Nizozemská novinářská platforma De Correspondent vydala v říjnu tohoto roku knihu Rosan Smitsové Dit is fascisme (Toto je fašismus). V českém překladu chystá knihu nakladatelství Prostor.

Jde o jeden z nejzdařilejších pokusů popsat, co je fašismus v současnosti. Především ve světle toho, co se děje ve Spojených státech a některých evropských zemích, je kniha zásadním varováním.

Smits uvádí deset definičních znaků fašismu. Vyhýbá se politologickým definicím, které kupříkladu popisují fašismus jako korporativistický systém. Odkazy na korporativismus coby ideologii, která tvrdí, že stát a společnost mohou fungovat jako jeden harmonický celek opřený o „nestrukturovaný“ lid, tradice a odkazy na „zlatý věk“ kdesi v minulosti, jsou v argumentací Smitsové přítomné, autorka se ale soustředí především na konkrétní jevy.

Přičemž jejích deset definičních znaků fašismu může posloužit jako užitečný referenční rámec k popisu toho, co se děje v některých současných západních demokraciích, zejména v USA pod vedením Donalda Trumpa a jeho hnutí Udělejme Ameriku opět velkou (MAGA).

Budeme-li nahlížet dění v současných USA prizmatem definičních znaků, které nabízí Smitsová, jsou USA na cestě k fašismu. Mohli bychom však dodat, že tento fašismus má na rozdíl od minulosti ještě jednu tvář, které se Smitsová ve své knize detailně nevěnuje: opírá se o nové technologie a spojenectví techno-miliardářů s politickou mocí.

Pro novou oligarchii v podobě technofašistů není liberální demokracie ideálním modelem politického uspořádání. Ačkoliv se odvolávají na pluralismus a svobodu slova, a obviňují země, které chtějí jejich aktivity regulovat z autoritářství, ve skutečnosti chtějí takové společenské uspořádání, které neurčuje skutečná politická a mediální svoboda, ale jimi vytvořené algoritmy.

Znaky fašismu podle Smitsové

Každý z deseti definičních znaků fašistického jednání podle Smitsové uvádím kurzívou a komentuji.

• Každý fašista se odvolává na mýtickou minulost, aby ospravedlnil své příběhy o slavné budoucnosti. Palivem fašismu jsou emoce, které fašisté čerpají z mýtické minulosti lidu, aby tuto emoci zažehli. Adolf Hitler snil o Třetí říši v tradici velkých německých říší a Benito Mussolini sliboval vrátit Italy 20. století do římských dob.

Mýtická minulost je dnes nejviditelnějším palivem ruského fašistického systému. V USA pak tento bod fašistického instrumentária naplňuje už samotný název Trumpova hnutí — Udělejme Ameriku opět velkou.

Amerika byla podle fašizující americké krajní pravice kdysi velká a zářivá a k této tradici je třeba se vrátit. Kdy tomu tak bylo, Trump a jeho podporovatelé v MAGA přesně neuvádějí, lze si to však dovodit z jejich prohlášení: byla to Amerika v dobách dominance bílého protestantského muže, později Amerika bílých přistěhovalců z Evropy, v níž panoval patriarchální řád.

I proto Trump nevybíravě útočí na „nebělošské“ migranty. Do definice bílé rasy se nevejdou ani „Hispánci“.

O migrantech ze zemí, jako je Somálsko a další, mluví rovnou jako o „odpadcích“, které jen znečišťují Ameriku. Když afgánský přistěhovalec nedávno zavraždil ve Washingtonu členku Národní gardy, využil toho Trump k zákazu migrace z devatenácti zemí, přičemž všechny tyto země se vyznačují tím, že buď patří do islámského civilizačního okruhu nebo v nich převažují lidí tmavé pleti.

Zatímco se snaží omezit migraci z těchto zemí, povzbuzuje bílé Jihoafričany, aby se kvůli údajnému útisku přestěhovali do USA. Trump též nedávno prohlásil, že do USA by měli emigrovat zejména lidé z Evropy, nejlépe ti, kteří mají nadprůměrné dovednosti.

Think-tank The Chicago Project nedávno vydal studii, v níž argumentuje, že leccos z toho, co se v USA děje, souvisí s rostoucí úzkostí části bílé většiny z toho, že se při současných demografických trendech stane brzy menšinou. A že tak ztratí svoje privilegia. Jejím nástrojem je právě boj s migranty, radikální odmítání emancipačních programů Diversity, rovnosti a inkluze (DEI) či snaha zajistit trvalou nadvládu republikánů v Kongresu.

