Je léto, vzduch ve městech jakoby mrtvolně stál. Trpíme jím v práci, nebo naopak někde prožíváme chvíle odpočinku či zahálky. Slunce pomalu uspává naše smysly.

Právě do vrcholící letní sezóny pronikl text Tomáše Halíka Byl jsem uprchlíkem a neujali jste se mě jako závan svěžího větru. Je z něj patrné, že se v první řadě jedná o kázání. Jsem přesvědčen, že nejsem jediný, koho se svým textem dotkl a přivedl ho k hlubšímu zamyšlení. Považuji ho svým způsobem za zásadní.

Je důležitý z vícero hledisek. Tím, že je osobní, oslovuje nás samé a nutí nás se ptát po smyslu našeho postoje. Navíc artikuluje, dle mého, úzkostný pohled mnoha z nás na postoje naší politické reprezentace k možnosti participace českého státu na řešení uprchlické krize.

V neposlední řadě pak odkazuje k výrazné proměně politického diskurzu v posledních letech, který se udál právě pod tlakem problematiky uprchlictví. To se také, myslím, výrazně ukázalo při poslední prezidentské volbě, kdy se jakékoliv verbální zastání uprchlíků ze strany politiků stalo pod tlakem okolností prakticky politickým tabu.

Bylo tedy asi skutečně třeba, aby toto téma ze země zvednul člověk z duchovního světa, kněz, teolog, filozof, v jádru přitom v mnohém konzervativní, a my jsme si tak plně uvědomili, že se nás lidsky musí dotýkat to absolutní odmítnutí, vyslovené z úst premiéra naší země, pomoci komukoliv zasaženému uprchlickou krizí. Někteří političtí komentátoři občas vyzdvihují údajnou orientaci Andreje Babiše na Evropskou unii a Západ obecně.

Co pak ale říkají na jeho postoj v této otázce, který je jak projevem provincionalismu nejhrubšího ražení, tak hlavně důkazem absolutního politického alibismu? Nejde jen o politické body ve vztahu k voličské základně: mít totiž jen jediného uprchlíka zde, u nás (nehledě na fakt, že jsme jich přijali v minulosti tisíce), znamená také mít problematiku celého uprchlictví ze zemí třetího světa před očima. A to nás podvědomě konfrontuje s námi samými.

Rád bych se na tomto místě zmínil o osobě Tomáše Halíka. Jeho přednášky jsem při svém studiu na FF UK, jako mnozí jiní, navštěvoval. A společně s přednáškami jiného křesťansky orientovaného filozofa, kterým je Erazim Kohák, mě také v mnohém ovlivnily.

Je teď jedno, že Halík je katolickým knězem a Kohák myslitel vycházející z protestantské tradice. Křesťanství je fundament, který mají společný. Vícekrát jsem se také s často konzervativními postoji Tomáše Halíka dostal do pomyslného střetu, stejně jako jsem ho často podezříval z jisté formy spirituálně zabarveného narcismu.

Jeho katolicismus mu ale evidentně v kritických momentech poskytuje dostatečnou duchovní a intelektuální výbavu, aby s těmito svými sklony lépe bojoval, než je tomu například u současné — ostatně jako i u té minulé — hlavy státu. Možná i proto byla řada z vás překvapena radikálním vyzněním přepisu jeho kázání na tomto webu.

Jelikož jsem četl řadu Halíkových prací, jeho text, ve kterém se v nelehké době explicitně staví na stranu humanity a solidarity, mě nepřekvapil. Je totiž pouze logickým vyústěním jeho myšlenek o smyslu víry a poslání církve jakožto živého společenství.

Ta v jeho interpretaci vždy stála na dynamickém vztahu praktické víry zastoupené církví a radikálním hlasem proroků, který se vždy ozve ve složité době, aby zatřásl s našimi kulturními jistotami. Nemusím dodávat, že ta doba je tady a my všichni takové výzvě čelíme.

Jestliže politická moc reprezentovaná postavami, jakou je premiér Andrej Babiš, nadbíhá populismu takovýmto způsobem („ani jednoho!“), musí se jednoduše ozvat hlas svědomí a pro všudypřítomnou ustrašenost liberálního středu (který na rozdíl od mnohých stále považuji za důležitý) je dobře, že to byl právě Tomáš Halík. Navíc se jedná o výraznou postavu katolické tradice a i to je v době, kdy se kdejaký národovec u nás najednou hrdě hlásí ke svým křesťanským kořenům, podstatné.

