Od momentu, kdy jsem si ve středu večer přečetl poslední z nekonečné řady malmotů Miloše Zemana, jejž mí spoluobčané pokládali za možné zvolit svým prezidentem, má mysl neustále těká k jedné hrozné pasáži. Ne, netrápí mě další volání po zániku dnes tak těžce zkoušené novinářské profese, bez níž by demokracie nebyla možná.

S tím se dobře vypořádal kolega Břešťan a můžeme vzít za vděk aspoň tím, že tentokrát se Zemanovo ostudné blábolení obešlo bez samopalu. My novináři se s Milošem Zemanem nakonec dokážeme popasovat dobře sami.

A už vůbec mě nepohoršila záměna ostrova Mauritius s Madagaskarem, pro Zemanovu práci s fakty tak příznačná. Nemůžu se ale zbavit bolestného přemítání nad tím, jak může někdo o celém zvířecím druhu říct, že byl „právem vyhuben“. Právem vyhuben? Jakým právem? Co je to za člověka, který může něco takového říct? Vždyť žádný pták dodo nikdy nikomu nic zlého neudělal.

Od kdy víme, že druh může být vyhuben?

Dronte mauricijský je dnes jedním z nejznámějších vyhynulých druhů. V češtině má hned tři zaužívaná jména: vedle již zmíněného se mu říká také „pták dodo“, čemuž zhruba odpovídá ono původní latinské i české zoologické jméno „blboun nejapný“.

Dronteho pro evropskou civilizaci objevili v roce 1598 portugalští námořníci, kteří přistáli u ostrova Mauritius — Madagaskar je ten větší ostrov od něj „vlevo dole“. Vzhledem k tomu, že dronte na tehdy liduprázdném ostrově neměl žádných přirozených nepřátel, choval se nebojácně. Neznal lidi a nevěděl, že se k němu budou chovat jako k živoucí masové konzervě. Právě jeho bezelstnost námořníci zaměnili za přitroublost — tak přišel ke svému jménu „dodo“ neboli blboun.

↗

Dodo na dobové rytině. Repro DR 

V rozporu s dlouho tradovaným přesvědčením ale během následujících desetiletí dronteho nevybili lidé. Mauritius byl tehdy porostlý hustým pralesem, který skýtal ptákům hojnost přirozených úkrytů. Nové výzkumy odpadních jam prvních osad ukazují, že na jídelníčku prvních lidských obyvatel ostrova se dronte prakticky nepodílel.

Galerie (12)