Kdo dospíval v devadesátých letech, možná si ještě vzpomene: vedle skutečných pravověrných neonacistů existovali i takzvaní kinder-nacisté, nebo-li kindroši. Šlo víceméně o chlapce z druhého stupně základní školy či krátce po ní, jimž bylo nějaké vážné krajně-pravicové působení cizí; zhusta a okázale ovšem pohrdali ne-bílými etniky a stále požadovali nějaké „razantní řešení“. Také je přitahovaly různé artefakty z dob Třetí říše a především: s velkou oblibou hajlovali.

Nebyli ale přitom v tomto svém počínání moc odvážní a už vůbec ne před rodiči, nebo před třídní. Po nějakém odhalení se buď neinvenčně vymlouvali (z této školy jsou výroky jako „jen jsem ukazoval, kolik bylo na horách sněhu“ či „jen jsem ukazoval, jak vysoko skáče náš pes“), anebo něco nesrozumitelně mumlali.