Mladá generace další volby projela. A muselo to tak skončit
Vojtěch PetrůČeská společnost má zkreslené představy o prezidentské funkci a přehlíží, že politiku dnes definuje především souboj demokracie a antidemokracie. Musíme se zabývat budoucností země, a nikoli minulostí kandidátů.
V první řadě: prezidentství Miloše Zemana končí. Za těch deset let jsme z hlediska našich požadavků na volené představitele značně otupěli. Mnoho skandálů, přešlapů, bizarních až nenávistných výroků či destrukcí elementární politické slušnosti jsme vytěsnili, často jsme je jen se vší rezignací ignorovali a pouze vyhlíželi, až to všechno skončí. Počínaje březnem zůstane jen pachuť a snaha zapomenout a dělat, jako by se Zemanovo prezidenství raději nikdy neudálo.
Bezhodnotový rámec, v němž se odehrálo deset let Miloše Zemana na Pražském hradě, mohl být drtivé většině zástupců mladé generace jen horko těžko mentálně vzdálenější. Teď však máme v rukou datum 8. března a vědomí psychologického faktu, že lidská mysl má tendence to špatné, co zažijeme, vytěsňovat. Ještě ale nevíme, kdo Zemana nahradí.
Sobotní první kolo prezidentských voleb vygenerovalo dva kandidáty. Dva muže starší šedesáti let, kteří byli součástí režimních struktur před Listopadem, aby se krátce po něm rychle zorientovali v nových pořádcích. Jeden z nich následujících třicet let věnoval službě západnímu směřování naší země. Druhý vybudoval pofidérní byznysové impérium a zneužil oprávněné společenské nechuti vůči podobě polistopadové politiky k unesení celého státu — kvůli ještě lepším podmínkám pro onen jeho byznys.
Zatímco Babiš je myšlenkovým pokračovatelem a učněm Miloše Zemana — jen na vrcholu sil místo za zenitem, Pavel je dalším potvrzením toho, jak moc se v poslední dekádě naše laťka a očekávání ohledně kvalit volených politiků snížila. V podstatě nám stačí, že nebudou mluvit sprostě v rádiu, nazývat někoho nulou ve vánočním poselství, rozhlašovat o menšinách, že nepracují nebo že mu jsou „bytostně odporné“, a nevtipkovat s ruským krvavým diktátorem Putinem o likvidaci novinářů.
Překvapivé to vůbec není — výhra debaty o budoucnosti nepřipadala v úvahu už od počátku kvůli samé podobě kandidátní soupisky. V předvolebních debatách se řešilo hlavně, který kandidát naváže na dobrý zvyk dodržovat při výkonu funkce hlavy státu ústavu, a kdo naopak Zemanovy vrtochy dovede k otevřenému puči vůči ústavnosti — a to skrze sliby, že jen tak, z vlastní libovůle, jako prezident odvolá vládu Petra Fialy. To totiž hlásal z billboardů podél silnic kandidát Okamurovy SPD a někdejší politik zemanovské ČSSD Jaroslav Bašta.
O zásadním tématu budoucnosti, klimatické krizi, v jejíchž kulisách se stále zjevněji začíná odehrávat i naše každodennost, se nemluvilo buď vůbec, nebo jen plytce a povrchně — pokud někdo v předvolebních anketních kalkulačkách zpochybňoval vliv člověka na změny klimatu, nebo když Babiš s Baštou lacině vyžívali dezinformací o zelené dohodě k mobilizaci dezorientovaných voličů.
Témata mladé generace se alespoň dílem pokoušela artikulovat pouze exrektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová a občas nekonvenčně vystupující senátor Marek Hilšer. Debaty kolem prezidentských voleb i samotný jejich průběh ale pochopitelně zásadně ovlivňuje už to, že český stát vylučuje, aby se prezidentem stal kdokoliv, kdo nedosáhl středního věku.
Koho vlastně na Hradě chceme?
