Od momentu, kdy jsem si ve středu večer přečetl poslední z nekonečné řady malmotů Miloše Zemana, jejž mí spoluobčané pokládali za možné zvolit svým prezidentem, má mysl neustále těká k jedné hrozné pasáži. Ne, netrápí mě další volání po zániku dnes tak těžce zkoušené novinářské profese, bez níž by demokracie nebyla možná.

S tím se dobře vypořádal kolega Břešťan a můžeme vzít za vděk aspoň tím, že tentokrát se Zemanovo ostudné blábolení obešlo bez samopalu. My novináři se s Milošem Zemanem nakonec dokážeme popasovat dobře sami.

A už vůbec mě nepohoršila záměna ostrova Mauritius s Madagaskarem, pro Zemanovu práci s fakty tak příznačná. Nemůžu se ale zbavit bolestného přemítání nad tím, jak může někdo o celém zvířecím druhu říct, že byl „právem vyhuben“. Právem vyhuben? Jakým právem? Co je to za člověka, který může něco takového říct? Vždyť žádný pták dodo nikdy nikomu nic zlého neudělal.

Od kdy víme, že druh může být vyhuben?

Dronte mauricijský je dnes jedním z nejznámějších vyhynulých druhů. V češtině má hned tři zaužívaná jména: vedle již zmíněného se mu říká také „pták dodo“, čemuž zhruba odpovídá ono původní latinské i české zoologické jméno „blboun nejapný“.

Dronteho pro evropskou civilizaci objevili v roce 1598 portugalští námořníci, kteří přistáli u ostrova Mauritius — Madagaskar je ten větší ostrov od něj „vlevo dole“. Vzhledem k tomu, že dronte na tehdy liduprázdném ostrově neměl žádných přirozených nepřátel, choval se nebojácně. Neznal lidi a nevěděl, že se k němu budou chovat jako k živoucí masové konzervě. Právě jeho bezelstnost námořníci zaměnili za přitroublost — tak přišel ke svému jménu „dodo“ neboli blboun.

V rozporu s dlouho tradovaným přesvědčením ale během následujících desetiletí dronteho nevybili lidé. Mauritius byl tehdy porostlý hustým pralesem, který skýtal ptákům hojnost přirozených úkrytů. Nové výzkumy odpadních jam prvních osad ukazují, že na jídelníčku prvních lidských obyvatel ostrova se dronte prakticky nepodílel.

Vinni jeho záhubou přesto lidé jsou, ale jen nepřímo. Kalamitu způsobila zvířata, která s sebou na ostrov zavlekli. Před příchodem Portugalců, následovaných záhy Holanďany, na Mauritiu totiž nežili vůbec žádní suchozemští savci. Proto tu mohlo žít vícero druhů nelétavého ptactva a rozmanitých nijak čiperných obojživelníků.

Příchod lidí, krys, prasat, ovcí, opic a podobných tvorů způsobil rychlé vyhubení asi stovky původních mauritijských druhů, nejen dronteho. Někteří z nově příchozích obratlovců původní druhy zabíjeli, jiní jim žrali vejce a další s nimi úspěšněji soupeřili o potravu.

Je tedy srozumitelné, proč byl dronte vyhuben. Ale je zcela nejasné, jak někdo v jednadvacátém století může říct, že byl „vyhuben právem“. Lidská civilizace se dlouho propracovávala k poznání, že každý druh má nenahraditelnou hodnotu. Státy, včetně českého, vynakládají nemalé prostředky na záchranu druhů.

Pozoruhodný naučný článek na webu BBC vypráví o tom, jak dronte po svém vyhubení málem upadl v zapomnění jako řada jiných druhů, které postihl podobně chmurný osud. Badatelé se v 17. a 18. století chovali k relativně hojným kosterním pozůstatkům a vycpaným kusům macešsky, protože — považte — až do konce 18. století panovala představa, že Bůh nedopustí, aby některý druh, jejž stvořil, mohl vyhynout. Natožpak právem.

Sám koncept vyhubení druhu tak evropská věda zná až od roku 1796, od francouzského paleontologa Georgese Cuviera. Jeho zjištění zapůsobilo na jeho současníky zcela ohromujícím dojmem.

