Na konci listopadu minulého roku oznámil uhlobaron Pavel Tykač, že do roka ukončí provoz svých třech uhelných elektrárnách v Chvaleticích, Počeradech a teplárně Kladno. Výroba energie z uhlí už Tykačovi nepřináší takové zisky jako kdysi. Rozvoj čisté energie v Evropě totiž zvyšuje ceny emisních povolenek, a tedy i celkovou cenu spalování uhlí. Oznámení spustilo paniku: potřebujeme Tykačovy elektrárny? Budeme mít dost elektrické energie?

Pavel Tykač dlouhodobě vykresloval svůj uhelný byznys jako to jediné, co dělí Českou republiku od kolapsu civilizace. Bez okolků mu v tom asistovali „experti“ napojení na Tykačovu skupinu Sev.en i Tykačem podporovaní politici: Motoristé sobě dokonce mají podporu uhelných elektráren ve svém předvolebním programu. Dohady o tom, zda stojíme před kolapsem, či zda lze staré a špinavé elektrárny vypnout, ale nesmí zakrýt důležitější otázku: potřebujeme vůbec Pavla Tykače?

Zbytečné uhlí

Podle propočtů analytika Jan Krčála z organizace Fakta o klimatu elektrárny Chvaletice a Počerady lze odstavit, aniž by hrozil nedostatek energie. Česká energetika má dost stabilního výkonu na pokrytí poptávky, a to i v zimních měsících nebo když nesvítí slunce, nefouká vítr a obnovitelné zdroje u nás i v Evropě nedodávají energii.

Za pravdu Krčálovi dávají rovněž scénáře správce přenosové soustavy společnosti ČEPS. Podle nich i po rychlém odstavení velkých uhelných elektráren k roku 2030 bude dost výkonu na uspokojení spotřeby: energii lze dovážet, přičemž by jí mělo být v evropské síti dost i za špatného počasí. Zároveň ČEPS upozorňuje, že je třeba českou energetiku „dozdrojovat“, tedy postavit nové zdroje, především pak větrné a plynové elektrárny.

Otázkou ale zůstávají podpůrné služby sítě. Jde především o udržování správné frekvence v přenosové soustavě, aby energie mohla nerušeně proudit od zdroje, přes transformátory až k spotřebičům. K tomu jsou ideální právě velké zdroje s točivými generátory, jako jsou uhelné elektrárny.

Upravené uhelné zdroje mohou rovněž pomoci s obnovou sítě v případě velkého výpadku. Detailní model celé sítě zohledňující podpůrné služby však má k dispozici jen Energetický regulační úřad a správce soustavy ČEPS. Právě tyto dvě instituce nyní posuzují, zda je nutné udržet tři Tykačovy elektrárny v provozu. Výsledek mají ohlásit již zítra.

Budeme se skládat na Tykačovy zisky?

I přes propočty Jan Krčála nebo nedávné analýzy ČEPSu, ze kterých vyplývá, že se česká energetika bez výkonu Tykačových elektráren obejde, je stále ve hře udržení jejich provozu prostřednictvím dotací.

Podle novely energetického zákona z minulého roku totiž v případě ukončení provozu ve velkých elektrárnách může Energetický regulační úřad provoz nařídit. V takovém případě má provozovatel nárok na dotaci ze státního rozpočtu, kterou ve spolupráci s Energetickým regulačním úřadem vyměří a vyplatí ministerstvo průmyslu a obchodu. Kromě nákladů na provoz ale dotace musí zahrnout i „přiměřený zisk“. Zákon stanovuje, že „způsob výpočtu prokazatelné ztráty a přiměřeného zisku stanoví vláda nařízením.“

Právě tato forma podpory je zřejmě jediný způsob, jak může Pavel Tykač vydobýt ze svých elektráren ještě nějaký zisk. Sám přitom mluví o přibližně šesti miliardách, které by na provoz „potřeboval“. Sotva by se o miliardy mohl přihlásit v lepší chvíli než nyní. S novou vládou Andreje Babiše totiž začal na ministerstvu průmyslu a obchodu pracovat jako náměstek za SPD bývalý ředitel Tykačovy elektrárny Chvaletice Marcel Dlask.