Než začneme uvažovat o ideálním, vysněném kandidátovi nové generace (ať už si představujeme českou Zuzanu Čaputovou, reinkarnaci Václava Havla, či hybrid Nerudové a Hilšera, jak také zaznívalo), symbolizujícím novou etapu české politiky po té, kterou tak či onak definovaly důsledky opoziční smlouvy, je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem a pro co se vlastně každých pět let formuje daný výběr kandidátů na hlavu státu. A kam a proč že si tu chceme onoho vysněného kandidáta či kandidátku zvolit.
Prezidentský úřad je jedním z prvků zdejšího systému, který značně přispívá letargii, vyprázdněnosti i iracionalizaci české politiky. Volíme si modlu, do níž si promítáme vlastní idealizované představy o tom, kdo má stát v čele země, kdo má reprezentovat, zastřešovat, tak trochu stát nad ostatními, k němuž se budeme moci vztahovat, upínat. Trochu císařpána, trochu Masaryka, trochu Havla, tak či onak shlížejícího na zem z pompézního sídla českých králů na pražských Hradčanech.
Jestliže parlamentem volený prezident byl reliktem monarchie, rokem 2013 počínaje přímo volený prezident představuje nebezpečný prvek, který nahrává všem populistům typu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Přece jde o vysněnou příležitost, kdy si může lid zvolit svého zástupce proti zhýralým, amorálním, zkorumpovaným, molochovitým strukturám.
Populisté mohou při většinové volbě využít své umění mistrně pracovat se společenskou polarizací, navazovat klientelistické vztahy přímo s voliči — bez pojistek v podobě zprostředkovatelů, jejichž funkci ve vyspělých demokraciích plní politické strany.
Velké vládní strany — včetně dlouhodobě nejsilnější české demokratické strany ODS — nebyly schopny vygenerovat jediného silného kandidáta s reálnou šancí na úspěch. Nezávislí občanští kandidáti Petr Pavel, Danuše Nerudová, Pavel Fischer, Marek Hilšer či Karel Diviš, se úzkostlivě snaží, aby nebyli spojení s konkrétní stranou. Své kandidáty do volby vyslala pouze hnutí z autoritářsko-populistického koutu české politiky.
„Volba lidu“ slouží demagogům jako nástroj, jímž hájí své kroky, které nejsou zcela v souladu s formálními i zvykovými prezidentskými pravomocemi v rámci parlamentního rozložení sil, jak se dobře ukázalo za deset let prezidenství Miloše Zemana.
Co v předvolebních debatách nezaznělo
Posledního půl roku jsme tak namísto debat o směřování naší země a posouvání kvality života v čase krizí poslouchali názory kandidátů na kontroverzní témata, která v prezidentské funkci nemají šanci zásadněji ovlivnit.
Namísto debat o zkvalitňování naší demokracie a diskusí o tom, jak ji učinit odolnější vůči populistům, si volíme jakoby všemocnou modlu — a s hrůzou čekáme, jaká lživá nálepka soupeře vyhraje vyhrocené druhé kolo volby tentokrát.
A při samém hledání ztělesnění morálky a charakteru řešíme podrobně přešlapy minulosti a kostlivce ve skříni kandidátů, namísto abychom vyžadovali politiky, kteří možná nejsou lidsky dokonalí, ale jsou to autentičtí demokraté s idejemi, nápady a čitelným hodnotovým ukotvením.
To vše neznamená, že ve volbách nemůže uspět úcty a respektu hodný politik. Zatím na něj však stále čekáme. Záměr nadstranického hlasu v politice, který pomůže sjednocovat, uklidňovat v krizích, být garantem kontinuity a nadnášet důležitá témata, jichž se parlamentní straničtí politici při volbách za každým rohem bojí, je jistě bohulibý.
Při přímé prezidentské volbě a v době, kdy českou politiku definuje souboj demokracie a antidemokracie, je však bohužel neaktuální.
