Po loňských volbách do německého spolkového sněmu se hodně mluvilo o tom, že demokratické strany zase AfD (Alternative für Deutschland, nacionalisticky konzervativní strana — poznámka překladatelky) přemohou a srazí na kolena. V poslední době se ale zdá, jako by se část Unie (tradiční křesťansko-demokratické strany CDU/CSU - pozn. překladatelky) rozhodla, že nejúčinnější strategií bude napodobit příklad rakouského kancléře Sebastiana Kurze — vzít krajní pravici hlasy tím, že se přejde na její pozice.

Problémem takového přístupu ale tkví v tom, že — řečeno lékařským slovníkem — bojuje se symptomy, ale příčiny vzestupu AfD nerušeně trvají, a dokonce se mohou zmnožovat. Jaké jsou to ale příčiny?

Angela Merkelová hledala ve vládním prohlášení důvody, proč tolik lidí zahořklo natolik, že volí AfD, když se máme „ekonomicky tak dobře jako ještě nikdy od znovusjednocení Německa“. Jako možná odpověď ji kromě „problémů eurozóny“ a „mezinárodního terorismu“ nepříliš překvapivě napadl pouze vysoký počet uprchlíků v Německu.

Kdo tvoří „ekonomiku“?

Nedávno zveřejněná studie o skutečných důvodech vzestupu AfD ukazuje, že tento postoj je nesprávný a má fatální důsledky. Skupina sociálních vědců (Dieter Sauer, Ursula Stögerová, Joachim Bischoff, Richard Detje a Bernhard Müller) ji uveřejnila v nakladatelství VSA pod názvem Pravicový populismus a odbory.

Studie se odráží od merklovského „přestože se máme ekonomicky dobře“. Při pohledu na zprávy o ekonomice by člověk takovýto dojem mohl skutečně získat. Zdá se, že ekonomika šlape, a ne a ne přestat růst.

Jenomže pohled se začne měnit, začneme-li blíže zkoumat, co je to ta „ekonomika“. Většina zpráv pojednává o tom, jak se situace jeví z pozice manažerů, podnikatelů, investorů. V rubrice „osobnosti“ například noviny Süddeutsche Zeitung píšou o šéfovi, který „slízl smetanu“ (ředitel německých drah Grube), o „bourákovi“ (člen představenstva Lufthansy Dirks) nebo o „obchodníkovi“ (bývalý šéf Qualcommu Jacobs).

Ale nikdy, nikdy nenapíšou o ženě, která obsluhuje stroj v hale dvě a které před nedávnem přidali další automat, protože se neprozřetelně na chvíli posadila. Přitom by toho zrovna ona měla k „ekonomice“ spoustu co říct: třeba, jak ji pociťují pracovníci.

Mohla by mluvit o tom, jak „rozmach“, skvělou konjunkturu i to, že „ekonomika jede“, prožívají lidé, kteří svýma rukama vytvářejí přidanou hodnotu, již si pak přivlastňují jiní. A teď překvapení pro všechny, kteří se spoléhají pouze na povrchní zprávy o skvělé kondici ekonomiky: lidé zdola ji vidí jako zvyšování nároků, tlak na výkon, nejistotu kvůli neustálé restrukturalizaci či jako vydírání pod pohrůžkou přesunu pracovních míst do zahraničí.

Studie Sauera, Stögerové a jejich kolektivu hovoří v souvislosti s průmyslem a sektorem služeb o „zostřování podmínek ve světě práce“: o sestupné spirále zhoršujících se reálných pracovních podmínek, které jsou v příkrém rozporu s veřejnou a mediální prezentací „ekonomiky“.

Samozřejmě, že všechna jejich zjištění nejsou nová. Racionalizace je stejně stará jako „ekonomika“ sama. Ale studie dokládá, že „zostřování“ nabralo v posledních letech radikálně nové podoby. Nejde tady o žádnou akutní „krizi“, ale o plíživý vývoj, proces vnímaný lidmi jako stav „krize, která je tady pořád“.

Jedná se o permanentní restrukturalizaci, různé dělení a přesouvání výroby, snižování nákladů, konkurenci mezi výrobnami, zejména v důsledku podnikového vedení orientovaného na finanční trhy, které i v době rozmachu živí strach ze ztráty pracovního místa. Pro majitele akcií představuje jakýkoliv nárůst nákladů, například zavedením tarifní mzdy, špatnou zprávu, každé snížení nákladů, třeba „díky“ propouštění, zase zprávu dobrou.

K nejistotě v podnicích se přidává nárůst nejistoty kvůli proměnám a omezování sociálního systému, a to v míře, která ve výsledku vede k tomu, že sociální zabezpečení působí spíše jako hrozba než jako sociální síť, která by člověka měla zachytit. A nakonec se na obzoru hrozivě tyčí jako další zdroj nejistot digitalizace a automatizace, z nichž také budou profitovat výrazně více zaměstnavatelé než zaměstnanci.

To, že se popsaný fenomén dostatečně neprezentuje v médiích, že o lidech v nižších patrech systému neslyšíme, je fatální nejen proto, že se tím zbavujeme možností vývoji čelit. Ale také proto, že se tím ztrácí schopnost pochopit, jaké to obnáší politické důsledky.

Plný není člun, ale sud

Zmíněná studie totiž argumentuje, že poměry v podnicích jsou „živnou půdou pravicového populismu“, podílejí se na vzniku „neadresné zlosti“, na „změně politického klimatu“ a koneckonců i na nárůstu nacionalistického smýšlení a resentimentů. Spojitost mezi „zostřováním podmínek ve světě práce“ a posunem politiky doprava sice není přímá, automatická, ale konkrétní poměry na trhu práce vedly k tomu, že vzrostly „strach, zkušenosti se ztrátou vlastní hodnoty, s mizející solidaritou“, narůstá „rezignace a zlost“. Stejně tak se šíří pocit, že „politika je bezmocná“ nebo že nemá vůli podniknout něco ke zlepšení situace.

Teprve takovýto druh zklamání otevírá dveře nacionalistickým politickým nabídkám, které vyslovují nahlas zlost, nabízejí obětního beránka, staví imaginární „nás, Němce“ proti „těm druhým“, na uvolněné místo, které dříve mohli zaujímat „ti dole“ proti „těm nahoře“. Namísto tvrzení, že AfD posílila kvůli masovému příchodu uprchlíků, argumentují autoři tak, že „uprchlické léto“ bylo jen kapkou, v jejímž důsledku přetekl sud přeplněný zhoršováním podmínek ve světě práce.

Kdo se chce vzestupu krajní pravice typu AfD skutečně postavit, měl by možná přestat soutěžit s pravicovými publicisty na jejich poli. A místo toho zkusit změnit reálné podmínky lidí práce.

Z originálu Der Konjukturmotor der AfD vydaném na portále Der Freitag přeložila ZUZANA SCHWARZOVÁ. Překlad vyšel ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.