Z nedávno zveřejněného Atlasu dekarbonizace Česka vyplývá, že přibližně třicet největších znečišťovatelů v zemi je zodpovědných za více než čtyřicet procent tuzemských emisí skleníkových plynů. Na první pohled se tak může laickému oku nabízet jednoduché řešení: stačí zavřít pár „nejšpinavějších“ provozů a budeme mít vyřešen nejeden úkol v rámci snižování emisí. Ve skutečnosti je samozřejmě situace mnohem složitější.

Zdroje emisí v České republice se dají velmi zhruba rozdělit do dvou skupin. Do té první patří velké provozy jako uhelné elektrárny, teplárny a průmyslové závody, například hutě, cementárny, rafinerie, které tvoří páteř české energetické a průmyslové infrastruktury. Není je tedy možné jen tak zavřít.

Zároveň je ale nedokážeme přimět k dekarbonizaci „zespodu“, tedy změnou spotřebitelského chování. U elektřiny, tepla, stavebních materiálů či petrochemických produktů si totiž nemůžeme vybrat jiného dodavatele, který neznečišťuje prostředí — na rozdíl od běžného zboží je jejich výroba koncentrovaná v několika velkých provozech.

Druhá skupina pak zahrnuje miliony malých zdrojů, jako jsou například auta nebo domácnosti.

Z údajů Atlasu dekarbonizace jasně vyplývá, že pokud má Česká republika významně snížit emise, neobejde se bez zásadní transformace právě velkých elektráren a závodů, spadajících do první skupiny. Změny v produkci emisí v tomto případě musí zahrnovat kombinaci opatření a komplexní přístup — od elektrifikace a zajištění nízkoemisních zdrojů elektřiny přes nahrazení fosilních paliv až po využití technologií pro zachytávání a ukládání CO2 a celkové změny výrobních procesů.

Protože ale velké provozy nesou tak zásadní podíl na celkových emisích, každý krok směrem k většímu využívání obnovitelných zdrojů, elektrifikaci či snížení energetické náročnosti se znatelně projeví v celkovém emisním účetnictví.

Po třiceti letech legislativního přešlapování na místě je potřeba nastavit předvídatelné a stabilní prostředí, a stanovit si dekarbonizaci jako strategický cíl pro zlepšení energetické bezpečnosti a rozvoj byznysu. Přechod na nízkoemisní ekonomiku vyžaduje vedle dobře nastaveného právního prostředí také technologické inovace, investice a systémovou podporu, a to nejen na úrovni samotných podniků, ale i distribučních sítí.

Řada technologií už je přitom v Evropě rozšířená a účinná. V teplárenství například víme, jakým směrem se vydat: podle studie Teplárenského sdružení může do roku 2040 pocházet až třetina potřebného tepla z tepelných čerpadel. Ve výrobě elektřiny zase mohou polovinu budoucí spotřeby pokrýt větrné a solární elektrárny. To jsou technologie běžné ve světě i v Evropě, takže nemusíme čekat na žádný zásadní technologický průlom. Výroba elektřiny a tepla je přitom zodpovědná za čtyřiatřicet procent emisí. Právě zde tedy existuje největší příležitost pro rychlé a smysluplné změny.