Člověk se musí znovu a znovu ptát, zda všechny tyto fantasmagorie s nepodmíněným základním příjmem jsou důsledkem ideologické zabedněnosti jejich vyznavačů, anebo ale všeobecného úpadku obecné inteligence v současné době.

Tak za prvé: všechny tyto "experimenty" které byly v dané oblasti provedeny jsou a priori metodologicky naprosto bezcenné. Prostě z toho jednoduchého důvodu, že jsou časově omezené. Je naprosto zjevné (přinejmenším by každému jen trochu logicky uvažujícímu člověku mělo být zřejmé), že se bude ekonomicky naprosto jinak bude chovat člověk který s NZP může počítat natrvalo, a naprosto jinak ten který ví že se jedná pouze o finanční přilepšení pro určitý omezený čas. Především: ten kdo ví že se jedná jen o časově omezenou podporu, ten v žádném případě nepodá výpověď ve svém dosavadním zaměstnání. Tím také bez dalšího padá hlavní výsledek tohoto experimentu, který do celého světa hrdě vyhlásili jeho tvůrci: že prý ti kdo dostávají NZP "nepřestanou pracovat". Jak by také přestali, když vědí že za tři roky až jim ta podpora doběhne by novou práci už také vůbec nemuseli získat.

Za druhé: z tisíce dolarů se v USA nedá vyžít. Nejedná se tedy v žádném případě o NZP ve vlastním slova smyslu, tedy o částku která by dotyčné osobě umožnila vést ekonomicky nezávislou existenci, a ona by si mohla svobodně vybírat činnost která ji zajímá, která ji naplňuje.

A konečně: v těchto experimentech je standardně vždy zcela eliminována otázka financování NZP. Faktický stav je takový: kdyby každý člověk/občan dostával dejme tomu oněch 1 000 dolarů měsíčně - pak by on sám ze svého příjmu musel vydávat přesně těch samých 1 000 dolarů (dejme tomu na zvýšených daních), aby z toho mohl být financován NZP všech ostatních! Zkrátka, nula od nuly vzejde. Na vypočítání této rovnice by musela stačit početní kompetence žáka základní školy; ale zjevně na ni nestačí IQ všech těch vysokoškolsky vzdělaných aktivistů provádějících si své ideologické hrátky s NZP.

Celý tento experiment tedy fakticky nedokázal a ani dokázat nemohl naprosto nic jiného nežli to, jak se chovají lidé kteří po o m e z e n o u dobu dostanou darovanou určitou částku navíc k jejich standardním (pracovním) příjmům.

Výsledky experimentu zasluhují pozornost, protože zpochybňují častá klišé, opakovaná na adresu chudých minimálně již třetí století. Názor pana Poláčka je ovšem zcela opodstatněný. Mimochodem, je-li pravda, že (cituji) "pracovní účast však poklesla v průměru o 4,4 procenta, tedy asi o 3,7 hodiny týdně", pak je někde něco špatně...

Chtěl bych upozornit na probíhající jiný "experiment", jehož váha je asi značně větší než výše probíraného. Lidé v příslušném věku (nyní u nás přes 64 let) odcházejí do důchodu a mohou při něm dále pracovat. Výše věkem podmíněného příspěvku na rozdíl od amerického experimentu poněkud odráží předchozí příjem, je však (v našich podmínkách) velmi blízká popsané realitě "pilotního" amerického projektu.

Neznám čísla, ale vím, že (často velmi dlouho) "přesluhují" nejen pracovníci spíše lukrativních a fyzicky méně náročných profesí, nýbrž i pracující, kteří si svůj placený odpočinek už jednoznačně zaslouží. Vídáme je všichni, usilující vyrovnat se mladším či cizincům (jež pak ovšem nemusí "mít zrovna v lásce") třeba za pokladnami supermarketů, nebo "trdlující" denně řadu hodin v oddělení lahůdek. Jiní zase čekají v nějakém OC na zákazníka jako na smilování, že koupí něco téměř neprodejného, touto dobou třeba zimní čepici.

Člověk by řekl, že když se vyplácejí důchody, v leckterém případě (zvláště těch, kteří skončili v zaměstnání "předčasně", např. proto, aby se starali o rodiče) vysloveně nízké, není to proto, aby jiní měli před sebou volbu poprvé mít nadprůměrný příjem a nebýt tedy kmány tváří v tvář realizujícímu se inflačnímu pokušení obchodníků.

