V první řadě: prezidentství Miloše Zemana končí. Za těch deset let jsme z hlediska našich požadavků na volené představitele značně otupěli. Mnoho skandálů, přešlapů, bizarních až nenávistných výroků či destrukcí elementární politické slušnosti jsme vytěsnili, často jsme je jen se vší rezignací ignorovali a pouze vyhlíželi, až to všechno skončí. Počínaje březnem zůstane jen pachuť a snaha zapomenout a dělat, jako by se Zemanovo prezidenství raději nikdy neudálo.

Bezhodnotový rámec, v němž se odehrálo deset let Miloše Zemana na Pražském hradě, mohl být drtivé většině zástupců mladé generace jen horko těžko mentálně vzdálenější. Teď však máme v rukou datum 8. března a vědomí psychologického faktu, že lidská mysl má tendence to špatné, co zažijeme, vytěsňovat. Ještě ale nevíme, kdo Zemana nahradí.

Sobotní první kolo prezidentských voleb vygenerovalo dva kandidáty. Dva muže starší šedesáti let, kteří byli součástí režimních struktur před Listopadem, aby se krátce po něm rychle zorientovali v nových pořádcích. Jeden z nich následujících třicet let věnoval službě západnímu směřování naší země. Druhý vybudoval pofidérní byznysové impérium a zneužil oprávněné společenské nechuti vůči podobě polistopadové politiky k unesení celého státu — kvůli ještě lepším podmínkám pro onen jeho byznys.

Zatímco Babiš je myšlenkovým pokračovatelem a učněm Miloše Zemana — jen na vrcholu sil místo za zenitem, Pavel je dalším potvrzením toho, jak moc se v poslední dekádě naše laťka a očekávání ohledně kvalit volených politiků snížila. V podstatě nám stačí, že nebudou mluvit sprostě v rádiu, nazývat někoho nulou ve vánočním poselství, rozhlašovat o menšinách, že nepracují nebo že mu jsou „bytostně odporné“, a nevtipkovat s ruským krvavým diktátorem Putinem o likvidaci novinářů.

Překvapivé to vůbec není — výhra debaty o budoucnosti nepřipadala v úvahu už od počátku kvůli samé podobě kandidátní soupisky. V předvolebních debatách se řešilo hlavně, který kandidát naváže na dobrý zvyk dodržovat při výkonu funkce hlavy státu ústavu, a kdo naopak Zemanovy vrtochy dovede k otevřenému puči vůči ústavnosti — a to skrze sliby, že jen tak, z vlastní libovůle, jako prezident odvolá vládu Petra Fialy. To totiž hlásal z billboardů podél silnic kandidát Okamurovy SPD a někdejší politik zemanovské ČSSD Jaroslav Bašta.

O zásadním tématu budoucnosti, klimatické krizi, v jejíchž kulisách se stále zjevněji začíná odehrávat i naše každodennost, se nemluvilo buď vůbec, nebo jen plytce a povrchně — pokud někdo v předvolebních anketních kalkulačkách zpochybňoval vliv člověka na změny klimatu, nebo když Babiš s Baštou lacině vyžívali dezinformací o zelené dohodě k mobilizaci dezorientovaných voličů.

Témata mladé generace se alespoň dílem pokoušela artikulovat pouze exrektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová a občas nekonvenčně vystupující senátor Marek Hilšer. Debaty kolem prezidentských voleb i samotný jejich průběh ale pochopitelně zásadně ovlivňuje už to, že český stát vylučuje, aby se prezidentem stal kdokoliv, kdo nedosáhl středního věku.

Koho vlastně na Hradě chceme?

Než začneme uvažovat o ideálním, vysněném kandidátovi nové generace (ať už si představujeme českou Zuzanu Čaputovou, reinkarnaci Václava Havla, či hybrid Nerudové a Hilšera, jak také zaznívalo), symbolizujícím novou etapu české politiky po té, kterou tak či onak definovaly důsledky opoziční smlouvy, je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem a pro co se vlastně každých pět let formuje daný výběr kandidátů na hlavu státu. A kam a proč že si tu chceme onoho vysněného kandidáta či kandidátku zvolit.

