Dějí se to ve střední Evropě věci! Nejen u nás, kde se Andrej Babiš skoro pět měsíců nerozhodl, jak a s kým by chtěl složit vládu, která by ve Sněmovně dosáhla na většinu. Napjatí jsou zejména sociální demokraté. Možná by vyvolenými mohli být právě oni. Zároveň ale velké části z nich dochází riziko Pyrrhova vítězství. Pár ministerstev totiž mohou zaplatit dalším chřadnutím Lidového domu a pokračujícím odlivem voličů. Tím spíš má smysl dívat se na východ i na západ od nás a hledat inspiraci, kudy ano a kudy ne.

Zatímco špičky sociálních demokratů v Německu dělaly všechno pro to, aby se obnovila velká koalice s CDU/CSU, slovenský soc.dem. Směr se zuby nehty brání předčasným volbám. Proto také premiér Robert Fico nabídl svoji demisi. Avšak za podmínky, že prezident Andrej Kiska jmenuje novou vládu na stávajícím půdorysu, v jejímž čele bude opět reprezentant Směru.

Německou situaci rámuje fakt, že země není navyklá na menšinové kabinety. Kdyby po krachu rozhovorů CDU/CSU s FDP selhaly i námluvy s SPD, otevřela by se cesta k předčasným volbám. V nich by obě největší strany zřejmě opět přišly o cenná procenta. Vzhůru by zato stoupala Alternativa pro Německo. Křesťanští a sociální demokraté se tak ještě jednou pokusí o vládu, která bude mít tendenci dělat voličům pomyšlení.

Na Slovensku je situace složitější kvůli pestrému složení Národní rady i vyhroceným vztahům mezi nejvyššími ústavními činiteli. Vražda mladého novináře a jeho snoubenky byla spouštěčem veřejných protestů proti poměrům v zemi.

Z Prahy se nezdá, že by byly tak dramatické. Ani z četných pobytů v Bratislavě, Košicích a dalších městech nemám pocit, že by na Slovensku selhávala demokracie, právní stát nebo trh. Slovenská ekonomika šlape. Robert Fico dokonce v posledních měsících usilovně pracoval na přiblížení Slovenska jádru Evropské unie. Odrazilo se to i na příznivém vnímání EU v průzkumech veřejného mínění.

Stalo se ale cosi, co po dvanácti letech vládnutí (v případě Smeru s dvouletou přestávkou) musí v parlamentní demokracii potkat každou stranu. Velká část lidí je z Fica a Smeru unavena. Vnímají klientelistické sítě, které protnuly Slovensko, mluví se též o korupci. Provázání byznysu s politikou se stalo neudržitelným, nadto je leckde ve hře prý i organizovaný zločin. Řada politiků Smeru či jejich spolupracovníků nemohla být uchráněna vršících se svodů.

Občané kritičtí k vládě si vše pospojovali s tragickou vraždou a vyšli do ulic. Není jich málo — Bratislava zaplněná víc než po 17. listopadu 1989 působila impozantně. Protestovalo se i na dalších místech. Jakkoliv větší část voličů zůstala doma (ale tak tomu bývá vždy) a jakkoliv je Smer díky své sociálně laděné politice stále nejpopulárnější stranou, rozjetý vlak může zastavit jen Fico.

V prvních dnech místo toho, aby se pokusil uklidnit situaci i latentní svár s Kiskou, podlehl paranoie. Z destabilizace neobvinil jen prezidenta a opozici, ale i zahraniční síly. Naznačil též, že klíčový projev, v němž se prezident vyhranil vůči vládě, nebyl napsán na Slovensku, a okázale se podivil někdejší Kiskově schůzce s Georgem Sorosem. Tento propagátor otevřené občanské společnosti už nevadí jen v Orbánově Budapešti a Putinově Rusku. Jenže paranoia obvykle vede politiky do pekel. Ztrácejí nadhled a chovají se křečovitě.

Smeru před několika dny vypověděl poslušnost koaliční partner Most-Híd. Přidal se k prezidentovi a pravicové opozici, jež je členitá, nepříliš důvěryhodná a v nejednom případě populistická, a vyslovil se pro předčasné volby. Kdyby měla pravice solidního lídra, ať už liberálního, nebo křesťansko-demokratického, mohla by být atraktivnější i pro voliče. Takto se může spoléhat jen na podporu těch, kterým se omrzel Fico. Ten středečním protitahem mnohé překvapil. A je otázka, zda s ním prezident i demonstrující část veřejnosti najde společnou řeč. Mimořádné volby ještě mimo hru nejsou. Pro začátek má ale Fico na své straně zbytek koalice s parlamentní většinou, což je slušný základ.

Robert Fico již dříve naznačoval, že je kvůli opotřebovanosti na odchodu z politiky a že si vybírá nástupce. Podobně i o prezidentu Kiskovi se hovořilo jako o muži, který se o získání druhého mandátu nepokusí. Uvidíme, co s tím vším udělá současná situace. Spekuluje se o tom, že by Kiska znovu kandidovat mohl, a také že Fico by mohl dál řídit Smer, i kdyby nestál v čele vlády.

Změna nemusí být jen k lepšímu

Touha po změně je přirozená. Jenže nevede vždy k lepšímu. Kdyby se Slováci vydali k urnám a Smeru odešli voliči, kam by to bylo? I na Slovensku mají své pravicové extremisty. Co kdyby Kotlebova Lidová strana Naše Slovensko v mimořádných volbách překvapila a nabobtnala víc než kdokoli jiný? Šlo by o akceptovatelné východisko z dnešního stavu?

Pravice sní o tom, že sestaví příští kabinet bez Fica. Co kdyby ale na to neměla sílu a situace se vyvinula tak, že by musela spolupracovat demokratická (byť občas populistická) levice s demokratickou (byť občas populistickou) pravicí? Další — doufejme, že nereálnou — variantou může být spojenectví Smeru či pravice s neofašisty.

Poněvadž neznám bratislavské politické zákulisí detailně, kreslím čerta na zeď zatím jen lehce tužkou. Snad Ficova oběť situaci odblokuje. Ale tak, jak jsou tytam časy, kdy šlo sestavit většinovou jednobarevnou vládu, mohou být tytam i časy standardních levicových či pravicových koalic. V Rakousku již lidovci pozvali nacionalisty do vlády. V Německu příště také možná bude obtížné obejít AfD.

Nepíše se to snadno, ale rovněž v České republice může ubýt „nejlepších ze všech špatných řešení“. Síla ANO se netenčí. Babiš koketuje s komunisty a okamurovci. Nebude nakonec lepší zkusit nechat je chopit se moci, aby jejich voliči co nejrychleji vystřízlivěli? Nebo se blíží čas, kdy by si s ANO měla plácnout standardní levice nebo standardní pravice? Nevím.

Dít by se každopádně něco mělo. Pat není výhodný stav pro demokracii. Mějme však na paměti, že po „zlém“ může vždy nastoupit „ještě horší“. Už proto má smysl se rozhlížet, jak řeší své krize na Slovensku a v Německu, co to přináší a čemu otevírá dveře.