Mnozí čerství i méně čerství důchodci tedy pokračují v práci, nehledě na svůj věk a nabídnutou možnost užívat si trochu více jiného života, méně poplatného "režimu" (někdy jak řemen), vnoučat a dalších blízkých, o kulturním vyžití nemluvě. Nejedná se o svého druhu korumpování? A lehkovážného užívání velkých objemů finančních prostředků, určených na sociální účely? (Leckdy pak skončí u těch "mladých").

Lidé většinou nejsou finančně tak nezodpovědní, jak by se mohlo zdát z nejedné zprávy v médiích. Problém je, že důchod vázaný jen na věk, podobně jako nepodmíněný základní příjem vede k (výše i zde popsanému) snažení zvýšit si (o podstatnou část z možného) příjem, z důvodů popisovaných panem Poláčkem, i drahoty něčeho a reklamy na jiné, a ovšem pro celoživotní cíl mít více a více peněz).

Uspokojivějším výsledkem experimentů (jako byl probíraný v USA či mnou zmíněný u nás) by podle mne tedy asi nakonec byly naopak odchody z pracovního procesu i návyků a uvolnění míst pro potřebnější.

Na celou záležitost je možno pohlédnout ještě i z jiného, obecného hlediska. Položme si otázku: měl Karel Marx pravdu se svým předpokladem, že pro člověka je (tvůrčí) práce jeho první životní potřebou, primárním zdrojem jeho lidství, jeho vlastního naplnění - a že tedy takto nastavený člověk bude s plným zápalem a nasazením pracovat i po zrušení systému kapitalistické produkce nutící námezdního pracujícího k maximálnímu výkonu?

Zde je napřed nutno si ujasnit jeden klíčový moment Marxova způsobu myšlení: jakkoli Marx ostře a nesmiřitelně kritizoval a zavrhoval metafyzické myšlenkové konstrukty svého filozofického předchůdce Hegela, ve skutečnosti i sám Marx ve svých základních myšlenkových konceptech uvažoval přesně takovýmto metafyzickým způsobem! To znamená především: on člověka pojímal nikoli jakožto konkrétního jedince, nýbrž jako obecnou entitu, jejíž podstatu je možno vyjádřit jedním společným (filozofickým či socioekonomickým) pojmem. Když tedy (mladý) Marx rozvíjel své základní úvahy o člověku a jeho postavení ve světě, pak zde hovořil o "člověku vůbec", o lidském rodu, o "rodovém člověku". A stejně tak pro pozdějšího Marxe v centru jeho pozornosti nestál jednotlivý, konkrétní člověk, nýbrž jenom a pouze člověk jako součást určité skupinové entity, tedy v prvé řadě - ekonomicky definované - třídy.

Tato záměna konkrétního člověka s tímto metafyzickým "rodovým člověkem" měla pak dalekosáhlé důsledky. Při takovémto pohledu na člověka Marx mohl - ze svého hlediska oprávněně - postulovat, že "práce je pro člověka prvotní potřebou". Že je to právě pracovní činnost, která "polidštila opici", která člověka učinila člověkem. A na základě takovéhoto určení člověka jakožto příslušníka lidského rodu je pak už jenom nepatrný krůček k víře, že i za komunismu bude tento rodový člověk pracovat s plným nasazením, s pocitem uspokojení z vlastní práce.

Co Marx při tomto svém metafyzickém pohledu na člověka zcela přehlédl: že v celý svých dosavadních dějinách člověk pracoval především z důvodů čiré nouze, tedy z nutnosti přežít. A i když se některým podařilo dostat se z tohoto postavení čiré materiální nutnosti pracovat, pak oni pracují i dále z taktéž ryze materiálních (respektive osobních) důvodů: za prvé chtějí svůj materiální blahobyt ještě rozmnožit, a za druhé spolu s větším majetkem získávají vyšší společenský status.

To všechno ovšem za podmínek komunismu odpadá. Není tu žádná nouze která by - konkrétního - člověka nutila pracovat; a ani rozmnožovat svůj materiální blahobyt (a tím společenský status) tu dost dobře není možné. Všechno má být přece k dostání zcela zadarmo.

Položme si otázku: kdo by za těchto podmínek, kdy je vše zadarmo, a kdy tedy neexistuje žádný vztah mezi pracovním výkonem a materiálními požitky - kdo by za těchto okolností byl ještě vůbec ochoten pracovat?...

