V roce 2025 se rozpadly poslední zbytky mezinárodního řádu, jak jsme jej znali od konce dvacátého století. V plné nahotě se tak odhalila falešná podstata toho, čemu jsme říkali uspořádání světa. Stačily k tomu tři otřesy.

Prvním otřesem bylo hrozící ruské vítězství na Ukrajině nad evropskými spojenými silami. Po téměř čtyři roky hrály Evropská unie a NATO nebezpečnou dvojí hru. Na jedné straně se rétoricky hlásily k vizi ukrajinského vítězství, nebyly ho však ochotny finančně zajistit.

Na straně druhé tuto pokračující válku cynicky využívaly k prosazení nového vnitřního politického a ekonomického konsenzu. Keynesiánství zaměřené na zbrojní sektor představovalo jejich poslední zoufalý pokus vzepřít se deindustrializaci Evropy.

Na kontinentu, kde ochromující politická omezení znemožňovala rozsáhlejší zelené investice či sociální politiku, které by byly kryty rozpočtovým deficitem, poskytla válka na Ukrajině přesvědčivé zdůvodnění pro přesměrování veřejného dluhu do vojensko-průmyslového komplexu. Nevyřčenou pravdou bylo, že pokračující válka plní klíčovou funkci: je ideálním motorem oživení stagnující evropské ekonomiky.

Tento rozpor se ukázal jako fatální. Pokud by totiž válka na Ukrajině skončila mírovou dohodou, jen stěží by bylo možné takové ekonomické oživení udržet. Zároveň však dosažení vítězství, které by takové výdaje ospravedlnilo, bylo považováno za finančně příliš nákladné a za geopoliticky příliš riskantní.

Evropa se proto uchýlila k nejhorší možné strategii: posílat na Ukrajinu právě tolik vybavení, aby se krveprolití prodlužovalo a situace se nikterak zásadně nezměnila. Nyní, když podle všeho Rusko směřuje k vítězství — což byl předvídatelný výsledek, který americký prezident Donald Trump jen urychlil —, vzaly za své i ty nejlépe promyšlené plány Evropské unie. Evropa nemá žádný plán B pro mír, protože celá její strategická orientace se stala závislou na pokračování války.

Jakákoli cynická mírová dohoda, kterou nakonec Kreml s Trumpovými lidmi vnutí Ukrajině, nebude znamenat jen přepsání hranic. Ať už Rusko pro Evropu hrozbou zůstane, či nikoli, Evropa ztratí důvod podporovat vlastní vojensko-průmyslový boom — a s tím se opět vrátí politika škrtů.

Druhým otřesem bylo čínské vítězství v obchodní válce se Spojenými státy. Americká strategie, zahájená během prvního Trumpova mandátu a prohloubená za Joea Bidena, obnášela dva principy: jednak měly celní bariéry ochromit čínský přístup na světové trhy a současně měla embarga na klíčové polovodičové technologie utlumit její technologický vzestup. V roce 2025 však tato strategie utrpěla zásadní porážku — ale i na to nejvíce ze všech doplatila Evropa.

Čína odpověděla promyšleně a efektivně. Zaprvé využila svou dominanci v oblasti vzácných kovů a kritických nerostů k ochromení dodavatelských řetězců. Paralyzovala tím ani ne tak americkou, jako spíše evropskou a východoasijskou zelenou výrobu. Zadruhé, a to bylo pro postavení Spojených států jako globální technologické velmoci mnohem bolestivější, Čína soustředila veškerý státní aparát na jediný cíl: technologickou soběstačnost.

Výsledkem bylo ohromující zrychlení v domácí výrobě čipů. Společnosti SMIC a Huawei dosáhly zásadních technologických posunů, což učinilo západní embargo vedené USA nejen nefunkčním, ale přímo kontraproduktivním.

Právě tento otřes bude mít pravděpodobně nejtrvalejší následky. Rok 2025 ukázal, že Spojené státy nejsou schopny zpomalit vzestup Číny — a že jej naopak nechtěně urychlily tím, že její technologický sektor přinutily k plné soběstačnosti.

Evropa, která poslušně uvalila na Čínu sankce diktované Bílým domem, se tak ocitla v daleko nejhorším postavení: její zboží s vysokou přidanou hodnotou bylo stále více vytlačováno z lukrativního čínského trhu, aniž by firmy získávaly štědré dotace a výhody při přesunu výroby zpět na domácí půdu, které poskytoval — dnes již zrušený — americký zákon o snižování inflace.

Tím, že se EU rozhodla vystupovat jako strategický subdodavatel Spojených států, urychlila vlastní deindustrializaci. Nešlo o prohru v obchodní válce, nýbrž o geopolitický šachmat, v němž Evropa figuruje pouze jako pěšec poražené strany.

Třetím otřesem pak byla lehkost, s jakou Trump vyhrál svou celní válku s Evropskou unií. Na závěr schůzky v jednom z Trumpových golfových resortů ve Skotsku — kterou jeho lidé zinscenovali tak, aby předsedkyni Evropské komise co nejvíce ponížili —, se Ursula von der Leyenová marně snažila vydávat kapitulantský dokument za „přelomovou dohodu“.

Cla na evropský vývoz do USA vyskočila z přibližně 1,2 procenta na 15 procent — a v některých případech až na 25 či 50 procent. Dlouhodobě uplatňovaná evropská cla na americký dovoz byla zrušena.

V neposlední řadě se Komise zavázala investovat 600 miliard dolarů do amerického průmyslu — tyto prostředky budou získány přesměrováním evropských investic, především německých, do amerických chemiček v Texasu a automobilek v Ohiu. Není to jen špatná dohoda. Je to zcela bezprecedentní smlouva o vyvádění kapitálu.

Potvrzuje přerod Evropské unie z průmyslového konkurenta v poslušného vazala. Evropa se má stát zdrojem kapitálu, regulovaným odbytištěm amerického zboží a technologicky závislým a podřízeným partnerem.

Aby bylo ponížení naprosté, byla tato nová skutečnost zakotvena v závazné dohodě, s níž souhlasilo všech 27 členských států EU. Blok tak pozbyl poslední zbytky suverenity. Část kapitálu, který Trump potřebuje k upevnění své vize světa uspořádaného okolo osy Washington—Peking, nyní bude na základě smluv proudit z Evropy směrem na západ.

Všechny tři otřesy se navzájem posilovaly. Evropská prohra na Ukrajině odhalila slepá místa evropské strategie a projekt vojenského keynesianismu vzal za své.

Trumpovy ústupky čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi spustily příval exportovaného čínského zboží do EU. A tvrdý politický nátlak ve Skotsku připravil Evropu jak o nahromaděný kapitál, tak o zbývající naději, že bude pro Spojené státy rovnocenným partnerem.

To, co mělo být globální vesnicí, se ve světě ovládaném dvěma mocnostmi mění v gladiátorskou arénu, v níž Evropská unie a Velká Británie jen bezcílně bloudí. Na hrobě někdejších evropských ambicí se vzpíná nový, brutální a nemilosrdný světový řád. Trvalým poučením uplynulého roku je, že v době, kdy jde o přežití, je strategická závislost předzvěstí bezvýznamnosti.

Z anglického originálu Three Shocks that Shook the World in 2025 publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.