Národ lovců bobříka nevítání
Petr BittnerČeská politika se proměnila v soutěž o to, kdo je nejmenší „vítač“. Proto působí dopis hnutí Žít Brno vybízející k přijetí pár desítek uprchlíků jako zjevení.
V české politice se ustálila disciplína „o bobříka nevítání“. Uprchlíky tak dnes „odmítá“ úplně každý politik, přičemž politický boj se smrskl na soutěž o největšího odmítače ze všech odmítačů. Přestože se z odmítání stal pomalu výraz národní kultury, všichni ho shodně vydávají za projev statečnosti.
Zdaleka ne každý „odmítá“ na základě vlastního přesvědčení. Na vině je většina hlavního mediálního proudu, která migraci tak démonizovala, až marketingoví poradci zařadili nenávist vůči migrantům na přední místo mezi takzvané hygienické faktory: nutné minimum, které musí politik koktat na každém kroku, aby nad ním volič nezlomil hůl.
Čím více všichni jednají poplatně představě, že každý Čech nenávidí migranty, tím více se nenávist stává reálnou. Ožívá monstrum xenofobního Čecha, jehož duchovními rodiči jsou politici a média, kteří se ho svorně bojí a zároveň ho svým ustrašeným chováním dál přiživují. Čím víc lidí tedy nenávidí uprchlíky, tím víc politiků jim jde na ruku, a naopak a dokolečka.
Jako zjevení proto působí včerejší prohlášení politického spolku Žít Brno, jenž odpověděl na prosbu italského premiéra o pomoc s přijetím několika migrantů vysvobozených z vln Středomoří. „Brno k integraci cizinců přistupuje zodpovědně — právě předevčírem porada vedení města Brna schválila tvorbu Strategie integrace cizinců. Strategii chystáme ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, které brněnský přístup k cizincům dává za příklad ostatním. Přijetí pár desítek lidí se rozhodně nebojíme,“ píše se v dopise.
Nic víc. Je to projev, kterého by měl být ve zdravé společnosti schopný bez výjimky každý soudný člověk.
Že je to předvolební kampaň? To už jsme si vážně zvykli, že krvelačné odmítání jakékoli pomoci je normální stav? A co víc, kdo jiný, než politické strany a hnutí, které zrovna neaspirují na drtivé volební vítězství, by měl právě takhle svojí pozice využít, zachovat si integritu a konečně aspoň trochu narušit tu monotónní odrhovačku oportunistických papoušků, kteří jeden po druhém opakují alibistická prázdná hesla o „koncepčnosti“, „realismu“ a „řešení problémů v místě jejich vzniku“?
Přitom už dnes žije v Brně více než 30 tisíc cizinců, z toho více než dva tisíce lidí ze zemí s nadpoloviční muslimskou populací a více než tisícovka arabsky mluvících. Každému Brňanovi je to šumák, protože nikdy nebyl s ničím žádný problém. Město současně za nikterak velkého zájmu vytváří Strategii integrace a v běhu je několik dlouhodobě úspěšných projektů od interkulturních pracovníků přes politiky zaměstnanosti.
Je dobře, že Žít Brno našlo odvahu postavit se hrdě za výsledky své práce s cizinci, vždyť jsou na mnoha místech pokládány za vzor. I kdyby to bylo gesto, je to gesto pozitivní, které se konečně vymaňuje z všeobecného drahošismu — tedy ochoty prohrát za názory, které člověk ani nemá odvahu zastávat. Kolik z našeho přesvědčení bychom ještě měli na radu marketingových poradců ukrojit ve jménu „taktické záchrany demokracie“?
Nikdy nezakolísat, nikdy nevítat
Zato hrdinou je dnes ten, kdo před problémy vráží hlavu do země a červím občánkům pak v hlíně vykládá, jak to těm nahoře natřel. Čeští politici tak v Evropě hrají Evropany a doma pak jako rukojmí svého xenofobního monstra sklopí uši a slibují bezvýhradnou poslušnost jeho vrtochům.
Komunistka Kateřina Konečná tak v angličtině ubezpečuje frakční evropské komunisty, jaká je hrdá internacionalistka, aby se na svém českém facebooku srdnatě bránila nařčení lidovce Tomáše Zdechovského, že v Bruselu vítá uprchlíky. Zdechovský při svém lovení bobříka nevítání zapomněl, že jako lidovec je sám členem Evropské lidové strany, spolu s proklatou CDU vrchní „vítačky“ Angely Merkelové.
Podobně se takto ze dne na den snadno stal „vítačem“ pražský kmotr a málem ministr Miroslav Poche. Nakonec se ho musel v Otázkách Václava Moravce zastat jeho kolega z Evropského parlamentu Petr Ježek (ANO), který s nezastíranou upřímností prohlásil, že „pan Poche opravdu není žádný vítač“.
„Jako primátor i jako občan Brna jsem byl přesvědčen, že moji spoluobčané přijmou s pochopením a uznáním, že město je připraveno příchod potenciálních uprchlíků koncepčně řešit... Bohužel jsme ovšem v Brně zaznamenali vzedmutí iracionální vlny nenávisti vůči uprchlíkům i nekonfliktním vyznavačům islámského náboženství,“ promlouval Evropan Petr Vokřál (ANO) před dvěma lety k italskému publiku na sesterském festivalu Meeting Rimini. „Honit na tom politické body pár měsíců před volbami mi přijde nevhodné,“ vraští dnes tentýž Vokřál pro české publikum významně obočí nad prohlášením Žít Brno.
