Když jsem po parlamentních volbách psal, že úspěch pirátských žen na úkor mužů představuje pro stranu cennou zpětnou vazbu, nečekal jsem, že sebereflexe přijde tak rychle. Člověk by si však měl dávat pozor na to, co si přeje. Piráti skutečně postavili do čela boje o pražský magistrát ženu — jenže zároveň manažerku jedné z největších fosilních firem ve střední Evropě.

Fosilní firmy ve skutečnosti o dekarbonizaci neusilují

Piráti se tím ve své komunikaci pochopitelně příliš nechlubí. Jejich kandidátka na pražskou primátorku Tereza Nislerová však v současnosti pracuje pro polský ropný gigant PKN Orlen, konkrétně pro jeho českou pobočku Orlen Unipetrol. Je proto namístě, aby se novináři i občanské organizace Pirátů i Nislerové osobně ptali, jak je slučitelné, že strana deklarující závazek k ekologické politice a ochraně klimatu staví do čela kandidátky manažerku firmy působící v odvětví, které je hlavní příčinou klimatické krize.

Zatím jedinou reakcí, kterou jsem na dané téma od členů Pirátské strany na sociálních sítích zaznamenal, je tvrzení, že Nislerová v rámci Orlenu pracuje na zelené transformaci a ekologických projektech firmy. Podle mých informací se konkrétně podílí na získávání veřejných dotací na dekarbonizační projekty.

Problém této argumentace spočívá v nepochopení role, kterou ekologické dotace a dekarbonizační projekty u firem typu PKN Orlen skutečně hrají. Dobře to ilustruje studie organizace Greenpeace ze srpna 2023, vypracovaná analytikem Jakubem Gogolewským, která dvanáct velkých světových fosilních společností — včetně PKN Orlen — usvědčuje z pokrytectví a systematického greenwashingu.

Tyto firmy totiž společnost vysloveně tahají za nos rétorikou o odpovědnosti k životnímu prostředí a budoucnosti klimatu, ovšem na skutečně transformační opatření vyčleňují jen zlomek svých prostředků. Mnoho peněz naopak dávají k najímání důvěřivých lidí do svých CSR oddělení (anebo na ekologické dotace) a svou ekologickou činnost zveličují, aby zakryly fakt, že většinu skutečných investic směřují do fosilních paliv. Zkrátka lakují se nazeleno, ačkoliv fakticky prosazují pokračující rozšiřování fosilní infrastruktury.

Analýza výročních zpráv Orlenu prokázala, že polská firma plánuje šedesát procent svých strategických investic do roku 2030 vložit do fosilních paliv. Zbylých čtyřicet procent údajně zelených investic obsahuje z většiny problematické projekty jako vodíkové technologie, zachytávání uhlíku či malé jaderné reaktory. V podobném duchu hovoří i investigativa polského novináře Tadeusze Michrowského, podle kterého PKN Orlen zelenou transformaci jen předstírá a ve skutečnosti prosazuje fosilní paliva.

V celkových číslech PKN Orlen plánuje do roku 2030 zvýšit produkci fosilního plynu ze současných osmi miliard kubických metrů na dvanáct, ropy ze současných sedmatřiceti milionů tun ročně na dvaačtyřicet a k tomu přidat více než dva gigawatty nových plynových elektráren. To vše navíc v době, kdy už pět let známe varování Mezinárodní agentury pro energii, podle něhož není možné budovat žádnou novou fosilní infrastrukturu, má-li se svět vyhnout nejhorším dopadům klimatické krize. PKN Orlen však nevyniká ani v jiných ukazatelích.

Podle serveru LobbyMap je PKN Orlen v celé Evropě třetí nejhůře hodnocená firma z hlediska transparentnosti lobbingu za rozvoj fosilních paliv. Deník Gazeta Wyborcza pak v jednom ze svých článků popisuje, že značná část polské energetické a do velké míry i dopravní politiky je fakticky řízena z města Płock, kde Orlen sídlí. Text ukazuje, že vliv této společnosti patří k hlavním důvodům, proč polská vláda na evropské úrovni vystupuje proti zákazu výroby automobilů se spalovacím motorem a zároveň doma podporuje další rozvoj ropné a plynové infrastruktury.

Sečteno a podtrženo, PKN Orlen dnes nepatří k aktérům, kteří by hráli pozitivní roli v energetické transformaci. Naopak — ekonomický a politický vliv této korporace představuje jednu z významných brzd dekarbonizace ve střední Evropě.

Piráti i Tereza Nislerová by proto měli veřejnosti přesvědčivě vysvětlit, proč její kandidaturu nemáme vnímat jako případ takzvaných „lítacích dveří“, tedy pohybu osoby mezi soukromým a veřejným sektorem, přičemž v obou rolích prosazuje zájmy téhož aktéra — v tomto případě fosilní firmy. V opačném případě bude nutné heslo „ekologie bez ideologie“ číst spíše jako pokus prosazovat zájmy fosilního byznysu pod nánosem greenwashingu než jako důvěryhodný ekologický program.