Potrefená husa se samozřejmě ozvala nejdříve a nad jeho názory se spustilo lamentování ze strany mnohých politiků, jejichž hlasu dal prostor hlavně business projekt Parlamentní listy. Je ale pro dnešní situaci příznačné, že prakticky nikdo z vrcholných politiků nepřišel v této době s podobně formulovaným stanoviskem, jakým se prezentuje Tomáš Halík.

Místo aby se představitelé politického mainstreamu jasně postavili za humanistická východiska řešení problému, zvolili taktiku mlčení, jako by většina z nich tajně doufala, že problém migrace sám od sebe brzy zmizí. Možná se také utěšují domněnkou, že se celá problematika vlastně netýká nás, ale jiných zemí.

Premiér, bohudík, tenhle luxus nemá, jelikož jsme stále součástí nějakého většího politického celku, jakým je Evropská unie. Proto je nucen se k tématu vyjádřit.

Zcela tím však odhalil svůj alibismus, který podle hesla „zeptejte se, co vás trápí, a my to za vás vyřešíme“, vědom si názoru své voličské základny, strká hlavu do písku. A svými vágními prohlášeními o řešení problému za hranicemi Evropy jen obnažuje malost svého postoje.

Strach je evidentně kategorií, která se netýká pouze občanů, ale zasahuje i politiky a odhaluje jejich paniku ze ztráty politického kapitálu. Strašit nás má ale mimo jiné fakt, že politika Okamurovců, která by před pár lety byla na české politické scéně brána za bizarní projev, je dnes určitou normou a uskupením legitimizovaným přístupem prezidenta Zemana (historie si ještě vzpomene na jeho laškování s Konvičkou na jednom pódiu).

Rétorika opozice a politika Antibabiš se pak ukazuje jako bezradná, tak proč o hlasy přicházet ještě nějakou jasně deklarovanou lidskostí v této mediálně „nevděčné“ problematice. Otázku ptající se po smyslu vlastní integrity by si však měla položit hlavně vládní ČSSD, která se svým postojem plným „porozumění strachu ze strany jejích voličů“ bohužel dopracovala k tiché bezvýznamnosti v Babišově stínu.

Nejvyšší představitelé našeho státu jako prezident Zeman ostatně z onoho strachu už po dlouhou dobu úspěšně přiživují jinak už dávno přežitou vlastní politickou kariéru. A mnohá média už drahnou dobu u svých čtenářů probouzejí paniku a nechuť každou zmínkou o jakémkoliv prohřešku přistěhovalce (ale jen těch z jihu!) za hranicemi našeho státu. To, že se ex-prezident Klaus bratříčkuje s německou protofašistickou AfD, už tak často slyšet nebylo.

Nejsem zastáncem zjednodušených řešení, a proto nelze přehlížet ani reálné problémy, které s sebou vlna uprchlictví nese. Zároveň si ale myslím, že všichni, kterým není celá věc lhostejná, si palčivě uvědomují, že racionální a přitom lidská debata o uprchlictví se dnes jeví prakticky nemožná a zahnala politiky do absolutní defenzívy hraničící s panikou.

Jestli by ji však měl někdo kultivovat a zariskovat tak nějaké ty body, jsou to právě politici, vědomi si vlastních hodnot a možností. Jestliže však česká scéna zaznamenává dlouhodobý trend ústupu tradičně hodnotově ukotvených stran ze scény, pak je tu prostor pro populisty, do nichž volič může projektovat všechny své obavy a strachy v dostatečné naději, že bude vyslyšen.

Křesťanský apel z úst Tomáše Halíka mi však připomněl, že každý z nás je tak trochu vinen. Vina je jeden z nejgeniálnějších a zároveň nejproblematičtějších pojmů, se kterými křesťanství operuje. V tomto ohledu je proto dobré na něj vzpomenout.

Halíkovy postoje obsažené v jeho textu jsou však radikální pouze v tom ohledu, že interpretují radikálně lidský odkaz Kristova příběhu a myšlenek zachycených v evangeliích („tato země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni jsme zde jen cizinci a přistěhovalci“). Tím, že uprchlická krize trvá a Evropa se snaží najít pracně její řešení, se ukazuje, že politickému pragmatismu v této otázce dochází dech.

I proto je dobře, že text Tomáše Halíka trochu zatřásl s naším vnitřním hlasem, hlasem svědomí, v těchto dnech úmorného vedra. Možná že nemlčet k této problematice je právě tím, co nás částečně definuje jako lidi i jako občany.