Cesta ze zapomnění do populární kultury

Teprve během devatenáctého století se tak znovu probouzel zájem o dochované pozůstatky dronteho, protože badatelé začali akceptovat, že už nikde žádní jedinci nežijí. Jenomže pro mnohé exponáty dronteho už bylo pozdě. Například oxfordská univerzita přechovávala celou kostru, ale při redukci sbírek v sedmnáctém století ji vyhodili a ponechali z ní jen hlavu a nohu. V Evropě zůstala jinak už jen lebka v Kodani a kus zobáku v Praze.

Dronteho od zapomnění uchránili dva britští vědci Hugh Edwin Strickland a Alexander Gordon Melville, kteří v revolučním roce 1848 vydali knihu The Dodo and its Kindred. Jejich dílo získalo ve viktoriánské Anglii velkou oblibu a zapříčinilo, že se pták dodo stal součástí populární kultury. Odtud vedla jeho cesta do Carrollovy Alenky v říši divů, do znaku Durrellovy zoo a do moderních animovaných filmů.

Nedávno jsem v zoo v nizozemském Appeldornu četl fascinující příběh o tom, jak neuvěřitelné úsilí lidé podstoupili, aby vrátili do Evropy ibise skalního. Druh, jehož tvář je vzorem slavných karnevalových masek, naši přitroublí předci v Evropě vyhubili a v druhé půli dvacátého století přežívala už jen maličká populace v severní Africe a pár posledních kusů v Sýrii. Do nakonec úspěšné snahy ibise skalní do Evropy vrátit a naučit je znovu migrovat mezi Alpami a Toskánskem se zapojila i motorová rogala, jež se za tím účelem na čas stala součástí do volné přírody vypuštěného hejna.

Vztah ke zvířecím druhům, k divoké přírodě se v evropské civilizaci stal otázkou elementární morálky. Jen někdo, kdo se vědomě staví mimo evropskou kulturu a civilizaci, kdo není jejím ochráncem, ale jejím bytostným barbarským popřením, může dnes říct, že nějaký druh byl „vyhuben právem“.

Dvě zachráněné kostry a co díky nim víme

Z dochovaného genetického materiálu víme, že dronteho nejbližší příbuzní byli holubi. Před příchodem lidí se na Mauritiu vyvíjel nejméně po čtyři miliony let. Živil se zejména ovocem, kterého nacházel na ostrově s panenskou přírodou hojnost. Poslední příslušník druhu zahynul ani ne sto let po svém seznámení s lidmi, poslední potvrzené pozorování pochází z roku 1681.

Dodnes se dochovaly dvě takřka kompletní kostry, díky objevům mauritijského holiče a amatérského přírodovědce Louise Etienna Thiriouxe z počátku 20. století. O jednu pečuje jako o exponát Mauritijské národní muzeum, druhá je v muzeu v jihoafrickém Durbanu. Podoba dronteho je jinak známa jen z nákresů námořníků a z obrázků dobových umělců.

Následkem toho se myslelo, že byl poměrně mohutný, že dospělý jedinec vážil dvacet až pětadvacet kilo a měřil skoro metr. Ví se také, že měl modrošedé peří, jen ocas byl bílý. Měl veliký černý zobák zakončený bronzovou špičkou. Byl krásný.

Poslední výzkumy vědců, k nimž značně přispěly i Thiriouxem objevené kostry, ale dřívější představy opravují, včetně té o dronteho neohrabanosti. Dnes se badatelé kloní k tomu, že byl poněkud štíhlejší, než se dříve myslelo, až o pět kilo, protože dochované nákresy zobrazují zřejmě překrmované jedince držené v zajetí. K jeho pověsti obtloustlého nemotory — podobnost s některými blbouny mezi středoevropskými politiky je v tom čistě náhodná — snad původně přispívala okolnost, že to prý byl docela hltavý jedlík.

Má se za to, že patřil k monogamním ptákům, podobně jako jeřábi či papuchalci patrně vytvářel páry na celý život. Snášel vždy jen jedno vejce, inkubační doba trvala čtyři až šest týdnů. A v péči o mládě se střídali oba rodiče.

Jeho maso nebylo nijak chutné, ale bylo snadno dostupné a bylo ho hodně. Byl to mimořádný tvor. Snad proto si jej pamatujeme i tři sta let poté, co byl vinou našich nejapných předků vyhuben. Zato kdo je dnes prezidentem na tomto bohem zapomenutém bláznově dvorečku, za tři sta let snad už nebude vědět nikdo. Právem.