Mladá generace v těchto volbách prohraje a prohrála — a vlastně to ani nešlo jinak. Vše, co můžeme udělat v této chvíli, je zabránit Andreji Babišovi, aby do svého holdingu začlenil i Pražský hrad. Od toho se vše ostatní dříve či později bude odvíjet.
Tak hlavně že je tam ta předposlední věta. Ta slovní omáčka předtím - nu, jak to pregnantně vyjadřují Němci: "Geschenkt!"
Řekl bych, že tyhle volby projeli demokraticky smýšlející občané ČR a projeli je už tím, že se nevyskytl kandidát, kterého by mohli volit jinak než jako menší zlo.
Nevím, proč by ta neschopnost české občanské společnosti (do té patří i politické strany) nabízet reprezentaci, kterou by mohl člověk alespoň skepticky přijmout, měla být porážkou "mladé generace" -- naopak potvrzuje jí to, pokud nějaká mladá generace existuje jinak než jako rétorická figura, šanci něco změnit.
Ano, v těchto volbách nebyl žádný kandidát, kterého bych mohl volit jinak, než jako menší zlo (rozhodoval jsem se mezi Pavlem Fisherem a Petrem Pavlem a nakonec jsem už v prvním kole volil Petra Pavla). Lidé se ve svých představách o dobru a zlu neshodují (neshodují se dokonce ani ve svých představách o demokracii), to je holý fakt. V tomto smyslu je tedy demokracie diskusí (za předpokladu, že lidé jsou takové diskuse schopni a nepokládají nositele jiných než svých vlastních názorů za zlo).
Pokud bychom ovšem trvali na kandidátovi, který by našim představám skutečně vyhovoval co nejlépe, musel by si nejspíše takovýto dokonalý kandidát rozložení představ v populaci o správné morálce nejprve zjistit prostřednictvím nějakých průzkumů veřejného mínění, aby pak těmto našim představám o morálce svoje vystupování co nejlépe přizpůsobil. To ale snad Babiš přece dělá, nebo ne? Dokonalého kandidáta, který se poctivě snaží vyhovět všem našim představám, tedy nakonec vlastně už máme, takže v čem je problém?
Mladí jsou často nezkušení a snadno manipulovatelní, kdyby byli starší, volili by Babiše, zkušeného politika hájícího národní zájmy a usilujícího o mír, ale to už bude pozdě.
Dovolím si napřed celou věc obrátit: pokud současná mladá generace dokáže ze svého středu vygenerovat někoho, kdo dokáže s takovým nadhledem a zdravou skepsí jako autor tohoto článku prohlédnout falešné hry, prázdné manipulace s kulisami na (české) politické scéně, pak to s touto mladou generací nevypadá nikterak bezperspektivně. ;-)
"Namísto debat o zkvalitňování naší demokracie a diskusí o tom, jak ji učinit odolnější vůči populistům, si volíme jakoby všemocnou modlu" - ano, právě v tom je jádro věci. Zatímco velká většina volebního národa se upíná k té či oné kandidátské figuře s nezlomným přesvědčením, že zrovna ta svou osobní aurou spasí národ, vysuší bahniště české politiky, V. Petrů namísto toho pozornost obrací na to, jaké ve společnosti vládnou - respektive vládnout mají - hodnoty.
Totiž - ne že by volba hlavy státu v tomto ohledu byla zcela bez významu, ona je právě tou symbolickou projekcí, do které se promítají reálné hodnoty celé společnosti. Ten fakt že někdo takový jako Miloš Zeman mohl být dokonce dvakrát lidovým hlasováním zvolen jako vrcholný představitel státu, je proto nikoli pouze (mravní) patologií jednotlivce, nýbrž zároveň projevem patologie celé společnosti. Nebo přinejmenším její hluboké občanské nevyzrálosti.
