Žijeme ve společnosti extrémů. Nejbohatší u nás platí jedny z nejnižších daní v Evropské unii a vlastní přes osmdesát procent majetku. Na druhé straně nejmladší generace má život dražší než ty předcházející, má nejdražší bydlení v Evropě, dvanáctkrát menší podporu při studiích, než je celounijní průměr, přitom čeští studenti patří v rámci Evropské unie k těm, kdo během studií nejvíce pracují.

Česká politická reprezentace však tíživou situaci mladých lidí soustavně přehlíží a nepokouší se hledat jakákoli dlouhodobější řešení.

Jeden ze způsobů, jak to změnit a podpořit mladé lidi, může představovat takzvaný základní kapitál, tedy jednorázové poskytnutí částky 100 000 Kč každému občanovi České republiky ke dni jeho jednadvacátých narozenin, a to bez ohledu na výši jeho majetku.

Myšlenka základního kapitálu vychází z návrhů anglického profesora Juliana Le Granda, který navrhl vyplatit všem lidem v den jednadvacátých narozenin deset tisíc liber. Mladí sociální demokraté se rozhodli Le Grandův návrh upravit pro českou ekonomickou a politickou realitu.

Jednadvacet let je věk, kdy už se lidé ocitají v období časné dospělosti, dokáží být zodpovědní za sebe i ostatní, znají cenu peněz. Současně v tomto věku už buď pracují, nebo směřují ke získání kvalifikace v rámci studia.

Základní kapitál by jim měl pomoci během jejich životního startu. Má sloužit k dosažení větší rovnosti příležitostí a k podpoře seberozvoje mladých lidí. Sám o sobě samozřejmě úplnou rovnost příležitostí nezajistí. Jde o doplněk politiky sociálního státu, zaměřující se na specifickou skupinu lidí s cílem zajistit rovnější startovní pozice.

Roční výdaje státu na základního kapitál by se pohybovaly pod 10 miliardami Kč, což představuje ani ne 0,5 procent ve výdajích státního rozpočtu. Z hlediska státu tedy jde o malé peníze, zatímco pro mladé lidi by představovaly účinnou pomoc.

Základní kapitál je spojen s požadavkem dorovnat zdanění nejbohatších deseti procent populace na evropský standard. Z části takto získaných příjmů by byl financován, tudíž by nijak více nezadlužoval státní kasu.

Dva modely základního kapitálu

Lze přitom uvažovat o dvou modelech vyplácení. První můžeme označit jako vázaný, to znamená, že by předem bylo definováno, na co peníze lze použít a na co nikoli. Povolené by bylo například financování výdajů na vzdělání, bydlení, cestování a podnikání. Zakázány by byly výdaje na lehké i těžké drogy či hazard.

Nevýhodou tohoto modelu jsou vyšší administrativní náklady, nutné pro kontrolu užívání peněz. Navíc hrozí, že taxativním výčtem povoleného užití nechtěně znemožníme nějakou formu seberozvoje, která je legitimní a nikomu neškodí. Nemusí přitom jít o špatný úmysl: vzpomeňme na situaci, kdy vláda během covidové pandemie regulovala veřejná shromáždění a zapomněla přitom na nedělní mše.

Dalším problémem je arbitrárnost taxativního výčtu. Pokud zakážeme užití peněz na hazard, neměli bychom zakázat užití peněz na investice na finančních trzích? I zde přece existuje riziko a nikdo zodpovědně nemůže zaručit, že peníze nebudou promarněny ve špatné investici.

Druhý model vyplácení by jednoduše připsal celou částku na účet bez jakékoli další administrace a omezení jejího užití. Zde je kladena plná zodpovědnost za užití prostředků na jednotlivce.

Kritici této varianty upozorňují, že mladí lidé mohou peníze jednoduše propít. Pokud je však konzumace alkoholu či tabáku legální a naše společnost vyžaduje v mnohých ohledech individuální zodpovědnost od jednotlivců, pak by bylo od státu minimálně nekonzistentní, aby zasahoval do užití peněz. Vždyť v případě nemocenské, rodičovského příspěvku či dávky v nezaměstnanosti také neomezujeme lidi v tom, nač peníze užijí.

