Samozřejmě nelze čekat, že v našich novinách bude úvaha o možných důvodech k volbě Andreje Babiše čímkoli jiným než variací na známý meme — Nenávidíte svoje děti? Zničte jim život! Volte Andreje.

Hrůzostrašné desetiletí Václava Klause na Hradě bylo nejlepší reklamou na přímou volbu, protože on byl přece pokaždé zvolen méně než jednapadesáti procenty zákonodárců, jelikož jeho mafie samozřejmě neuplácela víc hlasů, než bylo nezbytně nutné. Tehdy jsme si říkali, že nic horšího po něm a jeho skvadře s Jaklem a Hájkem už přijít nemůže.

Ale přestože Klausovu éru prodchnutou nekrofilním popíráním nejzávažnějšího civilizačního problému současnosti, narcistním tlacháním o všem, čemu nerozuměl, koketérií s Ruskem a krajní pravicí vyšperkovala krádež pera v Chile a korunovala ji kriminální — podle mnohých na tržních principech organizovaná — amnestie, Miloš Zeman ho mírou své obludnosti dokázal ještě překonat. Jeho konec na Hradě dnes mnozí vyhlížíme s pocity trestance, který odškrtává poslední dny dělící ho od svobody.

Ale kandiduje Babiš! Představuji si nějakého potměšilého mága, šíleného doktora Caligariho, který v rámci sociálně-psychologického experimentování s českou společností jako nejpádnější důvod pro volbu Andreje Babiše doporučí vyzkoušet, zda to, co se nám znovu po deseti letech jeví jako nemožné, tedy že obludnost současného prezidenta není už možno překonat, přece jen nedokáže.

Je vlastně skoro neuvěřitelné při všem, co má Andrej Babiš za sebou, že se tu může reálně ucházet o to, aby se stal hlavou republiky. Jaká zpupnost je obsažena jen v samé myšlence, že by měl být naším reprezentantem!

Andrej Babiš se vynořil jako jeden z nejúspěšnějších zlatokopů ve zdivočelém, „mafiánském“ kapitalismu 90. let. Jeho Agrofert vznikl vytunelováním postsocialistického koncernu Petrimex. Kde vzal Babiš jako pracovník zahraničního obchodu počáteční kapitál, vysvětluje historkou o půjčce od spolužáků z Ženevy.

Agrofert pak rostl predátorskými akvizicemi, v nichž těžil z vazeb se svými politickými agenturami v ČSSD a ODS — s lidmi jako Stanislav Gross a Ivan Langer. Přitom nehleděl napravo nalevo, v rámci Agrofertu vznikla akviziční mašinérie, která nemilosrdně drtila střední podniky. Popsali jsme tu otřesné a srdceryvné historie zničených, před Babišovou akvizicí vcelku příkladně fungujících podniků, jako bylo Agro Jevišovice, Kostelecké uzeniny či ZVOZ Hustopeče.

Za Babišem ve všech případech zůstali zlomení lidé a ruiny. Nikdy nevymažu v paměti obraz řezníka z Kostelce u Jihlavy, který dnes jako mnozí jiní místní mistři řemesla dojíždí za prací do Rakouska, zatímco jeho dřívější práci vykonávají hrubě vykořisťovaní gastarbeitři. Mluvil s námi na předzahrádce svého domku a vzpomínky zakončil větou: „Je to nejhorší grázl, jaký tu existuje.“

Pak jsou tu samozřejmě zaměstnanci. Babiš je ve vztahu k lidem práce kapitalistou toho nejodpornějšího typu. Teď v týdnu před volbami v Agrofertu lidem posílají mimořádné odměny. Jak to u něj v práci ale vypadá doopravdy, jsme popsali na případu Vodňanských drůbežáren, polepených telefonními čísly organizací poskytujících pomoc vykořisťovaným cizincům. Že se situace od doby našeho psaní nezlepšila, ale snad dokonce naopak zhoršila, ilustrovala série reportáží o de facto otrocké práci vietnamských dělníků. Jedním z hlavních předmětů obchodní činnosti Agrofertu se přitom stala těžba dotací, což se ale do příznivějších podmínek pro zaměstnance nijak nepromítlo.

