Podle výsledků Studentských volbeb, které pořádá Člověk v tísni na středních školách, by ve volbách do Evropského parlamentu zvítězila pravicová trojkoalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) s 15,17 procenty. Těsně za ním se umístila koalice hnutí Přísaha a Motoristé sobě s influencerem Filipem Turkem se 14,2 procenty a poté Piráti, které by volilo 11,61 procent středoškoláků.

Hnutí STAN vedené do evropských voleb Danuší Nerudovou by získalo 9,07 procenta. Nad pěti procenty se ve Studentských volbách ocitli ještě recesisté z uskupení ANO, Lepší EU s mimozemšťany, hnutí Lepší život pro lidi a opoziční hnutí ANO expremiéra Andreje Babiše. Zatímco na gymnáziích vedla s větším náskokem koalice Spolu i další vládní strany, na středních průmyslovkách a učilištích s přehledem zvítězila Přísaha s Motoristy.

Zejména úspěch Babišova satelitu Přísaha ve spojení s klausisty z Motoristů sobě a znatelný úpadek podpory Pirátů a TOP 09, kteří se mezi mladší generaci dříve těšili popularitě, vzbudil znepokojené reakce. Jenže obraz preferencí nejmladší generace, který se nám díky projektu Studentské volby opět po čase vykresluje, má několik vážných trhlin.

Zkreslená perspektiva

Představme si, že by se nadcházející volby do Evropského parlamentu v České republice konaly pouze v pětině okrsků, neboť tam k jejich konání našli motivaci místní úředníci. Tyto okrsky by byly většinou v Praze, Brně a městských oblastech, další by byly rozdrobeny po periferních a ekonomicky málo výkonných regionech.

Zatímco v některých by voliči zaměstnaní v místních továrnách dostali speciální volno v rámci pracovní doby a odvoz k volební místnosti, jinde by pro využití svého volebního práva byli odkázáni maximálně na polední pauzu. Tato praxe by se lišila podnik od podniku, kancelář od kanceláře, dle momentální nálady místních zaměstnavatelů či manažerů či dle jejich postojů k občanské participaci.

Představovaly by výsledky takových voleb proporční reflexi politických nálad českých občanů? A dala by se v zemi s takto nefunkčními základními demokratickými procesy vůbec budovat demokratická, svobodná kultura? Lze takto vést lidi k občanské uvědomělosti a aktivní politické participaci? Odpověď by bezesporu byla záporná.

Přesně v tom tkví zásadní dva zásadní limity Studentských voleb, které se od roku 2010 u příležitosti většiny typů voleb — vyjma komunálních mimo Prahu — konají na některých středních školách napříč zemí. Do projektu se letos zapojilo 265 středních škol, z toho 145 tvořila gymnázia. Středních průmyslových škol bylo pětadevadesát, odborných učilišť pouze pětadvacet. Tento poměr je tak velmi zřetelně vychýlen ve prospěch gymnázií, která reálně tvoří zhruba čtvrtinu středoškolské soustavy.

Právě na gymnáziích častěji působí osvícení ředitelé či angažovaní učitelé společenskovědních předmětů, kteří Studentské volby i další podobné vzdělávací projekty na svých školách koordinují. Někde studenti dostanou prostor k volbě v době vyučování, jinde jsou odkázáni na aktivní vyhledání volební místnosti v době přestávek. To vše výsledky voleb ovlivňuje.

Motoristé, mimozemšťané a jim podobní

Výsledky Studentských voleb tedy nelze číst jako skutečný odraz názorů nastupující generace: s jistou opatrností z nich ale můžeme vyčíst některé velmi obecné tendence. Dlouhodobým specifikem Studentských voleb v České republice je, že různé výstřední, okrajové síly a recesisté v nich bývají i několikanásobně úspěšnější než ve standardních volbách. Volba recesistů a všemožných podivných seskupení je přitom daleko častější na průmyslovkách a učilištích než na gymnáziích.

Podpora bizarních protestních subjektů vypovídá především o přetrvávajícím nezájmu mladších generací o politiku. Dostanou-li pak prostor jít k volbám nanečisto nebo se kvůli nim dokonce na chvíli vyhnout vyučování, ze soupisky stran, jejichž zkratky jim nic moc neříkají, nakonec zvolí tu, která je zaujme svým názvem.

Například Pirátská strana slavila úspěch mezi středoškoláky dlouho předtím, než se z poněkud punkového spolku stal stabilní díl české mainstreamové politiky. Už ve sněmovních volbách 2013 u studentů skončili Piráti těsně druzí za TOP 09, evropské volby v roce 2014 i 2019 mezi středoškoláky vyhráli.