Tykač navíc není jediným, kdo bude chtít uhlí zadotovat. Ve stejné situaci jsou i další provozovatelé uhelných zdrojů. Zejména ČEZ, Sokolovská uhelná nebo EPH Daniela Křetínského. Pokud by Tykač dostal dotaci, přihlásili by se o ní i ostatní provozovatelé. Jde přitom o skupinu korporací, kterým v letech takzvané energetické krize strmě vzrostly zisky. A zejména v případě Sev.enu a EPH na tom bohatli jejich majitelé.

Zatímco v roce 2020 odhadoval časopis Forbes majetek Pavla Tykače na 32 miliard korun, v roce 2025 to bylo 180 miliard. Daniel Křetínský ve stejném období zbohatl o více než 200 miliard korun: ze 78 miliard v roce 2020 na 284 miliard v roce 2025. Křetínský si za zisky nakupoval nové elektrárny nebo paláce, Tykač zas ocelárny, elektrárny nebo fotbalovou Slávii.

V čase, kdy Křetínský a Tykač bohatli o stovky miliard, české reálné mzdy zaznamenaly historický propad, na čemž měla lví podíl rekordní inflace způsobená i vysokými cenami energií.

Proč máme poté, co jsme roky oligarchům platili astronomické ceny za energie, přistoupit na to, že stát začne týmž miliardářům vyplácet další miliardy z našich daní?

Zespolečenštění jako jediná racionální volba

Spor o Tykačovy elektrárny tak odkrývá i základní spor o energetickou transformaci jako takovou. Nejde totiž ani tak o technické otázky toho, z čeho a jak vyrobit energii, jako o to, jak vůbec energetiku řídit.

Základ energetických sítí v Evropě po druhé světové válce nákladně stavěly především státy. Po vlnách privatizací v západní Evropě v sedmdesátých a osmdesátých letech, ve východní Evropě v letech devadesátých pak energetika generovala zisky energetickým korporacím.

Zatímco stará fosilní energetika dodávala dostatek energie i zisky korporacím — a rozvrátila u toho klimatický systém planety — nová zelená energetika se musí teprve vybudovat.

To je za prvé velmi drahé: jakmile stát nenabídne dostatečně vysoké výkupní ceny, soukromý sektor o budování nové energetiky nemá zájem. Dobře je to vidět u obnovitelných zdrojů i u zdrojů konvenčních.

Druhým faktorem je ale i samotná podstata řízení zelené energetiky. Obnovitelné zdroje vyrábějí za příhodného počasí obrovské objemy energie za velmi nízkou cenu, ale když nefouká ani nesvítí slunce, je třeba spustit výrobu z jiných zdrojů: prozatím z uhelných, plynových a vodních elektráren, v budoucnu můžeme využít přebytky čisté elektrické energie uložené v bateriích a jiných typech především sezónních úložišť.

To ale vyžaduje důsledné řízení sítě, které může jít přímo proti zájmům výrobců. Provozovatelé uhelných nebo plynových elektráren totiž chtějí vyrábět co nejvíc, za co nejvyšší cenu, jde jim totiž o zisk, nikoliv o stabilitu soustavy a výrobu dostatečného množství energie, což je naopak v zájmu veřejnosti.

V situaci, kdy majitelé fosilních elektráren zároveň vlastní média a sponzorují politické strany, je transformace celého systému tak, aby naplňoval veřejný zájem o poznání složitější. Pavel Tykač například tlačí veřejnou debatu směrem k technickým otázkám a straší blackouty, aby vzbudil dojem, že jeho staré a špinavé elektrárny jsou nepostradatelnou součástí české energetiky.

Co kdyby ale zodpovědnost za výrobu energie a především stabilizaci soustavy od oligarchů, jako je právě Tykač, převzal veřejný sektor? Ten se nemusí řídit diktátem ziskovosti, ale může v turbulentních časech proměn vybudovat energetiku, která by vyráběla dostatek energie a vypouštěla co nejméně emisí.

Když tedy budeme s očekávaným vyjádřením ČEPSu a následného rozhodnutí vlády znovu přemýšlet o uhelných elektrárnách, nevynechejme z debat jejich vlastníka. Jestli totiž je někdo v české energetice skutečně zbytečný, je to právě Pavel Tykač.