• Každý fašista používá propagandu k narušení veřejné debaty a podněcování pocitu, že čelíme „nepříteli“. Cílem je obviňováním domnělých nepřátel, ať už zahraničních či domácích, z úpadku národa, zasít rozkol. Každý fašista ukazuje na relativně zranitelné skupiny. Fašismus je jako tyran ve škole, který si vybírá neoblíbené dítě, aby se sám povýšil.

Tuto techniku používá nejen fašizující hnutí MAGA v USA, ale i řada dalších režimů koketujících s fašismem jinde. V Evropě se v tomto směru vyznamenává zejména maďarský premiér Viktor Orbán, který na boji s „úpadkem“, ohrožením maďarského národa, či rovnou celé křesťanské civilizace v Evropě, založil svoji politiku.

A má i konkrétního nepřítele. Tím je v Maďarsku miliardář maďarsko-židovského původu George Soros. Ten je mimochodem vykreslován jako nepřítel i hnutím MAGA v USA. A rádi se do něj trefují fašizující politici i jinde, včetně České republiky.

„Zahraniční nepřátele“ vytáhnou fašisté a autoritáři vždy, když jim teče do bot. Demonstrace proti proruské vládě, která zmanipulovala volby v Gruzii, podle vlády organizovaly nepřátelské síly z prohnilého Západu. To samé se mělo stát v Bělorusku, když lidé povstali proti prezidentským volbám zmanipulovaným diktátorem Lukašenkem.

Podle Orbána se dění v Maďarsku před nadcházejícími volbami nyní snaží ovlivnit nepřátelská Evropská unie. A samozřejmě Soros.

Některé fašistické či fašizující autoritářské režimy už zavedly do svých právních systémů pojem „cizí agent“. To jsou lidé, kteří údajně pracují pro cizí mocnosti nebo občanské organizace přijímající peníze ze zahraničí.

• Každý fašista záměrně podkopává nezávislé myslitele, kteří mohou čelit jeho propagandě. Novináři, umělci, akademici a další jsou pískem v ozubených kolech propagandistického stroje — proto, že kritické myšlení je jejich povoláním a veřejná diskuse jejich pracovištěm. Jsou proto podezřelí z podstaty. Fašista je bude vykreslovat jako součást nějakého spiknutí. Využije každé příležitosti k zesměšňování novinářů, zřídí si vlastní kanály pro šíření propagandy. Jakmile bude moci, spoutá svobodný tisk a vyčistí vzdělávací a kulturní instituce.

Fašismus většinou začíná jako nacionální populismus, který obecně coby nepřátele „lidu“ vykresluje elity. K těm patří i novináři, umělci nebo „neposlušní“ akademici. Jednou ze strategií nastupujícího fašismu je omezování svobody médií — paradoxně často pod rouškou boje s cenzurou. Ta se má týkat údajných snah „elit“ omezovat a potlačovat dezinformace.

Útok fašistů na média se odehrává nejen v podobě snah zničit ta veřejnoprávní, ale i v podobě ovládnutí velké části médií soukromých jejich převzetím spřátelenými oligarchy. Dělá to nyní v USA Trump. V Maďarsku takto zničil nezávislost médii Orbán. V Polsku se o to pokoušela strana Právo a spravedlnost, když byla u moci.

V České republice nás boj o nezávislost médií brzy čeká. Nastupující vláda je totiž koalicí nacionálních populistů a fašizující krajní pravice. Pokusí se proto zaútočit na veřejná média a ovládnout co největší část těch soukromých.

• Každý fašista ničí pravdu. Ztráta sdílené reality totiž otevírá cestu propagandistickému stroji. To jde ruku v ruce s Velkou lží, propagandistickou technikou, kterou vymyslel Adolf Hitler. Velká lež je tvrzení tak kolosální, že lidé předpokládají, že na tom musí být něco pravdy — protože by si přece nikdo nic takového nedovolil vymyslet.

„Velká lež“ je pevnou součástí fašistického instrumentária v mnoha zemích. Může to začít, jako u nás „nevinně“. Vykreslováním země jako „spálené“, nebo tvrzeními, že ukrajinští uprchlíci ohrožují naši bezpečnost a prosperitu. Nebo hysterickým nafukováním migrační hrozby z Afriky a středního Východu v zemi, kde se taková migrace nekoná.

Velkou lží bylo a je i Trumpovo ujišťování, že do USA přišly milióny migrantů, kteří většinově nejsou ekonomičtí migranti hledající lepší život, ale zločinci patřící ke kriminálním gangům nebo uprchlí trestanci. Trump běžně mluví o migrantech jako o lidech, kteří znásilňují Američanky a Američany a páchají ty nejtěžší zločiny. Nebo jako o mentálně narušených jedincích, kteří byli propuštěni v jejich zemích z psychiatrických klinik. Součástí jeho kampaně tak bylo například tvrzení, že haitští migranti ve Springfieldu v Ohiu jedí domácí mazlíčky místních obyvatel.

