Reakce na volební spolupráci Sociální demokracie s hnutím Stačilo! se nesou v až překvapivě historickém duchu. Někteří političtí komentátoři, například Miroslav Kalousek, si povzdechli, že spolupráce se Stačilo znamená konec „nejstarší demokratické strany v zemi“. Jiní se zase pohoršují nad tím, že si Jana Maláčová dovolila porušit Bohumínské usnesení z roku 1995.

Demonstrace sociálních demokratů proti směřování strany nesla název „Nechceme Fierlinger party!“, což je heslo odkazující na Zdeňka Fierlingera, který byl iniciátorem sloučení sociální demokracie s KSČ po únorovém převratu. Naopak vedení loajální Mladí sociální demokraté se dle všeho interně oslovují „soudruhu“, na sociálních sítích se chlubí tím, že bojují za „ideály socialismu“, a v článcích obhajujících spolupráci se Stačilo! odkazují na dělnické hnutí 19. století.

Dokonce i ze strany podporovatelů Stačilo! jsme svědky ohlížení se do historie. Lídr plzeňské kandidátky Vítek Prokop se zaklíná Rosou Luxemburgovou a na webu Argument se dočteme, jak je spojení SOCDEM s Stačilo! vlastně návratem k „tvořivým myšlenkám a odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše“.

V hlavním proudu z pochopitelných důvodů převládl narativ o druhém příchodu Fierlingera, který však pomíjí zásadní skutečnost, a to že schováním se pod značku Stačilo! je mnohem více než SOCDEM ohrožena právě KSČM. V historii sociální demokracie nalezneme poučnější paralely než rok 1948. Ani ty však počínání současného vedení strany nevykreslí v nejlepším světle.

Hodnoty, nebo strategie?

Nejprve si však dovolím jednu poznámku. Účasti sociálních demokratů na kandidátních listinách hnutí Stačilo! lze oprávněně vytknout mnohé. Jednou z takových výtek je i očividná rezignace Sociální demokracie na solidaritu s uprchlíky, sexuálními či genderovými menšinami, na antirasismus a boj za náboženskou toleranci a proti islamofobii — zkrátka na určité hodnoty.

Tuto výtku, se kterou plně souhlasím, bychom měli mít na paměti, vznesli ji však už jiní a nemá proto cenu se jí zde dopodrobna zabývat. Následující text se na alianci SOCDEM a Stačilo! podívá z úhlu strategického. Je to totiž právě strategie, jíž zastánci SOCDEM včetně jejího vedení nejčastěji argumentují.

Co je cílem Sociální demokracie v letošních volbách? Čeho chce kandidaturou se Stačilo! vlastně dosáhnout? Z vyjádření představitelů strany lze odvodit, že cíle jsou tři. Zaprvé „zajistit, aby v příští sněmovně zasedla levicová strana“. Zadruhé zajistit, aby levice byla „jasně slyšet při jednání o příští vládě“, a zabránit tak pokračování vlády SPOLU, jejíž plán vydávat pět procent HDP na obranu je ohrožením sociálního státu. A konečně zatřetí prosadit některé programové priority SOCDEM, například třináctý důchod či každoroční zvýšení minimální mzdy o tři tisíce korun.

Proč si sociální demokraté zvolili zrovna tyto cíle a proč právě v tomto pořadí? Odpověď nalezneme ve výroku Jany Maláčové z 21. července, kdy prohlásila: „Smysl politické strany je dělat politiku a ta se dělá v Poslanecké sněmovně.“ Jasnější shrnutí politického myšlení Sociální demokracie a vlastně i celé české politické scény bychom hledali jen těžko.

Millerandovo pragmatické spojenectví

Nejde však o inovaci, podobně o smyslu politických stran přemýšleli už někteří sociálnědemokratičtí politici z konce 19. a první poloviny 20. století, tedy v dobách největší slávy sociálně-demokratického hnutí. Například francouzský socialista Alexandre Millerand, jehož vstup do Waldeck-Rousseauova kabinetu „obrany republiky“ v roce 1899 vzbudil mezi tehdejšími sociálními demokraty bouřlivé emoce.

Jeho rozhodnutí bylo o to kontroverznější tím, že ve vládě usedl s generálem Gastonem de Gallifetem, který se podílel na krvavém potlačení Pařížské komuny o necelých třicet let dříve. Millerand obhajoval svůj krok jednak tím, že je potřeba podpořit režim Třetí republiky proti monarchistickým silám, z jejichž strany ve vypjaté situaci okolo Dreyfusovy aféry hrozil puč, a zároveň tím, že díky pozici ministra obchodu se mu podaří prosadit důležité reformy.

Odhlédneme-li od dobového slovníku a historických reálií, je zřejmé, že Jana Maláčová a Alexandre Millerand argumentují velmi podobně. Neúčast socialistů ve Waldeck-Rousseauově vládě by podle Milleranda ohrozila Třetí republiku; stejně jako by dnes propadnutí levicových hlasů, které by mohlo nastat, kdyby Stačilo! a SOCDEM nespolupracovaly, a tím pádem i absence levice při jednání o budoucí vládě ohrozily sociální stát, který je nedílnou součásti naší republiky.

Blízko k sobě mají Millerand a Maláčová i v názoru na program. Ten pro oba představuje seznam přání, jejichž realizace je věcí parlamentních a vládních jednání. S takových chápáním programu souhlasí například i ředitel Masarykovy demokratické akademie Patrik Eichler, když říká, že to, „jaký program se Maláčové ve Sněmovně podaří prosazovat, je otázka, která se stane hodně aktuální zejména po těch volbách“.

