Sociální demokracii nestraší přízrak Fierlingera, ale Milleranda
Tomáš ObůrkaPragmatická spolupráce SOCDEM se Stačilo! se něčím podobá millerandismu počátků 20. století, proti němuž tehdy vystoupili Karl Kautsky nebo Rosa Luxemburgová. Jejich kritika má co říct i k dnešku.
Reakce na volební spolupráci Sociální demokracie s hnutím Stačilo! se nesou v až překvapivě historickém duchu. Někteří političtí komentátoři, například Miroslav Kalousek, si povzdechli, že spolupráce se Stačilo znamená konec „nejstarší demokratické strany v zemi“. Jiní se zase pohoršují nad tím, že si Jana Maláčová dovolila porušit Bohumínské usnesení z roku 1995.
Demonstrace sociálních demokratů proti směřování strany nesla název „Nechceme Fierlinger party!“, což je heslo odkazující na Zdeňka Fierlingera, který byl iniciátorem sloučení sociální demokracie s KSČ po únorovém převratu. Naopak vedení loajální Mladí sociální demokraté se dle všeho interně oslovují „soudruhu“, na sociálních sítích se chlubí tím, že bojují za „ideály socialismu“, a v článcích obhajujících spolupráci se Stačilo! odkazují na dělnické hnutí 19. století.
Dokonce i ze strany podporovatelů Stačilo! jsme svědky ohlížení se do historie. Lídr plzeňské kandidátky Vítek Prokop se zaklíná Rosou Luxemburgovou a na webu Argument se dočteme, jak je spojení SOCDEM s Stačilo! vlastně návratem k „tvořivým myšlenkám a odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše“.
V hlavním proudu z pochopitelných důvodů převládl narativ o druhém příchodu Fierlingera, který však pomíjí zásadní skutečnost, a to že schováním se pod značku Stačilo! je mnohem více než SOCDEM ohrožena právě KSČM. V historii sociální demokracie nalezneme poučnější paralely než rok 1948. Ani ty však počínání současného vedení strany nevykreslí v nejlepším světle.
Hodnoty, nebo strategie?
Nejprve si však dovolím jednu poznámku. Účasti sociálních demokratů na kandidátních listinách hnutí Stačilo! lze oprávněně vytknout mnohé. Jednou z takových výtek je i očividná rezignace Sociální demokracie na solidaritu s uprchlíky, sexuálními či genderovými menšinami, na antirasismus a boj za náboženskou toleranci a proti islamofobii — zkrátka na určité hodnoty.
Tuto výtku, se kterou plně souhlasím, bychom měli mít na paměti, vznesli ji však už jiní a nemá proto cenu se jí zde dopodrobna zabývat. Následující text se na alianci SOCDEM a Stačilo! podívá z úhlu strategického. Je to totiž právě strategie, jíž zastánci SOCDEM včetně jejího vedení nejčastěji argumentují.
"Dnešní Sociální demokracie však není stranou pracujících" - toto srovnání s dřívějšími časy socialistického hnutí ovšem velmi kulhá. V oněch dobách ještě celkem reálně existoval fenomén zvaný "třídní boj", nebo - poněkud umírněněji - třídní protiklad. To jest, velké části populace se podstatně definovaly svým sociálním postavením manuálně (většinou) pracujících, a své zájmy viděly v přímém boji proti třídě soukromých vlastníků, tedy kapitalistů.
Dnes už ale jak známo takto homogenní skupina zvaná "dělnická třída" už fakticky neexistuje. A už vůbec se nedefinuje společnými zájmy. Politickým důsledkem této heterogenity zájmů je fakt, že ve volbách značná (a nezřídka nadpoloviční!) část této zbytkové "dělnické třídy" volí nikoli levici, nýbrž pravý střed či ještě raději tvrdou pravici.
Krátce řečeno: v dnešních podmínkách by bylo extrémně obtížné vytvořit či obnovit nějakou "stranu pracujících", která by si mohla právem činit nárok na to být skutečně všeobecnou a uznávanou reprezentantkou veškerého pracujícího obyvatelstva. A nijak přitom nepomůže, když budeme stále dokola vyvolávat duchy - dávno prošlé - minulosti.