V. Petrů tedy naprostým právem volá po "zkvalitňování naší demokracie" a po "diskusích o tom, jak ji učinit odolnější vůči populistům"; nicméně tady se staví otázka, jestli demokracie sama (míněna je teď aktuálně dominantní forma liberální demokracie) není sama ze své podstaty populistická.
To jest: samozřejmě že i tuto formu demokracie je možno do jisté míry kultivovat, je možno do jisté míry utlumovat nejkřiklavější projevy jejího populismu; nicméně dokud je tato demokracie založena čistě jenom na vítězství ryze kvantitativní většiny (a nikoli na univerzálních, na momentální libovůli volebních většin nezávislých hodnotách), pak v zásadě nikdy není možno se oné železné koule populismu na noze demokracie zbavit.
Tento způsob demokracie - navzdory všem ideologickým ujišťováním - nevytváří odpovědně občanský vztah mezi občanem a jeho voleným zástupcem, nýbrž fakticky stav ryze komerční. Občan svůj rozhodovací proces (většinou) neprovádí na základě důkladného a odpovědného rozmýšlení, co by pro stát a společnost bylo to nejlepší, nýbrž výhradně na základě jeho čistě osobních preferencí "já chci". Stejně jako si v kapitalisticko-konzumní společnosti kupuje zboží podle vlastní libosti, stejně tak si i "kupuje" svého politika. Ten "jeho" politik pak má uskutečňovat, má reprezentovat preference právě toho voliče, který mu odevzdal svůj hlas. Je to jak řečeno fakticky akt ryze komerční: já ti dám můj hlas, a ty se postaráš o to aby v politice zavládly ty principy, které vyznávám já. O nějakých univerzálně platných, nadindividuálně závazných hodnotách zde není řeč.
Pokud by tedy mladá generace chtěla demokratický způsob státního a společenského uspořádání posunout skutečně někam dále za pouhé střídání politických figur, pak by se musela v prvé řadě postavit tomuto klíčovému problému trvalé závislosti této formy demokracie od její imanentní vazby na populismus.
ŽELEZNÁ KOULE POPULISMU NA NOZE DEMOKRACIE a jak se jí zbavit
„Demokracie založená na vítězství většiny a nikoli na univerzálních (a tedy na momentální libovůli volebních většin nezávislých) hodnotách se nemůže zbavit železné koule populismu na své noze.“
-------------------------
Stát založený na univerzálních (na momentálním naladění společnosti nezávislých) hodnotách je, pane Poláčku, stát náboženský, v současnosti je to například Irán.
Kdysi byl stát založený na univerzálních hodnotách zcela běžný i v západní civilizaci, jenže například ve třicetileté válce se pak ukázalo, že to s těmi univerzálními hodnotami u člověka není úplně jednoduché. Západní civilizace pak jako k východisku z toho marasmu „univerzálních“ hodnot dospěla k sekulárnímu státu BEZ univerzálních hodnot, tedy k té demokracii založené sice z podstatné části na svobodných volbách (tedy na momentálním naladění většiny společnosti), ovšem nikoliv pouze na tom, ale také na principu dělby moci mezi moc výkonnou, moc zákonodárnou a moc soudní (které jsou v ideálním případě ještě kontrolovány nezávislými médii – dříve tiskem), a v neposlední řadě bývávala západní demokracie založena také i na nějakých hodnotách, o kterých se spekulovalo, zda jde o hodnoty univerzální, nebo pouze o hodnoty západní kultury.
Chceme-li se tedy zbavit té železné koule na noze demokracie, je možné to snadno udělat návratem k de facto náboženskému státu, o kterém bude zakázáno uvažovat jako o de facto náboženském státu – tedy jako o státu nadirigovaných „univerzálních“ hodnot, hodnot ve smyslu „smyslu všeho“, hodnot, které bude určovat represivní moc, takže všichni občané takového státu se budou muset povinně cítit svobodní, protože jinak by jim hrozila represe. V takovém státě se prostě ještě rád budete cítit svobodný, protože si to dobře rozmyslíte.