Ačkoli se Evropská unie potýká se stále nepřátelštějším geopolitickým prostředím, nedaří se jí členské státy sjednotit za společným politickým projektem. Žádný z důvodů, které se pro hlubší integraci uvádějí zpravidla jako zásadní — bezpečnost, konkurenceschopnost, migrace a demokratické hodnoty —, se neukázal dostatečným.

Otázka životního prostředí — kdysi jeden z pilířů evropského politického projektu — mezitím ustoupila do pozadí. Životní prostředí se stalo obětí rozkolu mezi jistotami minulosti a stále nejistější budoucností. Pokud však odmítáme environmentální priority, například klimatickou politiku, jako překonané, znamená to, že jsme nepochopili hloubku krize, v níž se nacházíme, ani jejich význam pro politickou jednotu Evropy.

Dlouhá cesta k evropské federativní republice

Vzpomeňme na historické kořeny evropského sjednocování. Ve svém projevu na Mírovém kongresu v roce 1849 Victor Hugo vyslovil to, o čem snily generace evropských intelektuálů: vytvoření federativní republiky, jež by kontinentu zajistila mír a stabilitu.

„Jednoho dne,“ prohlásil tehdy, „uvidíme tyto dva nesmírné celky, Spojené státy americké a Spojené státy evropské, jak si přes moře podávají ruce, vyměňují své zboží, své umění, svá díla génia, projasňují svět, zúrodňují pouště, zdokonalují stvoření před zrakem Stvořitele a společně sklízejí plody všeobecného blahobytu.“

Převést republikánské ideály do kontinentálního politického rámce však představovalo obrovskou výzvu. Po staletí byly republiky omezeny převážně na městské státy, protože široká politická participace napříč rozsáhlým územím se zdála neuskutečnitelná. Americká revoluce tento předpoklad vyvrátila a ukázala, že reprezentativní vláda dokáže spojit rozptýlená společenství v jeden ústavní celek, který spravuje jak lidi, tak jejich životní prostředí.

Na počátku dvacátého století myslitelé jako italský ekonom Luigi Einaudi pokládali federativní republikanismus za jedinou možnou alternativu k imperiální nadvládě i křehkosti Společnosti národů. V meziválečném období podpora federalismu postupně nabývala na síle. V tomto duchu Richard von Coudenhove-Kalergi v díle Pan-Evropa z roku 1923 a Philip Kerr v eseji Pacifismus nestačí z roku 1935 argumentovali, že pouze federativní uspořádání může zajistit trvalý mír.

Evropská federace byla téměř na dosah už v roce 1940, když vláda Winstona Churchilla navrhla úplnou politickou unii Spojeného království a Francie s cílem zastavit postup nacistického Německa. Projekt se zhroutil po francouzském příměří, avšak jeho hlavní architekt Jean Monnet se později stal jedním z nejvýznamnějších zastánců poválečné evropské integrace a položil základy pro Římské smlouvy, Maastrichtskou smlouvu a Lisabonskou smlouvu.

Dnes, kdy konflikty otřásají základy poválečné prosperity Evropy a zároveň se opět probouzejí federalistické tendence, může být právě eskalující klimatická krize klíčem k hlubší evropské integraci.

Ochrana životního prostředí jako společný evropský projekt

Globální oteplování již překročilo hranici 1,5 °C a klimatická změna přestává být hypotetickou hrozbou. Podle Světové meteorologické organizace se evropský kontinent otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa. V roce 2025 způsobily ničivé povodně a sucha škody přesahující 40 miliard eur a jen Španělsko, Portugalsko a Itálie musely vynaložit miliardy na obnovu oblastí zpustošených extrémním počasím. S prohlubující se krizí se očekává další růst nákladů na adaptaci, která se tak stává skutečnou politickou prioritou na úrovni celé Evropy.

