Evropská komise představila na začátku července návrh snížení emisí skleníkových plynů v zemích unie: do roku 2040 mají evropské emise klesnout o devadesát procent oproti začátku devadesátých let. Podle Evropského vědeckého poradního sboru pro změnu klimatu jde přitom o klíčový krok směrem k zastavení rozvratu klimatických systémů planety. Globálně totiž emise nevykazují známky toho, že se blíží jejich vrchol, ba naopak, stále rostou. V České republice se to projevuje například rostoucím počtem výrazně teplých dní a silnějšími extrémy počasí.

Nový cíl představený Evropskou komisí je jen dílčím krokem k dosažení klimatické neutrality do roku 2050, jak se k tomu Evropa zavázala podpisem Pařížské dohody. Do pětadvaceti lety by v Evropě mělo vzniknout jen tolik emisí, kolik dokáže vstřebat evropská krajina s lesy, půdou a mokřady, popřípadě kolik dokáží odstranit doposud nedostatečně rozvinuté technologie na zachytávání uhlíku.

Kritici z řad evropské pravice a prakticky celá česká politická scéna od Petra Fialy až po Andreje Babiše návrh komise odmítají. Uvádějí, že unijní státy zodpovídají jen za zlomek emisí, který nemá smysl snižovat. Splnění Komisí navrhovaného cíle by dle kritiků pouze zničilo evropský průmysl.

Unijní emise v roce 2024 skutečně činily „pouhých“ 6,6 procenta celkových světových ročních emisí skleníkových plynů. Celkově roční emise ve státech unie klesají. V zemích jihovýchodní Asie, především pak v Číně nebo Indii je tomu naopak a emise tam raketově rostou. Otázka, jaké jsou důvody pro další snižování evropských emisí, když v Číně nebo Indii staví nové uhelné elektrárny, je tedy namístě. Zde jsou hlavní důvody, proč další snížení evropských emisí dává smysl.

1) Rozhodující jsou celkové, nikoliv roční emise

První důvod souvisí s fyzikální mechanikou klimatické krize. Rozvrat klimatu totiž není zapříčiněn ročními emisemi, které jsou skutečně v případě Číny enormní, nýbrž hromaděním skleníkových plynů v atmosféře. To se děje už více než dvě staletí.

Data o ročních emisích tak vůbec nevypovídají o zodpovědnosti za klimatickou krizi jako takovou. Čína sice momentálně vypouští nejvíce emisí za rok, avšak z hlediska celkových kumulativních emisí vypuštěných od začátku průmyslové éry v  18. století je až třetím největším znečišťovatelem: historické emise Číny tvoří přibližně patnáct procent všech emisí skleníkových plynů způsobených lidmi. První jsou Spojené státy s bezmála dvaceti čtyřmi procenty a druhá Evropská unie s šestnácti a půl procenty.

Čína má tak vysoké roční emise, protože je nejlidnatějším státem a její ekonomika vyrábí obrovské množství zboží nejen pro domácí trh, ale i na vývoz do celého světa. Zároveň emise Číny rozpočítané na počet jejich obyvatel jsou srovnatelné s Českou republikou nebo Polskem. Emisní faktor čínské ekonomiky sice je násobně vyšší než u ekonomik Evropské unie, ale zatímco Čína vyváží do Evropy každý rok zboží v hodnotě kolem pěti set miliard euro, evropské státy exportují do Číny zboží v hodnotě necelých dvou set miliard.

Čínský průmysl tedy spaluje velkou část fosilních paliv kvůli tomu, aby vyrobil zboží pro evropské spotřebitele. Nehledě na to, že právě Čína je tahounem celosvětového růstu obnovitelných zdrojů a výroby dalších nízkoemisních technologií. Zkratkovité tvrzení, že Evropa zásadně snižuje emise, zatímco Čína nerušeně dál ničí klima, je zavádějící.

Pro stav klimatu je ale lhostejné, jakou molekulu toho kterého skleníkového plynu kdo vypustil. Pokud kdokoliv tvrdí, že nemá smysl oněch 6,6 procenta ročních evropských emisí srazit co nejníže, zcela ignoruje základní fyziku klimatické změny, ve které nerozhoduje roční, ale celkový objem emisí. A právě ten je u Evropy obrovský.

2) Má-li svět snížit emise, musí Evropa učinit totéž

Ignorováním evropského příspěvku do celkového objemu emisí by se navíc zcela podkopaly jakékoliv snahy o vyjednávání s ostatními státy. Výsledky každoročních klimatických jednání pod záštitou Organizace spojených národů sice jsou na míle daleko za tím, co by bylo pro záchranu stabilního klimatu potřeba, ale jisté plody přinášejí.

Důvodem je často právě to, že Evropa jako kontinent s klesajícími emisemi tvoří spojenectví se státy Afriky, Latinské Ameriky nebo malými ostrovními zeměmi, které by utrpěly změnou klimatu největší škody. Pokud by Evropa nesnižovala emise, takové spojenectví by bylo nemyslitelné. Snížení evropských ambicí by ohrozilo veškerá klimatická vyjednávání a spolu s tím by zmizel tlak na největší znečišťovatele včetně Číny a Spojených států.