Schizofrenii současného českého politika nejlépe vystihuje potrhlý pomocník alkoholického knihkupce Manny Bianco z kultovního sitkomu Black Books. V jedné z epizod přijedou na víkend Mannyho otravní rodiče — on se jim chce zavděčit, zato jeho šéf a domácí v jedné osobě je nemůže vystát. Manny tak přebíhá mezi šéfem a rodiči a každému říká něco jiného: „Jasně že můžete zůstat do středy!“ ubezpečuje Manny mamku s taťkou, „Už jsou pryč!“ uklidňuje vzápětí Bernarda.
Až se sami stanete hygienickým faktorem
Jakmile český politik přilepí paty zpátky na letiště Václava Havla, má se co ohánět, aby dal dostatečně najevo, že ani jednou nezakolísal a vždy odmítal „přijímat“, přestože už sám ani neví, co to vlastně znamená. Ti osvícenější potom v nejlepším případě dokládají své nevítačství odkazem na racionální, realistická a koncepční řešení, která se aktuálně v Evropě probírají.
Doma mezitím zápas idejí nahrazuje zápas „hygienických faktorů“. Všichni totiž s jistotou „vědí“, že bez nenávisti k migrantům už dnes nejde dělat politika. A tak zdejší politická třída až na úplné výjimky ztratila odvahu postavit se monstru českého xenofobního občana, které jí pod rukama ožilo a je vyživováno léty její politické zbabělosti a provinčního oportunismu.
Každého člověka by přitom měla poplatnost politiků marketingovým průzkumům vyděsit. Vždyť až jim jednoho dne vyjde jako „hygienický faktor“ nenávist vůči vám, nebudou váhat.
A především, pokud je dnes široká veřejnost ochotná považovat dopis komunální strany o pár členech vybízející k přijetí pár desítek lidí za šílenství, měli bychom se namísto marketingových predikcí dopadů takového aktu spíš ptát, jestli už náhodou nezešíleli úplně všichni.
Tito ničitelé solidarity budou mít pořád dostatek drzosti vyčítat všem okolo to, co sami způsobili.
Kdy a jak a před kým jste je bránil? Čím a jak jste se kdy odlišil od lidového nebo okamurovského rasismu a xenofobie?
Mimochodem, tak úplně osamělé Žít Brno není. Byla tu svého času pražská radnice s nabídkou přijetí. Ale poctivě řečeno: v obou případech se jedná o politiky, kteří se obracejí v velkoměstskému publiku, navíc s odlišnou věkovou strukturou než na vymírajících českých a slovenských vesnicích.
Ještě v počátcích uprchlické krize proběhl u nás takový sociální experiment, při kterém jistá organizace ve zinscenované situaci, natáčené skrytou kamerou, zkoumala reakce českých lidí na žádosti "uprchlíků z Blízkého východu" o pomoc. Experiment dopadl zcela opačně, než jak si ta organizace patrně přála, když ho chtěla využít jako důkaz xenofobie a islamofobie Čechů. Lidé, kteří hráli uprchlíky, se nesetkali s odmítavou reakcí, bylo jim dokonce nabídnuto přespání v soukromí.
Dovoluji si tedy ponechat svůj názor, že za zničení solidarity s lidmi, kteří potřebují pomoc, je odpovědný (v mém prvním příspěvku zmíněný) hysterický přístup k uprchlické krizi.
Rozlišení těch, kdo pomoc potřebují, od těch ostatních a celý řetězec souvislostí kolem migrace je otázka jiná a velmi složitá. Pokoušel jsem se to zde v diskusích vícekrát rozebírat, ale odpovědí byly vždy jen osobní útoky, nenávist, popřípadě sofistikovaná vyjádření typu "stále kvoká". Kdybych na nějakém neonacistickém webu říkal v diskusi to samé, co říkám celou dobu zde (totiž, že je třeba rozlišovat a pomáhat těm, kteří to potřebují), myslím, že reakce neonacistů by nebyla o nic míň inteligentnější, než třeba zmíněná reakce pana Profanta.
Pro dokreslení složitosti toho řetězce souvislostí uvedu jen malý příklad: Podle zprávy Mezinárodní organizace pro migraci z března 2017 bylo na pobřeží u libyjského města Sabráta zavražděno 22 migrantů poté, co odmítli nastoupit na loď pašeráků. V roce 2017 uváděl Arjan Hehenkamp (ředitel MSF), že čtyřicet procent lidí zachráněných ve Středozemním moři bylo k nastoupení na čluny pašeráků donuceno násilím.
Skutečně nerad bych se zabrušoval do nějakých účetních technikálií, tak bych jen rád napsal, že pokud je někdo "praktikující katolík", musí nejméně jednou týdně chodit do kostela a v rámci obětin tak přispívat i na různé projekty katolické církve.
I tohoto typu.
Samozřejmě to je to úplně nejmenší, co můžeme dělat.
Člověka hned napadne otázka, co přesně (a kolik čeho) musí vlastně katolík dělat, aby byl praktikující.