Jistě; i za těchto okolností by stále ještě byla část populace která by byla ochotna vykonávat nějakou pracovní činnost. Existuje určitá skupina vyslovených "workoholiků", kteří skutečně - v naprostém souladu s Marxovou tézí - v práci nacházejí své (jediné) potěšení a naplnění. Pak by zde byla ještě část populace, která by byla činná tvůrčím způsobem (tak jak si to vlastně představoval Marx): výzkumníci, vynálezci, umělci. Pro takové může jejich pracovní činnost být skutečně potěšením, náplní jejich života.

Ale - co ti všichni ostatní? Skutečně mohou všichni lidé být výzkumníky, kreativními novátory, umělci?...

A za druhé: kdo pak bude ještě vůbec ochoten vykonávat práce obtížné, nekreativní, či dokonce zdraví škodlivé? Kdo bude například svážet odpadky, které v takových masách produkuje konzumní společnost? Kdo bude ochoten vykonávat (zdraví škodlivé) noční služby? Například v nemocnicích? Když za to nedostane ani žádné příplatky? (Jak známo v komunismu peníze neexistují.)

A vůbec: nebude se především mládež daleko spíše věnovat mnohem příjemnějším zábavám nežli je (jakákoli) práce, například excesivnímu hraní počítačových her?...

A i ti lidé kteří přece jenom budou ochotni pracovat, třeba i pro vlastní uspokojení: nebudou daleko spíše pracovat na svém, nežli pro nějaký anonymní celek? Velmi podobně jako tomu bylo za časů reálného socialismu, kde si lidé "odkroutili" svých povinných osm hodin v zaměstnání, aby pak teprve za svých vlastních chalupách začali doopravdy a s plným nasazením pracovat?...

Proč jsou zde tyto fundamentální problémy Marxových představ o nekapitalistické, komunistické společnosti zmiňovány? - Z prostého důvodu: tvůrci a vyznavači všech těchto teorií s nepodmíněným základním příjmem ve skutečnosti pracují s tou samou abstraktně-metafyzickou představou člověka, jako svého času Marx!

I oni si konstruují svou fikci jakéhosi "člověka vůbec", který i poté co bude dostávat NZP toho vzápětí využije výhradně pro to, aby byl kreativně činný, aby nezištně pracoval pro blaho všech, aby usilovně rozvíjel své vlastní humánní potenciály. A stejně tak málo jako Marx i oni hledí na skutečného člověka, na to jakými je konkrétní člověk ovládán a motivován svými reálnými, v prvé řadě ryze soukromými zájmy. A stejně jako Marx se nakonec uchyloval ke specifickým případům například ruské tradice občin, aby tak získal "důkaz" pro reálnou možnost komunismu, stejně tak si apologeti NPZ provádějí své "experimenty", kde se na základě umělých, laboratorních podmínek snaží vyfabrikovat důkaz o možné realizaci jejich snů o rajském světě, kde člověk nebude nijak nucen k namáhavému pracovnímu výkonu, a kde bude pracovat už jenom pro své vlastní potěšení.

Ano, pokud "pracovní účast však poklesla v průměru o 4,4 procenta, tedy asi o 3,7 hodiny týdně", pak je něco zatraceně špatně.

Buď samotný údaj anebo skutečnost, že si ti lidé museli vydělávat ve svou či třech skládaných zaměstnáních odpovídajících dvou plným úvazkům (vychází to na 80 hodin týdně po tom poklesu).

Bohužel, při uvedené lokaci experimentu nelze vyloučit to druhé --tedy pracující chudobu vydíranou nutností udržet středostavovský standart; on je fenomén statutárně uštvané pracující chudoby pro USA docela dobře popsaný a jeho rozšíření ve státech, kde experiment probíhal, přesvědčivě dokumentované.

Zároveň to ukazuje meze podobného experimentu. Šimon Pešta neuvedl trvání experimentu a jsem líný to dohledávat, ale v přehledu předchozích experimentu u Brabce a Hrubce (Základní příjem ve světě, Praha 2021 ) nepřekročila ani jedna doba experimentu tři roky.

Jinými slovy, dostáváte dočasné přilepšení k tomu, co si dokážete vydělat, a určitě si nemůžete dovolit riskovat trvalejší zdroje své obživy.

NZP příjem by mohl jako součást sociálních opatření ve společnosti, ve které mizí placená práce kromě "práce na hovno", být docela funkční výpomocí, ale není to všespásný dryák.

