↗

Podle politologa Michaela Drašara z FSV UK na Středulovo doporučení podpořit Danuši Nerudovou dá pouze část jeho původních voličů: typicky zastánci liberální levice, kteří podporují linii současného vedení ČSSD v čele se Šmardou i spolupráci se Zelenými. Foto FB Danuše Nerudová

Předvolební debata České televize v předvečer vstupu do volebního týdne a pět dní před začátkem voleb přinesla nenadálý zvrat. Stávající devítka kandidátů, z nichž měli původně voliči vybírat, se ztenčila o předsedu odborového svazu Josefa Středulu, který v přímém přenosu z kandidatury odstoupil a podpořil Danuši Nerudovou.

„Nechci, aby prohrávala slušnost a korektnost. Vždy mi na prvním místě záleželo na zájmech občanů a na zájmech republiky samotné. Koho chceme jako prezidenta? Komunistického udavače, navíc stojícího aktuálně před soudcem? Komunistického rozvědčíka vojenského? S tím se určitě nehodlám smířit. Proto jsem se rozhodl z prezidentské volby odstoupit a podpořit jedinou pro mě přijatelnou kandidátku. Jsem přesvědčen, že je to žena, která potvrdí své sociální cítění a zasadí se o důstojný život občanů České republiky,“ uvedl Středula ve své závěrečné řeči na sklonku debaty.

Krom toho, že Středula předvedl v českém prostředí nevídané politické gesto, ušetřil také levici od další velké prohry a zároveň část voličů postavil před náhlou otázku, komu ze zbývajících kandidátů dát svůj hlas. Nejde přitom pouze o tradiční sociálnědemokratické voliče či protestní voliče, kteří jen kvůli Středulově odstoupení mohou přejít ke kandidátům hnutí ANO a SPD.

Odborářský předák byl ale ze své pozice také člověkem, který má nejblíž k představě kandidáta vycházejícího ze struktur občanské společnosti — tedy té její části, jež není zaujatá vůči levici.

Ideální kandidát?

Ještě před rokem se o prezidentské kandidatuře Josefa Středuly — či jakékoliv jiné levicové osobnosti — mluvilo jako o impulzu, který může tradiční demokratickou levici sjednotit, zaktivizovat její členy a vposledku i přilákat nové příznivce. A právě Středula se zdál být pro tento úkol ideálním kandidátem. Viditelný bojovník za práva zaměstnanců, a přece nestraník, nezávislá osobnost nevycházející přímo ze zdiskreditované a oslabené značky ČSSD.

Odborářský šéf po květnovém sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů, na němž byl znovuzvolen předsedou na další pětileté období, v odpovědi na výzvy sociálních demokratů i prezidenta Miloše Zemana svůj zájem o kandidaturu na Pražský hrad skutečně ohlásil. Zhusta se tehdy předpokládalo, že by jeho účast mohla být kvůli podobnému elektorátu obou prezidentských aspirantů komplikací pro Andreje Babiše, který na jaře sice ještě svou kandidaturu nepotvrdil, živě se o ní už však diskutovalo.

Brzy však začalo být zcela jasné, že Středula do voleb zásadněji nepromluví. Průzkumy mu nikdy nepřisoudily více než deset procent, po říjnovém potvrzení Babišovy kandidatury oscilují mezi dvěma až čtyřmi procenty. Kromě vedoucí trojice Petr Pavel, Andrej Babiš a Danuše Nerudová obvykle zaostává i za senátory Pavlem Fischerem a Markem Hilšerem a poslancem SPD Jaroslavem Baštou.

Do voleb Středula nakonec pronikl s přímou politickou podporou. Přes zázemí odborových organizací a sociálně demokratické strany se mu nepodařilo sesbírat spolehlivý počet občanských podpisů — minimálně jich musí být 50 tisíc — a nakonec se tedy opřel o jedenáct senátorů a senátorek z ČSSD, ANO, lidovců, ODS či Pirátů.

Do toho se v říjnu, tedy v době, kdy už se kampaně jednotlivých kandidátů začínaly rozjíždět, příliš nepovedla odborářská demonstrace proti inflaci a zhoršující se ekonomické situaci. Proruským konspirátorům a ultranacionalistickým silám se přitom během září podařilo Václavské náměstí zaplnit hned dvakrát, a navíc násobně vyšším počtem lidí.