétají plány, jak technologické fantazie uvést do reality. Chystají „reemigrace“ statisíců plnoprávných občanů svých zemí nebo už nyní pořádají hony na lidi, utvrzují svou politickou moc, anebo se na její převzetí teprve připravují.

Demokratická odpověď takřka neexistuje.

Liberální tábor tápe. Vždyť řada technologických oligarchů vznikla právě díky liberálnímu přístupu k ekonomice a trhům. Liberálové proto nechápou, proč se nyní tito byznysmeni obracejí i proti liberálnímu pojetí politiky. Místo důsledné regulace tak liberální politické síly jen nevěřícně hledí na propad svých preferencí, za něž viní polarizující sociální sítě. Ale k tomu, že tyto sítě jsou svými majiteli provozovány a záměrně navrženy k ničení demokratického řádu, jsou liberálové jednoduše slepí.

Odpověď ale nemá ani demokratická levice. Ustoupila před triumfem liberalismu v devadesátých a nultých letech do univerzitních kampusů, odkud hledá cestu ven, ovšem bez valných výsledků. Pomyslná kobra technooligarchie je přitom blíž a blíž.

Ne nadarmo proto Quinn Slobodian a Benn Tarnoff vydali knihu „Muskismus: průvodce pro zmatené“. Kniha je pokusem porozumět nebezpečí technologických magnátů a nabídnout jeho systémovou analýzu.

Od Muska k muskismu

Slobodian s Tarnoffem se inspirují pojmem fordismus. Ten pojmenovává nejen výrobní způsob zavedený americkým podnikatelem Henrym Fordem, ale především realitu společenské smlouvy v průmyslových zemích po 2. světové válce.

Masová výroba se tehdy spojila s masovou spotřebou: pásová výroba v obrovských továrnách umožnila masivní produkci řady zboží — od aut, ledniček a televizí až po potraviny a letadla. Zástupy továrních dělníků si vymohli vybudování sociálního státu, vyšší platy, a tedy i přístup ke spotřebě.

Čím širší vrstvy mohly konzumovat nové typy zboží, tím víc rostla i výroba v továrnách a na polích nebo těžba surovin. Především západním, bohatým společnostem v Evropě a Severní Americe to dalo nebývalou politickou stabilitu. Často však na úkor méně privilegovaných a méně mocných částí světa.

Podle Slobodiana a Tarnoffa vzniká obdoba fordistické smlouvy: muskismus. „Musk neprodává jen auta, rakety nebo satelity. Prodává iluzi, že ve stále nestabilnějším světě státy i jedinci dokážou upevnit svou vlastní odolnost zapojením do Muskovy infrastruktury,“ definují příslib muskismu Slobodian s Tarnoffem. Podle nich však nejde jen o Muska, ale o jakýsi „nový selský rozum“, kterého využívají i další technologičtí miliardáři, jako jsou Jeff Bezos nebo Peter Thiel.

V dnešním světě je zkrátka „rozumné“ si pořídit služby technologických korporací. Skutečnost je ale taková, že se pány situace stanou právě technologické korporace.

Sledovat jsme to mohli na příkladu války mezi Ukrajinou a Ruskem. Využití satelitní internetové sítě Starlink Elona Muska umožnilo Ukrajincům velmi přesné navádění řízených střel a dronů. Když však ukrajinská armáda zahájila útok námořními drony na základny ruské černomořské flotily na Krymu, Musk nařídil vypnutí satelitního spojení, čímž ukrajinský dronový útok překazil. Musk následně vše popřel.

Přisátí na stát

Podobně jako si Musk skrze Starlink zajišťuje moc nad bojeschopností ukrajinské armády, další technologičtí oligarchové sají data a kontrolují schopnosti států po celém světě.

Společnost Palantir oligarchy Petera Thiela kontroluje data o zdraví britské populace, policejní záznamy a armádní informace nebo spolupracuje s vládní agenturou kontrolující jaderné elektrárny. Dohromady jde o kontrakty Palantiru s britskou vládou v hodnotě 670 milionů liber.

Nechvalně známé jsou i případy spolupráce izraelské vlády a armády s řadou technologických gigantů na kontrolách komunikací, zaměřování a zabíjení Palestinců na okupovaných územích či v Gaze.

Specifickou formou spojení státní moci a technologických korporací jsou čínské firmy. Korporace jako Huawei či Hikvision prodávají své technologie po celém světě, přičemž je kontroluje čínský stát prostřednictvím bezpečnostních složek a regulačních orgánů.