Ve studentské první přímé volbě prezidenta s více než čtyřiceti procenty v prvním kole rozdrtil své konkurenty hudebník Vladimír Franz, který zaujal svým výstředním zjevem i tím, že z jeho kampaně dlouho nebylo jasné, zda je skutečně míněna vážně. V evropských volbách před pěti lety u studentů skončilo na třetím místě, daleko před „skutečným“ hnutím ANO, recesistické uskupení ANO, vytrollíme europarlament youtuberky Sejrošky.

Podobně lze do značné míry vysvětlit i výsledky Studentských evropských voleb 2024. Vysoký zisk groteskního seskupení Přísahy a Motoristů sobě lze vysvětlit tím, že jeho hlavní tváří je známý „alt right“ influencer amerického střihu Filip Turek, svou roli nicméně velmi pravděpodobně sehrál i pozoruhodný název kandidátky. Šest procent pak získali recesisté z ANO, lepší Česko s mimozemšťany nebo marginální uskupení Lepší život pro lidi, které už v názvu své kandidátky slibuje mimo jiné minimální mzdu 70 tisíc korun a důchod 50 tisíc. Atraktivita názvu je i důvodem, proč více hlasů než Zelení získal jejich odštěpek Demokratická strana zelených — Za práva zvířat.

Místo hry na volby nechme mladé volit doopravdy

Bylo by však naprosto nemístné používat výše uvedené skutečnosti jako argument pro odmítání diskutovaného snížení volebního práva — třeba na šestnáct let, což by značné části současných účastníků Studentských voleb dalo možnost účastnit se skutečných voleb.

Hovoříme-li o nezájmu mladých lidí o politiku, veřejné dění a občanskou participaci, je třeba jedním dechem dodat, že tito mladí lidé žijí ve společnosti, která napříč generacemi politikou většinově pohrdá. Není tedy divu, že ve výchově demokraticky a občansky uvědomělé nové generace ministerstvo školství, vedení jednotlivých škol i mnozí konkrétní pedagogové trestuhodně selhávají.

Studentské volby a s nimi spojené další aktivity Člověka v tísni na školách představují v tomto kontextu úctyhodný a důležitý počin občanské společnosti, samy o sobě ale nastupující generaci k aktivnímu občanství nepřivedou. Klíčové nástroje k budování demokratické kultury a povědomí o občanství na školách totiž stále chybí. Výchova k demokracii je sice součástí rámcových vzdělávacích plánů, ale stát nijak nepodporuje školy k jejich implementaci do zaběhnuté podoby výuky.

Studentské samosprávy na školách jsou povětšinou nefunkční a jejich působnost je natolik formalizovaná, že nejsou schopné na školním vedení reálně vymoci požadavky studentů na změny. Že by studentské rady mohly po vzoru Západu participovat třeba na školním rozpočtu, je v českém prostředí zatím utopie. Veřejné klasické školy zůstávají z většiny přísně hierarchizovaným prostředím s jasnou distribucí mocenských vztahů. Mají-li mladí lidé pochopit svou roli v demokratické společnosti, musí se systém vzdělávání a prostředí škol zásadně změnit.

A spolu s tím musí alespoň od šestnácti získat skutečnou odpovědnost tím, že budou moci spolurozhodovat o budoucnosti v reálných volbách. Nikoliv pouze na komunální úrovni, jak tu a tam nesměle navrhují třeba Starostové a nezávislí, ale standardně a ve všech typech voleb. Minimální věk pro aktivní volební právo se historicky snižuje a dnes, v kontextu rozvoje informační společnosti i digitálních technologií, mnoho sedmnáctiletých lidí disponuje velmi solidním rozhledem.

Historií osvědčený způsob, jak vyřešit problém frustrované, odtržené, nesystémově naladěné skupiny lidí, je zahrnout ji do demokratického systému. Už před lety se to s mladými lidmi od šestnácti let povedlo v Rakousku a není jediný důvod, proč stejnou důvěru a odpovědnost nevložit i do jejich českých vrstevníků.

V opačném případě se za pět let — i dříve — znovu nedivme, že mladší generace namísto informované aktivní volby tíhne k těkavé podpoře prvoplánových recesistů, stran, které si píší celý program do názvu, nebo extravagantních postav s nejasnými motivacemi. Když někoho nebereme vážně, proč by měl on brát vážně nás?