Politická ekonomie musí předpokládat, že

a) ekonomicky jednající individua se řídí svým zištným zájmem a že jsou tento zájem schopna racionálně poznat a pochopit;

b) že ekonomická aktivita a struktura ekonomických vztahů je určující pro celý život společnosti.

Nicméně oba tyto předpoklady jsou fakticky nedoložitelné a v rozporu s lidskou zkušeností .

V celých lidských dějinách lidé možná Poláčkův člověk pracoval jen dohnán k tomu nouzí, ale lidé, kteří v těch dějinách žili, pracovali z ledajakých důvodů -- pro uznání své důstojnosti, aby splnili boží příkaz, pro radost z toho, co vytvořili, aby mohli pohostit lidi na potlachu atd. Není těžké se rozhlídnout kolem sebe a podívat se, co všechno nebylo vytvořeno pro přežití nebo zisk.

Pane Profante, opět jednou argumentujete "mimo mísu". Sám jsem naprosto jasně napsal, že existuje určité procento populace, které bude pracovat na plný výkon za všech okolností. Zde je však řeč o tom, jaké je reálné profilující nastavení c e l k o v é populace.

A že tato většinová populace nebude (na plný výkon) pracovat jen tak pro nic za nic, tedy bez jasného (víceméně lineárního) propojení mezi výkonem a odměnou, o tom neklamně svědčí zkušenosti z celé doby trvání reálného socialismu. Sotva asi bude mít smysl tento experiment zopakovat ještě jednou, tentokrát pod označením "nepodmíněný základní příjem".

já nemluvím o určitém procentu populace, ale o naprosté většině lidí ve většině historický známých společenstvích. Takže se buďto vypořádejte s tím, o čem mluvím, anebo mne ušetřete žvástů o mluvení mimo mísu.

Jestliže jsem výše psal o jen věkově podmíněném příjmu, zvaném starobní důchod, pak nejen proto, abych doložil, že mnoho lidí přirozeně využívá šance na zvýšení svého (čistého) příjmu o 40 až 50% (navíc bez zatížení inflační reakcí). Místo, řekněme, 150% dosavadního se nespokojí jen s polovinou (resp. třetinou), ani neriskují kroky, které by v případě úspěchu vedly, dejme tomu k udržení stávající příjmové hladiny. Výsledkem je ovšem přibývání, s dovolením, "pracující staroby". Ne dost, ale přece, se bráníme "řádné" (z právního hlediska) dětské práci, u (staro)důchodců jde však asi v našich očích o méně pohoršující jev, nebo nám jejich účast v soutěži přijde férovější?

Otázku stávajícího pojetí důchodů jsem do diskuse vnesl především proto, abych naznačil, že NZP (nějakého druhu) a spravedlnost se moc "nerýmují". Jak jsem i uvedl, důchody ovšem nemáme (někteří řeknou: docela) stejné. Mám natolik vyvinutou představivost, že chápu, že většina lidí s vysokými příjmy může svůj "přicházející" důchod stěží vnímat jako pro život dostačující. Říkají tedy, že systém nelze ufinancovat. Nevábné perspektivě tedy čelí, jednak investováním, které je již v nižším věku činí ještě o dost bohatšími, jednak tím, že ve svých často aspoň fyzicky poměrně nenáročných zaměstnáních setrvávají (v té, či oné míře) dokud to jen trochu jde.

Lidé, jejichž práce byla v minulosti špatně ohodnocena, kteří někdy z pracovního vlaku vypadli, nebo kteří opravdu potřebovali být dříve doma, mívají důchody trapně nízké, mají tak trochu pracovní povinnost, nebo živoří. Pokud jsou ovšem z nějakého důvodu reálně už neschopní práce, mají dvojnásob důvod cítit křivdu. Proč mají lidé s dvakrát větší penzí brát ještě třeba 5x víc jako plat?

Všechny uvedené problémy, včetně nepředstavitelného plýtvání (i na inflační tlaky), se týkají rovněž, ba ještě více i případného zavedení NZP. Mnoho lidí jej nepotřebuje: O jejich životní úrovni lze říci (a la titul filmu) "zasaženi náhlým blahobytem...! Lepšími se proto nestávají a nestanou. V některých případech opravdu "Úspěšňákových" by se jednalo zase nejspíš ze všeho o políček do tváře potřebných. Trvání na NZP snad pro několik slov v americké ústavě mám za patetický nesmysl.