Prezidentský úřad je jedním z prvků zdejšího systému, který značně přispívá letargii, vyprázdněnosti i iracionalizaci české politiky. Volíme si modlu, do níž si promítáme vlastní idealizované představy o tom, kdo má stát v čele země, kdo má reprezentovat, zastřešovat, tak trochu stát nad ostatními, k němuž se budeme moci vztahovat, upínat. Trochu císařpána, trochu Masaryka, trochu Havla, tak či onak shlížejícího na zem z pompézního sídla českých králů na pražských Hradčanech.

Jestliže parlamentem volený prezident byl reliktem monarchie, rokem 2013 počínaje přímo volený prezident představuje nebezpečný prvek, který nahrává všem populistům typu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Přece jde o vysněnou příležitost, kdy si může lid zvolit svého zástupce proti zhýralým, amorálním, zkorumpovaným, molochovitým strukturám.

Populisté mohou při většinové volbě využít své umění mistrně pracovat se společenskou polarizací, navazovat klientelistické vztahy přímo s voliči — bez pojistek v podobě zprostředkovatelů, jejichž funkci ve vyspělých demokraciích plní politické strany.

Velké vládní strany — včetně dlouhodobě nejsilnější české demokratické strany ODS — nebyly schopny vygenerovat jediného silného kandidáta s reálnou šancí na úspěch. Nezávislí občanští kandidáti Petr Pavel, Danuše Nerudová, Pavel Fischer, Marek Hilšer či Karel Diviš, se úzkostlivě snaží, aby nebyli spojení s konkrétní stranou. Své kandidáty do volby vyslala pouze hnutí z autoritářsko-populistického koutu české politiky.

„Volba lidu“ slouží demagogům jako nástroj, jímž hájí své kroky, které nejsou zcela v souladu s formálními i zvykovými prezidentskými pravomocemi v rámci parlamentního rozložení sil, jak se dobře ukázalo za deset let prezidenství Miloše Zemana.

Co v předvolebních debatách nezaznělo

Posledního půl roku jsme tak namísto debat o směřování naší země a posouvání kvality života v čase krizí poslouchali názory kandidátů na kontroverzní témata, která v prezidentské funkci nemají šanci zásadněji ovlivnit.

Namísto debat o zkvalitňování naší demokracie a diskusí o tom, jak ji učinit odolnější vůči populistům, si volíme jakoby všemocnou modlu — a s hrůzou čekáme, jaká lživá nálepka soupeře vyhraje vyhrocené druhé kolo volby tentokrát.

A při samém hledání ztělesnění morálky a charakteru řešíme podrobně přešlapy minulosti a kostlivce ve skříni kandidátů, namísto abychom vyžadovali politiky, kteří možná nejsou lidsky dokonalí, ale jsou to autentičtí demokraté s idejemi, nápady a čitelným hodnotovým ukotvením.

To vše neznamená, že ve volbách nemůže uspět úcty a respektu hodný politik. Zatím na něj však stále čekáme. Záměr nadstranického hlasu v politice, který pomůže sjednocovat, uklidňovat v krizích, být garantem kontinuity a nadnášet důležitá témata, jichž se parlamentní straničtí politici při volbách za každým rohem bojí, je jistě bohulibý.

Při přímé prezidentské volbě a v době, kdy českou politiku definuje souboj demokracie a antidemokracie, je však bohužel neaktuální.

Mladá generace v těchto volbách prohraje a prohrála — a vlastně to ani nešlo jinak. Vše, co můžeme udělat v této chvíli, je zabránit Andreji Babišovi, aby do svého holdingu začlenil i Pražský hrad. Od toho se vše ostatní dříve či později bude odvíjet.