Velkou lží je i tvrzení v nedávno zveřejněné americké bezpečnostní strategii, že Evropa je v katastrofálním úpadku a že v jednotlivých státech v brzké budoucnosti získají většinu lidé neevropského původu. Ve skutečnosti se „bílá většina“ brzy stane menšinou právě v USA, takže bychom mohli mluvit spíše o „projekci“.

Největší velkou lží je již zmíněné tvrzení, že existuje jakási zlatá minulost, k níž je nutné se vrátit. Je to lež nejen proto, že žádná zlatá minulost nikdy nebyla, ale i proto, že se za touto propagandistickou konstrukcí skrývá rasismus a odpor k emancipačním snahám menšin.

Ve jménu této lži se Trumpova administrativa nicméně pustila do přepisování historie. Muzea dotovaná státem se mají ve svých expozicích méně soustředit na temné stránky americké historie, jako bylo otroctví, a vyzdvihovat ty „pozitivní“. V některých školách v „červených“ státech, tedy v těch s převažující podporou republikánů, se nyní oficiálně ve školách učí Trumpova lež, že mu bylo ukradeno volební vítězství v roce 2020.

• Každý fašista zavádí novou sociální hierarchii, která se soustřeďuje kolem toho, kdo má nárok na lidskou důstojnost, a kdo naopak ne. Práva menšin jsou omezována a lidé jsou pronásledováni nejen za to, co dělají, ale jednoduše za to, kým jsou. Lidé, kteří z této nové hierarchie těží, nedůvěřují těm, kteří se vůči ní vymezují. Odvolávání se na rovná práva a rovnost se stává podezřelým a podvratným. Dav slabých pak pomáhá udržovat nový řád ze strachu, že se sami stanou cílem.

Jedním z nástrojů fašistů je odmítnutí konceptu lidských práv coby veteše. Lidská práva jsou prý buď kulturně podmíněná, nikoliv univerzální, anebo je to jen výmysl západních liberálních elit. Koncept lidských práv zdůrazňuje lidskou individualitu, fašisté se oproti tomu odvolávají na abstraktní „lid“, který prý zastupují. Fašismus individuální lidská práva nepotřebuje, protože fašistické režimy jsou přece vždy vládou všeho „lidu“.

Častým politickým nástrojem fašistů je ujišťování, že strany, které vedou, slouží všem. Politická pluralita je v jejich ideologii zbytečná, neboť je-li jen jeden lid, stačí k jeho reprezentaci jediná „catch-all“ strana, která může obsloužit všechny. Dostanou-li se fašisté k moci, z takové strany se stává státostrana. Kdokoliv s ní nesouhlasí, je nepřítelem „lidu“.

Menšiny, které namítají, že nemají stejná práva jako většina, jsou označovány za podvratné. Jejich emancipační snahy prý rozvracejí společenský řád, nebo jsou rovnou dekadentní.

Ve fašistických diktaturách jsou příslušníci menšin nejen názorově ostrakizováni, ale eventuálně rovnou pronásledováni za to, kým jsou. Útoky na homosexuály nebo některé etnické menšiny jsou běžným nástrojem fašistických režimů. Takové menšiny jsou v extrémních případech vykreslovány jako ne „úplně lidské“, a lze s nimi tedy zacházet jako s nějakým společenským odpadem.

• Než se fašisté dostanou k moci, zpravidla tvrdí, že jejich vlastní skupina je obětí spiknutí nebo úkladů. Příkladem tohoto typu konspirační teorie je tvrzení, že „naši vlastní lidé“ jsou vytlačováni těmi, kteří jsou „cizí“ — a nepřátelští. Ať už jde o „spiknutí politiků tzv. hlubokého státu s cílem unést děti“, „příliv imigrantů“ nebo o „Židy, kteří kazí ženy“ — teorie funguje s „téměř jakoukoli kombinací nepřátel“, říká historik Timothy Snyder.

Rozvést tuto tezi lze nejlépe s pomocí další citace z knihy Smitsové: „Fašisté vždy pracují s paranoidním viděním světa, s konspiracemi. Když se fašisté dostanou k moci, takzvaní nepřátelé doma i v zahraničí jsou vykreslováni jako legitimní hrozby národní bezpečnosti. Fašista využije moci státu k pronásledování domácích nepřátel a k vedení zahraničních konfliktů.“

Každý fašistický režim začíná varováním před nepřítelem, který nás chce zničit všechny. V USA jsou to v Trumpově podání migranti nebo „radikální levice“, za niž označuje v podstatě všechny oponenty. Jeho administrativa už začala pronásledovat některé levicové skupiny coby teroristické.

