Kdo dospíval v devadesátých letech, možná si ještě vzpomene: vedle skutečných pravověrných neonacistů existovali i takzvaní kinder-nacisté, nebo-li kindroši. Šlo víceméně o chlapce z druhého stupně základní školy či krátce po ní, jimž bylo nějaké vážné krajně-pravicové působení cizí; zhusta a okázale ovšem pohrdali ne-bílými etniky a stále požadovali nějaké „razantní řešení“. Také je přitahovaly různé artefakty z dob Třetí říše a především: s velkou oblibou hajlovali.

Nebyli ale přitom v tomto svém počínání moc odvážní a už vůbec ne před rodiči, nebo před třídní. Po nějakém odhalení se buď neinvenčně vymlouvali (z této školy jsou výroky jako „jen jsem ukazoval, kolik bylo na horách sněhu“ či „jen jsem ukazoval, jak vysoko skáče náš pes“), anebo něco nesrozumitelně mumlali.

Znal jsem jednoho takového, který měl i německé jméno — říkejme mu třeba Gruber —, přičemž v okolí se oněm nemluvilo jinak než jako o Herr Gruberovi. Na školním výletě v osmé třídě se odeběhl příslušně realizovat do lesa, přičemž se nechal strhnout vlastní vášní a při neustálém pobíhání a hajlování zapadl do bažiny. Vytáhli ho, zůstala mu tam však bota — kanada.

Jiným fenoménem doby byli o něco starší chlapáci obvykle se Škodou 120 či nějakým vozem na dojetí, pro které byla zvládnutá jízda autem hlavní součástí image a zdrojem sebevědomí. Když byli za volantem, byli něco víc a rádi to dávali najevo, obzvlášť když někoho vezli. Říkali jsme jim autofašisti a běda, když se jim někdo připletl do cesty.

Takový autofašista cítil ne právo, ale rovnou povinnost vyřvat, vytroubit nebo jen těsně minout přecházejícího chodce, pomalu se rozjíždějící řidičku nebo cyklistu, který si dovolil nejet těsně při krajnici. Znal jsem jednoho takového se zvířecí přezdívkou — řekněme Lachtan —, jenž vždycky na takovou překážku zahulákal „Šuline!“ až se zatřepala skla. Nikdy však při tom nezastavil, ba ani nestáhl okénko.

Vystupování Filipa Turka oba dva tyto devadesátkové fenomény připomíná. Může být, že má rád hranný nekorektní nazi-humor a že s vzezřením „jediného Čecha, jemuž by slušela nacistická uniforma“, jak ho kdysi tituloval Bohumil Pečinka, si nechává od kamarádů říkat „vůdce“.

Avšak ta kombinace umanutosti, výrazové radikality a současně připosranosti, té touhy stát na hraně a zároveň tendence se při konfrontaci do nekonečna vymlouvat — tady nemůže být pochyb: hajlování v lese a nadávání přes okýnko.

Strana Motoristů je krom plnění mocenských a finančních zájmů zjevně vehiklem pro návrat podobných úkazů devadesátkové kultury: zlatých řetězů, býčích šíjí, tolerovaného bití holek a nevkusného papalášství, rozprodeje státu a podvodných kšeftařů, rasismu, sexismu, výherních automatů, zabedněnosti a neodpovědné svobody.

Z tohoto hlediska by bylo podvodem na voličích, pokud by zůstal kindernazi a autofašista Turek bez funkce. Jinou otázkou je ovšem potom, jak s počiny typu pochopení pro Breivikův masakr v Norsku naloží policie. Na Slovensku dostal Kotleba za rozdávání hejtmanských šeků s nacistickou cifrou 1688 nakonec jen podmínku. Do nejvyšší politiky se pak už ale nevrátil.