Nepatřím mezi lidi, kteří se bojí o naši ekonomickou výkonnost. Názory a la 14. sjezd KSČ), že úkoly před námi jsou ještě náročnější, mě dráždily kdysi a dráždí dodnes. Proč? K tomu je civilizace? Podpora podle mne patří lidem, kteří nemohou dost dobře pracovat, nebo kteří o své místo na slunci (nebo spíš ve stínu, ba i chládku) nestojí a neusilují, pročež přistoupí na rozumnou, dostačující životní úroveň. Neboť v jejich chápání tato tkví převážně v něčem trochu jiném. Zbývajícím podle mne žádné (obrácené) platby "z hlavy" nepřísluší. (Bylo by to postavené na hlavu).

"Naprostá většina lidí v historicky známých společenstvích" - tak mi teď pane Profante řekněte, že všichni ti rolníci minulých časů na svých polích dřeli den co den od úsvitu slunce do jeho západu ne z čiré nouze, ne z nezbytnosti uchránit sebe i svou rodinu před smrtí hladem, nýbrž z čiré radosti z práce. A obdobně masa průmyslového dělnictva, především z raného období kapitalismu: i oni podle Vás dřeli pro svého kapitalismu 12 i 14 hodin denně jenom z čiré "radosti z práce", a nikoli z holé životní nouze.

Pak je ovšem dost obtížné pochopit, proč toto dělnictvo jako jeden ze svých základních požadavků vytyčilo zkrácení pracovní doby; vždyť přece když pracovali "z čiré radosti z práce", pak by naopak museli být svému kapitalistovi vděčni, že jim po celých těch 14 hodin denně poskytuje to potěšení moci pro něj pracovat...

konečně správné otázky-- tedy konkrétní práce v konkrétní době. Tak a teď to zkuste dál -- kolik byl těch rolníků, kteří dřeli jen pro přežití?

Kolik bylo těch rolníků? - Pane Profante, po celou dobu trvání "naší" Evropy až do nástupu kapitalismu podíl rolnictva na celkové populaci činil nějakých 90 procent.

Neptal jsem se Vás, jaký měla na celkové populaci Evropy před kapitalismem zemědělská populace, ale bylo bylo rolníků, kteří dřeli pro pouhé přežití.

Pointa je v tom, že se sice každý člověk musí starat o živobytí, ale s výjimkou společností, které

si v 19. století začali říkat vyspělé a které proměnily práci v komoditu, to velká část lidí nepovažovala za pouhou dřinu pro přežití. Důstojnost, účast ve společenství, potěšení z výsledky a v neposlední řadě život odpovídající lidskému i božskému řádu. Dřít z nezbytí byl ten nejhorší úpadek.

(Mimochodem ani vesnická populace, natož zemědělská netvořila v raném novověku ani v atlantických zemích, ani u nás devadesát procent celkové populace)

Pane Profante, zde projednávaným tématem není primárně, jestli lidé pracují t a k é pro určité uspokojení z práce - nýbrž to zda kdyby k práci nebyli nuceni holou životní nutností, zda by pracovali stejně tak usilovně, zda by celkově podávali stejný pracovní výkon jako když pracují pro mzdu.

Jinými slovy: dejme tomu, že by všichni lidé dostali skutečný nepodmíněný základní příjem - ve výši která by je činila existenčně nezávislými na tom, zda (Marxovými slovy řečeno) musejí svou pracovní sílu prodat příslušnému kapitalistovi. Skutečně chcete tvrdit, že by i za těchto okolností - tedy bez jakéhokoli materiálního tlaku - lidé pracovali stejně jako za současného stavu, kdy jsou k onomu pracovnímu výkonu nuceni svým zaměstnavatelem/kapitalistou?...

-------------------------------

Abychom se poněkud osvobodili z těchto - dosti zbytných - polemik: svého času sociologický ústav mnichovské Ludwig-Maxmillianovy univerzity provedl anketu na téma, jaký postoj mají němečtí zaměstnanci ke své práci. (Nevzpomenu si už přesně, zda se jednalo jenom o dělníky; ale mám pocit že se jednalo primárně o manuálně pracující.)

Výsledky tohoto zkoumání byly velmi ambivalentní. Na jedné straně tito pracující svou práci skutečně pociťovali jako zdroj svého životního naplnění, své profesní cti - ale na straně druhé prakticky ve stejné míře své pracovní zatížení pociťovali jako nadměrné, tíživé, vyčerpávající.