3) Snižováním emisí k záchraně hospodářství

Zelená politika je záhubou průmyslu, tvrdí Andrej Babiš nebo Alexandr Vondra. Ti vyčítají zelené politice Evropské unie, konkrétně návrhu Evropské komise na další snížení emisí, že povedou jen ke zkáze evropského hospodářství. Přitom ale brání jen a pouze své partikulární zájmy.

Babišovy firmy jsou jedním z největších evropských výrobců „biosložky“ paliv, Agrofert rovněž odebírá fosilní paliva pro své energeticky náročné provozy. Plánovaný konec prodeje nových aut se spalovacím motorem by tak znamenal i pokles spotřeby biopříměsí benzinu a nafty, tudíž i nižší zisky pro Agrofert.

Alexandr Vondra se zase nechává hostit na statku finančníka Jana Dienstla, spojence uhlobarona Pavla Tykače, načež v Evropském parlamentu brojí proti klimatické politice, která Tykačovi ničí zisky z těžby uhlí a uhelných elektráren.

Jak Babiš, tak Vondra spíše než budoucí prosperitu České republiky a Evropské unie brání starý, fosilní průmysl. Ignorují ale, že Česká republika je jedním z největších výrobců železničních vozů, tramvají a jejich součástek na světě nebo že elektrické vozy Škody Auto patří k nejprodávanějším v Evropě. Zelený průmysl tedy tvoří v České republice a Evropě významnou část hospodářství. Další snižování emisí tyto sektory dál posílí.

4) Snížení emisí posílí bezpečnost

Evropa bez fosilních paliv bude rovněž Evropou významně bezpečnější. Vydírací potenciál velkých dodavatelů ropy nebo zemního plynu, ať už je to Rusko, Katar či Spojené státy, je obrovský. A umenšuje se s každým dalším instalovaným solárním panelem či větrnou turbínou.

I zelená energetika má řadu nebezpečných geopolitických souvislostí. Například solární panely se vyrábějí z naprosté většiny v Číně. Zatímco ale závislost na plynu je dlouhodobě daná tím, že plyn musí trvale téct a lze tedy vydírat hrozbou jeho zastavení, solární panel lze jednou dovézt a následně recyklovat.

Nelze zastírat, že existuje velký problém s kritickými surovinami, které jsou k výrobě bezemisních zdrojů nezbytné. Velkou část zásob lithia, kobaltu, hliníku a dalších materiálů kontroluje opět Čína. Řešením může být vývoj takových technologických řešení, která se bez kritických materiálů obejdou, například místo lithiových baterií používat sodíkové články, které jsou sice momentálně méně výkonné, ale na jejich výrobu je surovin dostatek.

Snížení emisí spojené s úpravou spotřebních vzorců a přechodem na udržitelnou mobilitu posílí pozici Evropy uprostřed stále turbulentnějších proměn světa.

Solidární budoucnost bez klimatického rozvratu

Současné překřikování Evropské komise a jejích pravicových kritiků nesmí zakrýt klíčový zápas, který se v současnosti odehrává. Jde o zápas za zastavení klimatického rozvratu a vybudování takové společnosti, která si s některými jeho už neodvratnými důsledky poradí solidárním způsobem.

Nakonec totiž jak Ursula von der Leyenová, tak Vondra s Babišem chrání zisky velkého byznysu. Evropská komise chce posílit „zelený“ průmysl v globálním zápasu s americkými a čínskými producenty, Babiš a Vondra naopak brání staré, fosilní a oligarchické struktury.

Prosperita společnosti totiž není spojena ani s prosperitou oligarchů Tykačova nebo Babišova typu, ani s tím, že evropské automobilky každý rok představí nové velké SUV — ať už se spalovacím motorem nebo baterií, zatímco bude přibývat vln veder, velkých bouří a záplav. Blahobyt společnosti znamená, že bude dostatek důstojných pracovních míst a lidé budou moci náležitě uspokojit své potřeby, aniž by se tím překračovaly planetární meze. Klíčovým problémem současnosti je totiž neúnosná nadspotřeba v zemích globálního Severu, tedy i v Evropě.

Z přetlačované dvou frakcí byznysu není dobré cesty ven. Proti zelené politice, která dbá o zájmy velkých korporací a nikoli občanů, se zdvihá oprávněný odpor. Ten však zneužívají fosilní zájmy k posílení své pozice. Demokratičtí politici by tak měli místo lobbování ve prospěch fosilního nebo zeleného byznysu dbát o to, aby se vyrábělo například více autobusů nebo vlaků, velkých tepelných čerpadel a dílů pro lokální obnovitelné zdroje.

Ukazuje se, že kromě ambicióznějších cílů ve snižování emisí musí ti, kterým jde záchranu klimatu, přinést zcela jiný společenský a ekonomický program. Snižování emisí musí znamenat příležitost především pro společnost, nikoliv pro více či méně ozeleněný byznys.