Hranice mezi státy a technologickými giganty v éře muskismu mizí. Není to náhoda. Samotný vzestup Muska, Thiela nebo korporace Microsoftu byl možný jen a pouze díky lukrativním zakázkám americké vlády. Pohádka o geniálních byznysmenech, kteří z chatrné garáže vybudovali technologické impérium, je jen propagandistickou báchorkou, základním příběhem kultu osobnosti, bez něhož by technologičtí oligarchové nemohli propagovat své futuristické vize, a tedy ani udržovat příval investic do svého byznysu.

Kritika „velkého státu“, který plýtvá, totiž dnes nevychází z úvah otců neoliberalismu, ale z touhy miliardářů zajistit si státní pobídky a podporu: čím víc služeb stát přestane naplňovat, tím víc zbude pro technologické korporace. Ideálem dneška totiž není „malý stát“, ale stát, který zbavuje miliardáře rizika z investic a zaručuje jim vysoké zisky.

Byl to nakonec americký prezident Joe Biden, který pokusem své administrativy o regulaci technologických gigantů, přivedl všechny technomagnáty do náruče Donalda Trumpa a k podpoře krajní pravice: museli se bránit pokusu omezit jejich moc.

Místo stability permanentní krize

Analogie muskismu s fordismem se však v základním bodě rozchází. Fordismus položil v průběhu více než tří poválečných dekád základ stability politického řádu západních zemí — pomiňme, že přispěl k vykořisťování přírodního bohatství a práce v chudých regionech světa a boomem spalování a využívání fosilních paliv přivedl svět do klimatické a ekologické krize.

Od muskismu nelze čekat žádnou stabilitu. Jde o institucionalizovaný souboj bohatých a chudých — těch, kteří si mohou zaplatit přístup k technologické infrastruktuře, a těch, kteří si ho nemohou dovolit a stanou se zbytečnými.

Muskova továrna snů totiž nepočítá s dělníky, přitom právě organizovaná pracující třída se stala základním kamenem fordistické společenské smlouvy.

Pověstná „gigafactory“ — továrna na baterie a auta značky Tesla — by měla být plně robotizovaná, bez lidské práce, jen nekonečná produkce. Musk chce kontrolovat celý řetězec od těžby surovin, výroby dílů a jejich montáže až po dobíjecí infrastrukturu. Jinak by nedokázal svým „klientům“ zaručit technologickou suverenitu — onen klíčový příslib muskismu.

Tím však rostou i zástupy těch, kteří na muskismus doplácejí. Ne každý si bude moci dovolit autonomní vůz, pokročilou umělou inteligenci, přístup k datacentrům nebo let na Mars. Muskismus tak vytváří podmínky, které bude možné využít k jeho porážce. Jaká je tedy alternativa?

K nové společenské smlouvě

Možný základní článek nové společenské smlouvy, které by muskismu oponovala, zformuloval tým kolem francouzského ekonoma Thomase Pickettyho:

1. Sociálně-ekonomická rovnost: vyrovnání ekonomických nerovností mezi státy, plná rovnost žen a mužů v oblasti pracovní doby a mezd, výrazné zúžení rozdílů v příjmech a bohatství v rámci jednotlivých zemí, spravedlivý přístup ke vzdělání, zdravotní péči a účinná účast na všech aspektech společenského, ekonomického, kulturního a politického života.

2. Obyvatelnost planety: Uvedení globální spotřeby zdrojů do souladu s ekologickými limity s ohledem na uhlíkové rozpočty, omezené zásoby surovin a zachování biologické rozmanitosti.

Nejde o novou vizi. Co ale nového je, jsou úvahy o cestách k jejímu naplnění. Picketty společně s dalšími ekonomy, jako například s Gabrielem Zucmanem, navrhují zdanění nadměrného bohatství a přesunů kapitálu, vytvoření speciálních fondů na potírání nerovností a globální rozdělení úkolů v oblasti budování udržitelného průmyslu, energetiky a zemědělství. Otázku budoucnosti státu a jeho struktur však pomíjejí.

Právě bez státu by však nebyl možný vzestup muskismu. Technooligarchové proměňují instituce států na berličky svých impérií. Proč by tuto taktiku nemohlo využít i hnutí za obnovu bortící se demokracie? Nestačí totiž technologické korporace zregulovat či zdanit; je třeba je přemoci a rozebrat. Pokud státy ovládané liberálními politiky pomáhaly vybudovat impéria Elona Muska, Jeffa Bezose nebo Petera Thiela, proč by teď nemohly pomoci s vybudováním veřejně spravovaných a vlastněných sociálních sítí, energetické infrastruktury nebo průmyslu?