Past millerandismu podle Kautského

Millerand svými argumenty většinu tehdejších sociálních demokratů nepřesvědčil a Druhá internacionála se s jeho politikou neztotožnila. Mezi největší odpůrce „millerandismu“ patřil mimo jiné i nejvýznamnější představitel radikální sociální demokracie Karl Kautsky. Jeho kritika Milleranda, která vyšla v sérii článků pod názvem Republika a sociální demokracie ve Francii (1905), je v mnoha ohledech aplikovatelná i na současnou politiku a ambice Sociální demokracie. Především na její cíl „být slyšet při jednání o příští vládě“, jemuž je ochotná tolik obětovat.

Kautsky například upozorňuje, že dokud nejsou pracující dostatečně silní na to, aby úplně zrušili mocenské instituce útlaku, je zisk „jednotlivých vládních úřadů či celých vlád k ničemu,“ jelikož každý sociálně-demokratický ministr bude postupně marným bojem proti těmto institucím útlaku vyčerpán, „aniž by byl schopen vytvořit něco trvalého“.

Mocenskými institucemi útlaku má na mysli například armádu, která byla za Třetí republiky hojně užívána k rozhánění dělnických stávek a protestů, a to i v době, kdy ve vládě působili socialisté. V současnosti si pod těmito institucemi můžeme představit kromě oné armády, na niž má stát nově vynaložit až pět procent HDP, například i současný systém exekucí, diskriminační režim sociálních dávek, školství podporující rasovou segregaci či regresivní daňové uspořádání.

Ve zkratce tak varuje před tím, že bez dostatečně silné podpory mezi pracujícími lidmi a bez jejich dostatečné organizace, která by umožnila mobilizaci například ve formě nátlakové stávky, se sociální demokraté v ministerských křeslech dříve či později stanou pouze správci systému, proti němuž mají bojovat. Budou tak spoluzodpovědní za každodenní utrpení pracujících a ztratí tím jejich důvěru. Nebyli jsme svědky něčeho podobného v posledních dvou vládách Sociální demokracie s ANO? A není odstrašující pád Pirátů projevem podobného fenoménu?

Být hnutím všech pracujících

Ke kritikům „millerandismu“ patřila kromě Kautského i již zmíněná Rosa Luxemburgová. Situaci podobnou té, v níž se na ministerstvu ocitla i sama Jana Maláčová, vystihla Luxemburgová přesně: „Vstupem socialisty do vlády při pokračující třídní dominanci se pravicová vláda nepromění v socialistickou, ale socialista se promění v pravicového ministra.“ Charakter vlády totiž neurčují povahy jednotlivých ministrů, ale její funkce ve společnosti a je jen těžko představitelné, že by vláda ovládaná Andrejem Babišem sloužila někomu jinému než Babišovi, natož pak pracujícím lidem.

Kautsky ani Luxemburgová přitom nebyli proti samotnému angažmá sociálních demokratů v parlamentu, a to i v případě, že byl pod kontrolou pravice. Na rozdíl od Jany Maláčové však pro ně politika činností ve sněmovně nekončila. Proto také odmítali „politiku kompromisů“, která je nutnou součástí čistě parlamentní strategie, tedy té, kterou zvolila SOCDEM a koneckonců i KSČM.

Kompromisy vždy vedou k rozdělení pracujících a zlepšení pozice některých pracujících je za takových okolností možné pouze opomenutím jiných. Sociální demokracie však podle Kautského a Luxemburgové měla být stranou všech pracujících, tedy domácích i přistěhovalců, těch ve výrobě i ve službách, a dokonce i státních zaměstnanců.

Z přesvědčení, že sociální demokracie je hnutím samotných pracujících, nikoliv osvícené elity, která by sama rozhodovala „v jejich jménu“, pramenila ještě jedna zásadní odlišnost stran Druhé internacionály od dnešní SOCDEM, a to zásada vázaného mandátu. Poslanci SPD v říšském sněmu měli svůj mandát podmíněný tím, že hlasují podle rozhodnutí řadového členstva strany, nikoliv podle vlastních pohnutek či zákulisních dohod. Právě v jejich podřízenosti lidu spočívala jejich role jako tribunů.

Stranická disciplína, nikoliv ve smyslu autoritářství — SPD byla vnitřní organizací nejvíce demokratická strana v Německu — ale udržení jasného směřování strany obsaženého v programu, byla podle Kautského také jedním z důvodů, proč si strana vydobyla mezi pracujícími takový respekt a podporu.

Dnešní Sociální demokracie však není stranou pracujících a její vedení dělá vše pro to, aby to tak i nadále zůstalo. Krátkozraká orientace na Sněmovnu a až trapná ochota ustoupit z vlastního programu za špetku vlivu jsou cestou do pekel. Něco, čeho si byli vědomi sociální demokraté více než sto let zpátky, je dnes zapomenuto skoro ve všech vrstvách levicového hnutí: Zelení a zbývající levicoví Piráti se koneckonců dopouští stejné chyby.

Na cestě ven z této nešťastné situace neexistují zkratky přes národovectví či neoliberalismus. Jak píše Kautsky, osvobození pracujících nemůže být dílem malé menšiny pracující třídy, ale předpokládá „pomalou a namáhavou, v mnoha případech pokojnou práci“ na jejich politické organizovanosti, životní úrovni a vzdělání.

Poznámka autora: Na přelomu 19. a 20. století nebyla distinkce mezi pojmy „socialista“ a „sociální demokrat“ jasně stanovená. Tento text je proto používá jako synonyma. V rámci srozumitelnosti také překládá „buržoazní“ jako „pravicový“. Všechny překlady jsou autorovy.