P.S. Při dané příležitosti - tedy při dalším projevu snah nějakým způsobem resuscitovat někdejší slávu sociální demokracie - se nemohu zdržet abych zde nevyjádřil myšlenku která mi už několik dní znovu a znovu probíhá hlavou:
Současná sociální demokracie (míněno obecně, ne pouze samotná SOCDEM) ze všeho nejspíše připomíná někdejší stranu Staročechů. Ti také stále ještě bojovali své slavné bitvy minulosti, a nebyli schopni si uvědomit respektive přiznat, že "čas oponou trhnul", a že současný svět je už někde naprosto jinde.
Jak známo, Staročeši tímto svým konzervativním lpěním na starých heslech skončili v propadlišti dějin; a nedá se nic dělat, ale současná sociální demokracie je podle všeho na nejlepší cestě tamtéž.
Ještě dodatek k onomu příměru současné mainstreamové (především sociálně demokratické) levice s někdejší stranou Staročechů: tato mainstreamová levice si stále ještě nedokáže uvědomit, že svět se v současné době s největší pravděpodobností skutečně nachází ne pouze v procesu nějakých dílčích změn, nýbrž doslovně v přelomu epoch. Kdy na nové výzvy není už možno odpovídat myšlenkovými (a politickými) schématy z éry minulé.
K pochopení toho, co takováto přeměna epoch znamená pro člověka, pro jeho myšlení, je nejlépe obrátit se na Hegela, tohoto prvního důsledného myslitele dějinného vývoje. Podle něj je každá nová epocha ve vývoji lidstva doprovázena zásadní změnou vědomí. Není tomu tedy tak, že by ten samý člověk tím samým způsobem pouze myslel nové obsahy; nýbrž zcela zásadním, komplexním způsobem se mění jeho vlastní vědomí, způsob jeho vnímání světa. Velice zjednodušeně řečeno, vědomí člověka éry liberální demokracie je zcela podstatně jiné nežli bylo vědomí člověka éry otrokářské; a to nejen jiné nežli vědomí otrokáře, ale i jiné nežli vědomí samotného otroka.
V současné době se čím dál tím více množí příznaky, znamení toho, že i současná éra liberální demokracie vyčerpala své potenciály; a spolu s ní své možnosti vyčerpalo i ta historická forma vědomí, která se spolehla na to že postačí poskytnout jednotlivému člověku/občanu veškerá politická práva, a že už jenom tím bude jednou provždy vyřešen problém přítomnosti člověka na této planetě, problém principiálně protikladného vztahu mezi jedincem a společností, protikladu mezi individuální volností a postulátem odpovědnosti.
Ukazuje se čím dál tím více, že ta forma vědomí která je spjata s touto érou liberální demokracie principiálně není schopna nejenže na tyto otázky a protiklady dávat přesvědčivé odpovědi, nýbrž ani je vůbec uchopit, tematizovat. Místo toho jejich palčivost znovu a znovu odsouvá s neustále dokola omílaným demagogickým poukazem na údajnou "naprostou svobodu" v rámci své ideové doktríny.
Ty palčivé problémy které rodí nová doba se ale nedají natrvalo překrýt, zhojit těmito ideologickými floskulemi o "svobodě". Je zapotřebí aby si člověk v mnohem hlubší důsažnosti dokázal uvědomit onen okruh problémů s kterými je - a čím dál tím více bude - konfrontován; a aby se těmto problémům dokázal postavit zcela novým způsobem. Tedy - na základě zásadně změněné podoby svého vlastního uvažování, svého vlastního vědomí. Tato zásadní změna vědomí na prahu nové éry existence lidstva se v žádném případě nedá nahradit jakýmsi pouhým politickým akcionismem, ať už jakékoli provenience a pod jakýmikoli hesly. Ano, tato globální změna vědomí bude ovšem doprovázena i změnami politickými; ale tato změna politiky bude až posledním článkem řetězce, až pouze výsledkem oné změny vědomí, nikoli jejím počátkem.