To všechno spočítáno dohromady může se zjevnou oprávněností vést k následujícímu předpokladu:

- ano, i kdyby lidé nebyli k práci nuceni holou životní nutností, zřejmě by nepřestali úplně pracovat (alespoň většina z nich ne)

- ale na straně druhé by zřejmě velká část (respektive velká většina) pracujících významně snížila své pracovní zatížení - a to sice jak délky pracovní doby, tak intenzity práce

- toto snížení pracovního výkonu by ovšem nevyhnutelně vedlo k dramatickému propadu celkové produkce, a tedy i celkového národního bohatství. Už tak zůstává naprosto nevyřešenou otázkou z čeho by NZP vlastně měl být financován (prostě tisknutím dalších peněz?!...); a nyní ještě tento další propad produkce, a tedy i státních příjmů.

- k tomu všemu přistupuje ještě další okolnost, která ze strany vyznavačů NZP je zcela obecně ignorována. Bylo řečeno, že i bez holé existenční nutnosti by většina lidí i tak nějakým způsobem pracovala. Jenže - ona by zde byla i ta (a to zřejmě nijak mizivě malá) menšina, která by nepracovala, a místo toho by si užívala všech těch svodů, které člověku poskytuje současný hedonisticko-konzumní způsob života. A nejde jenom o to že tato část populace by nepracovala; ale tento její parazitární způsob života by měl nevyhnutelně naprosto devastující důsledky pro pracovní étos celé společnosti. Neboť i ti kteří by v zásadě byli ochotni pracovat by si nevyhnutelně museli říci: "Proč já se vlastně mám dřít, když ti druzí nepracují, a jenom si užívají?!..." Takže tento postoj "nepracovat, ale užívat si" by se zřejmě společností šířil jako epidemie.

Takže nakonec by pracovali opravdu už jenom ti, pro které je jejich práce životní vášní a zábavou; jenže kdo by pak dělal všechny ty práce obtížné, nevábné, zdraví škodlivé?... Už jsem to zmínil: kdo by například ještě byl ochoten dělat popeláře? Kdo by byl ochoten čistit městskou kanalizaci, se všemi jejími nevábnými výpary? Kdo by byl dejme tomu v nemocnicích ochoten dělat namáhavé, a zdravé škodlivé noční směny? Kdo by byl ochoten pracovat ve výhni sklářských dílen nebo ocelářských hutí?...

Takže takto nějak, pane Profante, by vypadal tento svět, kdyby každý pracoval už jenom čistě pro své potěšení.

Promiňte,

vždycky zapomenu. K věci je jen to, co vyhovuje Poláčkově argumentaci a připouštějí se jen ty argumenty, které podporují Poláčkovo přesvědčení. Odpuste, že jsem rušil Vaše kruhy. Pokusím se příště na Poláčkův kodex nezapomenout.

Takže panu Profantovi opět jednou došly věcné argumenty, a tak se jako obvykle utíká do mlžení a osobních narážek.

opravdu nemám dost argumentů na to, abych s nimi mohl plýtvat.

Bylo by například zbytečné znovu a znovu vysvětlovat, že je rozdíl mezí tím, jestli pracuji z vášně nebo pro radost, anebo tím, že si obstarávám živobytí z ohledem na vlastní důstojnost a účast s druhými, včetně účasti mezigenerační, aniž bych k tomu byl nucen hladem nebo nouzí. A že tak často mohu činit ve vzdoru vůči ekonomické racionalitě -- Friedrich Engels napsal svého času velmi nenávistné pasáže o těch, kteří než by se vzdali svého způsobu života (chaloupky, zahrady a kusu dobytka, který pásli na propachtovaném štráfu země) a začali si relativně slušně vydělávat jako dělníci (ano, je tu trochu rozpor s popisem dělnické pauperizace jinde u Engelse, ale jako ústupek realitě), raději opravdu živořili. Marxe zase opravdu neměl rád francouzské parcelové zemědělce, kteří živořili majíce nadbytek bídy a nedostatek práce (protože neměli dost půdy, na které by pracovali).