Nejde však jen o peníze. Moderní člověk bere za samozřejmé, že společnost dokáže přetvářet životní prostředí. Nikdo nepočítá s tím, že se bude cestou do práce brodit vodou nebo že zůstane celé dny bez elektřiny — a to díky jednomu z největších úspěchů dvacátého století: infrastruktuře, která dokáže nestálost prostředí přetvářet v předvídatelné podmínky, na nichž závisí průmyslová společnost. Zatímco kolem roku 1900 neexistovaly téměř žádné velké vodní nádrže a obyvatelstvo i zemědělství byly zcela vydány všanc rozmarům počasí, dnes přehrady o celkové kapacitě přibližně 8000 kubických kilometrů zachytí téměř dvacet procent celosvětového odtoku řek.

V Evropě byla snaha o materiální zajištění obyvatelstva zároveň politickým projektem. Volební právo se rozšiřovalo souběžně s rozvojem schopnosti státu utvářet území a infrastrukturu: z méně než jedné třetiny dospělých občanů v roce 1900 na téměř sto procent v osmdesátých letech minulého století. Ve stejném období vzrostly veřejné výdaje napříč kontinentem z přibližně deseti procent HDP — převážně určených na obranu — na téměř padesát procent, což umožnilo financování klíčové infrastruktury a sociálních systémů, jež přinesly široce sdílenou prosperitu.

Evropská krajina, jak ji dnes známe — od elektrických sítí a silnic až po protipovodňovou ochranu —, je výsledkem politického konsenzu, který spojil demokratickou participaci, hospodářský rozvoj a schopnost státu formovat fyzické prostředí. S tím, jak klimatické extrémy začínají přetěžovat systémy vybudované k jejich zvládání, začíná se tento konsenzus rozpadat a podkopává tak základy všech ostatních politických cílů.

Umístění životního prostředí do centra evropské integrace proto vyžaduje vytvoření politického „my“, a to nikoli prostřednictvím vymezování se vůči nějakému vnějšímu „oni“, jak tomu v minulosti bylo u mnoha národních projektů, ale společným úsilím při zvládání klimatických změn. Sama evropská historie nabízí řadu příkladů: nizozemské poldry, italská tradice meliorace a rekultivace krajiny či španělské vodní soudy vznikaly po staletí jako kolektivní úsilí o správu krajiny a přírodních zdrojů a významně přispěly k utváření občanské identity na kontinentu.

Environmentální perspektiva by zároveň mohla pomoci vymezit širší smysl evropského projektu. V době, kdy elektrifikace, automatizace, obrana a rozsáhlé infrastrukturní investice — od datových center po veřejnou dopravu — zásadně přetvářejí krajinu, budou se Evropané muset rozhodnout, v jaké Evropě chtějí žít. Životní prostředí není jen přírodní danost, ale také politický konstrukt udržovaný státní mocí a kontrolou nad územím. V tomto světle by environmentální politika mohla pomoci sladit konkurenční imperativy — bezpečnost, rozvoj a sociální blahobyt — v rámci jediného územního rámce.

Taková agenda vyžaduje instituce, které dokážou propojit místní zájmy s celoevropskými prioritami a současně budou schopné skutečně vykonávat moc nad daným územím. Zatímco federální vláda Spojených států vybírá daně, disponuje rozsáhlým vojenským aparátem a vlastní téměř třetinu země, Evropská unie nemá vlastní daňovou pravomoc, postrádá stálou armádu a nevlastní ani většinu budov, v nichž působí.

Přesto se Evropské unii podařilo napodobit některé prvky federalismu prostřednictvím agentur a smluvních institucí — od společného trhu až po Evropský stabilizační mechanismus —, které koordinují politická opatření a sdružují zdroje členských států. Aby Evropa obstála v čase klimatických změn, bude třeba, aby se některé instituce, například Evropská investiční banka, proměnily v rozvojové agentury s pravomocemi plánovat, financovat a realizovat projekty napříč kontinentem.

Přijetí odpovědnosti za životní prostředí by mohlo evropskému projektu dát něco, co mu dlouhodobě chybí: společný účel zakotvený v každodenní realitě. V době stupňujících se klimatických otřesů už ochrana domovů a podniků, zajištění dodávek vody či spolehlivé fungování energetických sítí nejsou jen technické úkoly. Mohou — a musí — se stát občanským základem obnovené evropské společenské smlouvy.

Z anglického originálu Can the Climate Crisis Unite Europe? na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.