Pak je tu jeho notorické lhaní. Připomeňme si tu neuvěřitelnou míru cynismu, s níž vyprávěl studentům na besedě, že si jeden z ředitelů jednoho z jeho podniků sáhl na život v souvislosti s nepříznivými výsledky spotřebitelských testů, když všichni místní věděli, jak to bylo doopravdy.

Připomeňme si jeho tak nevkusné přísahání na zdraví vlastních dětí, po němž následovaly roky účelového nafukování údajné nemoci syna, kterého se pokoušel schovat před českou spravedlností, a to i tak, že jej nechal unést na Ruskem okupovaný Krym. A vzpomeňme na to, jak člověk, který se prezentoval coby prvotřídní manažer, řídil republiku v covidové pandemii způsobem, který vedl k několika desítkám tisíc zbytečných úmrtí. Je neuvěřitelné, že se z toho nikdy nemusel zodpovídat před řádným vyšetřováním — politika je u nás někdy nesnesitelně pohodlné řemeslo.

Paradoxem nad jiné je fakt, že jeho voliči se rekrutují zejména z lidí, kteří mají často velmi dobré důvody nebýt spokojeni s vývojem českých zemí ve svobodě po roce 1989. Babiš je přitom jedním z nejblyštivějších klenotů loupeživého kapitalismu, který tu vznikl namísto společnosti, po níž jsme v listopadu 1989 volali.

Ale je to paradox typický pro tuto fázi vývoje globalizovaného kapitalismu: když už si nová mocenská elita globální oligarchie zprivatizovala a skoupila takřka vše, kupuje si i masku systémové alternativy — ne náhodou pózoval Babiš tak dlouho na svém profilu v sociálních sítích v přihlouplé obdobě Trumpovy kšiltovky. Svými voliči pohrdá přesně tak, jako podvodník pohrdá obětí, která mu sedla na lep.

Česká společnost bohužel vykazuje mnohem více rysů kulturně-politické kontinuity s Husákovou normalizací, než by nám bylo milé přiznat. Projekt vytvoření liberální demokracie západního střihu, s nímž jsme vstupovali do 90. let minulého století, se z větší části nezdařil.

Odrazem našeho tápání, vývoje, který byl vcelku spíše nepříznivý nežli příznivý, byly i hlavy států v posledních dvaceti letech. Zatímco Václav Havel ještě navazoval na tradici zosobňovanou Masarykem a Benešem, Miloš Zeman i Václav Klaus navazovali na prezidentskou tradici zosobňovanou Husákem a Háchou — a vcelku zřetelně i na mentalitu normalizace. Zeman i Klaus se vědomě dovolávali toho horšího v nás, a toho horšího v nás byli odrazem. Dokážeme tu kletbu nyní zlomit?

Vloni na podzim jsme argumentovali, že Babiš nemá šanci zopakovat Zemanův volební trik, protože na rozdíl od něj není archetypem „rebela“, nýbrž „lumpa“. To sice trvá i po ostudném verdiktu pražského soudu ve věci dotačního podvodu při výstavbě rodinného sídla, ale pro mnohé teď může vystupovat v archetypu „oběti“, v němž, jak víme, si tento uživatel „homeopatik na křivdu“ libuje. Není zcela vyloučeno, že výsledkům průzkumů navzdory, mu to může pomoci rozvržení nálad ve společnosti zvrátit, že se přece jen nakonec může na Hradě ocitnout.

A je tu tedy rada doktora Caligariho: Babiše volte, abychom si experimentálně ověřili, zda lze s Pražským hradem zacházet ještě hůř než v posledních deseti dvaceti letech. Šance jsou solidní.