Jak vidíte, mohl bych vstřícně uvádět jen svědectví autorů, kteří zastávali postoj blízký tomu Vašemu. Nicméně i oni ukazují, že společenská práce nebyla ani v nejtvrdším kapitalismu 19. století vynutitelná pouze vyhladověním dostatečně velkého množství lidí --což je podle Vás nezbytné, aby měl i dnes kdo makat v těch sklárnách a hutích. Zrovna provozy, které by už dávno byly robotizované, nebýt toho, že konzervativci jako jste Vy zuby nehty lpí na nutnosti udržet pracovní sílu co nejlevnější a provozovat důl Paskov v situaci, kdy jsou dvě třetiny tamějších pracujících nakažené covidem jim zřejmě přijde jak mnohem menší zlo, než nepodmíněný příjem.

Ale jak říkám, nemám tolik argumentu, abych s nimi plýtval na zcela zbytečnou diskusi. Takže Vám místo toho přeji šťastné svátky a slunečné dny.

MP

Pane Profante, Vaše historické výklady jsou sice zajímavé, ale jaksi se zcela míjejí s podstatou věci.

Zjednodušme tedy celou záležitost do jedné jediné otázky: Chcete skutečně tvrdit, že kdyby lidé dostávali od státu peníze zadarmo (tedy fakticky stejně tak jak si to pro komunismus představoval Marx) - že by to nevedlo k žádnému (relevantnímu) poklesu společenské produkce? Chcete tedy opravdu tvrdit, že lidé - i když mezi jejich pracovním výkonem a jejich odměnou za něj nebude žádná přímá spojitost - že budou pracovat s naprosto stejným úsilím jako za podmínek kdy jsou k tomuto (maximálnímu) výkonu nuceni potřebou obstarat si své základní životní materiální potřeby?...

A ještě bych k tomu dodal: všechny tyto nesmysly o nepodmíněném základním příjmu si vymýšlejí intelektuálové, kteří nikdy nepoznali skutečnou tíhu (manuální) práce. Jenom proto mohou rozpřádat své abstraktní fantazie o čiré "radosti z práce".

Je celkem vzato úsměvné, že hlavním teoretikem této "práce pro radost" byl Karel Marx, který ve svém životě sám snad nezatloukl ani hřebík do zdi. Bedřich Engels by mu mohl něco více říci o tom, jak je dělníky k maximálnímu pracovnímu výkonu nutno nutit neustálým dohledem a dozorem; jenže ani Engels sám tu tíhu fyzické práce nikdy nepocítil, a za druhé natolik propadl ideologii komunismu, že v její záři - stejně jako všichni ideologové - ztratil veškerou soudnost.

Ostatně, pane Profante, naprosto není zapotřebí nějak abstraktně teoretizovat. Ve čtyřicátém osmém už komunisté sami provedli rozsáhlý polní experiment s tím, jaké bude mít dopady na obecnou pracovní morálku dělníků, když zde nebude nikdo kdo by je honil k výkonu. Zkuste se jenom podívat na tento dokument: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13081530950-industrie/319294340160008/

V krátkosti: po osmačtyřicátém došlo ve fabrikách k dvojímu efektu:

- za prvé byli odstranění "vykořisťovatelští" majitelé podniků, takže tu už nebyl nikdo kdo by ve vlastním zájmu nutil zaměstnance pracovat na plný výkon

- a za druhé, dělnictvo indoktrinované komunistickou propagandou o tom jak strašlivě je jejich kapitalisté vykořisťují, nyní dospělo k názoru že když už tu není nikdo kdo by dělníky vysával, tak že mají nárok na mnohem vyšší platy. Které si pak také na svém "dělnickém" režimu vydupali.

Důsledkem tohoto dvojího efektu byl jak známo naprostý propad socialistické ekonomiky. Dělníci tehdy fakticky dostávali svůj "nepodmíněný základní příjem" - dostávali platy, které nebyly kryté jejich reálným pracovním výkonem. Že pak komunisté museli provést svou pověstnou a drastickou měnovou reformu bylo nejen důsledkem naprosté nekompetence nově dosazených dělnických ředitelů, nýbrž především v důsledku toho že stát musel - aby uspokojil zmíněné požadavky dělníků - tisknout stále více peněz, které nebyly kryty reálnými hodnotami.

V každém případě: ačkoli podle veškeré komunistické teorie by v socialismu dělníci měli konečně mít možnost plně prožívat své uspokojení z osvobozené práce, realitou byl pravý opak: v plné sile propuklo pověstné socialistické pracovní flákačství, které si socialistická ekonomika jako železnou kouli na noze s sebou vláčela až do svého definitivního zániku.

jako obvykle -- abych použil Vaše slova, protože na hrubý pytel ...- mluvíte naprosto mimo mísu a vedete spor o věci, které nikdo nezpochybňuje.