• Každý fašista jakožto pilíř své moci obhajuje rigidní genderové role. Stejně jako vůdce je „otcem národa“, muž je hlavou rodiny — a tak to musí zůstat. Tam, kde je tradičních mužských rolí málo, nám fašistický vůdce říká, kdo je na vině: „genderoví ideologové“ nebo „cizinci, kteří kradou pracovní místa“. Ženy jsou primárně od toho, aby měly hodně dětí.

Fašisté vždy vzývají tradiční rodinu a tradice obecně. Rostoucí emancipace žen je zásadním nepřítelem fašistických režimů.

Ženy je třeba vrátit k jejich „tradičním“ rolím. Koneckonců příznakem „zlatého věku“, na který se fašisté odkazují, byl stav, kdy ženy měly jasně dané role: plození dětí, starost o ně a zabezpečování chodu domácnosti.

Fašističtí vůdci také často tvrdí, že příčinou toho, že západní společnosti vymírají, je právě „nezdravý“ feminismus. Apely na to, aby se rodilo více dětí, ovšem míří mnohem více na ženy než muže. Ty jsou totiž ve fašistickém příběhu zodpovědné za to, že si nárokují příliš mnoho práv a nechovají se v souladu s tradičními, osvědčenými rolemi. Naprostá rovnoprávnost žen je podle fašistů jen fikce.

Jedná celá větev současného fašismu vyrůstá z pocitu ohrožení, které pociťují muži ve světle rostoucí emancipace žen. Není náhoda, že naprostou většinu fašizujících stran a hnutí, které se množí jako houby po dešti, tvoří mladí muži, kteří nedokážou soupeřit se stále úspěšnějšími ženami.

• Každý fašista rozděluje lidi na pilné občany a příživníky. Toto rozdělení živí myšlenku, že oponenti jsou od přírody méněcenní a líní, a proto si nezaslouží řádné místo ve společnosti.

Tuto rétoriku důvěrně známe i u nás — kupříkladu v podání hnutí Svoboda a přímá demokracie. Nejde přitom nikdy o nějaké „obecné“ příživníky, toto označení vždy implicitně míří na nějakou menšinu. V našem případě na Romy a ukrajinské uprchlíky.

Když Trump mluví o somálské menšině v USA jako o odpadcích, kterých je třeba se zbavit, opakuje jen fašisticko-rasistické fráze, které známe i odjinud. Stejný jazyk slyšíme třeba v podání Nigela Farage, šéfa Reformní strany ve Velké Británii.

• Každý fašista staví venkov proti městu. Venkovský život symbolizuje tradičního, čestného, pracovitého muže, zatímco města jsou plná líných, levicových radikálů s jejich zvrácenými představami o pohlaví, rozmanitosti a inkluzi.

Když mluví fašisté o tradicích a „zlatém věku“, často se odkazují k bájné předindustriální minulosti, v níž převládala „zdravá“ rurální kultura. Moderní elity si fašisté spojují s velkoměstskou kulturou, liberálními univerzitami, s kosmopolity.

Není náhoda, že Trumpovo hnutí MAGA je nejvíce zakořeněno v „červených“ státech, v nichž převažují malá města a venkovská osídlení. A není také náhodu, že všechny „modré“ státy (tedy ty, kde vládnou demokraté, nebo tam alespoň nedominuje hnutí MAGA) jsou v USA ty s nejvyšším podílem univerzitně vzdělaných lidí.

To samé mimochodem platí pro Evropu. Nejstabilnějšími demokraciemi jsou ty evropské státy, které mají nejvyšší podíl univerzitně vzdělaných lidí v celkové populaci. Česká republika k nim bohužel nepatří.

Každý fašista proměňuje stát ve zbraň k ničení svých odpůrců. Zatímco se staví nad zákon a odměňuje loajální lidi beztrestností, fašista si nárokuje moc trestat lidi, které považuje za zločince — a to bez spravedlivého procesu.

Poté, co se Trump dostal znovu k vládě, omilostnil tisíce svých příznivců, kteří 6. ledna 2021 zaútočili na Kapitol. Zároveň používá státní mašinérii, kterou teď ovládá, k perzekuování svých oponentů. Soudní moc je pro něj, staví-li se jeho pojetí spravedlnosti výkonu moci do cesty, v podstatě nepřítel.

Zneužívání státu fašistickými režimy, jako jsou ten ruský a běloruský, lze sledovat v přímém přenosu. Pokusy vládnoucí moci zneužívat stát k potlačování politické opozice, nezávislých médií, občanské společnosti a menšin jsou varovnými znameními, že se v daném státě rodí fašismus.