V české politice se ustálila disciplína „o bobříka nevítání“. Uprchlíky tak dnes „odmítá“ úplně každý politik, přičemž politický boj se smrskl na soutěž o největšího odmítače ze všech odmítačů. Přestože se z odmítání stal pomalu výraz národní kultury, všichni ho shodně vydávají za projev statečnosti.

Zdaleka ne každý „odmítá“ na základě vlastního přesvědčení. Na vině je většina hlavního mediálního proudu, která migraci tak démonizovala, až marketingoví poradci zařadili nenávist vůči migrantům na přední místo mezi takzvané hygienické faktory: nutné minimum, které musí politik koktat na každém kroku, aby nad ním volič nezlomil hůl.

Čím více všichni jednají poplatně představě, že každý Čech nenávidí migranty, tím více se nenávist stává reálnou. Ožívá monstrum xenofobního Čecha, jehož duchovními rodiči jsou politici a média, kteří se ho svorně bojí a zároveň ho svým ustrašeným chováním dál přiživují. Čím víc lidí tedy nenávidí uprchlíky, tím víc politiků jim jde na ruku, a naopak a dokolečka.

Jako zjevení proto působí včerejší prohlášení politického spolku Žít Brno, jenž odpověděl na prosbu italského premiéra o pomoc s přijetím několika migrantů vysvobozených z vln Středomoří. „Brno k integraci cizinců přistupuje zodpovědně — právě předevčírem porada vedení města Brna schválila tvorbu Strategie integrace cizinců. Strategii chystáme ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, které brněnský přístup k cizincům dává za příklad ostatním. Přijetí pár desítek lidí se rozhodně nebojíme,“ píše se v dopise.

Nic víc. Je to projev, kterého by měl být ve zdravé společnosti schopný bez výjimky každý soudný člověk.

Že je to předvolební kampaň? To už jsme si vážně zvykli, že krvelačné odmítání jakékoli pomoci je normální stav? A co víc, kdo jiný, než politické strany a hnutí, které zrovna neaspirují na drtivé volební vítězství, by měl právě takhle svojí pozice využít, zachovat si integritu a konečně aspoň trochu narušit tu monotónní odrhovačku oportunistických papoušků, kteří jeden po druhém opakují alibistická prázdná hesla o „koncepčnosti“, „realismu“ a „řešení problémů v místě jejich vzniku“? 

Přitom už dnes žije v Brně více než 30 tisíc cizinců, z toho více než dva tisíce lidí ze zemí s nadpoloviční muslimskou populací a více než tisícovka arabsky mluvících. Každému Brňanovi je to šumák, protože nikdy nebyl s ničím žádný problém. Město současně za nikterak velkého zájmu vytváří Strategii integrace a v běhu je několik dlouhodobě úspěšných projektů od interkulturních pracovníků přes politiky zaměstnanosti. 

Je dobře, že Žít Brno našlo odvahu postavit se hrdě za výsledky své práce s cizinci, vždyť jsou na mnoha místech pokládány za vzor. I kdyby to bylo gesto, je to gesto pozitivní, které se konečně vymaňuje z všeobecného drahošismu — tedy ochoty prohrát za názory, které člověk ani nemá odvahu zastávat. Kolik z našeho přesvědčení bychom ještě měli na radu marketingových poradců ukrojit ve jménu „taktické záchrany demokracie“?

Nikdy nezakolísat, nikdy nevítat

Zato hrdinou je dnes ten, kdo před problémy vráží hlavu do země a červím občánkům pak v hlíně vykládá, jak to těm nahoře natřel. Čeští politici tak v Evropě hrají Evropany a doma pak jako rukojmí svého xenofobního monstra sklopí uši a slibují bezvýhradnou poslušnost jeho vrtochům.

Komunistka Kateřina Konečná tak v angličtině ubezpečuje frakční evropské komunisty, jaká je hrdá internacionalistka, aby se na svém českém facebooku srdnatě bránila nařčení lidovce Tomáše Zdechovského, že v Bruselu vítá uprchlíky. Zdechovský při svém lovení bobříka nevítání zapomněl, že jako lidovec je sám členem Evropské lidové strany, spolu s proklatou CDU vrchní „vítačky“ Angely Merkelové.

Podobně se takto ze dne na den snadno stal „vítačem“ pražský kmotr a málem ministr Miroslav Poche. Nakonec se ho musel v Otázkách Václava Moravce zastat jeho kolega z Evropského parlamentu Petr Ježek (ANO), který s nezastíranou upřímností prohlásil, že „pan Poche opravdu není žádný vítač“. 

„Jako primátor i jako občan Brna jsem byl přesvědčen, že moji spoluobčané přijmou s pochopením a uznáním, že město je připraveno příchod potenciálních uprchlíků koncepčně řešit... Bohužel jsme ovšem v Brně zaznamenali vzedmutí iracionální vlny nenávisti vůči uprchlíkům i nekonfliktním vyznavačům islámského náboženství,“ promlouval Evropan Petr Vokřál (ANO) před dvěma lety k italskému publiku na sesterském festivalu Meeting Rimini. „Honit na tom politické body pár měsíců před volbami mi přijde nevhodné,“ vraští dnes tentýž Vokřál pro české publikum významně obočí nad prohlášením Žít Brno. 

Schizofrenii současného českého politika nejlépe vystihuje potrhlý pomocník alkoholického knihkupce Manny Bianco z kultovního sitkomu Black Books. V jedné z epizod přijedou na víkend Mannyho otravní rodiče — on se jim chce zavděčit, zato jeho šéf a domácí v jedné osobě je nemůže vystát. Manny tak přebíhá mezi šéfem a rodiči a každému říká něco jiného: „Jasně že můžete zůstat do středy!“ ubezpečuje Manny mamku s taťkou, „Už jsou pryč!“ uklidňuje vzápětí Bernarda.

↗

Českého politika dnes drží pod krkem monstrum českého xenofobního občana. Repro DR 

Až se sami stanete hygienickým faktorem

Jakmile český politik přilepí paty zpátky na letiště Václava Havla, má se co ohánět, aby dal dostatečně najevo, že ani jednou nezakolísal a vždy odmítal „přijímat“, přestože už sám ani neví, co to vlastně znamená. Ti osvícenější potom v nejlepším případě dokládají své nevítačství odkazem na racionální, realistická a koncepční řešení, která se aktuálně v Evropě probírají.

Doma mezitím zápas idejí nahrazuje zápas „hygienických faktorů“. Všichni totiž s jistotou „vědí“, že bez nenávisti k migrantům už dnes nejde dělat politika. A tak zdejší politická třída až na úplné výjimky ztratila odvahu postavit se monstru českého xenofobního občana, které jí pod rukama ožilo a je vyživováno léty její politické zbabělosti a provinčního oportunismu.

Každého člověka by přitom měla poplatnost politiků marketingovým průzkumům vyděsit. Vždyť až jim jednoho dne vyjde jako „hygienický faktor“ nenávist vůči vám, nebudou váhat.

A především, pokud je dnes široká veřejnost ochotná považovat dopis komunální strany o pár členech vybízející k přijetí pár desítek lidí za šílenství, měli bychom se namísto marketingových predikcí dopadů takového aktu spíš ptát, jestli už náhodou nezešíleli úplně všichni.