Nicméně abych se k Vám choval vstřícně:

a) Považuji to, že mnohem větší množství lidí v blahobytných zemích dává --v dotazníku, vesměs nikoliv v reálu -- přednost "nemateriálním hodnotám" při naplnění času svého života před vyděláváním peněz a získáváním postavení, za dobrou zprávu.

b) Odmítám fetišismus produktivity, resp. výkonu; a tím spíše představu, o vztahu výkonu k slušnému společenskému životu.

.

Ale k tomu, o čem údajně diskutujete:

Nepodmíněný základní příjem ve výši, která by byla sociálně efektivní (tedy nad hranicí relativní chudoby), by z hlediska (a) těch, kteří nechtějí pracovat (pokud vůbec existují jinak, než jako podivínské výjimky), v zemích jako je Německo nebo ČR, mnoho nezměnil. Fungoval by pro ně podobně jako dnes sociální síť. Z hlediska (b) těch, kteří pracovat chtějí, ale práci nemají, by znamenal zlepšení v důsledku odpadlé byrokracie -- a pro ty ostatní prostě o něco větší jistotu.

Reálně existující socialismus, jak oba pamatujeme, vynucoval zákonem pracovní povinnost a provozoval plánovité nasazení pracovní síly. Tím normalizoval oficiální a neoficiální distribuci pracovní síly a času (flákač v práci, dříč na melouchu nebo na vlastním záhumenku), zavedl otrockou pracovní morálku ("Pracuj pro vrchnost jen když musíš a nic nedělej dobrovolně.") a navíc absurdním stanovením cílů plánovité produkce omezil už tak v kapitalismu (jehož byl variantou) mizivě nízké přesvědčení námezdního pracujícího o smysluplnosti jeho práce.

Jako experiment je tedy naprosto nepoužitelný.

Pane Profante, Vaši námitku že za "reálného" socialismu se nejednalo o stav skutečně osvobozené práce, jsem víceméně s jistotou očekával. Jenže - v počátečním stadiu trvání komunistického režimu tomu tak naprosto nebylo. Je nutno si připomenout, že komunistický převrat a přechod k socialismu byl proveden se souhlasem - ať výslovným či pouze pasivním - nemalé části obyvatel, a pozitivní rezonance se dočkal především právě u manuálně pracujících vrstvách populace. Tedy - u dělnické třídy. A přesto se oba tyto faktory - jak nátlak na vyšší platy nepodložené pracovním výkonem tak dramatický propad pracovní morálky - ve fatální míře projevily hned po odstranění kapitalistického uspořádání a instalování socialismu.

Je to naprosto jednoduchý fakt, který nelze vyvrátit žádnými slovními ekvilibristikami: jakmile na pracovníky přestane působit bezprostřední tlak, okamžitě poklesne jejich pracovní výkon.

Píšete, že odmítáte "fetišismus produktivity": to je sice ušlechtilý postoj příslušníka akademické sféry, ale jak věděl už Marx, člověk musí n a p ř e d jíst, oblékat se, někde bydlet - a teprve poté si může dovolit luxus kulturně-duchovního vyžití.

Zcela jednoduše: řekněte těm velkým masám populace které už dnes zápolí s tím jak zaplatit nájem a moci si dovolit alespoň trochu kvalitnější stravu, že jejich životní úroveň má poklesnout ještě o dalších minimálně 10 - 20 procent (což je asi tak to nejmenší procento, o které by poklesla společenská produkce při zavedení všeobecného NZP). Zkrátka, jak sám uvádíte, to upřednostnění nemateriálních hodnot před materiálními je sice pozitivní zprávou v příslušných dotaznících, ale v reálném životě se věci mají zcela podstatně jinak. V reálném životě stále ještě rozhoduje ona Marxova "materiální základna", a nikoli idealistické krasořečnění.

Můžeme této skutečnosti litovat, můžeme ji kritizovat; ale tím nijak nevyvrátíme její jsoucnost.

-----------------------------

A to v této části diskusí stále vynecháváme tu okolnost, že NZP je naprostý ekonomický nesmysl. Opakuji ještě jednou: aby bylo možno NZP financovat, pak by se o tu samou částku musely obyvatelstvu zvýšit daně. Nula od nuly pojde.