Vláda teplárenství nevyřešila. ČR je teprve na začátku cesty k čistému vytápění

Veronika Murzynová

I přes optimistická prohlášení ministra životního prostředí Petra Hladíka naše teplárenství dál zůstává závislé na fosilních zdrojích. Pouze nahradilo uhlí plynem. Ten je ale neúnosný z hlediska ochrany klimatu i energetické bezpečnosti.

Drahé investice do plynové infrastruktury znemožňují využít finance na rozvoj dlouhodobě udržitelných řešení. Foto Michal Klajban, WmC

České teplárenství se zásadně proměňuje, neboť přechází od uhlí k čistějším a udržitelnějším zdrojům energie. Zatím ale většina tepláren volí jako přechodné palivo fosilní plyn. Více než polovinu financí určených na dekarbonizaci vytápění spolkly projekty závislé na fosilních zdrojích. To Českou republiku nijak neposune na cestě k posílení energetické bezpečnosti — právě naopak se tím prodlužuje naše závislost na dodávkách fosilních paliv ze zahraničí, mnohdy navíc ze zemí s nestabilními režimy.

Přestože ministr Hladík prohlašuje, že jeho vláda otázku „teplárenství kompletně vyřešila“, investice do plynu namísto obnovitelných zdrojů ve skutečnosti Česku republiku brzdí na cestě k soběstačnosti a schopnosti smysluplně využívat to, co je dostupné na našem území. České teplárenství je tak s koncem uhlí teprve na začátku své transformace.

Spalováním fosilního plynu vzniká při srovnání s uhlím méně emisí CO2, velmi problematické jsou ale možné úniky metanu do atmosféry během jeho těžby, skladování a přepravy. Metan v atmosféře zadrží v horizontu dvaceti let asi osmdesátkrát více tepla než CO2, což vede k rapidnímu zintenzivnění skleníkového efektu. Závislost na dodávkách fosilního plynu nás navíc činí geopoliticky vydíratelnými.

Drahé investice do plynové infrastruktury pak znemožňují využít finance na rozvoj dlouhodobě udržitelných řešení, jako jsou tepelná čerpadla, využití odpadního tepla či geotermální energie, nebo skladování tepla na chladné měsíce.

Že udržitelné alternativy fosilních paliv mohou v teplárenství velmi účinně fungovat, ukazují mnohé příklady nedaleko od našich hranic. Například Vídeň zajišťuje teplo pro 56 tisíc domácností pomocí systému tepelných čerpadel, který využívá odpadní vody z nedaleké čistírny.

Vynikajícím příkladem koncepčního přístupu je také bulharský Plovdiv. Městské dálkové vytápění postupně přešlo od spalování mazutu a uhlí k vysoce účinné plynové kogeneraci a v následující dekádě plánuje zavedení tepelných čerpadel, elektrokotlů, biomasové kogenerace a akumulace tepla, čímž se systém stane bezemisní. Modernizací systém prošel navzdory tomu, že se nachází v historické zástavbě, kde nejsou povolovací procesy vůbec jednoduché.

V České republice bohužel zatím rozvoj tepelných čerpadel a akumulace v systémech centrálního zásobování teplem pokulhává, i když by podle studie Teplárenského sdružení mohla tepelná čerpadla využívající například teplo z čističek odpadních vod či geotermální energii dodávat až třetinu tepla českým domácnostem, a to už do roku 2040.

Přechod z uhlí na fosilní plyn není a nemůže být konečným řešením dekarbonizace českého teplárenství. Jak ukazují dobré příklady i ze zemí, které se potýkají s podobnými ekonomickými a geografickými problémy jako Česká republika, je třeba se dívat dál za horizont dnešní částečné modernizace provozů.

Pokud chceme mít opravdu odolný, ekologický a robustní energetický systém, nezávislý na dodávkách paliv ze třetích zemí, je přechod teplárenství na skutečně obnovitelné zdroje — s případnou zálohou v podobě kogeneračních jednotek na biomasu, biometan nebo podobné obnovitelné plyny — nezbytnou podmínkou k jeho dosažení.