Základní kapitál sice ještě nebyl nikde vyzkušen v praxi, ale můžeme se poučit ze startovních projektů základního nepodmíněného příjmu, který se od základního kapitálu liší tím, že jde o pravidelné nepodmíněné platby. Zkušenosti z těchto projektů prokázaly, že obavy ohledně snížení ochoty pracovat či využití peněz nezodpovědným způsobem, byly plané. Není tedy důvod automaticky předpokládat, že základní kapitál mladí lidé prostě prohýří.

Oba modely tedy mají své plusy a mínusy, ale oba plní smysl, s nímž je zavedení základního kapitálu zamýšleno.

Proč dávat peníze všem, a ne jen chudým?

Jedna ze zásadních výhrad vůči myšlence základního kapitálu je spojena s jeho plošností. Tvrdí se, že je neekonomické, když peníze dostanou i mladí z majetných vrstev, kteří však peníze potřebují nejméně.

Domnívám se, že tato kritika se míjí s realitou. Každý rok se v České republice rodí zhruba 100 tisíc děti a bohatých jednadvacetiletých osob je v ČR opravdu velmi málo. Náklady na majetkové a příjmové kontroly a administraci by převýšily úspory z toho, že bychom pár desítkám potomků bohatých ročně nic nedali.

Základní kapitál by se v tomto směru nelišil od rodičovského příspěvku, který se také vyplácí všem bez ohledu na jejich majetkové poměry. Navíc, vztahy mezi dětmi a rodiči bývají složité a ty majetkové patří k nejcitlivějším. Základní kapitál učiní děti méně závislé na svých rodičích, a to i u těch bohatších a tedy důstojnější život.

„Nezasloužené“ peníze

Dalším kritikům základního kapitálu vadí, že ho lidé dostanou zdarma, bez jakýchkoli „zásluh“. Není to přitom nic výjimečného. Vždyť jen formou základního školství poskytuje stát žákům vzdělání v hodnotě 54 286 Kč ročně. Celkově tedy průměrný žák dostane od státu 488 574 Kč formou vzdělání. Tyto peníze představují veřejnou nezásluhovou investici do každého z nás. Základní kapitál je potřeba chápat obdobně — jako investici do kompetencí a talentu lidí.

Argument zásluhovosti přitom zcela ignoruje českou cestu ke kapitalismu po roce 1989. Distribuce příjmů za minulého režimu byla velice silně ovlivněna nerovnými příležitostmi určenými sociálním původem, nerovným přístupem k vysokoškolskému vzdělání a černou ekonomikou.

Proto při restitucích — největším majetkovém přesunu v historii naší společnosti — i při kuponové privatizaci šly jakékoli „zásluhy“ stranou. Restituováni byli potomci a příbuzní, kteří neměli na nabytí majetku jakékoli zásluhy. Kuponová privatizace byla rovněž postavena na myšlence, že šanci privatizovat dostane úplně každý.

Poměr prodaného a „rozdaného“ majetku v rámci privatizace byl 39:61 a průměrně se prodával státní majetek za 71,6 procent účetní hodnoty. Nejlépe to ilustruje privatizace bytů, v jejímž rámci se prodávaly nemovitosti výrazně pod tržní cenou.

Pokud tedy starší generace svého času odsouhlasila prostřednictvím svých volených zástupců restart kapitalismu „se slevou“ a bez ohledu na osobní zásluhy, neměl by dnes být problém pomoci mladým.

Zdůrazňuji, že z povahy navržené metody financování základního kapitálu bude hrazen těmi, kdo na výhodných podmínkách restartování českého kapitalismu vydělali nejvíce, a nikoli těmi, kdo prohráli nebo kdo se drží jen tak tak.

Mládí je věk, který formuje člověka, jeho schopnosti, a určuje tedy celou jeho budoucnost. To, co nestihneme v tomto krátkém období, v budoucnosti už doháníme s velkými problémy. Proto je důležité právě v tomto období mladým lidem vytvářet nejlepší možné podmínky k rozvoji jejich schopností a talentu. Ostatně otázkou je, jak se budou vyvíjet politické názory mladé generace, pokud se budou její podmínky ještě dále zhoršovat. Péče o mladé je v nejlepším zájmu všech včetně starší generace.