Připusťme na okamžik troufalou hypotézu, že se Evropská unie skutečně zakládá na evropských hodnotách. Představme si Evropu, v níž principy tak okázale vepsané do štítu evropského projektu — právní stát, důstojnost jednotlivce, oddanost strategické autonomii — nejsou jen rétorickými ornamenty v patetických projevech pronášených na různých fórech v Bruselu.

V této paralelní Evropě by příběh, který přinesly stránky deníku Le Monde o francouzském soudci Nicolasi Guillouovi, působícím u Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu, byl politickým skandálem století. Šlo by o aféru, po níž by padaly vlády a znovu se probouzelo hrdé evropské vědomí.

Jenže v takové Evropě nežijeme. V současné Evropě bylo Guillouovo martyrium odbyto mávnutím ruky — jako další příznak toho, že se náš kontinent propadá do stavu ponižující vazalské závislosti. Odhlédneme-li od dalších okolností, už sama základní fakta případu jsou mimořádně znepokojivá.

Před námi stojí francouzský občan — respektovaný soudce Mezinárodního trestního soudu, instituce, jejíž vznik prosadila evropská diplomacie, aby definitivně uzavřela éru, kdy se váleční zločinci mohli skrývat pod ochranou svých vlád. Tento soudce se při výkonu své funkce důsledně držel pravidel instituce a v souladu se svou přísahou vydal zatykače na izraelského premiéra a bývalého ministra obrany kvůli důvodnému podezření, že nesou odpovědnost za páchání válečných zločinů v Gaze.

V reakci na tento krok uvalila vláda prezidenta USA Donalda Trumpa na Nicolase Guilloua sankce. Jedná se o učebnicový příklad vykuchání evropské suverenity. Guilloua izolují od veřejného a institucionálního života — nejen ve Spojených státech, ale dokonce i v jeho vlastní zemi, v tepajícím srdci Evropy.

Byl odstřižen od globálního digitálního prostoru: od WhatsAppu, všech aplikací Googlu i sociálních sítí, jako jsou Facebook a Instagram. Dokonce i jeho francouzský bankovní účet je prakticky nepoužitelný, protože sankce zablokovaly veškeré platby vyžadující spolupráci společností Visa, Mastercard, American Express a údajně evropského mezibankovního systému SWIFT. A jako by to nestačilo — když se nedávno pokusil rezervovat hotelový pokoj ve Francii, společnost Expedia jeho rezervaci o několik hodin později zrušila.

To, jak Trump s úspěchem „zaplavuje prostor“ svým nehorázným chováním, nesmí zakrýt význam popsaných událostí. Americká vláda se rozhodla sankcionovat — v podstatě zbavit občanských práv — evropského soudce za to, že v Evropě vykonával své oficiální povinnosti v instituci, kterou za vysokou cenu a s velkým úsilím založili zvolení zástupci evropského lidu.

Skutečnou tragédií v popsaném případu není to, jak Trump okázale a arogantně zneužívá svou moc. Je typickým rysem chování autokratů, že šikanují ty, kdo se jim odváží odporovat. Skutečná tragédie — nebo spíše fraška — spočívá v reakci Evropy.

Daly naše vlády najevo jednotný a rázný postoj? Uplatnily odvetná opatření a okamžitě vybudovaly vlastní finanční a digitální nástroje na ochranu vlastní justice a občanů před vnějším nátlakem? Kdepak. Následovala tragikomická podívaná — naprosté a bezvýhradné podvolení.

Evropské banky, zastrašené přísným pohledem úředníka amerického ministerstva financí ve Washingtonu, se předháněly v blokování Guillouových účtů. Evropské firmy, jejichž kontrolní oddělení fungují jako prodloužená ruka amerických úřadů, mu odmítají poskytovat služby.

A evropské instituce — Komise a Rada — odvracejí zrak, bezradně lomí rukama a pronášejí otřepané fráze o „složitosti“ transatlantických vztahů. Nejenže Guilloua nechrání, ony aktivně vymáhají americké sankce vůči vlastnímu občanovi.

Ve stejném týdnu, kdy evropští lídři tak hlasitě protestovali, že je Spojené státy při vyjednávání mírové dohody o Ukrajině nechaly stát stranou, mlčení k zacházení s Guillouem stvrdilo zhroucení jejich vlastní autority. Z Trumpova pohledu vyměnili náročný a komplikovaný projekt suverenity za pohodlné hnití v americkém protektorátu.

Co si francouzský prezident Emmanuel Macron asi tak myslí? Skutečně si podle něj Trump vyloží rozhodnutí považovat existenční likvidaci francouzského soudce na francouzské půdě jen za nějaké nešťastné technické selhání či drobné byrokratické pochybení? Opravdu si on a německý kancléř Friedrich Merz myslí, že obětováním vlastních občanů Trumpovi si zajistí místo u vyjednávacího stolu v otázkách, jako jsou Ukrajina či Palestina, pro Evropu existenčně tak zásadních?

Ne, Guillouova kafkovská noční můra by nás neměla překvapovat. Šokovat by nás mělo ticho, které ji obklopuje. Měli bychom být pobouřeni nejen kroky Spojených států, ale rovněž evropskou nečinností.

Případ Guillou je výmluvnou metaforou dnešní Evropy: unie národních států, která pomohla vybudovat mezinárodní soud k obraně svých hodnot, dovolí cizí mocnosti potrestat našeho soudce za to, že námi deklarované hodnoty hájí. A poté se dokonce sama podílí na vymáhání absurdního trestu, jemuž je vystaven.

Je to unie, která ztratila směr, zaprodala duši a ohnula hřbet. A z Evropanů učinila ochotné komparzisty v spektáklu vlastního úpadku.

Až budou za několik let všichni prohlašovat, jak se vždycky stavěli proti izraelským válečným zločinům v Gaze, svět bude na soudce Guilloua vzpomínat s úctou. Zároveň si však bude pamatovat i přední evropské politiky — nejen pro jejich zbabělost, ale i pro jejich neschopnost pochopit prostou skutečnost: ti, kdo nedokážou hájit vlastní hodnoty, stávají se bezvýznamnými.

Z anglického originálu The Judge at the End of Europe publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.